9. kapitola

Tak po měsíční odmlce přidávám a omlouvám se - nebyl čas.

Spolupráce s Bee


9. kapitola

Z prvního byl najednou prach a popel, Královna spokojeně odfoukla neexistující kouř z hlavně, pak vrátila zbraň do ocelové truhličky a důkladně ji uzamkla. Ne dost na tom, že teď pár upírů ví, co má v držení.

Mikael si jí nevšímal. Proletěl kolem ní a skočil k napůl mrtvému Vincentovi, který visel v řetězech, i když se mu propalovaly do masa.

A matně ho napadlo, že se opravdu bude muset naučit ovládat, protože teď cítil všechnu tu bolest, beznaděj... a strach.

Když mu Vincent sklouzl do náruče a tiše zanaříkal, jakoby ho něco bodlo do žebra a ještě se to v ráně otočilo. Odhrnul mu z čela vlasy. Šlo to špatně, byly slepené potem a krví.

"Vincente... Vincente," zašeptal a doufal, že ho slyší.

"Mi-kaeli." Připadal si jako ve snu. Už ani nedoufal, že jej někdo zachrání. Bolest mu prostupovala celým tělem a byl rozhodně přesvědčený, že v té díře za pár dní zemře, při takovém mučení.

"To ne, tohle mi nedělej! Hele, docela nám to klapalo, ne? Vyřešili jsme případ. Oba případy. Sice jsme k tomu přišli jako slepý k houslím, ale to je jedno... Vincente!" Trochu jím zatřásl. A zatímco ho jednou rukou podpíral, druhou si rozepnul knoflíky na košili. Věděl co musí udělat. Pouto fungovalo. Cítil tu potřebu, jakoby byla jeho vlastní. "Napij se, no tak. Napij se, ty trdlo!"

"Nemů... Nem..ám... Sílu..." Už jen tohle dalo zabrat. Měl popálené hlasivky, všude na sobě zaschlou vlastní krev a nemohl ani zvednout ruku, natož aby dokázal vytasit špičáky. Navíc začínal zase ztrácet pojem o realitě. Všechno bylo mlhavé... Nakonec... přeci jen zemřu?

Mikael si nejasně uvědomoval, že se na něj královna dívá. Ale ani nehnula prstem. Nemusela.

Vytáhl z kapsy nůž a jedním tahem si prořízl zápěstí. Pak mu ho strčil před pusu.

NO TAK!

Když nereagoval, rozevřel mu čelisti a přitiskl ránu na rty, aby mu krev klouzala do krku sama. Přimět ho polknout už nemohl, mohl se jen modlit.

Vincent najednou začal pít. A začínal pít tak hltavě, jakoby nepil půl roku. Jenže při míře jeho zranění se nebylo čemu divit. Upír už dokonce i otevřel oči, lačně Mikaela pozoroval...

"Pokračuj, pokračuj," povzbudil ho Mikael a trochu se pod tím pohledem ošil. Zase cítil ten hlad. Ten druhý hlad, pocit, po jehož původu se zavázal nepátrat.

 "Co tady děláte?" zašeptal potom Vincent, když se mu podařilo se nějak ovládnout, aby nevysál detektiva do sucha. Jeho krev byla... účinnější než krev obyčejného člověka. Cítil se lépe, dokázal pohnout rukou a celé tělo se mu zalilo příjemným teplem a úlevou.

"Zachraňujeme tvůj velectěný upíří zadek," oddechl si Mikael, ale potom mu překryl pusu rukou. Byl bledý, pod očima mu vyskočily kruhy, ale stejně ho nechal, aby se ještě napil. Jen tak pro jistotu.

Skláněl se nad ním, aby se přesvědčil, že opravdu pije, že se nešidí... Pak stačilo jen odtáhnout ruku a sklonit se ještě níž. Přesně tak, aby ho mohl políbit.

Takovéhle okamžiky obvykle nemívají dlouhého trvání. Tentokrát to bylo jinak. Vincent chutnal železitě po krvi, ale nebylo to nepříjemné. Jen jiné. Zvláštní. A hodno prozkoumání.

A navíc mu upír polibek opětoval, přitáhl si ho k sobě blíž a zasténal. Kašlal na svá zranění, byl šťastný. I kdyby měl za chvíli zemřít, byl by spokojený a doufal, že Mikael to cítí stejně.

"Ale to je sladká podívaná," zamumlala si Královna pro sebe. "A sladkého nikdy není dost..."

Asi se napil přece jen moc, blesklo Mikaelovi hlavou, ale to už se pomalu hroutil dolů, na Vincentovo zraněné tělo, a nemohl tomu nikterak zabránit. Pak ztratil vědomí.

Probudil se o pár hodin později u Vincenta doma. Přesněji řečeno v jeho posteli a s ním po boku. Oba byli oblečení.

Problém byl ten, že Mikael si absolutně nevzpomínal, jak se tam dostal, nebo co se dělo potom, co se z něj Vincent v tom skladišti napil.

Vincent sebou ze spaní zamlel, zasténal a stále dokola mumlal Mikaelovo jméno. Navíc byl skoro jako v jednom ohni. Zdálo se mu o té tmě, skrze kterou nedokázal prohlédnout a ten hlas jej dováděl k šílenství. Šeptal mu o tom, co hodlá provést, co hodlá udělat Mikaelovi, jako jeho společníkovi. Pak mu někdo dal na čelo studený obklad, zašeptal pár konejšivých slov, kterým moc nerozuměl a zřejmě mu kontroloval tep, který byl jako vždy nulový... V té chvíli se sen změnil. Nikterak dynamicky, ale zato kvalitně.

Už tam figuroval jen Mikael. Mikael s rozepnutou košilí, který spí v jeho posteli...

"Mikaeli. Mikaeli, prosím." Tahle tři slůvka stále vycházela z jeho úst, ačkoliv netušil, o co prosil. Ten sen byl... až moc dokonalý na realitu - Mikael v rozepnuté košili, který leží v jeho posteli, nespí, a nemá na sobě kromě toho VŮBEC nic. Věděl, že je to sen, ale i přes to jasně cítil tep detektivova srdce v hlavě - navíc detektiv sám mu nabízel, aby se napil a to se nedalo odmítnout. Bylo to až moc reálné, když se naklonil nad jeho krk a opatrně zabořil špičáky do kůže...

Mikael si tedy čistě technicky vzato samozřejmě uvědomoval, co dělá. Ale kdyby se ho někdo zeptal na to, proč to dělá, odpovědi by se nedočkal. Nebo možná by se omezila jen na dlouhé zamručení, zahučení a pokrčení ramen.

Co ale věděl naprosto bezpečně byl ten fakt, že Vincent v jeho životě zaujímá úlohu jako nikdo před ním. Důležitou, jedinečnou, neopakovatelnou a nevyslovitelnou. A tím se taky dala odůvodnit skutečnost, že ve chvíli, kdy uslyšel, jak Vincent šeptá jeho jméno, sklonil se, aby ho slyšel lépe… Ucítil jeho vůni… Ucítil, jak z něj sála teplo… A pak ho prostě políbil, se stejnou spontánností jako předtím.

Vincent ve snu hltal lok krve za lokem, dokud si ho Mikael nepřitáhl k sobě a nepolíbil jej na rty. Zasténal a pokusil se detektiva kousnout do jazyka. A ozvalo se bolestné "au" příliš skutečné na to, aby se mu to jen zdálo, jakkoliv byl zřízený. Polibek se přerušil a Mikaelova vůně zmizela. Pak to ale bylo všechno zpátky. I když tentokrát ho políbil jen zlehka a opatrně.

Vincent otevřel oči.

"Mikaeli? Co-se děje?" zachroptěl vysíleně a pokusil se zaostřit.

Detektiv ho pohladil po tváři. Zlehka, jakoby se spíš ujišťoval, že je opravdu vzhůru.

"Nic," zamumlal potom. "Jak se cítíš?"

"Potřebuji... Potřebuji se napít. Třeští mě hlava..." Což byla pravda. Bylo mu špatně, sen byl sice krásný, ale jeho momentální stav, po návratu do reality, mu opravdu nevylepšil. "Ohřát... krev..."

"Napij se zatím mojí," přistrčil mu Mikael svoje zápěstí k ústům. "Bez protestů, Vincente. Mluvil jsem s doktorem, se svým, můžeš to udělat..."

Upír se znovu nadechl k nesouhlasu.

"Je to absolutně spolehlivý doktor, absolutně mlčenlivý a věřím mu jako sám sobě. No tak. Uleví se ti, víme to oba. Prosím, Vincente... Prosím."

Vinc si povzdechl. Nemělo cenu odmlouvat, když měl hlad. Ten člověk na tom až příliš trval a jeho krev až příliš voněla. Tak zvedl hlavu, pomalu a namáhavě, aby byl schopný se vůbec zakousnout. Cítil, jak svaly protestují, jakoby skřípaly, jako několik let nenamazaný stroj, kterému drhnou součástky...

Mikael si ruku podložil, aby náhodou neucuknul a podal mu ještě jeden polštář, aby mu bylo pohodlněji. Potom ho znenadání pohladil po vlasech.

„No tak, uleví se ti a bude zase líp. Padouch dostal, co si zasloužil, případ uzavřen… Ještě ty se dej do kupy, ať ta vaše krasotinka není dlouho sama.“

Celou dobu tvrdila, že jsem její První potomek... V jejím jméně jsem páchal hrůzné věci, nejsem na to hrdý. Vždy říkala: Pojďme si zatančit za svitu měsíce... A já s ní šel na lov... Ale Matthias mi otevřel oči... Ve Vincentově mysli vířily chmurné myšlenky na jeho Stvořitelku. Uvnitř se cítil absolutně prázdný, zrazený, podvedený... Bylo mu na nic a rozhodně nechtěl, aby ho Mikael litoval.

Ale ten už mlčel. Jen počkal, až se dostatečně napije a jakmile se rána zatáhla, uložil ho zpátky, aby mu bylo pohodlně a šel mu ohřát krev. Tentokrát mnohem větší dávku, protože ze sebe mu tolik dát nemohl. A taky se snažil ignorovat jeho myšlenky, které se mu skrze pouto draly do hlavy. Mělo to taky svou výhodu, skrze tuhle neumělou bariéru zase nenahlédl ani Vincent, takže... Takže nemusel vysvětlovat, co ho to před chvílí popadlo.

"Omlouvám se," zachraptěl nakonec Vincent, a i když byl v dosti, pro něj, ponižující pozici, díval se alespoň na druhou stranu, než byl detektivův obličej... Neměl se jak bránit, Mikael si mohl v jeho mysli číst jako v knize, vzpomínkami listovat jako časopisem... Proklínal svůj momentální stav.

"Zač?" Mikael se otočil a zazíral na něj od plotny. Věděl, co se mu nabízí, ale odmítal toho využít. Takhle prostě ne.

Vincent se na něj díval skoro úpěnlivě a on si s hrůzou uvědomil, že vůbec netuší, co by měl dělat. Takhle ho neznal, bezmocného a skoro vyděšeného. Obvykle to přece bývalo naopak. On byl ten, kdo tápal, koho se pokoušeli zabít a Vincent nad ním bděl jako nedosažný chrám všeho vědění. A najednou... Obrnil se ještě víc, cítil ten proud myšlenek, jakoby mu někdo bušil do lebky zevnitř. Nechtěl! Nechtěl a nesměl se tomu poddat. I když to bylo velké lákadlo, podívat se Vincentovi do myšlenek. "Neomlouvej se," řekl nakonec ztěžka. "Dej se dohromady a potom spolu půjdeme někam na panáka."

"Víš, že mě nic neopije," zaskuhral upír a mírně se pousmál. Bolelo to, ale chtěl dát Mikaelovi najevo, že si toho váží, že jeho důvěru nezradil, že mu může věřit dál.

"Ne, ty mě potom potáhneš domů, až se namažu," pousmál se  detektiv a vrátil se zpátky ke sporáku a k upírově večeři.

Byl rád, že odolal, ačkoliv to pokušení bylo silné. Protože Vincent před ním něco tajil a nemělo to rozhodně žádnou souvislost s tímhle zavšiveným případem. Spíš to souviselo s jeho jménem, které šeptal z bezvědomí a s tím, jak mocně na něj jeho kouzlo zapůsobilo, že ho dokonce... Dost, zakázal si další myšlenky.

"Mikaeli, děje se něco?" Vincent byl slabý, dalo by se říci skoro na prahu smrti, ale změny nálad cítil stále a právě jedna se dosti bouřlivě odehrávala v jeho detektivovi.

"Ne, jen jsem málem přišel o někoho, kdo mi zachránil kejhák," zachrchlal Mikael po chvíli. Nějak neměl co jiného by mu vlastně odpověděl. Nehledě na to, že by Vincent dost snadno poznal, že mu lže. Takhle nelhal, jen neříkal celou pravdu.

"On by se našel někdo další... Jak... Jak jste mě vůbec našli?"

"Co by... Intuice mi řekla, že jsi v průšvihu a když jsem neměl jak tě z toho vytáhnout, šel jsem za královnou a kupodivu jsem to i přežil."

"A co tam dělala Královna? Jak se ti ji podařilo přesvědčit?"

"Prostě jsem byl odhodlaný. Sám nevím, jak se mi to povedlo... Prostě jsem jí řekl, jak se věci mají a pak trochu zařval."

"Měl bys hlavu na cucky. Nenávidí, když na ni někdo řve. Co jsi udělal?"

"Vyložil jsem jí to všechno podle logiky, přidal litery zákona a dodal, že v tom pravděpodobně má prsty její vlastní krev a jestli něco hodně rychle neudělá, přijde o nejlepšího a nejhezčího poradce upíří výsosti na celým kontinentě. Ani mě nenechala domluvit, nechala si přinést zbraň a vyrazili jsme. Byl to trochu jako hon na lišku, to ti povím. Nakonec toho svého povedeného synáčka odpráskla. Kdo by to byl řek, že má královna v držení stříbrný, posvěcený kulky."

Vincent se během jeho vyprávění namáhavě otočil na bok a s úsměvem pozoroval, jak poletuje po kuchyni. Na tenhle obrázek by se vydržel koukat věčnost. Mikael k němu byl otočený zády, na sobě měl relativně upnuté triko, pod kterým se mu rýsovaly svaly a tepláky. I přes to byl pro Vincenta nesmírně přitažlivý... Možná až moc.

A taky byl moc čestný, zásadový a někdy až pitomě odvážný a zbrklý. Nic pro něj. Vůbec nic pro něj. Jenže na takovou myšlenku už byl opravdu pozdě, přesněji řečeno stala se nepodstatnou ve chvíli, kdy mu Mikael hrozil umřít v náručí a on ho políbil.