Tye ëa Nillënya - 14. kapitola

Spolupráce s Bee


14. kapitola

Byla to pozoruhodná společnost. Čaroděj, elfové, trpaslík, hobiti a oni dva, jako zástupci lidí. Sedělo se tiše, kolem kamenného podstavce, kde ležel Prsten. Nikdo nepromluvil, všichni zírali na ten Jeden. Boromira k sobě něčím táhnul, našeptával, odvrátit zrak od něj bylo nepředstavitelně těžké. A nejspíš na tom tak byli i ostatní. Jakoby kovový kroužek k sobě svazoval veškerou pozornost, žil svým vlastním životem a snažil se jim něco sdělit. Nahlodával mysl, nahlodával čistotu srdce, nahlodával vše, co mohl.

Občas ucítil ještě jeden pohled. Ten Aragornův... Když se před úsvitem loučili, ani jeden nezmínil, co bude dál. Jestli vůbec něco bude. Aragorn se dokonce vyhýbal jeho očím, aby ho snad nenapadlo se na to vůbec ptát. Jen ho políbil. A potom se vypařil ven na zahradu...

Boromir nemohl vědět, že tam na něj čekal Mithrandir s nevyslovenou výčitkou a i kdyby to věděl, čemu by to napomohlo?

Povzdech.

Nakonec se všichni začali hádat. Kdo ponese Prsten? Jak ho zničit? Kdo bude doprovázet? Nést ho nechtěl nikdo a zároveň všichni. Čas se neúprosně krátil. Dokud nepovstal Lesní elf. Legolas. A nevyřkl tu osudnou větu.

Aragorn zavřel oči, když ta slova slyšel. Legolas... Někdy byl až příliš prudký. Zbytečně.

"Není to jen hraničář! Je to Isildurův dědic! Tvůj král! Jsi jeho leníkem!"

Slova, která nikdy neměla být řečena. Ne za takových okolností, ne v této společnosti, ne tomuto muži.

"Prosím, Legolasi, posaď se..." požádal přítele, když se rozhostilo ticho. A v duchu klel jako ten nejsprostší skřet.

"Toho práva se vzdal, naše země nemá krále," odpověděl, možná až příliš horlivě. Ale potvrdilo se mu, co si myslel jako mladík. Aragorn je lhář a nikdy se nezmění. Bolelo to. Možná skoro stejně, jako když ho opustil. Prsten na ruce se mu vysmíval, že uvěřil a miloval. Pamatoval si úplně přesně jejich hádku, kdy mu hraničář tvrdil, že znamení má od zajetí. Jeho teorii o králi vyvracel, seč mohl. Chtěl tomu věřit, tak moc si to přál, ale teď mu to elf řekl. Přímo jemu. Srdce vynechalo několik úderů. Je to lhář, lhal ti ve všem.

Chodec zdvihl hlavu, ale Boromir se jeho očím vyhnul. Bylo nad slunce jasné, co si teď myslí...  I Aragorn si na ten den vzpomínal. Na svoje vehementní přesvědčování, na všechna svá slova, která mu tehdy napovídal. Na všechny své lži. Bodlo ho u srdce, když si uvědomil, že dnešní ráno ho držel v náručí naposledy.

Ignoroval skutečnost, že se na něj upírají oči všech členů Rady v domnění, že snad něco řekne. Mlčel. Všechno už přece bylo řečeno.

Bylo mu zle. Posadil se zpátky na svoje místo a přislíbil účast na výpravě. A mlčel. Měl chuť servat prsten z ruky a mrštit jím někam do dálky. Falešný příslib čehosi, kvůli kterému jej nosil. Už nemusel. Při první příležitosti prsten vrátí. Nebyl důvod pokračovat v nošení.

Nebyl vlastně důvod tady dál zůstávat, bylo jasné, že elfové Bílému městu na pomoc nepřijdou... Všechno to bylo zbytečné.

Kolem něj propukla hádka, ale pokoušel se ji ignorovat. Až po chvíli zjistil, že tělo jedná za něj a on je ten nejhlasitější, kterého se všichni ostatní snaží překřičet. A potom se ozval ten odhodlaný hlásek.

"Já ho vezmu!" opakoval Frodo umanutě. "Odnesu Prsten do Mordoru!" To už se na něj upíraly oči všech. "I když neznám cestu..." dodal a sklopil oči.

Elfové, trpaslíci i lidé překvapeně zmlkli.

Pak si Aragorn uvědomil, že všechna jeho naděje na šťastný život leží v troskách a i to málo, co zbývá, může zhynout rukou Temného pána. Jeho úkolem teď bylo ochránit tohohle človíčka, aby nebylo všechno ztraceno.

"Budu tvým mečem."

×

Měsíc svítil tak jasně, až z toho bolely oči. Nejhorší na tom bylo, že tohle byla poslední noc na pohodlné posteli, poslední pořádné jídlo. A on nemohl, ani nechtěl, ani jedno z toho. Rozhodl se, že zahrada je to poslední místo, které by mohl zkusit, když nic jiného nezabralo. Stromy, malby, třeba ho přivedou na jiné myšlenky. Na druhou stranu, tam ho potkal poprvé po letech.

"Chci ti něco dát," usmála se na něj Elrondova dcera a opatrně ho pohladila. Aragorn tolik zestárl. Měnil se jí před očima a to bolelo.

Teď se ale klukovsky usmál a vyčkávavě se na ni zadíval. Sňala z krku náhrdelník.

"Chci, aby tě provázel, ta cesta nebude jednoduchá..."

"Arwen... To nemohu přijmout," zašeptal překvapeně.

"Co je mé, mohu darovat podle libosti, chci, abys jej měl. Aragorne, prosím."

Slyšel hlasy. Blízko toho osudného místa. Velmi blízko a jeden z nich se mu zdál povědomý. Našlapoval potichu, aby je nevyrušil. A možná, když nad tím tak přemýšlel, je vyrušit měl. Byl to Aragorn a nějaká žena. Loučení před odchodem, napadlo jej. Podle uší poznal, že patří mezi Sličný lid, elfy. Nikdy předtím ji neviděl. Ale zapínala mu něco kolem krku, hladila a políbila ho na čelo. A dokonce si našel ženu, v tom ti taky lhal. Připomnělo mu to dárek, který dostal a měl tušení, že kdyby si tehdy v zahradě s prstenem nehrál, Aragorn by si možná ani nevšiml, že jej na ruce má. Odvrátil od těch dvou pohled, byli až moc dokonalý pár. Už ho nástěnné malby nezajímaly, nic nedokázalo uchvátit jeho pozornost. Rozhodl se, že to ukončí.

Dveře hraničářova pokoje se najednou zdály být těžké, nechtěly se otevřít. Rozhlédl se kolem, ale všechno zůstalo stejné, jako ráno. Neustlaná postel - na které se mazlili, hladili a šeptali různá slůvka, byla cítit po milování, i když už vychladla. Vzpomínky byly tolik živé. Poslední polibek, dotek. Na chvilku, jen kratičkou, se posadil, přejel rukou po prostěradle a zatnul do něj prsty. Už se to opakovat nebude, nikdy.

Když odcházel, jediná stopa po jeho návštěvě byl kovový kroužek na polštáři. A bílá stopa na prsteníčku Boromirovy levé ruky. Mapa po prstýnku na místě, kde jej nosil.

Zaklepal u něj v předvečer odjezdu. Než se ozvalo pozvání dál, uplynula hodná doba. Chápal, že Boromir nechce s nikým mluvit. Také by nejraději předstíral, že neexistuje. Jenže už se stalo a tak museli nést důsledky. Aragorn v dlani sevřel svůj, jeho, prsten a stiskl kliku.

I když sám dobře nedokázal odpovědět na otázku, proč sem vlastně přišel. Nebylo to logické, taktické, ani nijak odůvodnitelné. Spíš by se měl Boromirovi klidit z cesty... V jeho případě měl už tolikrát udělat tolik věcí.

"Jen jsem ti chtěl něco vrátit," odpověděl tomu nasupenému výrazu a položil prsten na stolek. "Hned zase jdu."

Boromir na něj hleděl, unaveně, zklamaně, ale především naštvaně. Byl vyčerpaný, chtěl spát, ale kruhy pod očima značily pravý opak. Viděl trochu rozmazaně a víčka se mu chvílemi zavírala, ale nikdy neusnul. A potom si všiml toho přívěsku. Jakoby zářil do noci, osvětloval cestu. "Proč ho nedáš jí?" Sám se potom podíval na stopu, která po něm zbyla. Kůže byla hladká, světlá a to, co ji krylo, bývalo důkazem, že se jednoho dne Hraničář vrátí, že nezapomene.

Ve chvíli, kdy zmínil Ji, už Aragorn věděl, která bije. Tohle už bylo něco, s čím nemohl hnout. Hořce se pousmál, chtěl se usmířit... Pozdě.

"Dal jsem ho ale tobě," odpověděl tiše a otočil se k odchodu. Dost bylo doprošování. Tentokrát už ano.

"Jaký má teď význam? Tehdy to byl slib." Vstal a pomalu přešel ke stolu. Zlatý kroužek opět měl jeho veškerou pozornost.

"Vzpomínky nezničíš, když zapálíš dům, ke kterému se váží," zamumlal Aragorn přes rameno. "Nezrušil jsem svůj slib, i když jsem ho zatím ani nedodržel."

Boromir natáhl po prstenu ruce a pohladil ho. Kov chladil a začínaly ho svrbět prsty pod tím známým dotekem. Ano, ten kroužek byl jeho, nikdo kromě něj, nebo Aragorna, neměl právo jej nosit. "Ne, ale časem vyblednou," odpověděl potichu. Byla pravda, že Hraničář svůj slib zatím nedodržel, jenže mohlo by se stát, že jej nedodrží ani Boromir. Protože tam, kam se chystali, se nemuseli dožít rána.

"Boromire, měl bys vědět jedno... Neříkal jsem ti vždycky pravdu. Ale ve chvílích, kdy jsi byl v mém náručí, jsem ti ani jednou nelhal." Aragorn mu naposledy pokynul a potom odešel.

×

Když vyráželi, bylo chladné ráno. Boromir byl nevyspalý, mlčenlivý, nejraději by zůstal v pokoji, pokusil se spát, ale Gandalf je hnal kupředu, aby nikdo nezjistil, kam mají namířeno. Moment překvapení. Chvílemi odpočívali, chvílemi spěchali a málo spali. Saruman je pronásledoval, nedovolil jim projít jedinou bezpečnou cestou, kterou tedy Gandalf za bezpečnou považoval. Zlý hlas našeptával horám, a ony se nechaly.

Bylo to jako špatný sen a oni příliš pozdě pochopili, že se z něj jen tak neprobudí. Frodo asi nejdříve z nich, protože dost často spával tak tvrdě, jakoby se ani probudit nechtěl... On vlekl to nejtěžší břímě ze všech.

Ale každý ze Společenstva s sebou táhl něco v okovech minulosti.

A Frodo nakonec rozhodl, že se půjde přes doly Morie. Že to byla nemoudrá volba pochopili, až když se východ do dolů sesypal společně s chobotnicí, která jej střežila. Následovala dlouhá cesta přes Morii. Temná, velmi tichá a našeptávající. Prsten nahlodával mysl všem. Využíval jejich slabostí, jejich přání, promlouval k nim skrze sny, obluzoval.

Vybavoval si pověsti o Morii. Bájná, krásná a nedostižná. Vrchol trpasličího bohatství, nádherné město Trpasluj, jak se mu kdysi říkalo. Dnes z něj zbyly jen trosky, chamtivost probudila dávné zlo, které mělo navěky spát a vyhnala trpaslíky z jejich království.

Dnes ta prastará, kdysi tak nádherná místa obývali jen skřeti. Jen skřeti se mohli chodit klanět Balinovu náhrobku, který byl výmluvným znamením, že trpaslíci své město jen tak nezískají.

Gimli oplakával, ozvěna jeho nářku se nesla doly, Gandalf překládal poslední zápisky deníku trpaslíků. Bubny... Bubny... Dobyli druhý můstek... Už je neudržíme... Jeden z hobitů to ticho přetrhnul. Mrtvola padala hluboko, tloukla o stěny dolů a dávala vědět, že je někdo uvnitř. Frodův meč zářil modře. Skřeti... A když se Boromir přiblížil k vratům, stačil uhnout šípům. "A přivedli si s sebou jeskynního obra!" Bylo ironií, že měli padnout zde. Rychle přibouchl dveře a hledal něco, co by mohl použít jako závoru.

Jenže na jednu věc je vždycky moc brzo: vzdát se. Bylo jich devět. Skřetů tisíce rozlezlých všude kolem. Ale vždycky je brzy na to, vzdát se bez boje.

Rozhodli se postavit samotnému Sauronovi! Co je proti němu pár skřetů, byť se skalním obrem.

Zatarasit dveře bylo otázkou několika málo vteřin.

Ale stejně se Aragornovi chvěla ruka, když napínal tětivu svého luku.

Dovnitř pronikl jako první obr. Legolas měl na práci střílení po skřetech, než  aby zbytečně plýtval šípy na obra. A potom se na něj vrhnul Boromir. S mečem, snažil se mu zranit nohy, na zemi by bylo jednodušší jej dorazit. Ale zatím se nedařilo. Když uříznul hlavu skřetovi, co držel řetěz od obra a táhnul ho alespoň směrem ke dveřím, aby blokoval proud  dalších a dalších skřetů, monstrum si to nenechalo líbit, škublo za řetěz a odhodilo Boromira na protější stěnu. Na chvilku ztratil vědomí. Nic neviděl, neslyšel. Když přišel k sobě, skláněl se nad ním ohavný skřet a z huby mu tekla krev.

Vzápětí na něj padl a bylo to, jako kdyby ho zavalil neskutečně páchnoucí balvan. Ze zad mu trčel dýka, kterou Boromir poznal. Ta vyřezávaná rukojeť...

Aragorn mu jen pokynul. Neměl svůj meč, ani svůj luk. Jen nějaké zbraně, které sebral zabitým. Boromir si uvědomil, že ho vlastně nikdy neviděl bojovat. Nikdy.

Pak mu Aragorn zmizel z očí, jak ho skřeti odhodili přímo obrovi do rány. Ozval se výkřik. Frodo. Potom ještě jeden, to vykřikl Sam.

Frodo jen tiše zasténal a svezl se na zem.

×

Boromir zatroubil na roh a přitom stíhal odrážet skřety pobíhající kolem. Šlo jim hlavně o hobity. Jenže nevěděli, který z nich nese prsten, tak chtěli zajmout všechny. A on... Bože, chtěl sebrat Prsten! Chtěl sebrat Prsten Frodovi! Tak mu zatemnil mozek, využil jeho smutku a zlosti, že se jej pokusil získat pro sebe. Znovu zatroubil. Na cestě se objevila nová skupina skřetů, mířících přímo na něj. Byl to účel, přilákat na sebe pozornost, aby Aragorn a ostatní mohli utéct. A pak se tam ukázal jeden skřet. Nepospíchal, šel pomalu, přímo za svým cílem a v ruce držel luk. Byl větší, než ostatní.  První šíp mu zabořil hrot do ramene, ale stále se mohl hýbat. Druhý přišel do boku. Pohyb už byl těžší, dýchal trhaně a nezvedl ruku. Třetí šíp byl poslední. Přesně mezi ty dva. To už klesnul na kolena. Skřeti jej míjeli, jakoby neexistoval. Jen ten jeden jediný se před ním zastavil, luk natažený... Poslední rána z bezprostřední blízkosti. Nevystřelil ji.

Aragorn uslyšel jeho volání. A přišel mu na pomoc.

Ten blázen se přišel porvat o jeho život! O jeho život, který z něj pomalu unikal, jak si krev z ran razila cestičku mezi jehličím. Naprosto nepochopitelný, šílený čin někoho, kdo ztratil zdravý rozum... Nejspíše. Co jiného to mohlo být, bojovat o život umírajícího?

Uruk-haiova hlava odletěla několik stop od jeho těla, protože když se Aragorn rozhodl zabít, jeho nepřítel neměl šanci.

Teď se však sklonil nad svým...

"Boromire," zašeptal a něžně se dotkl jeho čela.

"Aragorne, zklamal jsem. Pokusil jsem se vzít Prsten," mluvil trhaně, mezi jednotlivými nádechy. Teprve teď si vzpomínal, že má vlastní prsten, od něj, schovaný pod oblečením na krku, podobně jako Frodo. Jenže nebyl čas na dlouhé proslovy. Cítil, jak krev vytéká z ran, život se mu krátil...

"Ne, nezklamal jsi..." ujistil ho ten krásný lhář a očistil mu trochu krve z tváří.

"Zachraň mé město, prosím."

"Zachráníme jej spolu. Bílé město nepadne, nedovolíme to."

Boromir mu položil ruku na rameno, drtil jej a přitáhl si ho blíž. "Nenech Minas Tirith padnout," šeptal. Naposledy ho pohladil po tváři. Cítil, jak mu něco teče po tváři. S vypětím sil si sáhl na krk a na světlo vytáhl dlouhý řetízek s prstenem.

"Ty se do Bílého města vrátíš," zašeptal Aragorn, i když tomu sám nevěřil. Ta zranění byla příliš těžká, to všechno... Uvnitř umíral s ním. Měl ho přece chránit! Kdysi mu slíbil, že nedovolí, aby mu ublížili. Chtěl strávit život po jeho boku, ještě pořád doufal, že alespoň bude moci pozorovat, jak našel štěstí, i když bez něj. Doufal, ale...

"Byl to slib," zaskřehotal Boromir a položil mu prsten do dlaně. Slovo Estel se Aragornovi vysmívalo.

"Je to slib," přikývl. "Slibuji, že Bílé město nepadne."

Bylo by to krásné, pomyslel si. Nakonec zavřel oči, umíral s obrazem Aragornova obličeje před sebou... Nebo si to alespoň myslel. Jako poslední slova chtěl říct něco jiného, protože si vybavoval úplně všechno, co s ním prožil, co si kdysi řekli. Povídalo se, že člověku se před smrtí promítne život před očima. Něco na tom bylo. "Jsi moje hvězda, pamatuj si to," to byla jeho poslední slova.

"A ty má," odpověděl mu Aragorn, ale Boromir už ho neslyšel. Zavřel oči a dech se vytratil... Aragorn sklonil hlavu.

"Valar! Čím se provinil? Jestli jste chtěli někoho potrestat, měli jste mne!" To už vykřikl směrem k obloze a potom ucítil, že pláče. Prsten, teď už zase jen jeho vlastní, studil jako uprostřed zimy.