11. kapitola

Mám na Vás menší dotaz. Už několikrát tu padlo slovo Daily Slash... Myslíte, že bych měla? Tak nějak nevím a pokud mě do toho někdo nedokope, tak tam asi nenapíšu... :D

Spolupráce s Bee


11. kapitola

Upír se sebral, odešel do kuchyně a přinesl detektivovi celou láhev vína - i se skleničkou. Potom se opřel o skříňku, složil si ruce na prsou a pozoroval toho člověka, co se mu nacpal do života. Ne, že by jej neviděl rád, jen měl prostě chuť se do něj zakousnout. I když mu bylo divné, že tentokrát to Mikael nevnímá, protože obyčejně by ho nechal, aby si kousnul... Nebo možná dělá, že to nevnímá. Protože si otevřel víno, štědře si nalil a ještě štědřeji si zavdal.

"Takže? Povídej, jak ses měl?"

„Nijak. Věčně zavřený v pokoji, občas mě zavolali k sobě, vesměs nemám tušení, o čem se bavili a co řešili. Určitě jen popíjeli. A teď mě omluv, za chvíli začne svítat.“ Lhal a oba to věděli. Jenže Vincent se potřeboval uklidnit, potřeboval se někam zavřít a než stačil Mikael říct švec, byl zamčený v pokoji.

Jenže mu to nijak nepomohlo. Mikael si křeslo přesunul ke dveřím a v pravidelných intervalech do nich kopal. "Vylez, Vincente, nijak ti to nepomůže. Jsem naštvanej a hodlám si tu náladu ještě chvíli podržet."

Jenže upír byl stále zticha. Ležel na posteli se zavřenýma očima a snažil se uklidnit. Uklidnit ten hlad a tu touhu zakousnout se do Mikaelova krku. Cítil jeho tep, cítil proudění krve. A bylo to k zbláznění.

Znovu kopnutí do dveří a intervaly se stále zkracovaly s tím, jak stoupala Mikaelova netrpělivost.

"Vylez, sakra! Nebo ty dveře vykopnu a nasadím ti pouta!"

"Mikaeli odejdi."

"Ani mě nehne. Tak otevřeš ty dveře?!"  

"Ne," zazněla prostá a klidná odpověď.

"Já tě varuju, Vincente."

"Nevykopneš je, jsou vyztužené."

"Možná ne, ale taky můžu odejít."

"Což by možná bylo nejlepší."

"A nevrátit se. A myslím to vážně."

„Posluž si.“ Když už nic jiného, měl ty dva měsíce čas na přemýšlení. Pro Mikaela bylo pouto na obtíž, on byl pro něj na obtíž. Bylo by lepší, kdyby mu z života prostě zmizel, nebo ještě lépe - nikdy se neobjevil.

"Nehraj si na princeznu, Vincente, nejde ti to," zavrčel Mikael. Začínal být unavený, jeho vztek už jen doutnal, ale tvrdohlavost a zarputilost se naopak přihlásily ke slovu. Nehodlal odsud odejít jen tak. Ne po těch dvou měsících bez jakékoliv zprávy, ne po tom celém beznadějném pátrání, které musel absolvovat.

Čekal ještě skoro hodinu. Občas vyhrožoval, občas kopl ze setrvačnosti do dveří, a jak jeho vztek ochladl, tak ty chvíle bohatě stačily, aby znovu vzplál se stejnou silou. Vztek a ponížení, kterému ho Vincent vystavil. Měl mylný dojem, že jsou přátelé, že je k němu Vincent upřímný, jak jen mu to jeho situace dovoluje, dokázal mu odpustit i to, že si ho k sobě připoutal jako pejska, ale to, že se k němu chová jako k poslednímu sluhovi a nikoliv k příteli...

"Tři minuty, Vincente, buď otevři, nebo odcházím."

„Nemůžu ti otevřít Mikaeli, nemůžu... Odpusť mi to...“ Upír to myslel upřímně. Vážně mu nemohl otevřít. Cítil všechny ty emoce odehrávající se v detektivovi. A právě to byl jeden z důvodů, proč nemohl.

Detektiv neřekl už ani slovo. Měl toho na srdci až moc a obával se, že by to mohlo sklouznout k trapnému vyčítání kde čeho. A to by mu sice ulevilo, ale tak moc se snížit nehodlal. Ostatně, Vincent mu to dával vždycky sežrat, s tím svým upírským nosánkem nahoru, noblesou i při neobyčejnějších věcech člověka... Vší tou důstojností, dohnanou někdy ad absurdum, která ho sem tam v Mikaelových očích ponížila víc, než neznalost dvanácti vidliček při obědě. Nehodlal dopadnout takhle. Už ne. Párkrát mu ujely nervy a znovu tu radost Vincentovi dopřát nehodlal.

Za chvíli klaply dveře. Gratuloval si, že s nimi dokázal neprásknout.

Vincent od toho dne nepozřel ani kapku krve. Bylo mu špatně už jen z pohledu na ní. Připomínala mu Mikaelovu krev. Divil se, že to vydržel tak dlouho, když pouto bylo někdy tak dotěrné a silné. Zaniklo by leda se smrtí jednoho z nich. Jenže detektiv byl naživu. Cítil to. A navíc měl práci. Naštěstí nesouvisící s upíry. A Vincent měl klid, jelikož za jeho dosavadní vlády se zatím nic nestalo. Držel tu havěť zkrátka. Aby se neopakovaly chyby jeho stvořitelky. Mikael se za celou dobu neozval.

Případ královniny vraždy musel odložit ad acta a nadšený z toho nebyl. Jenže co zmohl? Měl hromadu hypotéz, začínajících slovem někdo. Někdo přišel, podřízl ji svěceným stříbrem, napumpoval jí svěcenou do žil... Někdo jí vytrhl špičáky... Někdo. Někdo mohl být kdokoliv. A protože ho neměl v rukou, mohl za důvodně podezřelé pokládat úplně všechny, včetně Vincenta, který se usadil na jejím trůně a tím měl motiv jako hrom. Jak jinak.  

Upír, jakožto vládce města, nedělal nic jiného, než že fušoval do řemesla ostatním upírům, udržoval je hezky na krátkém řetězu, aby nedělali žádné maléry a Mikael neměl na práci další případ, do kterého by oni byli zapleteni. A dařilo se mu to. Celý dvůr šlapal jako hodinky.  Nejhorší na tom snad bylo, že nemohl domů, že celou dobu tvrdnul za stolem v pracovně budovy nebo seděl na tom nepohodlném trůnu.

No, a potom taky si pár jedinců nemohlo zvyknout, že s novým pánem přicházejí nové pořádky. A už vůbec si nemysleli, že nové koště dobře mete, takže přibližně jednou za tři dny řešil cosi jako pokus o vzpouru, která měla snahu "vrátit upírům jejich místo na vrcholku potravního řetězce".

Samozřejmě se podařilo všechny potlačit velmi rázným způsobem. Nováčkům se hold nelíbilo, že je někdo držel až moc zkrátka.

Ale bylo to nepříjemné a musel spoléhat spíš na svou autoritu, než na svou sílu. Když nepil krev, bylo to všechno nějak těžší.

Byl unavený, jakoby malátný, ale Pouto se stále ozývalo, i když Mikaelovy pocity necítil, jakoby bylo všechno utlumené, radši se zavíral v pracovně, jen aby se vyhnul vyptávání ostatních. Nepochybně chtělo být přiživeno a nebylo možné mu vysvětlit, že Mikaelovi teď nemůže na oči. A ani sám vlastně neví proč.

Věděl jen, že ještě nikdy se nestalo, aby Mikael odešel bez jediného slova a vzteklé ticho mezi nimi vydrželo tak dlouho. Ale vyvodit si z toho mohl jediné, jestli brzy něco neudělá, tak přijde o přítele a Pouto je schopno mu z hladu i zle ublížit... 

Ten tlak v hlavě nebyl zrovna dvakrát příjemný a chvíle, kdy trpěl záchvaty, že skoro celou studovnu a pracovnu rozcupoval na kousky myslel, že vyletí z kůže. Nebylo mu dobře. A Mikael se stále neozýval. On vlastně ani netušil, co udělal špatně. Prostě a jednoduše jej jen nepustil dovnitř, aby mu nerozerval hrdlo na kousíčky.

Detektiv to, bůh ví proč, pochopil špatně, ale on se mu vnucovat nebude. Třeba, až jej pouto zbaví života, bude Mikaelovi lépe. Třeba...

Pak mu jednoho dne přišel balíček, expres do vlastních rukou. Ten den mu vážně bylo zle, skorem ani nevnímal, že na něj někdo mluví, Pouto ho už pozvolna zabíjelo, protože potřebovalo přiživit a rychle... Ale detektivovo písmo poznal. Roztrhnout papír bylo už jen dílo okamžiku.

K nohám mu spadla oštítkovaná krevní konzerva. Jméno dárce: Mikael S. Krevní skupina ... Datum odběru se shodovalo s tím dnešním. V poznámce byl připojen krátký vzkaz: Potřebuju pracovat a ta tvoje věc mě ruší. Napij se a až se uklidníš, přijď si promluvit.

Zíral na krev a něco uvnitř něj se hnulo. Sebral konzervu a položil ji na stůl. Byly časy, kdy by se na ni vrhnul a vycucnul ji do sucha, ale teď se jen posadil a zíral. Mikael mu ji poslal dobrovolně, ale Pouto už se rozhodlo. Nechá ho zemřít...