12. kapitola

Tak, Tenhle díl je pro bratříčka Lexíčka. Koukej komentovat! Nebo se neznám!
Jen pro pořádek - to protože jste tak pohotoví a pravidelně chodíte kontrolovat moje stránky. 

Spolupráce s Bee


12. kapitola

Napij se, ty pitomče! Já potřebuju pracovat, rušíš mě!, ozvalo se mu najednou v hlavě. Mám ti to dát příkazem?!

"Umírám Mikaeli," pronesl do ticha místnosti. Netušil, jestli jej slyšel, bylo to vcelku i jedno.

Kdo koho ovládá? Ty Pouto, nebo Pouto tebe? Napij se, himl!

Vincent si povzdechl. Bylo marné vysvětlovat smrtelníkovi něco o Poutu. Pouto bylo prostě samo o sobě živé. Jednou vzniklo a samo za sebe se rozhodovalo a myslelo. Nebylo jednoduché nenechat se ovládnout, ale teď na to bylo pozdě. Byl prostě moc slabý a vlastně na tu krev neměl ani chuť, neměl potřebu ji vypít.

"Vincente Deverauxi, jestli se teď hned nenapiješ, tak přísahám bohu, že ti tu hlavu ustřelím, aby ses netrápil!" Mikaelův hlas zněl teď velmi skutečně a dokonce s ním třásl na všechny strany. Pouto poněkud zavrnělo, když ucítilo jeho přítomnost.

Pak mu Mikael jedním tahem zvrátil hlavu dozadu, násilím otevřel ústa a zacpal nos. Když mu potom do krku stékal slabý pramínek krve, Vincentovi nezbylo než polykat, jinak by pravděpodobně poprskal všechno kolem. Byl tak vyčerpaný, že se ani nebránil.

"Co to sakra děláš?!"

"Zachraňuju ti život, moulo."

"Jen prodlužuješ.... Co chceš Mikaeli?" Když si ho upír prohlédl, vlastně vypadal úplně v pořádku. Detektiv neměl žádné kruhy pod očima z  nevyspání, dokonce byl i odpočatý, jen momentálně trochu naštvaný. Ale jinak se nezdálo, že by utrpěl nějakou újmu díky poutu. To zřejmě bylo souzeno pouze upírům.

"Spíš mě řekni, oč se snažíš ty? Chceš se zabít? Proč?!" Detektiv vrčel a byl jen kousek od toho s ním zatřást, aby ho vzpamatoval. "Tak chceš se zabít? Ty? Zrovna ty?!“

„Já ne. Pouto. Byl jsem od tebe příliš dlouho Mikaeli. Nevím, jestli jsi ten hlad cítil, ale dva měsíce byly na Pouto moc. Na mě koneckonců taky. Nezvládám to. Všechno to v sobě držet. Vždyť ani ta krev mi nechutná, už nemám potřebu ji pít.“ Upír se během proslovu zvedl ze židle tak prudce, až se málem převrátila. „Ničí mi to psychiku, za chvíli ze mě nezbude o nic lepší troska, než ty, které vycházejí z klece.“

"Nech toho, Vincente... Moc dobře víš, co se mě dotklo. Když už spolu jednou sdílíme myšlenky, měli bychom sdílet i jednu důvěru. Ale ty pořád trpíš nějakým přeludem, podle kterého mi nesmíš říkat všechno, pitomým komplexem, kterej jen komplikuje život nám oběma... Buď od tý lásky, a přestaň s tím. Hned, teď."

„Nemůžu. Kdybys to věděl...“ Vincent se zastavil a vypadal vážně zoufale. Nemohl se mu otevřít úplně, to nešlo. Kdyby to detektiv zjistil... Ne, to ani náhodou. Raději by si stoupnul na slunce, než riskovat, že Mikaela už nikdy neuvidí.

"Kdybych věděl, tak co? Trhni si, Vincente, trhni si. Znám tě moc dlouho na to, abys mě dokázal vytočit, že bych si přál tvojí smrt... A jestli do sebe okamžitě nenalámeš tu krev, tak uvidíš, co udělám."

„Posluž si...“

V tu chvíli Mikael sebral pytlík s nedopitou krví a nalil si část do úst. Sice se mu z toho napůl obrátil žaludek, ale všechno lepší, než nechat toho hajzla umřít. Možná neměl tak docela čisté svědomí a chtěl zabránit nejhoršímu, aby si to později nemusel vyčítat... Všechno se to odehrálo během pár vteřin, za další ho totiž popadl a políbil. Vlastní krev mu stekla po bradě, ušpinila Vincentovu bělostnou košili.

Upír ho popadl za ramena a přitiskl se k němu. Zase cítil to teplo, cítil Mikaela, který ho líbal. Sice pod nátlakem ale sám od sebe. Nevěděl, čím si to zasloužil, ale děkoval za to.

Krev, která se mu hromadila v ústech, zase měla tu chuť, co kdysi... Tohle přesně pouto chtělo. Tohle vyžadovalo. A stačilo tak málo, aby ho nechalo umřít. Mikael mu do úst nacpal co nejvíc životodárné tekutiny, opustil jeho ústa jen aby slíbal tu, která mu stekla po bradě na krk, nastavil svojí tvář, aby Vincent mohl učinit totéž... A konečně se přestal pomalu zabíjet.

„Co tě to popadlo?“ zamumlal potom Vinc, když se Mikael od něj odtáhl, aby se mohl nadechnout.

"Prostě jsem se rozhodl zachránit ti život, ty... ty..." Mikael si povzdechl. "Už budeš pít, nebo to mám zopakovat? A co mám udělat, abys mi konečně věřil?"

„Já ti věřím, Mikaeli,“ stále byl lehce otupělý s nechtělo se mu věřit, že tohle detektiv udělal sám od sebe. „Budu pít, slibuju -“ Než stihl říci cokoliv dalšího, rozeznělo se místností zaklepání. Vládce si rychle očistil ústa a jeho společník udělal totéž. Teprve potom vyzval narušitele dál. Byl to jeden ze strážných.

„Omlouvám se, ale je tu velvyslankyně Starších.“

Ve Vincentovi hrklo. „Pošlete ji dál.“ Pomalu se posadil za stůl a čekal, jaká katastrofa jej čeká teď. Bohužel sotva se objevila ve dveřích, Vincentovi bylo jasné, že katastrofa je velvyslankyně sama o sobě. Neměla tělo modelky, nebyla napasovaná do hříšně krátkých šatů, ale byla to žena. Vypadala tak na třicet pět, středně vysoká - možná kdyby měla o pět kilo méně, bylo to lepší, zrzavé vlasy měla svázané do koňského ohonu a volně jí splývaly a kopírovaly křivku zad. Na sobě měla černé džíny a vysoké boty podobné jezdeckým. Všechno doplňovala bílá košile a ležérně rozepnuté černé sáčko. Chvíli se rozhlížela po místnosti a potom se podívala na Vincenta a usmála se. Lehce odhalila špičáky a oči se jí zaleskly.

„Jmenuji se Samantha Grayová, můj pane.“ Neřekla to ani ironicky, opovržlivě nebo snad neuctivě, jako by udělala většina Starších. „Mým úkolem po dobu neurčitou bude podávat hlášení Radě Starších o situaci zde ve Městě. Doufám, že vám moje přítomnost vadit nebude a do vaší vlády a rozhodnutí nebudu nijak zasahovat.“

Na Mikaelův vkus byly příliš jen ty džíny. Když si ji představil v úzké sukni a s vlasy v drdolu, nenašel na ní po stránce vzhledu ani tu nejmenší chybu. Byla přesně ten typ, který se mu velmi líbil, a tu halenku si klidně mohla rozepnout taky… Nicméně mu nikdo nemusel vysvětlovat, že vzhled může oceňovat jak je libo, ale ty problémy, které její přítomnost způsobí, budou řešit jen horko těžko.

Samantha Grayová se zadívala přímo na něj, když Vincent neodpověděl… Mikael se rozhodnul zachovat dekórum slušnosti.

"Brej den, a jako bych tu nebyl, madam," zabručel a nachystal se k odchodu. Jeho záležitost s Vincentem byla natolik soukromého rázu, že její vpád nadobro přerušil jejich projednávání. Prozatím postačilo, že mu Vincent do čtyřiadvaceti hodin neumře. Však si na sebe ještě čas udělají.

"Tak já půjdu, ještě se domluvíme… Vždyť víš."

"Ale nikam chodit nemusíte, já vás přece nevyháním!" zavrkala v tu chvíli velvyslankyně svůdně. Mikael na okamžik nabyl dojmu, že takhle by s ním v baru mluvila holka, co se ho snaží dostat do postele... Pak se vzpamatoval.

"Předpokládám, že do záležitostí vládce města a rady nám obyčejným smrtelníkům nic není, takže bych se asi měl zdekovat..."

„To máte pravdu, detektive,“ opověděl Vincent a ukázal směrem ke dveřím. Už jen kvůli tomu, jak se na ni Mikael díval, mu nebyla sympatická. Cítil z ní problémy. Velké problémy. Podíval se na Mikaela, stále stál na místě poněkud ohromen.

"Však já už jdu," pokýval detektiv hlavou. U tohohle rozhovoru vlastně ani netoužil být, chtěl si užít ještě relativního klidu... Než se strhne bouře.

Jakmile za ním zaklaply dveře, otočil se na velvyslankyni. „Rada pochybuje o svém rozhodnutí, že tu jste?“ Nespouštěl z ní oči, ne proto, že by se mu tolik líbila, ale protože z ní cítil faleš. Měla něco v plánu a on chtěl vědět co.

"Rada se naopak rozhodla, že vám poskytne veškerou možnou pomoc, aby vám váš nelehký úděl ulehčila."

×

Vincent druhého večera seděl za stolem a přemýšlel, koho mu to Rada vlastně poslala. Vůbec nic o té upírce nevěděl, od žádného ze svých služebných žádnou takovou službu chtít nemohl, ještě by to prozradili. Nezbýval nikdo jiný než Jean. Sebral svůj kabát s kovovými cvočky a vydal se do noci...

Jean byl upír stejně starý jako on. Popravdě by se dalo říci že byli něco jako bratranci. Ne pokrevní, ze smrtelného života, ale z tohoto. Mohl se na něj spolehnout, ale mělo to háček. I když byl Jean informátor k nezaplacení, stále viděl lidi jako jídlo. A provozoval byznys. Měl strip klub uprostřed srdce Města. Lidé jej navštěvovali často a rádi - ne proto, že byl celkem levný a na vysoké úrovni (dnes pořídíte kvalitu jen draho, to u Jeana neplatilo), ale protože tamní společnost vám poskytne nezapomenutelné zážitky - legálně. Zaměstnanci upíři. V některých dnech v týdnu byla show pouze pro ženy, pro muže a potom pro homosexuály. Všichni byli spokojení a klub přímo narvaný.

Když procházel zadní uličkou, kde byl určený vchod pro hosty, pokud jste věděli kde hledat, slyšel hudbu z klubu. Pomalou, svádějící, rytmickou... Tušil, že tuto noc jsou na řadě dámy, takže si akorát každý bude myslet, že přišel další chlapík, který se za chvilku objeví na pódiu, kdyby si jej tedy někdo všiml.

Prošel tiše kolem vrátného a ignoroval vůni krve. Na pódiu tančilo několik mužů, jeden dokonce slezl do hlediště ke stolku s modrookou blondýnkou, která mu za pásek strčila několik bankovek. Muž pokynul hlavou, přejel jí dlaní po tváři a něco svůdně zašeptal do ucha. Žena zčervenala a stoupla si k němu zády, automaticky odhrnula vlasy na druhou stranu. Vincent se ani nepotřeboval dívat, co bude dál, věděl to. Sám tady určitou dobu pracoval a většina lidí sem chodila z důvodu, že krmení na nich v jejich nitru vyvolávalo pocit podobný orgasmu. Co se pravého krmení týkalo, Vincent jej zažil jen jednou, vlastně dvakrát, s Mikaelem. Znamená to, že dvě bytosti spolu splynou v jednu, v hlavě slyšíte tlukot srdce toho druhého, ale tohle, co předváděla blondýnka s tím krasavcem, bylo pouze využívání. On ji ovlivnil, aby z toho něco měla a sám se nasytil, ale k propojení mezi nimi nedošlo.

Povzdechl si a zaťukal na černě lakované dveře. Okamžitě se otevřely a jemu se naskytl pohled na jeho tmavovlasé a o něco menší já. Jean mu byl velmi podobný, akorát tělo měl o něco svalnatější a byl menší. Přesto když je viděli lidé vedle sebe, mysleli si, že jsou spolu příbuzní, i když opak byl pravdou. Neměli společného nic, snad jen to, že pracovali na stejném dvoře, i když Jean měl jiného stvořitele.

„Vincente! Čemu vděčím za tvojí přítomnost?“ usmál se na něj oslnivě Jean. Vypadal opravdu upřímně rád, že jej vidí.

„Jeane, potřebuju od tebe laskavost...“

A někde na úplně druhé straně města zazvonil detektivu S domovní zvonek...