6. kapitola

Hodím sem ještě jeden díl.... Hlavně... Nebrečte, ano?

Spolupráce s Bee

6. kapitola


Tentokrát Hanze poslal doprdele, když zase přišel s tím, kdo má narozeniny a mělo by se to zapít… Alespoň jeden se chtěl udržet střízlivý. Protože to tentokrát skýtalo mnohem větší potenciál, než sebelepší opice.

Protože co jiného by mělo být srandovnější, než se potkat s vlastním synem?

„Nenechal jsi mu dost nápověd…“

„Drž hubu, nikdo se tě na nic neptal.“

„On to neví. Neví, jak tě najít, v životě o poutu neslyšel. Poutu ho může naučit jen patron.“ Richard, uvězněný v obojku a s pouty na rukou se na něj díval jako na něco hodně nevábného. Markus mu ten pohled oplácel s radostí.

„Ty jsi s ním šukal, ne?“

„To na pouto nestačí. Sorry, jsem jen špatná chůva.“

„Drž hubu!“ Ten rozhovor ho přestal bavit. I když čekání na toho parchanta taky nic moc.

×

Richardův byt jsem prohledal celý a nenašel absolutně nic. Nic, kromě zvalchované postele, na které jsme se několikrát milovali.

Svůj byt jsem naopak celý rozflákal v návalu vzteku. Jako první šel stůl. Vlk uvnitř mě z něj nadělal jen třísky. Řval jako na lesy, strádal. Chtěl najít Richarda a toho, kdo mu to udělal, rozcupovat na kousíčky. Bylo mi vážně dost špatně. O to víc, že jsem neviděl způsob, jak ho vysvobodit. Neměl jsem žádnou nit. "Richarde... Richarde, kde kurva seš?!"

×

"A myslím, že jsi ho ani nepotěšil tím biblickým citátem. Nemá bibli ve zvláštní oblibě."

"Drž hubu, povídám!"

"Udělal jsi past, ale kořist k ní v životě nepřijde, protože jsi zapomněl nasypat drobečky. Návnada samotná nestačí."

"Sklapneš už?!"

"K čemu ti to vlastně je? Doteď ses o něj nezajímal, byl ti u prdele."

Markus na něj zle pohlédl, ale vědomí, že je Richard bezmocný, spoutaný a vydaný jemu na milost, ho trochu uspokojil.

"Teď se zajímám, stačí?"

"Bude ti to k hovnu."

Markus se zamračil ještě víc, ale potom jen vřísknul na dva přihlížející poskoky.

"Dojeďte pro něj! Okamžitě! Jestli tu nebude do půl hodiny, urvu vám hlavy!

Rozkaz byl rozkaz a hrozba reálná.

V mžiku byli pryč.

×

Do bytu mi vtrhli nějaký kreténi. Namakaný kreténi. Trochu se zasekli nad tim bordelem, ale nijak to nekomentovali. A pak po mě vystřelili. Nestačil jsem udělat absolutně nic, jen odrážet rány a nakonec nebylo nic.

Vzbudil sem se o dost později na místě, který sem neznal a ani za mák se mi nelíbilo.

"A teď by měly zaznít fanfáry, aby to bylo dokonalé!" ozval se najednou hlas z hůry a přímo před ním se otevřely dveře. Stál v nich vysoký, hubený chlap, špinavě hnědé vlasy mu padaly do obličeje a v očích mu svítilo šílenství.

"Celkem jsi mě těma svejma vlasama nachytal a nasral, synáčku."

"A ty seš co zač?" zamumlal nasraně John a zvedl se. Nepotřeboval být na všech čtyřech před chlapem, kterého neznal, který mu byl silně nesympatický a ještě mu říkal synáčku.

"V první chvíli jsem si myslel, že seš ženská, ty prevíte. Když jsem potom zjistil, co se ti hejbe mezi nohama... No, myslel jsem, že tam chcípneš. A ejhle!"

A Johnovi to došlo. Tohle je ten sráč, co z něj udělal tu zrůdu. Jeho noční můra osobně. "Ty sráči jeden! Kde je Richard?!" Upřímně by jej snad i dřív naštvalo víc to, že byl považován za ženu a proto se nachází v téhle situaci, ale momentálně bylo jeho prioritou něco jiného.

"A já myslel, že období vzteku, nebo jak se tomu říká, už máš za sebou. Ten chlap byl vážně jen špatná chůva. Teda, ne že já bych byl lepší otec," zachechtal se a přešel k němu. "Možná si i zasloužím, žes mi neřek ani ahoj a hned ses ptal po tom buzíkovi."

"Jako bys ty byl jinej, když si šel po mně," zašklebil se blonďák. Účelem bylo toho magora před sebou jen vytočit. "Ptám se naposledy. Kde je?!"

"Máš pravdu, že se ptáš naposledy. Od týhle chvíle budeš držet hubu, nebo jen odpovídat. Jestli se zeptám... Což nevím. Nějak neurčitě mě sereš. Čím to bude?!"

Snažil jsem se na toho šmejda dosáhnout, abych si ho přitáhnul blíž, ale stalo se něco divnýho. Vlk uvnitř mě se vzepřel. Snažil sem se ho překonat, ale nešlo to. Jakoby dostal náhubek a tvrdošíjně si sednul uvnitř mojí mysli na prdel a seděl.

Týpek, co si před něj sednul, si jeho marného snažení povšiml a zašklebil se.

"Hehe, štěňátko by chtělo kousat a nemůže, co? To asi dost nasere, nezávidím."

Blonďák na něj zavrčel a cuknul sebou směrem k mladíkovi, jako by na něj chtěl vystartovat. ale zasekl se. Opět. V duchu nadával, jak nejvíce mohl. Jak tímhle způsobem pomůže Richardovi? Nijak. Ten chlap ho prostě měl v hrsti.

"Já ti něco prozradím, ty moje štěňátko. O mě si ani zub neotřeš. Já jsem tvůj pán a ty to víš. A pán se nezabíjí, pán se poslouchá. Na slovo. Zvláště pokud jsi ještě nedospělý štěně. A to budeš hodně dlouho, páč to, že šukáš s chlapem ti bude hovno platný."

John chtěl odseknout, že tak to není, že nebýt Richarda, tak by dávno zmagořil. Ale nemohl říct nic. Jen na něj nevraživě koukal a vrčel.

"Já vím, já vím. De facto tě vychoval, když já jsem byl indisponovaný, ale všechno má své meze. A on s mým chlapečkem spal. To je vážně nechutný... No, ale stejně ho nejspíš nechám žít, k ničemu mi není."

Oddechnul sem si. Vážně ano, dokonce i vlk si úlevně vydechl. Nevěděl jsem, čím to je. Richard zřejmě a jednoduše nebyl můj obyčejný přítel. I vlk by se pro něj rval, zabíjel. Vzpomněl jsem si, jak jsem radši vyběhl do temnoty noci, než abych ublížil jemu.

"Copak? Tobě na něm vážně záleží... V tom případě si to ještě rozmyslím, jen tak pro jistotu. Jestli se budeš chovat slušně, mladíku." Zachechtal se a zdvihl. "Můžeš mi třeba říkat tatínku. Nebo se aspoň tvářit, že mě rád vidíš. Co ty na to? Není to nad tvé možnosti?"

"Je," zachraptěl krátce a výstižně John.

"To si ovšem budu muset s Richardem promluvit, jak tě to vychovával," pokýval Markus hlavou, ale duchem už byl mimo. Příliš dlouho bez alkoholu. Taková whiska...

Takzvané štěně se snažilo přimět vlka, aby jen tak neseděl na prdeli, ale konečně něco udělal, což bylo opravdu, ale opravdu marné. Nejhorší fakt byl ten, že ani nemohl na nikoho jiného mluvit, byl prostě a jednoduše "závislý" na tom debilovi.

Kdyby tu byl Richard, tak by mu vysvětlil proč to je. Řekl by to jasně a stručně, možná by mu dal i nějaké tipy, jak to obejít, nebo co s tím vůbec dělat. Možná by tomuhle hajzlovi nařezal na prdel, jen tak čistě proto, že si to zasloužil… Jenže Richard tu nebyl.

Markus na něj pohlédl.

"Co jsem to vlastně chtěl?" zeptal se poněkud otupěle. Jeden z důvodů proč si vlkodlaci zakládají na svém zdraví – nevyléčitelná nemoc je nezabije, ale je s nimi navěky se vším, co k tomu přísluší. Když si vlkodlak vychlastá mozek, nový mu nikdo nedá.

„Nevím, mě se nesvěřuješ,“ odsekl kousavě John a dál zůstával na místě. Richard by mu řekl, co dělat. Nebo poradil něco, aby to nebylo tak silné. On prostě musel zůstat sedět jako idiot, ani si nebyl jistý, jestli ten kretén ožralej něco neudělal Richardovi - vždyť ho ani neviděl.

"Nebuď drzej," zavrčel Markus, který se s námahou vrátil do přítomnosti, "nebo ti nařežu na prdel. Tobě nebo jemu, vcelku na tom nezáleží. Ale on asi víc vydrží, co?"

„Můžu ho vidět? Prosím...“

"Ne," ušklíbl se Markus. "To by tak hrálo, abych mu ještě dovolil oblizovat mi syna. Kdepak, chlapče, tebe já si dovychovám podle svého."

„Jen na chvíli, nemusím s nim být sám. Jen ho vidět.“ Škemral jako dítě, kterému sebrali hračku, ale nutně jej potřeboval vidět. I vlk uvnitř něj si to přál. Kňučel a lehal si na přední tlapy, jen aby jej mohl vidět. A John se podle toho choval.

Markus zdvihl obočí. "No to se mi snad jen zdá, ne?!" zavrčel potom. "Chovej se sakra trochu jako chlap! Nebo už jsi jen zasranej buzerant?!"

"Ty kreténe, chci jen vědět, že je v pořádku. On se na mě narozdíl od tebe nevysral a to mě ani neznal! Chci mu aspoň poděkovat."

"Není v pořádku a jak tě tak pozoruju, mám na něj čím dál větší vztek. Za to, co z tebe udělal... No nic, jdu oslavit tvoje nalezení, synku." Tvářil se napůl vztekle, napůl šíleně a strašně opile. Doslova ho probodával pohledem a vlastně byl živým ztělesněním slova homofob.

Snažili se jeden druhého uzírat asi pět minut.

"Potřebuju panáka," zabručel Markus potom.

Jen si dej, pomyslel si John. Třeba to Pouto povolí. Problém byl v tom, že z Markuse už tak táhlo neskutečné množství chlastu, ale vlkodlaci přece otravu alkoholem mít nemohou, ne? A vážně chtěl Richarda vidět, klidně i jen mezi dveřmi, jen vědět, že je v pořádku.

To už byl sám a prázdný sál vypadal docela strašidelně. Možná kdyby mu bestie nezměnila náhled na svět, tak by se i bál, takhle cítil jen neurčité mrazení kdesi u beder. Nebylo to příjemné, ale strach neměl. Ještě že tak. Mohl se v klidu soustředit na svá pouta. A zapomenout, že strach má. O Richarda.

Zatím co ovšem marně pokoušel, jestli by se z toho všeho nemohl nějak dostat, Markusův vztek na celý svět začínal narůstat. Má potomka, mohl mít dalšího kumpána... A místo toho má z kluka zasranýho buzeranta!

Na druhou stranu to byla částečně i jeho vina. Kdyby ho začal hledat už na samým začátku, nemuselo to takhle dopadnout. Kdyby si jen domyslel, co vůbec znamenalo nechat toho kluka žít, nebo počítat s následky, že by to pokousání mohl vůbec přežít. Ne, na nic takového nemyslel, ale stejně... Sakra... Buzerant...

Poslední, co si pamatoval ze svého "střízlivého života" byl zarputilý boj proti homosexualitě. Ten opravdu ostrý, který zahrnoval léčení homosexuality elektrošoky a to samé s masturbací. Pak se nedopatřením vyspal s mladým kamelotem... První kocovina z nekončené řady. Toho kluka zabil a pokusil se vzpomínku na tu noc přechlastat. Docela úspěšně se mu to podařilo. Ale vzpomínky na léčebné metody proti homosexualitě mu zůstaly.

A teď - jeho první potomek je buzerant.

Najednou se ušklíbl. Čert vem toho doktora, ale ze synka si udělá pořádného chlapa. Když dorazil do velkého sálu a Hanz mu podal flašku s ginem, ještě pořád se usmíval.

"Sežeň mi elektrody," přikázal mu potom. "A hadici s přípojkou ke studený vodě. Užijem si trochu srandy."

„Co chcete dělat?!“ vyhekl John, když sledoval svého takzvaného otce s úchylným úsměvem na tváři, jak si to šine opilým houpavým krokem středem místnosti přímo k němu. A jeho věrný poskok stále za zadkem, jako ocásek. Taky se usmíval a ani ve snu se mu to nelíbilo.

"Co by," utrousil Markus a chňapl po jednom rozpadajícím se křesle, které mu přišlo zrovna pod ruku. "Chceme ti pomoct a trochu ti napravit hlavičku. Abys zas koukal mezi nohy ženskejm, ne chlapům."

"To si ze mě děláš srandu! Nemůžeš myslet vážně..."