7. kapitola

To jsem na vás hodná, že? Chci komentáře na oplátku!

Spolupráce s Bee


7. kapitola

"Smrtelně vážně," zamručel Markus. "A dokonce při tom ani nechcípneš. Obyčejný by asi chcípli."

"No tak, neblbni, čeho tim chceš docílit? Tak sem se vyspal s chlapem no, jinak sem stoprocentně na ženský!"

"Jo? Vyšukával ti mozek z hlavy dost dlouho a ty mi budeš tvrdit, že jsi ještě furt na ženský?! To ti tak věřím."

"Hele, bacha, bacha, dej to ode mě pryč!" Bylo to marné. John mohl nadávat jak chtěl, ale stejně zůstával sedět na prdeli a ani se nehnul. První elektroda. Záda mu polil studený pot. On to fakt myslí vážně... byl v prdeli.

"Ber to jako užitečnou lekci, synáčku," ušklíbl se Markus a usadil se v křesle s ovladačem na klíně. A láhví whisky po boku. "Pokračuj, použij všechny, Hansi."

"A kam je mám lepit?" ušklíbl se jeho pobočník.

"Kam tě napadne," Markus mu úšklebek oplatil a přihnul si vína.

John byl tedy následně svlečen a chladné elektrody mu ten slizoun přilepil na tělo. "Hlavně na mě nesahej," ucedil na půl pusy. Nechtěl, aby na něj sahal takový poskok a alkoholik v jednom.

Markus se najednou začal chechtat.

"Hele, Hanzi! Když tvrdí, že není buzna, tak to prubnem... Zkus, jestli mu ho postavíš. Jestli jo, tak tu posední mu lípni přímo mezi nohy!"

Blonďák se otřásl zděšením. Z Hanze táhl snad celý pivovar a ty jeho pracky byly ušmudlané a... a vůbec nevypadaly jako ty Richardovi. Jen Richard z něj dokázal vyloudit zasténání a jen s ním byl ochotný vlézt do postele. Hanz se mohl snažit, a že se snažil, ale minulo se to účinkem. Johnovi se z něj akorát tak zvedal kufr.

"Takže nic? Že by přece jen nebyl taková buzna? Dobrá, tak tu elektrodu vynechejme..." Markus svému pobočníkovi milostivě pokynul. "Sakra, připadám si nějak extra střízlivý. Nemáme ještě nějakou whisku?!"

"Ale jo, ale jo," zahučel Hanz a dál se pokoušel zpracovat Johna. Bez valného úspěchu a zkoušet metodu, díky které by se to povedlo zaručeně, to nechtěl. Nějak nejasně tušil, že potom by mu Markus urazil hlavu.

Vzdal to a podal svému veliteli další láhev.

"Můžem na to."

"Možná nejsi prvotřídní buzna," oslovil Markus Johna skoro mazlivým hlasem, "ale menší lekce ti rozhodně neuškodí." A zapnul elektrody.

Tak tahle bolest se stoprocentně dala přirovnat k bolesti první proměny. Křičel a prosil, aby toho nechali, ale jen se smáli, až se zalykali. Bylo to příšerné, ale musel to vydržet. Už jen kvůli Richardovi. Počkat, kvůli Richardovi? Blbost.

Markus stiskl vypínač a přihnul si whisky.

"Pokrop ho trochu, ať nám hned tak neodejde... Nechci mu úplně uvařit mozek."

A Hanz se zvedl, aby na něj potom namířil proud ledové vody.

Bylo by to osvěžující, kdyby elektrody ten krypl opět nezapnul a bolest mu neprostupovala každičkou buňkou v těle. Bohové! Taková bolest. Byl by snad radši, kdyby se mu mozek uvařil. A to všechno kvůli chlapovi, o kterém ani nevěděl, jestli je ještě naživu.

Pak to zase přestalo a spláchl ho ledový proud. Markus se chechtal, už v sobě měl odhadem asi tak půl láhve.

"Hel-e, Hanzi... Dojdi pro doktora, ať nám tady pacholka zkontroluje. Řekl bych, že ty přece jen nemáš ten správnej grif, pro Johnyho nádobíčko."

Hanz se odkolébal na vratkých nohách a Markus zaměřil svůj krhavý pohled na Johna, který před ním ležel mokrý jak myš a ještě pořád se chvěl, jakoby mu svaly probíhala slabá elektřina. Což bylo dost dobře možné, kdo ví, jak ten krám vlastně fungoval, Markus ho nepoužil přes sto let.

"Tak co?"

"Co chceš slyšet?" zaskuhral unaveně John.

"Třeba jak se cítíš? Nekouří se ti z hlavičky?"

"Cejtim se úžasně. Dáme druhý kolo, ne?" odpověděl kousavě.

"Neboj, na to dojde, na to dojde…" Markus si dál přihýbal a zjevně se moc dobře bavil. "Ale jestli chceš ochutnávku hned." Znovu zmáčknul vypínač a tělem na podlaze projela křeč. Kdyby byl John ještě člověkem, už by Markus pouště proud do mrtvého těla. Jenže k Johnově smůle už člověkem nebyl a jediný důvod, proč se tohle všechno donucoval vydržet, byl Richard. Aby viděl, že je v pořádku, aby tomu zasranýmu parchantovi, co si říkal patron, neudělal tu radost, že se jej tak rychle zbaví.

"Tak co? Ještě jedno kolo? Cejtíš se na to? Ještě budeš dělat machra?!"

„Když ti to udělá radost...“

"Mě? Radost? Kdybych ti přived prostitutku a tys jí vojel, tak to by mi udělalo radost."

„Máš pocit, že teďka zvládnu nějaký perfektní číslo? Sem rád, že mluvim ty debile...“

"Ale no tak, jsi přece můj syn..." Markus si přihnul a prohnal mu tělem ještě jednu slabou dávku.

„Táhni k čertu,“ zamumlal John a zkroutil se do klubíčka. Celé tělo měl v jednom ohni a jediné, po čem toužil, byla sprcha a postel, kde by se pořádně vyspal. Což se mi asi jen tak nepoštěstí...

V tu chvíli se dveře rozletěly a dovnitř napochodoval Hanz, vlekoucí pod rameny napůl vnímajícího Richarda. Byl zkrvavený, ztlučený a z jeho oblečení zbyly akorát cáry. Nicméně alespoň nějaké oblečení je lepší, než žádné oblečení. Přesto však zvedl hlavu, i když jen malátně. Měl monokl.

"Johny?"

„Jo, sem to já. Žiju a koukám, že ty taky.“ Upřímně doufal, že nebyl slyšet ten pád šutru ze srdce, protože to by bylo v háji a Markus by do něj vesele pumpoval proud dál.

Richard to zřejmě pochopil, vždycky mu to myslelo dost rychle.

"Aspoň něco," zaskuhral.

"Hele, doktore, říkal jsem si, že bys mi mohl sloužit jako... Jak se to říká... Lakmusovej papírek. Jestli je, nebo neni buzerant."

John se vážně těšil, až tohle všechno skončí. Po očku sledoval Richarda a přemýšlel, jak se z područí toho alkoholika vymanit. Richard mu toho stihl říct dost, ale tohle zrovna ne. Navíc nikdo z nich ani nepředpokládal, že by se patron mohl někdy objevit.

"Lakmusovej papírek?" Richard vykašlal trochu krve.

"Jojo, tys totiž udělal z mýho syna buzeranta, ty hajzle!" zavrčel Markus.

"Syna? To jsou trochu silná slova, ne?" Už našel hlas, zněl skoro jako dřív. "Ani jsi netušil, že to přežil."

"Neměl to přežít, kurva!"

"Jo, to mi došlo..." Richard se lehce ušklíbl, vzápětí však obdržel kopanec do kostrče, takže se instinktivně napjal a přestal klást odpor.

John je nevnímal. Někde v hlavě tu informaci měl, i vlk to věděl. Netrpělivě seděl uvnitř mysli, nervózně vrčel a poštěkával. Doktor mu vysvětloval tolik věcí, byl to opravdu velký přísun informací a on je teď všechny musel protřídit a najít tu jednu jedinou. Škubnul sebou, až když uslyšel doktorovo heknutí. Chtěl něco říct, ale nemohl. A potom se mu zčista jasna rozsvítilo. Musí to udělat, jenže jak?

„Markusi, dojdi si pro další flašku, seš skoro střízlivej a nedá se s tebou pořádně mluvit,“ dostal ze sebe. Co na tom, že byl Markus spitý pod obraz. Musel jej nějak uspat a jeho tatíček vypadal na to, že si dá ještě pár loků a půjde do limbu.

Richard se znovu rozkašlal, vyplivl něco krvavých skvrn, ale mlčel. Možná pochopil, co má John v plánu, ale dost možná to spíš ukazovalo na nějaké vnitřní zranění. Ještě že vlkodlaci nemůžou umřít. Nemůžou, že ne?

Hanz na něj shlédl, ale jeho mozek už nebyl v stavu, kdy by mohl rozumně uvažovat. Jemu nedocházelo nic, kromě toho, že už strašně dlouho nic neměl a promile v jeho krvi povážlivě poklesly. A alkohol je jako droga. Jakmile klesne hladinka, je nutno ji okamžitě doplnit.

To byla jejich naděje.

Markus se na něj úkosem podíval, trochu křivě se pousmál a kývl na Hanze, že si dojdou pro nějakou tu další lahvinku, aby doplnili promile. A John si trochu oddechl. Hlavní bylo, že se mohl alespoň trochu hýbat. „Jak ti je?“ šeptnul na Richarda, který byl jen kousek od něj. Musel přiznat, že jej vážně viděl rád.

"Bylo i líp," zahuhlal ten a trochu se pootočil. "Zdá se, že jsme v solidním maléru..." Byl strašně rád, že Johnyho vidí a ještě mnohem raději by zakroutil Markusovi krkem. Rozhodně by to byl záslužný čin pro celé společenství, protože ten chlap byl neřízená střela a kdyby je lidé jednou odhalili (a začali střílet jako prašivé psy, co si budeme namlouvat), byla by to z velké části jeho vina.

„Co ti udělali? Mučili tě?“ vyptával se dál John. Richard vypadal šíleně zmláceně, ale možná to tak jen vypadalo... Možná, že o něj měl až příliš velký strach. On se o sebe přeci uměl postarat sám, jenže nebýt jeho, nemusel být Richard v téhle šlamastice...

"Není to tak zlý, jak to vypadá," zachrčel Richard, ale krvavé sliny říkaly něco jiného. Aspoň pro Johnovy oči. Richard nejspíš ani netušil, jak vypadá, nejspíš byl rád, že ještě vůbec mluví.

John se na něj díval, ve tváři nesouhlasný a výraz najednou. Tohle prostě byla jeho vina. Kdyby nebyl tak zbrklý, Richard by teď nebyl v tomhle stavu a on na krku svého povedeného Patrona. "Je mi to líto," zamumlal potom potichu.

"Mohli jsme dopadnout i hůř," usmál se Richard. "Ber o z tý lepší stránky... Jsme naživu a relativně v pořádku, ještě se z toho můžem dostat."

"Jestli se to zvrtne, zdrhni ať se děje, co se děje. Je ti to jasný?" syknul na něj potom blonďák.

"Jestli se to zvrtne, nebudu už mít jak zdrhat, takže si nedělej starosti."

"Právě že ty budeš mít jak zdrhat. Ty jo."

"Se mnou si nedělej starosti, Johnny... Skutečně ne. Mysli na sebe, ano?“

V tu chvíli se k nim přiřítil Markus i se svým poskokem, uvelebili se blízko nich a nasávali zvesela jako duhy dál, skoro si jich ani nevšímali. To bylo dobře. John pozorně sledoval svého Patrona, jak do sebe láduje jednoho loka za druhým a modlil se, vážně se modlil, aby brzy usnul. A aby to byl kurva tvrdej spánek.

Richard vedle něj ležel skoro bez hnutí, ale dýchal. Dýchal, to bylo to hlavní. Všechno ostatní se mohlo ještě spravit. A tohle možná byla dobrá taktika, ti dva idioti totiž vypadali, že na ně úplně zapomněli.

John se rozhodl ve vteřině. Čekal, čekal a čekal. Oba dva nasávali dál a klábosili o blbostech, o věcech, co se staly, koho zabili, vzpomínali na staré časy a John se divil, co za Patrona tenhle člověk vlastně je. Netušil, jak dlouho nasávali, jak dlouho si jich nevšímali, ale zdálo se, že Richard usnul. Nebo to alespoň kurevsky dobře předstíral.

Vlk pořád seděl na prdeli ale byl odhodlaný toho kreténa přestat poslouchat. Nebylo to zrovna nic příjemného, když se proti příkazu vlastního rodiče hodláte vzbouřit. Jenže oba jsme toho měli akorát tak po krk. Vlk už nevydržel sedět v klidu, každou chvíli chtěl vyrazit, uskutečnit náš plán, jenže ještě nemohl. Nebyl jsem si jistý, jestli Markus už pořádně spí, hlavně vypadal, že je přesvědčený, že ho oba budeme poslouchat na slovo. Trochu se zmýlil. Richard mi říkal o tom, že novorození vlkodlaci svého Patrona poslouchají na slovo, byť jej nenávidí sebevíc, ale můj vlk... Upřímně nevím, co u něj bylo jinak, ale byl jsem za to rád.