Temný hvozd 1/2

Je to další z jednorázovek, akorát ještě není dopsaná, ale téměř u konce. Vzhledem k tomu, že je bohužel, nebo snad "díkybohu?" zatím na padesát stránek a já netuším, kolik jeden článek stránek pojme, rozděluji ji na dvě části. První házím dnes, na druhou si počkáte. :) Ani Slunovrat nebyl takto dlouhý, tuším nějakých třicet stránek, ale moc lidí tak dlouhé jednorázovky nečte. Jejich smůla. Tuto první část věnuji Sambě za nápad s D-S a IVIQY za pravidelné komentování, protože to mě drží nad vodou, abych s tím nesekla.



Spolupráce s Bee

Erestor/Thranduil
Erestor/Legolas
Thranduil/?

Temný hvozd. Tak si jej zapsali do paměti snad všichni elfové, ale nejvíce ti lesní. Dříve přízvisko temný neneslo. Dříve bylo vše jinak. Hvozd byl zdravý, zelený a plný zvěře. Nikdy se po něm neproháněli pavouci, skřeti, trollové ani horští obři. Království krále Thranduila bylo proslavené svojí velkolepostí - bylo dokonce větší než proslulé paní lesa Galadriel. A král sám... Říkalo se o něm, že je nejkrásnějším elfem ve Hvozdě, nejlaskavějším a nejštědřejším - dříve snad ano. Ale teď, o několik staletí později, byl Thranduil tvrdý král, který neodpouštěl sebemenší chyby, byl sobecký a mezi elfy se rozneslo, že si tím snaží kompenzovat svoji újmu. Ale jakou? To nikdo nevěděl. Pouze jeho prvorozený syn princ Legolas - který po otci zdědil jeho chladnou krásu.

Thranduil za sebou měl několik bojů s draky ze severu a odnesl si z nich popálenou levou polovinu tváře. Elfí kouzla jsou však mocná a dokážou vyléčit hodně nemocí a zranění, ale královo nikoliv. A tak jej alespoň maskoval. Samozřejmě se od té doby cítil prázdný, v boji zemřelo plno jeho přátel a dobrých bojovníků. Jakmile se navrátil do království, začal shromažďovat drahokamy nevídané krásy, ale ani to mu nepřineslo dostatečné uspokojení.

Od té doby uplynulo mnoho staletí a do Hvozdu nezavítala žádná návštěva, les uvadal, začínal být cítit hnilobou a místy jste nenarazili na nic jiného než pavučiny a pavoučí hnízda, přestože je hlídky pravidelně čistily. Do země se dostalo zlo a poznamenalo vše živé. Thranduil se o ostatní nestaral, hlavně že se čistilo jeho území, jeho království... A tak se lesní elfové stali během staletí hrubí, nejschopnější zabijáci svého plémě. Nepostrádali nic ze své dřívější krásy, jen byli chladnější.

Jel pomalu a koně na stezce vlastně držel jen sílou své vůle. Potřeboval ho, věděl, že by pěšky neudělal ani krok… Rána na boku mu silně krvácela, zlomená noha bolestivě plandala mimo třmen. Toho koně potřeboval, protože bez něj by bídně zahynul.

I tenhle les musí mít někde konec, všechno má někde konec. Musí mít…

Ale jel takhle už několik dní, aspoň co si byl schopen uvědomovat, ale scenérie kolem se mu zdála pořád stejná. Bezútěšná, šedá… Vzduch se mu lepil na patro, jen neochotně sklouzával do krku a v plicích nadělal víc paseky, než užitku.

Ten les musí mít někde konec! Ale proč se tam snaží dostat?

Studeně se rozpršelo a déšť mu nahnal zbytky vlasů do očí, beztak už napůl slepých jednotvárností kolem. Shrbil ramena, aby se aspoň trochu ochránil a pak ucítil, že mu uzda vyklouzla z rukou. S posledními zbytky sil po ní hmátl, ale nenašel už nic, minul ji… Pak se jen chytil koňského krku, aby docela nespadl a stiskl zuby, aby nezaúpěl. Poslední zbytky rozumu mu říkaly, že by zvuk k němu mohl přilákat ledacos nepříjemného.

Ten les sakra musí někde končit! Ovšem, najde tam pomoc?

V tu chvíli kůň klopýtl a jeho síly už nestačily, aby se na něm udržel. Svezl se na rozmokřenou zem docela jako by jen sklouznul. Pak konečně ztratil vědomí.

Legolasova hlídka právě vyčistila další hnízdo. Mladý princ vytáhl jednu z dýk pavoukovi z těla a uklidil ji do pouzdra na zádech. Tenhle měsíc už třetí. Kde se ty zrůdy berou? Pomyslel si naštvaně a vyšvihl se do sedla koně. Jeho příkladu následovali i ostatní elfové. Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe - pavouci leželi na zádech, pavučiny byly více méně potrhané a nebyl nikde ani náznak vajíček. Přesto se mu něco nezdálo. „Jeďte napřed!“ rozkázal ostatním. Neochotně jej poslechli.

A pak to uviděl. Bezvládné tělo, tmavé vlasy slepené krví, kdyby neviděl uši, řekl by, že je to člověk. Znovu sesedl z koně a přešel k tělu. Ten elf tam ležel téměř jako mrtvý. Jednu nohu měl tak vykroucenou, že musela být zlomená, druhou měl zalehnutou koněm, z poraněného boku mu stále tekla krev. Poslední známkou života byl pouze zdvihající se hrudník.

A byl ostříhaný. Neumělé zbytky kdysi černých vlasů dosahovaly sotva pod bradu, pod očima měl temné kruhy... Když se k němu sklonil a zkusmo mu zatřásl ramenem, neprobral se. Jen tiše zasténal, Legolasovu uchu to znělo jako: "Prosím ne..." a pak mu zase hlava klesla ke straně. Ještě byl živý, ale rozhodně mu mnoho nezbývalo. I jeho kůň ještě dýchal, ale oba mleli z posledního. Přesto na koně položil obě dlaně a zašeptal kouzlo. Chvíli trvalo, než zatřepotal hlavou, ale nakonec se zvedl i s neznámým. Princ si zraněného elfa, potom, co opět seděl v sedle, přendal k sobě, opatrně mu položil hlavu na své rameno a vydal se zpět do království. Druhý kůň poslušně cválal za ním, jakoby byl zdravý.

Elf se v jeho náruči ani nepohnul, jen tiše sténal, zlomená noha ho musela pekelně bolet... Když dorazili k padacímu mostu, seběhli se kolem nich sloužící.

"Princi! Koho to vezeš? Kde jsi ho našel?"

"Léčitele, ihned!" ucedil princ mezi zuby a opatrně jim bezvědomého podal. „Koně odveďte do stájí a postarejte se o něj!“ Ještě ani neseskočil z koně a už rozdával rozkazy. Strážím silně připomínal krále. Byla to neobyčejná podoba - zlaté dlouhé vlasy spletené do copánků, nerad nosil celé brnění, jako stráže, pouze nárameníky vyrobené speciálně pro něj a jinak přírodně laděné měkké oblečení lesních elfů. Jediný rozdíl mezi ním a jeho otcem byl v tom, že Legolas nebyl tak tvrdý a nemilosrdný. Kdyby zraněného našel Thranduil, byl by ho zabil, "aby mu ušetřil trápení a sobě výdaje."

Král už byl takový, potajmu se říkalo, že všechen soucit v jeho srdci mu spálil dračí oheň. Ale Legolas si v sobě nesl mnoho ze své matky a všechno dobré v něm ještě nezemřelo.

Léčitel přiběhl vzápětí, protože zpráva o princově nálezu se rozletěla od úst k ústům... Za chvíli už se skláněl nad zraněným elfem.

"To je zlé, to je skutečně zlé. Do mé pracovny, ihned! Princi, můžeš mně následovat, prosím? Kde jsi ho našel? Řekl něco?"

„Na hlídce, skoro jsem jej přehlédl. Ležel pod pavučinami a měl jsem ho za mrtvého. Nevím vůbec nic. Nepromluvil,“ odpověděl princ a zůstal stát opodál, aby nezasahoval do vyšetřování léčitele. Zatím si začal odepínat pás se zbraněmi a nože položil na pracovní stůl. Později mu to odnesou a vyčistí.

"Nebudu ti lhát, Legolasi, našel jsi ho nejspíš v hodině dvanácté, kdo ví jestli skutečně není pozdě, sotva dýchá a je to s ním zlé..." Léčitel pohlédl na zašpiněnou, zkrvavenou tvář. "Nejspíš ho někde drželi, vypadá, že slunce neviděl už hodně dlouho."

"A ostříhali ho..." hlesl lesní princ znenadání. "Kdo to mohl udělat?"

"Skřeti, hádám. Chtěli ho ponížit, ale není mi jasné, proč ho rovnou nezabili. No nic, dáme se do toho. Chceš zůstat?"

„Budeš potřebovat velkou pomoc? Musím otci podat hlášení.“

"Jen běž, nemůžeš nechat krále čekat. Ale... buď opatrný, jak mu svůj nález oznámíš. Nerad bych tohoto chudáka pohřbíval dřív, než to bude nezbytně nutné."

„To je můj problém,“ otočil se ještě mezi dveřmi a odešel. Chodby byly dlouhé, tmavé a plné stráží. Každý si šeptem vyprávěl o tom, kdo to leží u léčitele a co se stalo. Přesto stačil jeden pohled a bylo ticho jako v hrobě.

"Synu?" Thranduil střídavě zíral do své pokladnice a na své nehty. Těžko odhadnout v jaké byl náladě, ale rozhodně nevypadal rozzlobeně. "Už se mi doneslo, že jsi na naší stezce objevil vskutku zvláštní kořist."

„Otče, je u léčitele,“ odpověděl stejně klidně. Jeho otec si hrál s jílcem meče, který měl připevněný k pasu. Nevypadal naštvaně. Ale ani potěšeně. Jeho bohatě zdobené roucho mu zakrývalo nohy a přesto, že na trůně neseděl, jako by králi příslušelo, vypadal obávaně a krásně. Přesně jak vyprávěly legendy a ostatní elfové - chladný a krásný. Mimořádně krásný, těžko se věřilo, že ta krása umí být taky nečekaně krutá. Nicméně to byl fakt s nímž bylo potřeba se smířit.

"U léčitele," zopakoval potom. "Bylo to nutné, Legolasi? Doslechl jsem se, že ho dostali pavouci, není už spíše mrtvý, než živý?"

„Pavouci by mu těžko propíchli bok a nechali jej krvácet. Okupují naše království už tak dlouhou dobu, tak kdo řekl, že jej dostali pavouci, kteří neodolají krvi? Byli to skřeti. Ostříhali mu vlasy, má zlomenou nohu a poraněný bok.“

"To je vskutku zvláštní, velice." Thranduil se na svého syna podíval. "Dobrá, nech si ho, dovoluji ti to. Ale nemíním o něj pečovat na věky, řekni léčitelům ať udělají to nejlepší, co dovedou, jestli do jedenácti dnů neotevře oči, bude to zřejmě beznadějné. Pokud ano, pak budu chtít své odpovědi..."

"Proč zrovna jedenáctí dní?"

"Protože jsem to řekl, Legolasi. Potřebuješ ještě jiné důvody?"

„Ne, otče,“ zazněla odpověď a princ byl propuštěn. A zamířil si to opět rovnou k léčiteli. To už tam nebyl jediný léčitel, ale hned několik. Všichni byli oblečení do světle šedých rouch. „Máte jedenáct dní. Pokud do jedenácti dnů neotevře oči...“ ani to nemusel říkat celé. Všem bylo jasné,  co sem poté stane.

"Proč zrovna do jedenácti dnů?" pozdvihl jeden z léčitelů oči.

"Protože to tak král řekl, potřebujete ještě jiný důvod?" opakoval princ poněkud hořce slova svého otce.

"Rozumím," povzdechl si Liren a znovu se sklonil nad svým pacientem. "Budeme dělat co je v našich silách, ale... Nebudu vám nic slibovat, princi. Spíš bych vám doporučil, abyste se pokusil zjistit odkud přijel, či se jinak zaměstnal. Tady nám nemůžete nijak pomoci. Zatím."

„Mám práci s hlídkou. Nemůžu ještě pátrat po tom, co je zač.“

"Jak je vám libo, princi. Jen říkám, že tady nebudete nic platný," odbyl ho léčitel poněkud stroze a znovu se zabral do práce. Tělo na stole pod ním se prohnulo v křeči, ale z úst nevyšla jediná hláska.

Legolas se otočil na patě a odešel. Liren měl pravdu. A možná by opravdu měl zjistit, kdo je ten tajemný neznámý.

Dny plynuly dál a neznámý se stále neprobouzel. Už zbývaly jen čtyři dny do konce termínu. Stále chodil na hlídky, stále zabíjel pavouky. Ale jednou, jednou narazili na skřety. Na celou tlupu i s těmi obřími hnusnými pavouky. Legolasova čepel nestíhala podřezávat krky a téměř žádná práce nezbývala na ostatní členy hlídky. 

„Nechte jednoho na živu!“ křikl princ přes rameno. Jeden ze strážců popadl posledního živého skřeta a omráčil jej. Nebylo jednoduché jej dostat do paláce, neboť koně odmítali nést bezvládné tělo odporného skřeta. Nakonec se hlídce však podařilo dostat do paláce.

Legolas se skřetem se okamžitě vydali ke králi. Schodiště bylo dlouhé a skřet se vzpouzel, jen co se probral. Princ jej chytil za pačesy a naklonil k okraji: „Pokud je mi známo, skřeti létat neumí, ale rád bych, aby ses to naučil,“ promluvil k němu tiše a potom ho kopnul do lýtka, aby pohnul.

"Legolasi, co s ním chceš dělat??" zeptal se jeden z jeho spolubojovníků. Co mohli získat od skřeta? Jen nadávky, urážky a plivance, to by si s radostí odpustil. Ale táhl tu zrůdu dál, protože to byl princův příkaz. Pak si něco uvědomil. "Myslíš, že něco ví... O tom elfovi?"

"Možná," odtušil Legolas chmurně.

"Ale ani nevíme, jestli ho věznili skřeti. A jestli ano, šance, že jsme natrefili na jednoho z nich... je takřka nemožná." Princ mlčel. V jeho očích nyní poznal chlad, který vídával jen v očích krále. V tuto chvíli, jako by na nebohého strážce, hleděl sám Thranduil a nebyl to přívětivý pohled. Ale strážce věděl, že princ ještě nemá místo srdce kus kamene z Temného hvozdu...

"Legolasi, slyšíš mne?"

„Odvedeme ho ke králi,“ odpověděl potom a znovu skřeta nakopnul. Ten jen zanadával a odplivnul si směrem k princi. Legolas jen z pochvy vytáhl meč a přiložil mu jej ke krku. „Ještě slovo a budeš o hlavu kratší.“

"Do toho!" zachrčel skřet, ale nic víc neudělal, ani se nehnul. Princovo ostří na krku bylo silným argumentem.

Legolas s ním v této pozici došel až ke králi. „Otče, přivedl jsem rukojmí, jak sis přál.“

Král jen pokynul a vzápětí byl skřet stržen k zemi, aby se poklonil vládci Temného hvozdu alespoň nedobrovolně, když už dobrovolně to učinit nehodlal.

„Proč jste přišli na naše území?“ zeptal se Legolas. Skřet jen plivnul ke královým nohám a vysloužil si za to kopanec. „Proč jste přišli na naše území?!“ zvýšil princ hlas.

„Hledali jsme zajatce, uprchl.“ Legolas zbystřil, to samé i Thranduil.

„Vy se opovažujete hledat své skřetí zajatce zde? Na elfím území?“

„Je to elf,“ zaskřehotal poté, co jej Legolas chytil opět za vlasy a zvrátil mu hlavu do zadu.

„Kdo je to?“ Žádná odpověď. „Ptám se naposledy! Kdo to je?!“ Skřet se začal smát. Avšak utichl, když král vstal, s rukou kolem jílce svého meče a pomalým krokem k němu přicházel, dokud se nezastavil a nenaklonil k jeho uchu. „Řekni mi, kdo to je a já tě propustím. Budeš se moci navrátit ke svému ubohému životu.“ Jeho hlas byl vřelý, teplý, ošálil by každého.

„Erestor.“ A v tu chvíli vzduchem zasvištěla čepel králova meče a Legolas držel v rukách pouze skřetovu hlavu.

„Výborně! Proč jsi to udělal?! Mohl nám říct víc!“ povzdechl si Legolas a odhodil hlavu směrem ke strážnému, který přišel s ním a celou scénu pozoroval.

„Nebylo víc, co by mohl říci mně,“ odpověděl Thranduil.

Princ na svého otce zazíral a opravdu nevěděl, co si o tom myslet. Thranduil se vrátil zpátky na svůj trůn.

"Už se tvůj prapodivný nalezenec probudil?" zeptal se potom.

"Nevím, nebyl jsem za léčiteli... Ale kdyby zemřel, už bych to věděl. I kdyby se mu jen přitížilo."

"Už jen čtyři dny, Legolasi. Já nezapomínám," odtušil Thranduil a mávnutím své dokonale pěstěné ruky je propustil.

"Nezdá se ti ta lhůta příliš tvrdá?" zeptal se Legolas potichu.

"Měla by? Vždyť už když jsi ho přivezl byl spíš mrtvý, než živý..."

"Je ale naší krve, u Valar, je to elf jako já, nebo ty, opravdu se ti to nezdá kruté?"

Thranduil se na svého syna podíval. "Je to Noldo, Legolasi..."

"Je to elf, který potřebuje naši pomoc, protože je zraněný, možná smrtelně! Přijde mi nesmyslné ho pohřbívat, když není mrtvý!"

"Legolasi?"

„Je to elf. Kdyby mě našel on, myslíš, že by mě zabil? Nechal mě tam ležet? To, že my jsme Sindar a on Noldo z nás nedělá někoho, kdo by měl rozhodovat o jeho životě. Je to elf, stejně jako my, otče.“

"Mám tomu rozumět tak, že prosíš za jeho život, Legolasi?" Thranduil povytáhl obočí a zadíval se na svého jediného dědice, který mu právě připravil velmi nečekané překvapení.

Legolas se na něj zadíval, stejně neoblomným a chladným pohledem, kterým se díval jeho otec. „Ne, já ti to oznamuji, otče.“

"Tomu mám rozumět jak, synu? Stavíš se proti mým rozhodnutím?"

„Pouze proti tomuto,“ odpověděl princ a otočil se k odchodu. Nakonec se ještě zastavil u strážného a pološeptem mu sdělil, aby tohle nikde nerozšiřoval - pod výhružkou smrti. Zdálo se, že touto hádkou se z prince pomalu, ale jistě, stává král.

"Legolasi!" šlehl v tu chvíli Thranduilův hlas jako bič. Princ se otočil.

"Měj si tedy toho nebožáka, měj si svou hračku, když po ní tak toužíš. Ale máš ho od této chvíle na starost, je tvůj na tvou zodpovědnost. Teď můžeš jít."

Strážný rychle střelil pohledem po princi a pak ho kývnutím ujistil, že i toto prohlášení si nechá pro sebe. Ačkoliv tomhle paláci měly i stěny uši, takže bylo vyloučeno, že tahle zajímavá výměna názorů zůstala úplně bez povšimnutí.

Legolas si toho byl nepochybně vědom, protože se při odchodu ani nepokoušel být tiše. Otec mu právě nařídil, že bude dělat ošetřovatele, chůvu! On, bojovník! Přesto se znovu vydal rovnou k jeho pokoji, kam jej umístili léčitelé. K Erestorovi. Nikdy o něm neslyšel. Jeho jméno mu nepřišlo povědomé. Ve vší naštvanosti rozrazil dveře a setkal se s překvapeným výrazem Areidena. „Už se probral?“ otázal se Legolas.

"Ještě ne, ale očekáváme to každou hodinou. Už je to jen léčivý spánek, Valar vědí, že ho potřeboval. Ale ty vypadáš rozrušeně, Legolasi, co se stalo?"

„Už nezáleží na tom, kdy se probere. Erestor, říká ti to něco?“ položil otázku, která jej pálila na jazyku už od té doby, co toto jméno bylo vyřčeno nahlas.

"Jistě jsem to jméno někdy už slyšel, ale teď si opravdu nevzpomenu. Tak se má jmenovat náš neznámý pacient?"

"Nejspíš..." Legolas si povzdechl a vztek z něj zvolna vyprchával. Areiden za nic přece nemohl. Postupně mu pověděl o celém rozhovoru s otcem, o tom, jak zajali skřeta, i o tom, že ve chvíli, kdy padlo jméno Erestor, jeho otec zajatce bez váhání zabil. Léčitel pozorně naslouchal. Když Legolas dodal poznámku, že Erestor pochází z Noldor, svraštil brvy.

"Ano, myslel jsem si to. Má tmavé oči, jeho vlasy také bývaly tmavé a jeho rysy jsou rysy vznešeného domu... Nevěděl jsem, že to tvého otce ještě pořád trápí. Ale asi jsem to měl tušit."

"Co ho trápí?! Co na tom záleží, jestli je ten elf Noldo, nebo Sindar?"

"Myslím, že tvůj otec zkrátka nemůže zapomenout na Dargoladské pláně, tehdy tam zahynulo mnoho našich lidí, ale letopisci stále zmiňují jen několik jmen, Gil-galada a jeho statečné činy... Vůbec, mezi Sindar a Noldor vždycky panovalo jisté napětí, to už tak prostě je."

"Ta bitva se odehrála před dvěma tisíci lety!" zavrčel Legolas.

"Někteří z nás si zkrátka pamatují, bohůmžel. Nu nic, chceš se podívat na svého pacienta?"

„Prosím,“ zamumlal princ vyčerpaně a zadíval se na léčitele. „Jen chci vědět, jak se mu daří.“

Léčitel ho odvedl do jednoho menšího pokoje v Domě uzdravování, a tam ležel. Elf, který vyvolal tolik nezodpovězených otázek... Bledý obličej byl posetý vybledlými modřinami, na čele byl napůl zahojený šrám. Jednu ruku měl na pásce, připevněnou k trupu, obvázanou nohu na polštáři. Vykukující prsty byly lehce nafialovělé. Teď, když měl umyté a učesané vlasy, bylo vidět jak jsou zubaté, napůl uřezané skřetími noži, napůl ostříhané... Vypadalo to hrozně.

"Ta ruka je takřka v pořádku, to rameno bylo vykloubené, ale to se rychle spraví. Ještě pár dní. Ta noha je horší."

"A vlasy?" Legolas byl otřesený tou potupou snad víc, než elfovými zraněními. "Dorostou mu někdy?"

"Dorostou. Ale brzy to nebude, jeho tělo má teď důležitější věci na práci, než tohle."

„Vím, ale pro každého elfa je to potupa. Jak se musí cítit někdo z Noldor, když jim ustřihají  vlasy?“ Tu otázku pokládal spíš sám sobě, než léčiteli. Vypadal příšerně, to ano, ale nebylo to nic, co by nespravil čas. Posadil se na kraj postele a zašeptal jméno neznámého. V naději, že se probere.

Léčitel pokrčil rameny. Dost těžko si představit něco takového. Dost těžko pochopit, že skřeti chytili elfa, nezabili ho a dovolili, aby utekl. Dost těžko pochopit, jak se někdo s takovými zraněními mohl dostat až doprostřed hvozdu. Dost těžko pochopit, proč vlastně jel sem. Nechal Legolase o samotě, už tam nebyl nic platný.

"Erestore," opakoval princ tiše a pak váhavě sevřel bezvládnou ruku. Jak si počínat vůči nemocnému? To nevěděl. "Erestore..."

Nic se nedělo, i když tam seděl dobře půl hodiny. Ale potom náhle přišla odezva. Dech nemocného se zrychlil, pak mu přes rty přešlo zasténání. Legolas sevřel jeho ruku pevněji a elf ten stisk opětoval. Náhle otevřel oči. Tmavé jako hořká čokoláda. Pozvolna zamrkal, bylo v nich překvapení, ohromení. 

"Thranduile..." hlesl potom.

Legolas se zasekl. Nečekal, že by podoba s otcem byla až tak zřejmá. Jeho vlastní stisk Erestorovy ruky povolil. Najednou mu všechno došlo. Thranduil Erestora znal, ale přesto trval na tom nesmyslném termínu jedenácti dnů. I přesto... Další důkaz o tom, jak byl jeho otec chladný.

"Kde to jsem?" Další otázka vtrhla do jeho myšlenek jako uragán.

„Temný hvozd, Erestore, Temný hvozd.“ Princ byl na silných pochybách, jestli má vůbec Erestorovi říkat, že není Thranduil, ale obával se toho, že by se potom nic nedozvěděl. Takhle byla alespoň malá naděje, že elf řekne, co se mu stalo.

"Jak jsem se sem dostal? Já... Já si nic nepamatuju..." Erestor mluvil ztěžka, obtížně se mu dýchalo a oči zmateně bloudily po řezbách na stropě. Byly velmi uklidňující, nebo aspoň měly být.

„Našel jsem tě zraněného na hlídce a přivedl sem. Léčitelé se tě pokoušeli dostat z toho nejhoršího...“

"Thranduil... Kdo je Thranduil? To jméno se mi vrací... Ale já si nevzpomínám, nemůžu si vzpomenout..." Podíval se na něj. "Proč jsem tě tak oslovil?"

Legolas sevřel víčka a uvědomil si, že stále drží jeho ruku. Snad v uklidňujícím gestu. „Thranduil je můj otec. Král Temného hvozdu. Jsem jeho syn, Legolas,“ odpověděl nakonec pomalu.

"A kdo jsem já? Říkal jsi mi Erestore... To je moje jméno...?" Ty tmavé oči se na něj upíraly s nevyslovenou nadějí, že tenhle stříbroplavý elf zaplní prázdno v jeho paměti.

„Ano. Erestor, Noldor. Omlouvám se, ale víc nevím. Doufal jsem, že mi povíš ty, proč jsi utíkal směrem k nám a proč se tě skřeti snaží tak úporně dostat zpátky.“

"Já utíkal před skřety...?" Na chvilku zavřel oči a pokusil se svou paměť přimět ke spolupráci. Ale marně, viděl jen tu bílou skvrnu a šedý oblačný závoj kolem ní. Nic víc. "Nevzpomínám si. Mrzí mně to, opravdu ano. Ale já si na nic nevzpomínám."

„Odpočiň si. Tvé tělo to potřebuje.“ Legolas lehce vyprostil svoji dlaň z Erestorova sevření a vstal. Musí okamžitě mluvit s otcem. Ihned. „Pošlu k tobě ještě léčitele, aby se na tebe podíval.“

"Děkuji," zašeptal Erestor a znovu zavřel oči.

Legolas po cestě sdělil Areidenovi, že se jeho pacient probral, ale na nic si nevzpomíná, ani na vlastní jméno. Že ho oslovil jménem jeho otce, si nechal pro sebe, tohle nikdo vědět nemusel, ne dokud si s otcem některé věci nevyjasní.

Nakonec se dozvěděl, že král v síni už není, ale odebral se do svých komnat. To princi poněkud ulehčilo plán, neboť rozhovor, který plánoval, nepotřebovaly slyšet zvědavé uši. Nezajímal se o to, jestli otec zrovna dělá něco důležitého, prostě k němu dveře rozrazil a zase je za sebou zabouchnul.

"Legolasi? Tohle už překračuje všechny meze! Co si myslíš, že děláš?!" zavrčel Thranduil popuzeně. Právě odkládal své roucho, chystal se ke koupeli.

„Sotva otevřel oči, řekl mi Thranduile! Zná tě! Řekni mi, co je zač?! Už toho mám dost! Skřetovi, který nám mohl říct více, jsi usekl hlavu, sotva řekl jeho jméno.“

"To není nic, co bych s tebou hodlal probírat, Legolasi! A teď odejdi!" zavrčel král Lesní říše.

"Odkud zná tvé jméno! Co je zač!"

"Jestli zná mé jméno, tak jistě i ví, co je zač..."

Legolas uhodil pěstí do nejbližšího kusu nábytku. „Nepamatuje si nic. Řekni mi, co je zač!“

"Jestli si nic nepamatuje, jak to, že zná mé jméno?" Thranduil pozdvihl obočí. "Nevyslovili to před ním léčitelé, když jsi ho přivezl? Není tomu náhodou tak?"

„Jeho jménem jsem ho oslovil až já. O tobě při jeho léčení nepadlo ani slovo. Otče, prostě mi řekni, co s tebou má společného.“ Princ začínal být těmi hádkami a vším ostatním unavený. Pravdou bylo, že si poslední dobou králi dovolil odporovat víc, než kdykoliv předtím, ale to proto, že jej otec podceňoval a dával mu to velmi najevo.

"Nemá se mnou společného nic. Nevím, proč tě oslovil mým jménem, a nevím, proč je to tak důležité, abys vpadl do mých pokojů bez zaklepání a byl tak neodpustitelně drzý!"

„Lžeš. U Valar ti přísahám, že on si vzpomene. Dřív nebo později zjistím, jaké k tobě má pouto, otče.“

"A záleží na tom, synu? Sám říkáš, že si na nic nevzpomíná, takže... K čemu ti bude vybájit si, zjistit, jak říkáš, jaké má ke mně pouto?"

„Alespoň bychom věděli, kde začít.“

"Jsem si více než jist, že si poradíš i tak, Legolasi," odsekl Thranduil a dál se odmítl svým synem zabývat. Co na tom, že tam Legolas ještě stál, bez ostychu si svlékl šaty a pokračoval ve své přípravě ke koupeli.

Princovy rysy ztvrdly, úplně stejným způsobem, jako Thranduilovy. Zrovna v tuto chvíli se podobal svému otci více, než by snad chtěl. Měl už toho dost. Bylo snad logické, že když se najde zraněný elf, tak je prioritou mu pomoci a pokud si na někoho vzpomene, byť jen na jméno, i když neví, proč jej vyslovil, tak se pokusit mu pomoci se skládáním střípků jeho paměti.

„Dôl gîn lost!*“ Zaznělo ještě od Legolase, jak za sebou třísknul dveřmi. Jeho otec si možná pamatoval Dargoladské pláně, ale to bylo už před dlouhou dobou. Možná, že sto let je v mysli elfa pouhý okamžik, ale ne každý si střádá svoji zlobu a nenávist na pozdější léta.

Proti jeho očekávání se za ním král nevyřítil, aby osobně potrestal svou urážku. Jeho dveře zůstaly tiché a zavřené, stejně jako jeho srdce zůstávalo chladné. Chvilku ještě čekal, zda se přece jen něco nestane, ale ticho přetrvávalo. Tak se otočil na patě a zamířil zpátky do Domů uzdravování, kam jinam taky mohl jít...

Nejhorší na tom všem snad byly ty pohledy od stráží. Ne, že by na to nebyl zvyklý, ale jediný problém byl v tom, že nikdo ještě nebyl svědkem takové hádky a to ještě kvůli elfovi, kterého nikdo neznal. Samozřejmě, že to muselo vypadat zvláštně, obzvláště, když princ byl „druhý Thranduil“ - podle povídaček. Opak byl ale pravdou. Když už štěbetání začínalo být opravdu nesnesitelné, zbývala už jen jedna jediná věc.

„No dirweg!“ zvolal Legolas a všichni se okamžitě postavili do pozoru, zarytě hledíce před sebe.

Prošel kolem nich a pokračoval ve své cestě. Jedna věc je, že ho otec nebral vážně. Druhá byla, aby na něj každý bojovník civěl, jakoby mu měla narůst druhá hlava. Neudělal nic špatného, u světla! Jen pomohl raněnému v nouzi, což by snad měla být samozřejmost! Výjimku tvořili jen skřeti.

V Domě uzdravování ho uvítal Liren, který snad měl šestý smysl, na nic se neptal a nabídl princi číši miruvoru, než ten stačil cokoliv říct.

„Proč mi přijde, že ty jediný mě nesoudíš?“ promluvil k němu tiše Legolas a s vděkem se napil. „Jak se mu daří? Nějaká změna?“

"Byl bych divný léčitel, kdybych tě soudil za pomoc zraněnému," pousmál se Liren. "Tvému pacientovi se daří dobře, Legolasi. Myslím, že se bude dobře uzdravovat."

„To je dobře. U Valar, nebudu ho teď moci často navštěvovat. Trochu jsem se opět nepohodl s otcem. Prosím tě tedy, aby jsi mi poslal zprávu okamžitě, jak se jeho stav změní. Ano? Teď za ním ještě půjdu, ale musím se připravit na další hlídku a trochu prospat.“

"Chystáš se být v paláci co nejméně to půjde, abys nepřišel Thranduilovi na oči?"

"Chystám se dělat, co je mou povinností, Lirene," povzdechl si princ.

"Ach, škoda, chtěl jsem ti navrhnout, že pokud je důvodem tvé nechuti tvůj otec, mohl bych ti dočasně poskytnout útočiště tady. Nebylo by to sice tak přepychové, ale klid za přepych stojí, ne?"

„Ano, bylo by jednodušší utíkat, ale to bych nebyl syn svého otce - navíc od všeho se utéct nedá, že?“ Legolas prošel kolem Lirena do pokoje, kde spal Erestor a posadil se na nedalekou židli, kterou používal léčitel při delších kontrolách. Odepnul si brnění a svlékl horní část oblečení, aby se cítil pohodlněji.

"Podívám se, který pokoj je volný," odtušil Liren a nechal ho o samotě. Princ si potřeboval utřídit myšlenky, trochu se zchladit. Tomu raněný překážet nebude.

Zdálo se mu, že už to skoro má ve svých rukou, ale pak mu cíp toho šedého závoje uklouznul a všechno zůstalo při starém. A přitom by ho jen stačilo strhnout a cestu do vlastních vzpomínek by měl otevřenou. Všechno by věděl... Jak se sem dostal, proč jej všechno bolí, kdo je... A proč si pamatoval jen jméno Thranduila.

Legolas pozoroval, jak sebou ve spánku Erestor škube, ale nijak nezakročil. Místo toho si přehodil jednu nohu přes druhou a levou ruku opřel o desku stolu vedle sebe a o ní hlavu - pohodlná poloha. A pak zavřel oči. Jen na chvíli. Na malou chvilinku si odpočine - pryč od všech těch lží a přetvářek vlastního otce. Od pochybovačných a ustrašených pohledů strážných.

Znovu a znovu se natahoval po tom závoji, který mu bránil zjistit, co je zač... A pak ho probudila prudká bolest, která se jako požár šířila z jeho mysli do zbytku těla. Měl dojem, že křičí, ale když mu sluch konečně posloužil, z hrdla mu nevycházel víc, než šepot. Pak si uvědomil, že se pokouší posadit, čemuž se jeho noha brání a že v pokoji není sám.

Lesní elf vypadal, že hluboce spí, byť se mu to nezdálo dvakrát pohodlné. Ale pravidelně oddechoval, oči měl zavřené... Erestor měl vyprahlo v hrdle.

V tu chvíli do pokoje potichu přišel Liren, dal mu napít a položil mu na čelo chladivý obklad. Poté se přes rameno ohlédl na Legolase, který stále spal. Ano, v podobě si toho nejvíce odnesl ze svého otce, povahově však měl něco málo i z matky. Každý si jej s Thranduilem mohl splést. Znovu se otočil na Erestora. „Zkus se ještě prospat. Ve spánku se tělo uzdravuje rychleji.“

"Já... Já..." Erestor na léčitele pohlédl skelnýma očima. Léčitel obklad upravil.

"Na otázky bude ještě času dost, spi."

To měl tedy pravdu, tak té vlídné rady poslechl a znovu se pokusil ponořit do svých snů se šedavým závojem. Ale tentokrát se mu vyhnuly, jeho spánek byl černý, těžký a hojivý, přesně jak to potřeboval. A jak to zařídila léčitelova voda.

Když se Legolas probudil, zprvu si říkal, kde je, ale nakonec ten pokoj poznal. Vyřezávaný strop, prostorné místnosti s čerstvým vzduchem v nejtišší části království. Povzdechl si. Ještě jednou se kolem sebe rozhlédl a zjistil, že na něj hledí tmavé oči. Oči Erestora - téměř ztracené v myšlenkách. V určitý moment jej napadlo, že ho zase osloví jménem otce.

"Legolas, že ano...?" hlesl však Erestor, když se vrátil do přítomnosti a uvědomil si, že na prince, byl to přece princ, zírá s urputností až neslušnou.

„Ano.“ Neusmál se. Nic. Pouze odpověděl. Chladná krása. Přemýšlel nad tím, jestli mu říci o tom, že otec odmítá pomoci, nebo prostě jen mlčet, ale uznal, že elf toho má za sebou dost, i když si nic nepamatuje.

"Mám dojem, že jsem ti ještě nepoděkoval. Patrně jsi mi zachránil život." Spánek Erestorovi prospěl. Kruhy pod očima téměř zmizely a nebýt těch vlasů a modřin, prostě by vypadal jen jako velmi unavený elf, i když se právě vrátil od Mandosovy brány.

„Nenechal bych za sebou žádného elfa, který ještě dýchá,“ odpověděl pomalu princ, jakoby přemýšlel nad každým slovem.

"To neznamená, že nemáš mou vděčnost," odtušil Erestor a nezraněnou rukou se natáhl pro sklenici vody. Když se napil, povšiml si Legolasova pohledu. "Je na mně snad něco... nezvyklého?" zeptal se nejistý, protože nevěděl, jak by si to měl vyložit.

„A na mně? Když jsem spal, musel jsi mě už hodnou chvíli též pozorovat,“ odpověděl mu princ otázkou. „Připomínám ti někoho?“

"Snažil jsem se ve snu dosáhnout na svou paměť, ale nedaří se mi to. Ten závoj mi stále uniká a nejspíš ještě nějakou dobu bude... A tělo mne potrestalo bolestí. Asi mi není souzeno zjistit, kdo jsem."

„Vlastní jméno ti nic neříká... Pamatuješ si jen Thranduila a přitom neznáš jeho tvář. Bude to pro tebe dlouhá cesta.“

"Nepochybně," odpověděl Erestor klidně a zavřel oči. Byl odhodlán dojít do cíle.

"Myslíte, ty a ostatní léčitelé, že mne drželi v zajetí skřeti?" oslovil o několik dní později Lirena, když léčitel převazoval jeho raněný bok.

"Podle všeho."

"Můžeš… Lze nějak z mého stavu odhadnout, jak dlouho?" Erestor na léčitele upřel své znepokojivě tmavé oči. Nikdo z lesních elfů neměl takovou barvu, vypadaly jako temné propasti.

"Jen velmi těžko. Nemyslím si, že by skřeti dokázali držet elfa, vznešeného elfa, dlouho, aniž by ho nezabili. Ale to může být mylný předpoklad, tvoje tělo je silné, ale jiným způsobem, než tělo bojovníka."

"Myslíš silné od těžké práce?" Co se zotavil, jeho mysl byl břitká a jazyk za ní nezaostával.

"Zní to šíleně," odtušil Liren, celý nesvůj. Skřeti málokdy brali zajatce a zajmout elfa by pro ně znamenalo víc rizika než užitku. "Ale ano, máš pravdu."

Chvíli bylo ticho.

"Mistře Lirene, mohl bych dostat zrcadlo?" zeptal se znenadání. Léčitel se na něj zadíval, neodpověděl, ale asi se mu něco odrazilo v očích. "Od chvíle, co jsem tady, na mne všichni hledíte, jako by má zranění byla mnohem vážnější, než je cítím. Zřejmě to tedy souvisí s mou tváří, ale chápu, že mi nikdo nebude chtít odpovědět na otázku přímo."

"Myslím, že bys to po mě neměl žádat." Konečně byl převaz hotov. Teď bude spát a později se zeptá třeba Legolase, který bude na jeho otázky znát lepší odpověď.

"Mistře Lirene, to zrcadlo, prosím. Nebo snad mám vstát a najít si jej sám?"

Cosi v Erestorově hlase mu říkalo, že na Legolase čekat nehodlá. A právě to cosi přimělo Lirena, aby ho nakonec poslechl.

"Nechodil bych tam." Areiden, který měl službu, trochu rozpačitě zadržel Legolase, který se právě vrátil z několikadenní hlídky a usoudil, že by se mohl podívat, jak se Erestorovi vede. A třeba se zeptat léčitelů, zda tu nebyl jeho otec... Čirou náhodou, přirozeně.

"A proč ne? Přitížilo se mu?"

"Ne. Ale požádal Lirena o zrcadlo. A on mu je dal."

"Valar. To snad ne." Otevřel dveře. I když si nebyl jist, zda to chce vidět…

Erestor seděl u stolku, velké kulaté zrcadlo bylo opřeno o stěnu a podlaha byla pokryta ústřižky tmavých vlasů. Elfova ruka svírala velké stříbrné nůžky pevně a jistě je vedla.

"Co to děláš?!" Legolas málem vykřikl, ani si neuvědomil, že by se Erestor mohl leknout a ošklivě se zranit. Nestalo se nic z toho. Ruka se ani nezachvěla, jen ustřihla další část zmrzačené hřívy.

"Snad vidíš, princi," odpověděl Erestor.

"Proč, u Valar? Vždyť…" Legolas zjistil, že mu došla slova. Kdyby nebylo uší a těch ostrých rysů, vypadal teď Erestor jako člověk, a i když to bylo nesrovnatelně lepší, než předtím, Legolas to nechápal.

"Být ostříhán je potupa," odpověděl Erestor. "Ale já si své ponížení nepamatuji, nevím, kdy, jak, ani kdo mi to udělal. Přesto se to stalo a nikdo, ani já, ani ty, s tím nic neudělá…"

Ticho. Stříh. Stříh. Stříh.

"Vlasy dorostou. Jednou. Ale já to musím přijmout, musím s tím žít a nemohu čekat, protože je to tady a teď. Toto je můj způsob, princi, jak se smířit sama se sebou. Toto je můj způsob, jak zabránit jedu, aby mi zaplavil duši. Ne oni, ale já sám. Po jejich nožích, jejich rukách nezůstane památka, protože to teď jsou mé ruce, které to dělají. Odstřihávají mne od mých věznitelů."

Legolas pořád mlčel. Nevěděl, co říct.

"Musel jsem to udělat, abych se sebou mohl dál žít."

Legolas seděl u sebe v pokoji a hleděl na měsíc. Navštívení Erestora v něm vyvolalo mnohé vzpomínky. Jeho čin - sám o sobě - ať už mu přišel Valar ví jak moc příšerný, tak byl vlastně logický. Přesto, že ostříhání vlasů bylo pro elfa tou největší možnou potupou, chápal Erestorova slova a čin snad více, než jakýkoliv jiný elf v království. Abych se sebou mohl dál žít. Věta, která otřásla Legolasovým nitrem.

Čin, za který by se plno elfů stydělo, ani by se k němu neodvážili, ale Erestor to udělal, aby se sebou mohl dál žít. Princ si povzdechl. V tu chvíli, kdy jej tam viděl, mu proběhlo tělem opravdu velké zděšení, šok, ale nic víc necítil. Když se nad tím zamyslel - kdy vlastně naposledy něco cítil? Nějaké staletí to už bude...

Otec jej vždy vedl k tomu, že nejbezpečnější pro něj bude, když nikdo z jeho nepřátel nebude vědět, co cítí. Protože podle citů jeden lehce odhadne, co si elf myslí, na komu mu záleží. A tak se Legolas postupem času přestal zajímat o věci, o elfy, o skutky. Nutno podotknout, že velkou zásluhu na tom měl Thranduil sám. Pokaždé, když dal princ najevo nějakou emoci, která se králi nelíbila, dal to svému synovi velmi silně najevo. A Legolas trpěl. A trpěl tak nepředstavitelným způsobem, že se radši rozhodl žádnou bolest už nikdy nepocítit. Byl jako kámen. A co hůř - byl jako otec. Stejně krásný, chladný, nevypočitatelný a nebezpečný.

Jak roky plynuly, Legolasovi došlo, že bez citů je všechno tak nějak jednodušší. Dokázal se na plno věcí dívat z jiného úhlu... Bez pocitů bylo vše - lepší. A zdálo se, že otec je na něj poprvé za celý jeho život pyšný.

Znovu si povzdechl a vstal z postele. Už bylo na čase, aby se konečně svlékl a šel spát. Tak nějak po tom všem, co si vybavil, se nemohl přimět podívat do zrcadla. A když už to udělal, hleděly na něj ty modré oči - stejně chladné jako oči jeho otce. Když si rozpletl vlasy a rozčesal, bylo to úplně tím stejným způsobem, kterým splývaly podél tváře králi. Byl mu tak neskutečně podobný. Vážně se nedivil, že se o něm rozhlašuje po říši, že je druhý Thranduil. Do očí by mu to samozřejmě nikdo neřekl. Erestor se ostříhal, ale co má dělat on, aby se sebou mohl dál žít? To nevěděl. A nebyl nikdo, kdo by mu mohl poradit.

Za tři týdny léčitelé dovolili Erestorovi vstát, jeho noha byla už víceméně zahojená, rána na boku také. Jen svaly měl trochu oslabené, ale nebylo to nic, co by se časem napravilo. Ale jeho paměť stále prodlévala za šedým závojem, na který nemohl dosáhnout. Alespoň podle svých slov, ale kdo by mu mohl dokázat opak. Jeho oči byly bystré a pátravé, slova ostrá a mysl jasná a otevřená, přistihnout ho při lži bylo patrně nemožné. Anebo si opravdu stále nevzpomínal.

Přesto za ním během této doby byl Legolas pouze jednou - a to Erestor spal. A princ byl za to rád. Jen se Lirena zeptal, jak si vede a sotva obdržel kladné odpovědi, už byl zase na odchodu. Místo toho většinu času trávil na hlídkách a nebo trénoval na okraji lesa lukostřelbu. Několikrát byl dokonce i vyzván pro ukrácení dlouhé chvíli svými spolubojovníky, aby si s nimi zabojoval. A on souhlasil, jen aby přišel na jiné myšlenky.

Příchod tohohle tajemného tmavého elfa totiž převrátil jeho vnitřní svět naruby, aniž by si to uvědomil, a teď se s tím musel nějak vyrovnat. Jediné čím si mohl být jist bylo, že vyhýbat se Erestorovi mu nepomůže, kromě toho by si taky otec mohl časem vzpomenout, že mu ho takříkajíc hodil na krk. Čistě teoreticky vlastně věděl o každém jeho kroku, zůstával informovaný - jen mu nedělal ocásek. Kdyby se jej otec náhodou ptal.

A pak ho potkal na cvičišti, zrovna napínal luk a i když se mu obličej křivil námahou, bylo vidět, že to nedělá poprvé. Jen neměl dostatek síly. Když ho spatřil, spustil luk ke svým nohám.

"Už mi dovolili jít ven a trochu cvičit, jsem slabý jako moucha. Přesto, mohu ti nějak pomoci, nebo je naše setkání čistě náhodné?"

„Náhodné. Uzdravuješ se pozoruhodně rychle, ale co jiného by se dalo čekat od někoho, kdo je Noldo. Nesmíš se přetahovat. Musíš pomalu, dokud se ti nenavrátí síly.“ Legolas pomalu přešel k jeho zádům a vedl Erestorovy pohyby svýma rukama. „Zhluboka se nadechni.“ Cítil každý záchvěv Erestorova těla, jeho krátké vlasy jej šimraly na tváři. „Uvolni se. Představ si, že šíp i luk jsou součástí tvých paží, bude to potom jednodušší.“

"Mé tělo si pamatuje, i když mysl zůstává zamlžená," odpověděl Erestor, ale nebránil se. Kde jeho oslabená paže nestačila, Legolasova ruka dotáhla tětivu a pak ji společně pustili. Zrak naštěstí Erestorovi sloužil dobře, takže střed minul jen o půl palce. Spustil luk a obrátil se na Legolase. "Pořád si snažím vzpomenout, byl jsem bojovník, nebo jsem sedával za stolem? Stále na ten závoj nemohu dosáhnout a nevím, proč si pamatuji jméno tvého otce, ještě jsem ho ani neviděl. Ale nemohu takhle zůstat věčně, takhle napůl... Měl bych odejít a nevím kam. Až zesílím, mohl bych vstoupit do tvé družiny, princi? Chtěl bych alespoň vyrovnat dluh za svůj život."

„Ty bys pro mě udělal to samé. Nic mi nedlužíš,“ odpověděl pomalu princ a zadíval se na Erestora. „Možná by sis měl s otcem jít promluvit, pokud se na to cítíš.“ Zadíval se na stranu a povzdechl si. „Nemohu s tebou za ním jít.“

"A já se na to necítím. Podle toho, co jsem o králi slyšel, by nebylo dobré, abych se s ním setkal, dokud mě porazí i jen silnější vítr. Nicméně na své prosbě trvám... Stejně jako ty. Protože bych udělal to samé, ale ty bys také cítil vůči mně dluh."

„Rozmyslím si to. Co jsi slyšel o králi?“

"Že mu dračí oheň sežehl nejen tvář, ale i srdce a veškerý cit v něm. A také jsem slyšel cosi o jedenácti dnech..."

„A co jsi slyšel o mně? Nikdo ti nic neřekl?“

"O tobě?" Erestor se opřel o luk a pohlédl mu do očí. "Jsi synem svého otce, ale i své matky. Máš otcovu tvář a její duši, ačkoliv se to snažíš skrývat, protože tak je snadnější s králem vyjít. Nikdo mi nic neříkal, princi, ale já mám oči a vidím..."

A Legolas se ušklíbnul. Poprvé, za celou dobu nějaký náznak emoce na tváři. „A možná vidíš špatně. Dříve snad.“

"Jen jsi zdokonalil své masky a vybudoval si pevnější hranice. To není nic špatného, mnozí by tvou vůli a ovládání se velmi obdivovali."

"A ty?"

"Já pořád čekám, zda mi dovolíš připojit se k tvé družině."

Legolas si sice pomyslel, že to není odpověď na jeho otázku, ale v tu chvíli přesně věděl, co Lirena přimělo Erestorovi dát zrcadlo. To cosi v jeho pohledu… Možná to bylo tím, že žádný elf v Temném hvozdě neměl takové oči.

Kým byl Erestor ve svém dřívějším životě? Jistě mocným mužem.

"Nechci, abys splácel neexistující dluh," odpověděl potom s rozmyslem. "Ale pokud chceš vstoupit do mé družiny, budeš vítán." Alespoň do jisté míry.

"Budu ti užitečný," kývl Erestor a vrátil se ke svému cvičení s lukem.

Ten závoj mi stále unikal a já už pomalu vyčerpal všechny prostředky, jak na něj dosáhnout. A pak jsem si uvědomil, že má duše se možná stále mučí otázkami, ale rozum se jí ptá, zda ještě chci znát odpovědi. Co by mi přineslo, zjistit, kdo jsem a co jsem?

Na tohle nesmím myslet, na tohle opravdu nesmím myslet. Koho chci ošálit tím, že by mi nezáleželo na minulosti a jméně? Na přátelích, kteří mne možná hledají a možná oplakávají jako mrtvého? Tady v mém nitru není nikdo, koho bych mohl oklamat, jen já sám.

Ostříhal jsem si vlasy, protože jsem vnitřně cítil, že jinak bych nemohl dál. Ale co mám udělat teď?

V mé mysli ulpělo jako jediné jméno krále lesního lidu. Ale nedovedu k tomu jménu přiřadit tvář, byť mi léčitelé říkají, že na ni každý den hledím, že Legolas je dokonalým obrazem svého otce. Krále, který mne chtěl nechat zemřít. Ani nevím proč. Chci odsud pryč, vím, že nejsem vítán, ale nemohu. Nemám kam jít, nemám za kým jít. Nevím, kdo jsem a co je horší, nevím, jestli to vůbec kdy zjistím.

Nakonec se k hlídce připojil, pro ostatní záhadný elf s temnýma očima, který stále nosil kapuci a jehož ruce byly pevné a precizní.

Za temných nocí, kdy spával pod korunami stromů, Erestora častokrát napadlo, jestli skutečně byl bojovníkem, protože jak jinak by si jeho tělo pamatovalo, jak zacházet se zbraněmi? Jak by se mohl pohybovat tiše a neslyšně, jako zkušení elfové z Legolasovy družiny? Možná snaha přežít ve skřetích dírách ho tomu naučila.

Skřeti ho ovšem těžko naučili vznešený jazyk, sindarštinu, natož pak obecnou řeč a západní dialekt… Ale černou řečí hovořil taky.

Aspoň nelhal, když Legolasovi tvrdil, že bude užitečný.

Samotného Legolase se vždy ptali, co je zač ten nováček. A on jim odpovídal, že jim do toho nic není. Každý si pak domyslel, že Erestor je vlastně ten zachráněný a na nějakého nováčka ovládá umění boje podivuhodně skvěle - téměř jakoby se nenarodil pro nic jiného. Princ si na jeho práci v hlídce nemohl na nic stěžovat, ačkoliv občas musel uklidňovat ostatní členy, kteří si pod rouškou noci mumlali pod nosem cosi o tom, kolik je stálo úsilí dostat se na své pozice v hlídce. Jenže jednoho dne to vyvrcholilo a Valaržel ne pod Legolasovým dohledem.

Toho dne pobili další tlupu skřetů, která si nevážila života a kdyby to bylo na nich, nenechali by naživu ani jednoho. Ale Erestor, ten zatracený temný parchant, si jednoho nechal stranou, jako obvykle... (Vyptával se pokaždé.  Nač, to si mohli jenom domyslet, neboť nikdo by se nesnížil k tomu, aby se naučil něco tak odporného, jako je skřetí řeč. Ale Erestor jí mluvil, což mu v očích ostatních moc nepřidalo.) Ani tentokrát se zřejmě nedozvěděl nic užitečného, nebo možná slyšel něco, co vědět nechtěl. Podřízl skřetovi krk jednou ranou a když se vracel zpátky k družině, chvěl se hněvem. (Další věc, pro kterou neměli lesní elfové pochopení, on totiž stále cítil...)

Později si říkal, že všechno to mělo padnout na jeho hlavu, že měl být opatrnější, ale stalo se. Když ucítil, jak jeho kapuce klouže dolů, bylo už pozdě. Náhle stál před svými spolubojovníky a všichni do jednoho viděli, co doufal, že navždy zůstane jeho tajemstvím. Vlasy mu za tu dobu dosahovaly sotva k bradě, zplihle mu visely do očí, které teď metaly blesky.

„Jen si zkuste něco říct,“ křičel ten pohled zlobně „zkuste něco pronést a bude s vámi zle. Se všemi do jednoho!“  Zatínal pěsti, potom se však ovládl a kapuci si natáhl zpátky.

"Jsem hotov, můžeme jít?" optal se klidným hlasem. Pak kolem nich prošel a doufal, že tím to skončí.

K jeho uším dolehlo to uchechtnutí. Ani se nemusel otočit, aby věděl, kdo to je. Seregon, stříbrovlasý, arogantní, nemilosrdný. A ten, který si nejvíc myslel, že v hlídce nemá co dělat.

Legolas si zrovna rozplétal copánky. Zlaté vlasy splývaly podél jeho zad a halily jej téměř jako plášť. Už, už si chtěl rozepínat i tuniku, když do jeho pokoje vtrhl Ethuil. Nezaklepal, rovnou rozrazil dveře a udýchaně se opřel o kliku.

„Princi! Legolasi musíš jít se mnou! Oni spolu bojují a vůbec to nevypadá dobře! Nikdo je od sebe není schopen odtrhnout!“

Podle naléhavého tónu a velmi zoufalého výrazu ve tváři Legolas poznal, že si z něj nikdo neutahuje. Ethuil ani nemusel říkat jména a už předem věděl, o koho se jedná.

Bylo jednoduché je najít - ne snad kvůli davu, protože žádný nebyl, ale Legolas přesně věděl, kam jít. Erestor spával v zahradách pod stromy, mimo ostatní elfy, mimo společnost - a přesně tam mířil. Nakonec spatřil kroužek pochechtávajících se elfů a uprostřed stály dvě osoby - Erestor a Seregon. Legolas se na chvíli zastavil, snažil se zaslechnout, jestli nezjistí důvod hádky, ale nikdo nic neříkal. Padaly pouze nadávky a smích. A potom to uviděl - to něco v Erestorových očích, co jej přimělo jednat.

Vběhnout elfovi do rány a Seregona odstrčit na zemi bylo jen dílem okamžiku. „DARO!“ A všichni ztuhli, sotva zahlédl proud zlatých vlasů a uslyšeli ten tón, kterým rozkazoval.

"To tě tak upravili skřeti?" zeptal se Seregon a krev v Erestorových žilách ztuhla. Pomalu se otočil. Legolase by možná způsob jeho pohybu varoval, ale tyhle nikoliv.

"Mlč," varoval ho tiše. Nechtěl prolévat krev, i když jeho ruce by rády.

"Slyšel jsem, že to občas dělají," pokračoval však Seregon a hlouček jeho přátel vybouchl smíchy. "Prý těm, koho si hodlá Velký skřet pozvat do svého pelechu."

"Mlč, ti říkám," opakoval Erestor, ale ty urážky ho pálily jako cejch. Mohl se odstřihnout od minulosti, od své potupy, ale nepomohlo to. Cítil, že v něm stoupá vztek.

"A my jsme pořád přemýšleli, proč by tě skřeti nechali naživu." Seregon si patrně svého života nevážil o moc víc, než skřeti, kteří pořád doufali poplenit Temný hvozd. "Byl jsi dobrá děvka?"

Erestor vytáhl nůž, když padlo ještě několik urážek.

"Mlč, je-li ti život milý," zopakoval potom velmi, velmi tiše. A rád by svou čepel omočil v Seregonově krvi.

"Skřetí děvko!" zavrčel Seregon a Erestor se rozmáchl. V tu chvíli mezi ně někdo skočil, zahlédl zlaté vlasy a poznal ten hlas, který k jeho rozumu pronikl i přes hradbu vzteku.

"Můj pane..." Na poslední chvíli strhl svou ruku stranou. Legolasovi by neublížil, jemu ne, jemu vděčil za život. Chvilku hleděl do těch jasných modrých očí. Potom si vložil ostří do dlaně a rukojeť podal princi. "Omlouvám se."

Legolas ji bez váhání uchopil a přitiskl k Seregonovu krku. „Dovolil by sis říci něco takového mně, kdybych udělal něco proti tvé vůli?“

„Ne, můj princi,“ odpověděl tázaný a podal mu své zbraně též. Legolas si je vzal a otočil se k zbývajícím členům.

„Amin feuya ten' lle! A to si říkáte hlídka? Ještě jednou se něco takového bude opakovat, vyřídím si to s vámi všemi sám! A jestli o této hádce někde v království jen padne slovo, už si žádné copánky splétat nebudete,“ dodal mnohem  tišeji a s velkým zadostiučiněním sledoval, jak se většině rozšířily zorničky.„Přísahali jste na svoji čest, tak se podle toho chovejte.“

Tím by to bylo skončeno. Legolas se otočil a odcházel. Jejich zbraně odhodil po pár krocích do trávy, byl znechucený, to si domysleli všichni. Ale nic se tím nevyřešilo. Seregon na Erestora pohlédl a v jeho očích byla čirá nenávist, která jako ta pověstná jiskra zažehnula v tmavém elfovi novou hranici vzteku.

"Neměli tě ostříhat," zasyčel Seregon, "měl tě nechat ať jim držíš do bezvědomí a pak ti tu hlavu měli uříznout!"

Erestor se nahrbil jako velká kočka a když se ozvalo další uchechtnutí, skočil stříbrovlasému po krku. Ne, už neměl zbraň, ale dokázal by ho zabít i holýma rukama. Kdyby chtěl. K Legolasovi však choval úctu a náklonnost, nemohl ho připravit o bojovníka. Což neznamenalo, že se musí nechat urážet. A tohle musel udělat sám, bez ohledu na následky!

Seregon mu nezůstal nic dlužen, rány mu oplácel, ale Erestor, štíhlý a vysoký, byl mrštnější a poháněl ho vztek. Nakonec ho srazil k zemi, poklekl mu na prsa a sevřel jeho krk ve smrtícím gestu. Nechtěl zabít, ale chtěl, aby si to Seregon myslel, aby škemral o svůj život, kňučel a naříkal.  Jako to dělal on, když takhle cítil skřetí ruce kolem svého krku...

V tu chvíli, kdy jeho mysl byla tak jasná a prázdná, kdy nic nebylo, kdy byl naplněn jediným - pomstít se za ta urážlivá slova - jeho ruka konečně dosáhla na šedý závoj a stáhla ho dolů. Myšlenky, vzpomínky, vědomí vlastního já a vlastního jména mu oslnivě prolétly myslí, rozčísly ji ve dví jako blesk oblohu a to v jediném okamžiku.

Seregon prosil o vlastní život a jemu to bylo jedno. Pomalu pustil jeho krk a pak cítil, jak ho někdo odtáhl pryč, opřel o kmen stromu. Věděl, že znovu hledí do Legolasových očí, ale nevnímal je, ne doopravdy.

"Jsem Erestor," zašeptal po chvilce. "Jsem Erestor z Roklinky a Gondolinu."

Legolas jej neslyšel, protože byl už znovu u Seregona a držel jej za vlasy. „Říkal jsem ti, co se stane,“ mluvil k němu klidně, ale znechucení v jeho hlase bylo znát a nikdo to nemohl přeslechnout. Z opasku si vytáhl dýku a přeřízli prameny, které svíral v dlani, v přesné délce, jako byly ty Erestorovy. „Nechť je ti toto dostatečným trestem za tvoji aroganci.“ Stříbrné pramínky padaly princi k nohám a potrestaný na ně šokovaně zíral, ale nezmohl se na jediné slovo. Koneckonců, byl to princ. Králi a jeho synovi přísahal svoji věrnost, měl na tento trest právo.

"Jsem Erestor z Roklinky a Gondolinu," opakoval sám sobě a věděl, byl si jist až do hloubi srdce, že je to jeho jméno. Pak se na zemi stočil do klubíčka a tiše dýchal jako zvířátko zahnané do kouta. Celé tělo jej bolelo, cítil Seregonovy rány, cítil svá zranění a už věděl. Věděl všechno. Pak ucítil jak mu po tváři stékají slzy a hrdlo se svírá touhou vykřičet do celého světa své jméno. Zachvěl se a pokusil se ovládnout vzlyk, ale nepodařilo se mu to. A tak tam seděl, vzlykal a konečně byl smířený sám se sebou.

Legolas všechny propustil mávnutím ruky. „Kela!“ A potom si všiml Erestora. Té hromádky neštěstí. Pomalu k němu přešel, snad jej uklidnit, ale na tohle nikdy nebyl, a tak tam jen stál, díval se na něj a clonil jeho tělo, aby na něj nikdo neviděl. Alespoň tolik soucitu mohl projevit.

Tmavé oči plné slz se na něj upřely.

"Jsem Erestor z Roklinky a Gondolinu," hlesl, když viděl, kdo nad ním stojí. Nemohl si pomoct. Chtěl si to opakovat tak dlouho, dokud tomu sám neuvěří.

„Vzpomněl sis.“ Neznělo to nijak udiveně, ani to nebyla otázka. Pouze konstatování zjevného faktu.

"Mohl bych mluvit s králem?" Erestor se nadechl a polkl ten knedlík, který se mu tvořil v krku. "Pak ti dám odpovědi na tvé otázky, princi. Přísahám."

„Můžeš, já nerozhoduju o tom, koho král přijme nebo ne.“

Zdvihl se a zahleděl se Legolasovi do očí. "Ty se hněváš, princi? Smím vědět proč?"

„Přísahali mi. Všichni do jednoho. Bez ohledu na jejich aroganci jsou to nejlepší bojovníci  a chovají se jak... Seregon tě už provokovat nebude, potrestal jsem ho, jak jsem sliboval.“

Na chvilku se zarazil, nechtělo se mu věřit, co teď slyšel. Aby elf jiného elfa... Aby mu způsobil takovou hanbu, byť by to byl sám princ.

"To kvůli mně?" zeptal se pak tiše.

„Tohle nebyla první příhoda. Zasloužil si to.“

"Nenávist plodí jen další nenávist," odpověděl Erestor pomalu. Legolas ho překvapil tak, jak si nikdy nepomyslel, že by bylo možné. "Ale přesto ti děkuji. Mnoho to pro mne znamená..."

„Jsi dobrý bojovník a elf, jako každý z nás, byť o něco významnější. On přísahal, ty chceš splatit dluh. Udělal bych to pro kohokoliv, kdo by si to zasloužil.“ Legolas se zadíval k bráně. „Měl bys jít teď, později by tě už nemusel otec přijmout.“

Erestor přikývl, ale po několika krocích se otočil. Princ ještě stále zíral na místo, které tak mu laskavě poskytlo útočiště.

"Legolasi?" oslovil spíš jeho záda. Modré oči mu vzápětí pohlédly až do duše.

"Ano?"

"Prosím, pamatuj si, že ať se v budoucnosti stane cokoliv, máš mou vděčnost, úctu a mé přátelství, pokud o něj budeš stát."

V Legolasových očích se objevilo překvapení, nejspíš se ptal sám sebe, proč mu to říká. Erestora zabolelo srdce, zvykl si na prince, zvykl si na to chladné přátelství, které mu bylo opatrně nabídnuto, byl ohromen tím, že se ho Legolas zastal proti vlastním lidem... A věděl, že až se vrátí od krále, tyhle modré oči na něj budou pohlížet s nenávistí a pohrdáním, zrovna jako ty Seregonovy. Protože Legolas se to dozví, tím si byl jist.

Král mohl počkat. To Legolasovi vděčil za svůj život a mnohem víc než jen to. A tohle bylo to nejmenší, co pro něj mohl udělat. Rychle se k němu vrátil a než se princ zmohl na slovo, pevně ho objal.

Ten netušil, co má dělat. Nejdříve jen stál jako sloup a poté opatrně položil dlaně na Erestorův pas. „Až otce uvidíš, nezapomeň dýchat.“ Jen pár slov, ale přesto v nich zazněla lehká ironie a narážka na pověsti o Thranduilově kráse.

"Nedýchám, když vidím tebe, příteli, to stačí," pousmál se Erestor do zlatých vlasů a dál ho pevně držel. Nevěděl sám, oč se vlastně pokouší, jestli doufá, že rozehřeje jeho srdce, že zastaví ten hrůzný proces, který by Legolase připravil o poslední zbytky citu, ale věděl, že to musí udělat. Alespoň se pokusit.

Legolas mlčel. Nevěděl, co odpovědět a nevěděl, co dělat. Na druhou stranu to bylo docela příjemné ale... Ale. „Nechtěl jsi jít za Thranduilem?“

"Půjdu," přikývl Erestor po chvíli a pomalu, velmi neochotně, ho pustil. "Děkuji, Legolasi. Za všechno." Pak odešel, rychle, protože věděl, cítil, že tohle byla poslední přátelská chvíle mezi nimi. Když zmizel mezi stromy, nechal za sebou jednoho velmi zmateného lesního prince.

Když strážím zjevil svůj úmysl navštívit krále, vyhověli mu. Už věděli, že tenhle podivný elf je pod ochranou rukou samotného prince a i když teď Legolas s otcem nevycházel nejlépe, stále měl druhé nejpádnější slovo v království. Tak se vlastně vztahovalo i na Erestora.

A tak tmavý elf vstoupil do Thranduilovy síně. Byla rozlehlá a krásná, takřka stejná jako si ji pamatoval z dávných dob. Když za ním klaply dveře, věděl, že je s králem o samotě. Zamířil tedy k trůnu. Byl si vcelku jist, že o něm Thranduil ví, i když ho strážní neohlásili, ale přesto ze zvyku našlapoval tiše a měkce, dokud nestanul před bohatým trůnem. Pak se poklonil, jak si to žádala zvyklost, i když tu úctu vzdával jen královským zádům.

"Můj pane..."

"Takže sis vzpomněl," odpověděl mu král a pomalu se otočil. Byl krásný, jednomu by se zastavil dech a puklo srdce, ale byla to mrazivá krása, chladná a krutá. V princově hrudi tlouklo vřelé, soucitné srdce, v králových prsou ležel chladný kámen. A nic na tom nezměnilo to, že si Erestor pamatoval jiné časy. Teď cítil jen lítost a zlost.

"A tys mne chtěl nechat zemřít, Thranduile," odpověděl tiše. "Proč? Ze strachu, abych ti neujedl příliš mnoho? Nebo abych neprozradil tvé tajemství?"

„Nevím, jak to myslíš,“ promluvil pomalu král a dál jej propichoval pohledem. Pověsti vážně nelhaly - Legolas byl jeho mladší kopie. Téměř se i stejně chovali. Přesto na něj Thranduil shlížel s jakýmsi opovržením. Ne - to nebylo to správné slovo, ale v tom pohledu prostě cosi bylo. Sedl si na trůn, do své oblíbené polohy, dlouhé nohy překřížené a natažené před sebou, pravá ruka líně spočívala na jílci meče a pohrávala si s ním.

"Doslechl jsem se zvěsti o jedenácti dnech, během kterých jsem buď měl přijít k vědomí, nebo zemřít. Nebo bys ze mě udělal žrádlo pro pavouky?" Erestor se trochu napřímil a bez bázně mu pohlédl do očí. "Celou dobu jsi držel klíč k mé paměti, mohl jsi mi říct, kdo jsem... Proč jsi to neudělal?"

„Nejlepší klíč, který odemyká naše nitro, je v nás. Mohl jsem ti to prozradit, ale nic by ti nezaručovalo, že si vzpomeneš. A jak jsem slyšel, jméno sis pamatoval.“

"A zlomil jsem jím srdce tvého syna," odpověděl Erestor zachmuřeně. "A zlomím je ještě víc, až se dozví celou pravdu. O tobě, o mně a těch několika letech, co jsme strávili v tvých komnatách."

„Proč bys měl Legolasovi lámat srdce? Vůbec tě nezná. Kdyby byl nějaký zhrzený milenec, tak bych tvá slova chápal. Ale takhle?“ Thranduil se usmál. Byl to krásný úsměv, kdyby se ovšem usmívaly i oči. Přetvářka - to byl poslední staletí celý Thranduilův život.

Erestor zmlkl. Jak vysvětlit kameni, co zahlédl v očích mladého prince ve chvíli, kdy jej oslovil špatným jménem... A viděl to vůbec, nebo si jen jeho obluzená mysl představovala, že to viděl? Těžko říct.

"Mám to chápat tak, že jsi mě chtěl nechat zemřít ze zhrzené lásky? Protože jsem kdysi poznal, že tvé srdce ochladlo nejen ke mně, ale ke všem, včetně vlastního syna? Protože jsem pak už s tebou nechtěl sdílet lože?"

Král vstal, sešel k němu dolů těch pár schodů a znovu se usmál. Oh, ano, pamatoval si ty dny, kdy ani nevylezli z postele. Bylo to vášnivé, příjemné a po dlouhé době něco cítil. „Víš, tohle - ta lhůta jedenácti dnů - mě napadlo jen tak. Protože jsem chtěl.“ Chodil kolem něj v kruzích, pomalu, jako sup létá nad svojí obětí. „Udělal bych to komukoliv, u koho by se mi zlíbilo!“ Zastavil se před ním a zadíval se na jeho tvář. Pořád stejná, pořád stejně krásná. Zvedl ruku a pohladil tu hebkou kůži. „Dlouhé vlasy ti slušely více,“ poznamenal potom a políbil jej.

Erestor zalapal po dechu a kdyby se mu vzpomínky nevrátily v boji se Seregonem, teď by mu jistojistě prolétly vědomím jako blesk. Takhle se jen některé drobnosti více vyjasnily.Utřídily a zapadly na své pevné místo ve skládačce jeho mysli. Býval pán, bojovník a učenec, ctěný svým lidem, známý svou radou a vyhledávaný pro svůj úsudek. A byl milencem nádherného lesního krále, ačkoliv se mu to zdálo tak dávno, že to snad ani nebyla pravda. Nuže, teď to pravda byla a se vším všudy.

Zrádné zasténání opustilo jeho rty. Miloval ho, i po těch letech, vzdor jeho kamennému srdci, vzdor jeho krutosti. Ach Valar.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Možná se to pro ně zdálo jako chvilka, ale ve skutečnosti o nich celý svět nevěděl dvě hodiny. Už se schylovalo k večeři a jako obvykle se princ dostavil k otci. To, že spolu nevycházeli však nikdy nepřerušilo tuto dlouholetou tradici. „Otče,“ zazněl do ticha Legolasův hlas. Tvářil se naprosto nezúčastněně, jakoby mu to bylo jedno. Ale přesto. Bojoval za jeho život u otce a on mu odmítal říci odkud Erestora zná. Teď už věděl.

O tmavého elfa se pokusila závrať. Ano, teď to tam bylo, v těch jasných, modrých očí, které ho uvítaly zpátky na tomto světě, teď četl znechucení, pohrdání a ty drobné jiskřičky laskavosti se utopily v chladném moři plném ledu. Legolasovy oči mu teď připomínaly zimu, led na vrcholcích hor. A věděl, že on je toho příčinou... Že znovu zlomil princovo srdce.

"Legolasi," hlesnul, chtěl se pokusit to všechno nějak vysvětlit, ale neměl slov. A i kdyby měl, věděl, že princ ho nebude poslouchat.

"Je čas k večeři, že, synu? Jdi napřed, přijdu za tebou," zazněl Thranduilův čistý a jasný hlas.

„Samozřejmě,“ odpověděl princ a otočil se tak prudce, až za ním zavlály vlasy a konec roucha byl vidět, i když už byl dávno za dveřmi. Milenec. Otec měl před dávnými dobami milence. Jediné, co nechápal bylo, proč dával nesmyslnou lhůtu jedenácti dnů. Jednou to je někdo, na kom mu záleželo, proč by ho po jedenáctém dni zabíjel? Že by ze soucitu, aby se netrápil? Ne, tohle Legolasovi opravdu nešlo.

"Legolasi!" vykřikl Erestor a vytrhl se svému králi. Srdce se mu svíralo, rozpolcené ve dví. Thranduilovy rty chutnaly stejně jako před lety, znovu v něm ten polibek vyvolával to zvláštní chvění, chtěl, aby to pokračovalo nejen polibkem. Ale princi vděčil za tohle všechno. Jemu přislíbil svou vděčnost, úctu a přátelství, o které teď jistě lesní princ nestojí. Přál si věřit, že Thranduil ho bude znovu milovat, ale nechtěl své štěstí vykoupené tím, že by Legolasovi ublížil. Jakkoliv ublížil.

Vyškubl se Thranduilovi a rozběhl se za jeho synem.

Dohnal ho v jedné z chodeb, které přiléhaly k jídelně a v zoufalé snaze jej zastavit, chytil pevně jeho plášť. Neslýchaná drzost.

"Legolasi!" hlesl naléhavě, když se na něj princ podíval. Náhle nevěděl, co říct, jakými slovy vysvětlit, co se tu teď dělo, jaké pouto ho váže k lesnímu králi.

Legolas se zadíval na ruku svírající jeho roucho, potom na Erestora. Nikdy tohle nezažil, že by otce s někým viděl, že by na vlastní kůži pocítil, jaké to je - někoho milovat. A přesto ta ruka, která teď byla až nebezpečně blízko... Sálalo z ní neuvěřitelné teplo, stejně jako z Erestora samotného. „Tvoji nabídku přátelství oceňuji a mám dojem, že těmi budoucími příhodami jsi zjevně tušil toto, že ano?“

"Netušil jsem, že mne políbí," zašeptal a dál hleděl do jeho tváře. Valar, ať jsem vám udělal cokoliv, proč trestáte jeho? "Myslel jsem, že mne nenávidí, když mu nezáleželo na mém životě..." Pustil Legolasův plášť a krok odstoupil. "Pořád jsem ovšem pod tvým velením, můj pane. A odpovím na každou tvoji otázku."

Princ ustoupil také o jeden krok dozadu a otočil se k němu zády. Na chvíli ty modré oči zavřel. Na vteřinku nechal mysl odpočinout. Když je zase otevřel, modrá barva postrádala svoji vřelost, svoji teplost. Už zbyl jen led. „Pod mým velením jsi pouze tehdy, když jsme za hranicemi, když jsme v hlídce.“

"Můžeme jít tedy za hranice, pokud by sis přál." Erestor mu to zoufale chtěl vysvětlit. Chtěl ho přesvědčit, že jeho přátelství bylo upřímné, že jeho činy byly čisté, ale nevěděl jak. Cítil jen, že se před ním princ uzavírá a že je to navždy. Že už nebude mít moc ty hradby kolem jeho duše a srdce zbořit.

„Otec na tebe čeká.“

"Čekal na mne skoro půl tisíciletí, pár hodin to jistě ještě vydrží!" vyštěkl Erestor náhle, unavený marnou snahou dostat se k princovu nitru trochu blíž. Pak ho popadl za ruku a překvapivou silou jej začal vléct ven z paláce. "Málem jsem rozpoutal čtvrté vraždění rodných, kdybys mne od Seregona neodtrhl. Odpor je marný!" oznámil mu, když princ začal prskat nad tou neuctivostí a hrubostí.

Ale jinak byl Legolas tak ohromen Erestorovým činem, že se na odpor nezmohl, ani když míjeli strážné. A přece by stačilo jen slovo, Erestor by skončil, poněkud nedobrovolně jistě, zpátky v otcově náručí a on by měl klid. Jenže tmavý elf si s ním očividně chtěl věci vyjasnit, jen Valar vědí proč, a když mu řekl, že jeho velení podléhá jen za hranicemi, naložil s tím po svém.

Doslova jej odtáhl do zahrad a potom ještě dál, až skutečně překročili hranici, za kterou se vydávala jen dobře ozbrojená a vycvičená hlídka. Tam teprve se Erestor zastavil, uprostřed šera, holých stromů a tlejícího listí. A pak před ním poklekl na pravé koleno, jako kdyby byl Legolas skutečně jeho pánem.

"Ptej se, odpovím na každou tvou otázku. Tady jsme za hranicemi. Jsi mým velitelem."

„Vše, co ti přikážu, tak splníš? Bez od odporu?“ zeptal se opatrně princ.

Erestor na něj pohlédl, nebyl si úplně jistý, co má princ v úmyslu, ale kývnul.

„Polib mě.“

Princova slova mu rozpoltila srdce jako nejostřejší nůž. Pak vstal, poněkud váhavě ovinul ruce kolem jeho útlého pasu a přitiskl své rty na jeho.

Líbat Thranduila bylo krásné, protože k chuti jeho polibků se vázaly vzpomínky na minulost, ale pořád to bylo jako líbat mramorovu sochu. Líbat Legolase bylo jiné. Jakoby v tu chvíli zase nevěděl kým je, hledal své místo na tomto světě a princ mu podával pomocnou ruku. Erestor vjel prsty do světlých vlasů a přitáhl si Legolasovu hlavu blíž.

Princ se nechával líbat a nechával se vtáhnout více do polibku. Byl to úplně nový pocit - ale hezký pocit. A přesto se cítil tak nějak... „Přestaň prosím,“ zamumlal potichu a snažil se odtáhnout dál. Bylo to špatné. Erestor teď byl s jeho otcem.

Zadýchaně se od něj odtáhl a zahleděl se pátravě na jeho tvář. Legolasovy tváře byly zrůžovělé, naběhlé rty měly barvu čerstvých jahod. Vypadal překrásně. Tak živě. Byl by jej líbal dál a s chutí, ale princ si to nepřál. Tak jen pohladil ty zlaté vlasy.

"Udělal jsem něco špatně, Legolasi?"

Ten od něj ustoupil na délku paže. „Co bylo mezi tebou a Thranduilem?“

Erestor si povzdechl. Tak to tedy přišlo. Spustil paže podél těla a potom se usadil hromady suchého, napůl zetlelého listí. Překvapivě to bylo pohodlné.

"Tvůj otec nebýval vždycky takový. Kdysi dávno miloval svou zem, svůj lid a svého malého syna. Kdysi dávno miloval také mne, když zavítal do Imladris a potkali jsme se v Elrondových zahradách. Byly to krásné roky, přestože chvíle, které jsme spolu trávili, byly jen ukradené v moři povinností. Nakonec jsem přijal jeho pozvání sem, do Temného hvozdu... A pak se něco stalo. Drak zpustošil Erebor, zničil Dol a zabil krále pod horou. A tvůj otec se změnil. Strašlivě. Bojoval s drakem a byl zraněn, ale hlouběji, než si kdokoliv z nás myslel. Dračí dech sežehl nejen jeho tvář, ale i jeho srdce a duši. Ochladl a... Naše láska vyhasla. Nemohl jsem s ním dál sdílet lože, ani svůj život. Vrátil jsem se do Roklinky."

Legolasovi teď všechno dávalo mnohem větší smysl. Thranduil potřeboval někoho, kdo zaplní tu prázdnou díru uvnitř něj, s kým by cítil ještě alespoň něco. A jeho záchranou byl Erestor. Povzdechl si. Všechno bylo tak příšerně složité. Kdyby mu otec rovnou řekl, odkud se znají, co spolu mají společného, všemu se mohlo předejít. „V tom případě ti přeji hodně štěstí. Nenech si srdce zlomit znovu.“ Původně se chtěl zeptat na to, jak jej unesli, ale vybavil si tu chvíli, kdy na něj ty oči hleděly se slzami a poznal, že o tom ještě není připravený mluvit. Chtěl odejít, ale Erestorův tichý hlas jeho kroky zastavil.

"Proč jsi chtěl, abych tě políbil, Legolasi?"

„Nevím. Možná proto, že jsem tě viděl s Thranduilem. Možná jsem chtěl vědět, jestli mezi námi budeš dělat rozdíl.“ To bylo první, co jej napadlo. Jablko nepadá daleko od stromu, tím už se všichni přesvědčili, ale viděli to hlavní? Nebo viděli jen Thranduila a jeho věrnou kopii, jen s jiným jménem?

"A dělal jsem?" pokračoval Erestor a znovu sevřel jeho paži, aby mu zabránil odejít. Legolas s ním zjevně skončil, ale on s princem ještě ne.

„Ne,“ hlesl princ.

"Ty nejsi tvůj otec, Legolasi," zašeptal Erestor, když hleděl do té dokonalé tváře, která se zdála tak bezchybná - a tak bezbranná. "A já tě prosím, nikdy se jím nestaň."

„Máš pravdu, nejsem můj otec, ale jsem jeho syn. Už to samo o sobě je dostačující vysvětlení.“ Pokusil se mu vytrhnout, ale Erestor jeho paži držel pevně. Příliš pevně na to, aby mohl jít.

"Ale nejsi stejný. Tvůj otec by mně nechal zemřít, ale ty jsi mě zachránil..."

"Opakuješ se." Znovu se mu pokusil vytrhnout a Erestor si zazoufal, že nenalézá potřebná slova.

"Myslíš, že je možné milovat někoho, kdo by ze mně dvanáctý den udělal žrádlo pro pavouky a vrrky?" zeptal se nakonec a pustil Legolasovu ruku. Jestli princ chce odejít, neměl by mu bránit. "Vrátím se do Roklinky," dodal ještě, "určitě mne postrádají, nebo oplakávají, a tady jsem už nadělal dost škody."

„Kdy plánuješ odjet?“

"Co nejdřív. Pokud mně propustíš, ze svých služeb princi."

Poznámky:

Dôl gîn lost! - V překladu něco jako "Tupče!" nebo "Máš v hlavě slámu!"
No dirweg! - Pozor!
Amin feuya ten' lle! - Toto by se dalo přeložit jako "Jsem vámi znechucen!"
Kela! - "Zmizte!" nebo také "Propouštím vás!"Daro! - Přestaňte!