Tye ëa Nillënya - 15. kapitola

Tak, mail na D-S odeslán - jen abyste věděli.

Spolupráce s Bee


15. kapitola

Probudil se, spatřil světlo světa a ptal se sám sebe, jak je to možné. Chtěl vstát, ale někdo ho zatlačil zpět do postele a šeptal slůvka útěchy. Na čele ucítil něco studeného. Měl snad horečku? Klidný hlas dál mluvil a odváděl pozornost od bolesti, kterou najednou pocítil. Nic mu nebylo povědomé, nic si nepamatoval, ale ten jazyk už někde slyšel, znal ho. Nakonec znovu upadl do neklidného spánku.

Zdálo se mu o podivných stvořeních s vyobrazením bílé ruky přes tvář. O dopadu těžkých bot do vlhké půdy, o řinčení kovové zbroje. Nakonec ho ale v každém snu pronásledovaly ty oči. Nejprve nedokázal určit ani barvu, ani čí jsou. Budil se zpocený, s tichým výkřikem do tmy, ale stále tu byl ten klidný hlas a ruka, která jej omývala.

A takhle to šlo několik týdnů. Zranění se léčilo, ale muž stále zůstával více méně mimo tento svět. Snažil se si vzpomenout, kdo je, proč se mu zdají takové sny, ale stále nic. Stejně ještě nebyl vzhůru natolik, aby byl schopný se zeptat.

Jednoho dne se na svého raněného hosta přišla podívat sama Paní lesa. Uplynulo příliš mnoho času, zranění vypadala o hodně lépe, i když byla hluboká. Ve světlých přikrývkách se už barvou pleti neztrácel, vypadal zdravěji, avšak jeho srdce bylo zraněné a zmatené. Galadriel přešla k čelu postele, kde stála nádoba se studenou vodou. Přes její okraj byl přehozený kus látky.  Namočila jej a položila Boromirovi na čelo. Ještě občas měl noční můry a křičel.

"Vzpomeneš si, protože on tě potřebuje," promlouvala k němu v elfštině a jeho napjaté tělo se při té větě uvolnilo. Vědělo, že je v bezpečí. A sama Paní viděla mnohem víc, než jen rány a krev.

×

Přišli o své druhy.

Gandalf padnul, ale znovu povstal, už ne jako Šedý, ale Bílý a mnohem mocnější.

Pipin se Smíškem byli ztraceni, ale znovu se nalezli v rukách nejpovolanějších, entů z Fangornu.

Frodo se Samem odešli, ale byla to jejich vlastní volba, ve které jim nikdo bránit nemohl. Kdo jiný by měl rozhodovat o svém osudu, než ten, který si jde pro jistou smrt?

Jen Boromira nikdo vzkřísit ani nalézt nemohl. A neminul den, aby si to Aragorn alespoň v duchu nevyčetl.

Ne, neměl oči pro paní Eowyn Rohanskou, byť byla tak krásná a tak smutná. Neměl oči pro žádnou z žen, které v Rohanu potkal... Rozhodl se, že za ten jeden zmařený život musí zachránit tisíce jiných. I když mu to Boromira nevrátí...

A teď stál na hradbách Helmova žlebu, zadumaně si prohlížel širou pláň pod sebou a pokoušel se zahřát ten prstýnek. Nedařilo se, jakoby v něm pořád ulpíval ten stín smrti a smrtelného chladu.

Přece si ale pamatoval ty chvíle, kdy mu žhnul na prstě živým ohněm. Zahřívaný v horkých nocích… Jenže už uplynulo dvacet let. Čas, který nikdo neovládne, nevrátí. Měl ho chránit, zklamal. A ten prsten s výsměšným slovem Estel, mu to bude navždy připomínat.

I když zachrání Bílé město, i když zachrání Rohiry... Zatlačil tu myšlenku co nejhlouběji do nitra srdce. Legolasovi vyčetl, že ztrácí naději a bere ji i ostatním. Tedy by měl jít ostatním příkladem. Minulost nezmění, ale budoucnost je příliš nejistá…

Nakonec se ukázala neočekávaná návštěva. Elfové z Lothórienu. Sličný lid a s ním pomoc v nadcházejícím boji. Z řad vystoupil Haldir, aby jako velitel jednotky promluvil. Mluvil o cti, o dávném spojenectví, jehož účelem bylo si pomáhat, a proto se zde objevil. "Je nám ctí, že budeme opět bojovat po boku lidí."

„A mě je ctí, opět bojovat po tvém boku, příteli.“ Aragorn sklonil hlavu na důkaz svých slov. Paní ze Zlatého lesa je přispěchala podpořit v hodině nejvyšší. Neměl slova, kterými by dostatečně vyjádřil, jak je za to vděčný.

Helmovým žlebem jakoby proběhla naděje. Už nebyli bezmocní.

"Aragorne, mám pro tebe vzkaz od Paní," promluvil přímo k Hraničáři a položil mu ruku na rameno."Radši bych ti jej předal v soukromí," pousmál se a vyčkával, až oslovený udělá první krok. Neměl ponětí, proč Paní nechala zprávu poslat zrovna po něm, ale Aragorn by to měl vědět.

"I já mám pro tebe zprávu," usmál se Aragorn znenadání, když opustili nádvoří a zastavili se na tichém místečku u hradeb. Neušel mu přítelův pohled, který vrhl po okolních vojácích, když se uvítali.

"Eomér?" vydechl Haldir a potom se zahanbeně podíval stranou.

"Ještě ho nenalezli, ale jistě není daleko. On by Rohan neopustil, ne v tak těžké době. Gandalf ho jistě najde." Aragorn sevřel přítelovo rameno. Alespoň někdo by měl dojít ke šťastnému konci...

"Před týdny k nám zvědi donesli muže na pokraji smrti. Nic si nepamatoval, nepamatuje do teď. Má Paní ti vzkazuje, že žije."

Aragorn na vteřinu zapomněl dýchat. Potom si však zakázal plané naděje, zázraky se přece nedějí... Ale proč by mu jinak Paní posílala takovou zprávu?

"Kde jej našli?" otázal se potom tiše.

"U Raurorských vodopádů. Když jsme ho začali léčit, dal se ještě zachránit. Sama Paní lesa se toho ujala. Celé týdny jen prospal, občas se probral, ale nepromluvil. Když byl vyléčený alespoň natolik, aby zůstal déle vzhůru, nic si nepamatoval. Nikoho nepoznával, dokonce ani nemluví obecnou řečí."

"Je vysoký? Svalnatý? S modrýma očima a zrzavými vlasy? Jsou jeho zranění od šípů?" Aragorn div Haldirem nezatřásl.

"Příteli, je to Boromir, i když si nic nepamatuje. Možná proto, že spal příliš dlouho. Když jsme na něj mluvili, nechtěl se uklidnit, ale sotva na něj někdo spustil elfsky, spal klidněji. Myslím, že to má co dočinění s tebou," pousmál se elf a pevně chytil zápěstí jeho rukou, kterými mu svíral ramena.

Hraničář na něj jen vyjeveně zíral. Srdce mu tlouklo jako splašené, nejradši by mu vyskočilo z hrudi... Boromir. Boromir žije! Žije!

"Haldire, příteli... Já... Já vůbec nevím, co říct." Cítil, že ho Haldir opřel o studené kameny hradeb. Snad aby se neskácel.

"Čeká tam na tebe. Možná, že kdyby s tebou mluvil, vzpomněl by si. Ještě nemůže chodit na velké vzdálenosti, ale... Čeká a snaží se si vzpomenout." Haldir sám vzpomínal na jejich první setkání.

Pršelo, déšť smýval stopy krve a truchlil nad ztracenými životy. Zvědi byli zpět neobvykle rychle a někoho s sebou nesli. Muže, zraněného, téměř mrtvého, ale stejně ho přinesli. Teprve až když ho umyli, vytáhli šípy a začali léčit, poznal v něm jednoho ze Společenstva.

O to zvláštnější mu přišlo, že neprojevil ani náznak pochopení, když ho oslovili... A potom někdo něco pronesl v řeči Zlatého lesa.

Haldir se pro sebe pousmál, protože byl jen jeden člověk, od kterého se Boromir mohl naučit elfsky.

"Oh, Valar díky!" usmál se na něj právě Aragorn. "Haldire, nevím, nevím, jak poděkovat. I za Boromirova otce, jeho bratra, za nás všechny! Až se vrátíš k Paní, vyřiď jí prosím, že jsem navěky jejím dlužníkem a i kdyby žádala můj život, dostane jej."

"Nemyslím, že by ti poděkoval, kdybys za něj položil život, sotva ten svůj dostal zpět," odpověděl mu přítel a žasl nad tím, jak se jeho strhaná tvář rozzářila.

×

Helmův žleb nepadl. Minas Tirith nepadlo. Dodržel svůj slib.

Temný pán byl poražen. Protože jeden malý človíček také dodržel svůj slib, byť ho to stálo všechny síly.

Do Bílého města přišel král...

Aragorn si pak uvědomil, že to všechno, všechen ten strach, bezmoc, příchod Tmy a beznaděje, i chvíle doufání a posledních nadějí, prožíval v jakémsi polosnu. Protože Boromir se stále zotavoval v péči Paní ze Zlatého lesa a bylo mu čím dál tím lépe.

×

Boromir se probudil zpocený. Zdálo se mu o vlastní smrti, o skřetech, o Hobitovi, který nesl ten Jeden. Jak mu našeptával, snažil se mu dostat do mysli a povedlo se mu to. Viděl i muže, o němž světlovlasý elf prohlásil, že je král. Nepamatoval si jeho jméno, jeho tvář jakoby halila mlha. A hlas, jeho hlas, šeptající vyznání. Až ho rozbolela hlava, jak se snažil vybavit si víc.

×

Ruce krále jsou ruce uzdravitele, pomyslel si Aragorn, když ze sebe smýval krev dalšího raněného. Ale kdo uzdraví krále, to už nikdo neví...

Byl k smrti unavený, kdyby ho teď někdo požádal s radostí by mu přenechal trůn i se vším, co k tomu náleželo. Protože nikdo neuzdraví krále.

Mistr Idel mu podal ručník.

"Už byste toho měl nechat, vaše výsosti."

"Nechávám, nechávám..." Aragorn se trochu usmál.

"To je dobře, protože vám Mithrandir vzkazuje, že před několika hodinami dorazili hosté z Lothlorienu."

Aragorn zahodil ručník, popadl svůj plášť a vyrazil vzhůru k Citadele. Ani se nerozloučil.

×

Boromirovi bylo řečeno, že je na čase ukázat se u krále, projevit úctu padlým a oslavovat vítězství. A tak tam stál u koně, mezi mnohými, za čarodějem a čekal. Minas Tirith, Bílé město, bylo nádherné, dokonce krásnější, než si kdy představoval. A všude bylo plno lidí, kteří je přišli přivítat, ale on jim nerozuměl. Netušil, proč je vítají, paměť se mu vracela ve střípcích.

A potom ze vstupních dveří vyběhl muž. Vysoký, tmavovlasý, s tmavě hnědýma očima. Podivil se nad chováním krále, neboť si myslel, že králové mají svoji hrdost, ale přesto mu někoho připomínal.

"Boromire!" vykřikl radostí a objal ho. Další. Už předtím ho objímal zase jiný muž, který se mu až nápadně podobal, a prý to byl jeho bratr. Ale paměť odmítala spolupracovat, nevzpomínal si, že by kdy měl bratra. I tohle jméno mu znělo skoro vzdáleně...

"Hvězdo," zašeptal potom král. Jazykem, který znal.

A oslovený přemýšlel. A přemýšlel tak horlivě, až ho opět rozbolela hlava. Slyšel to už. Bylo mu to povědomé, ale odkud... Odkud? "Můj králi," odstoupil od něj, alespoň na krok a uklonil se.

"Boromire, ne, ne, ty se neklaň..." Tomu muži zářily oči jako hvězdy. Vypadal opravdu upřímně nadšený, rozradostněný z toho, že ho vidí, že ho vidí naživu. Bylo to zvláštní, všichni, se kterými se dosud potkal, z něj byli nadšení.

"Já... Nechápu, můj pane," zamumlal, ale narovnal se. Bylo to přání krále a toho nelze neuposlechnout. Navíc rána na břiše pořád trochu pobolívala a klanění nebyla právě nejvhodnější pozice, jak projevovat králi úctu, když nebyla provedena správně. Ale etiketa to vyžadovala.

To si kupodivu pamatoval, co etiketa vyžaduje a co ne...

V tu chvíli ke králi přistoupil z jedné strany čaroděj a z druhé strany Faramir, jeho bratr. Ano, nejspíš opravdu byli bratři, ta podoba se nedala přehlédnout. Dobrá.

Něco králi pošeptali, nejspíš mu vysvětlovali, že jeho paměť se zarazila kdesi...

Král kývnul a potom přišel někdo s tím, že večeře je na stole a že u jídla se lépe debatuje.