14. kapitola

Spolupráce s Bee

14. kapitola

Vincent ucítil bodnutí v hlavě. Ze začátku opravdu jen krátké píchnutí, ale bolest z toho místa začala protékat celou jeho hlavou. Pouto! Něco bylo špatně. Něco bylo s Mikaelem. „Jeane?!“ vykřikl Vincent na svého dlouholetého přítele, který se vydal pro další krev.

„Já vím, že jsi mě dlouho neviděl ale chvilku ještě vydrž,“ dostalo se mu odpovědi.

„Jeane!“

"No, co je? Hoří snad?!" Jean se vynořil s další sklenicí krve a jen tak tak stihl zachytit Vincenta, který se pozvolna kácel k zemi.

"Jeane..." hlesl vládce Města a složil se mu do náručí. "To pouto..."

"Vždyť ty úplně hoříš." Pak mu to došlo rázem. "Takže už ho dostala."

Jenže Vincent už nevnímal. Byl mimo. Všechno jej bolelo, cizí tep v hlavě byl silný, silnější než jeho vlastní, a pak slábl, pomalu - až jej necítil vůbec. Necítil Mikaelovu přítomnost.

Otevřel oči a zjistil, že u něj klečí Jean a starostlivě se na něj dívá.

„Jak dlouho?“

„Jen pár minut Vincente.“

„Co všechno víš o Poutu?“

"Myslíš o tom tvým, nebo o Poutech obecně?" odpověděl mu přítel otázkou, ale celkem příhodnou.

"Obojí," zachraptěl Vincent.

"Fajn, takže podle všeho jsi právě skrze Pouto prožil Mikaelův orgasmus, protože Mikaelova smrt by vypadala jinak a podle všeho on umřít nemůže. Aspoň ne tak snadno. A o poutech obecně je to na delší povídání... Na který teď vážně nejsi stavěnej."

Ve Vincentovi hrklo. Právě. Zažil. Mikaelův. Orgasmus. "Jakto, že nemůže tak snadno umřít? Řekni mi něco o tom našem poutu. HNED!"

"Já myslel, že o něm víš dost, když jsi ho vytvořil..." povzdechl si Jean. "Pouto vás spojuje skrze krev. Do jisté míry si můžete číst myšlenky, v určitých situacích vidíte očima toho druhého a všechno to závisí na míře vaší vnitřní obrany. Ta tvoje je teď skoro v hajzlu, když ses pokusil vyhladovět k smrti... A Mikaelovy pocity jsou nejspíš v tuhle chvíli víc, než silné."

„Něco co nevím? Nějaký zajímavosti? A cos to říkal o Mikaelovi? Co víš a já ne?“

"Ježišmarjá, Vincente! Vždyť to je naprosto jasný, ty jsi do něj zamilovanej až po uši, proto tě to tak složilo! Užívá si s Grayovou, místo toho, aby spal s tebou."

A Vincent, který po celou dobu dusil každou emoci, je vypustil až když se dostal paláce. S Jeanem se rozloučil ve spěchu, nechtěl nikomu ublížit, ten vypadal, že to chápal. A teď si dal pořádně záležet. Stůl, židle, knihy, koberec, všechno skončilo na cucky. I skříně.

„Můj pane? Jste v-“

„Ven!“

„Ale-“

„VEN!“

×

Bylo to skvělé, bylo to víc, než skvělé. Mikael ležel na zádech a cítil se naprosto vycucaný, spokojený jako namlsaná kočka zároveň. Samantha ho na rozloučenou políbila docela něžně na spánek, pak posbírala svoje věci a odešla, aniž dostala odpovědi na svoje otázky. Zřejmě jí to nevadilo.

×

Vincent se vzbudil odpočatý, ale zároveň stále ještě naštvaný. Na sebe, Mikaela, na tu couru velvyslaneckou. Na druhou stranu, Mikaelovi to nemohl mít za zlé - sám se držel zkrátka a nikdy vlastně neřekl co cítí. Za to ona dostala to, o čem on mohl maximálně jen snít.

Mohl se sice pokrytecky utěšovat, že má Mikaelovo přátelství, že je mezi nimi Pouto, že ví, jak chutná jeho krev... Že ho Mikael políbil, když mu u něj v kanceláři zachraňoval život. Než tam vtrhla ta mrcha a připravila ho - skoro o všechno.

Koneckonců, Mikael nebyl jeho. Nevlastnil ho. Byl upír, vládce Města. Mohl mít kohokoliv, jen ne Mikaela. Protože ten zřejmě nebyl k mání pro nikoho. Tedy až na Grayovou, ta ho měla celou noc.

Ale ten polibek... Pouto, tak silné, že mohl cítit, když dosáhl vrcholu... Ten polibek, ten polibek, jediný skutečný vjem, který si mohl vybavit, chuť jeho krve smíchanou s dotekem jeho rtů. Jeho ruka, která mu svírala rameno, tak barbarsky, jako by ho svírala, kdyby byli u něj v ložnici a Mikael se nad ním skláněl s jednoznačným úmyslem. Sakra, nemohl přece Grayové nechat to nejlepší, co ho za jeho dlouhý život potkalo. Jediný člověk, který kdy seřval Královnu... A přežil to.

Nemohl jí Mikaela přenechat jen tak beze všeho. Bez tak to od ní musela být nečistá hra, jeho detektiv by nenechal svést jen tak a ke všemu od takové fuchtle.

Vypadala jako laciná kurva. A ještě laciněji se prodávala. Tohle si Mikael nezasloužil, aby s ním takhle někdo zametal. Zasloužil si někoho lepšího. Vincent si nemyslel, že zrovna jeho, ale rozhodně někoho lepšího, kdo svádění nevyužívá na každém, ze kterého potřebuje vytáhnout informace.

Najednou musel vědět, že je v pořádku. Pouto ale mlčelo a on si uvědomil, že ho necítí už nějakou dobu. Nejspíš od té chvíle, co mu tak laskavě zprostředkovalo Mikaelův zážitek v přímém přenosu... Musel ho vidět, vědět, že mu ta kurva nic neudělala, že ho možná jen zneužila, ale nic mu neudělala. Že si... nekousla.

Vyrazil téměř okamžitě, cestou přemýšlel, jak a co Mikaelovi říct, ale absolutně nic ho nenapadalo. Dveře detektivova bytu se pak zdály velké, těžké, skoro jako ty padací a vládci hrozilo, že na něj spadnou. A pak se rozhoupal, zvedl ruku a zaklepal.

Mohl si otevřít sám, ano, dělal to už mnohokrát, ale teď mu to nějak nepřipadalo slušné... Dveře se neotvíraly a Pouto stále mlčelo. Jakoby tam ani nebylo. Ale kdyby se Mikaelovi něco stalo, tak by to věděl, věděl by to! Ne?

Po pěti minutách znovu zaklepal. Nic. V detektivově bytě se nepohnula ani myš. Vincent proti vší logice dostal strach.

Když si otevřel, krev necítil. Jen těžký parfém, ten, který Mikaelovi připadal tak přitažlivý, protože ho na sobě měla zrovna ona. Vincenta dráždil v nose, jen se více nadechl. Pak pod tím nánosem ucítil ještě něco - těžký pach upírské ženy, fluidum, kterému lidští muži tak podléhali... A které je ničilo.

Všude zotvíral okna, aby to alespoň trochu vyvětralo a podíval se s velkými obavami do ložnice, kde našel akorát tak rozhrabanou postel a stopu cizího parfému. A tak si sedl do křesla v obývacím pokoji a čekal. Netrpělivě. Obvykle by si nalil alespoň víno, ale... Něco mu říkalo ať to radši nedělá.

Mikael se po chvíli vypotácel z koupelny a vypadal hrozně. Propadlé oči, brada už mu zarůstala světlými fousky, rty měl pokousané do krve a sotva se držel na nohou. Ani kousnutí by ho snad takhle nezpustošilo, ale Grayová ho vyčerpala skoro na hranici síly. Kdyby to měl k něčemu přirovnat, tak ke kocovině, která nastala po několikerém se potkání s chodníkem po cestě z hospody...

"Vincente...?" zamžoural na svého hosta a pokusil se o úsměv. Spokojenost z dobrého sexu už dávno vyprchala. A najednou byl hrozně rád, že vidí zrovna jeho.

„Hledal jsem tě,“ zněl prostý pozdrav. I když se mu ulevilo, že jej vidí v takovém stavu.“Nekousla tě?“ vypustil potom z úst tu osudnou otázku prázdným hlasem.

Mikael pokrčil rameny a jak udělal nešikovný krok, natáhl se na svou sedačku, než stačil Vincent mrknout.

"Já nevím," hlesl potom detektiv a znělo to provinile. "Já vím jen, že jsem se vzbudil a bylo mi strašně. Ještě pořád je... Chyběl jsi mi, Vincente. Stýskalo se mi."

Oslovený se akorát smutně pousmál a upřímně doufal, že ta hrozná blbost, kterou se chystá udělat, neposere jejich přátelství ještě víc. Mikael byl stále omámený díky Grayové, takže skutečnost, že byl oslabený díky Poutu a tudíž jeho schopnosti za moc nestály, snad vyrovná omámení Samanthy. „Odpusť mi to, Mikaeli. Vážně se ti omlouvám, ale tohle si nesmíš pamatovat. Neptej se mě proč, ale nesmíš,“ pomalu přecházel k Mikaelovi, který byl lehce mimo a chycen v jeho pohledu, „už to v sobě držím vážně moc dlouho a dneškem jsem tě skoro ztratil...“ Vincent si přitáhl Mikaela blíž k sobě a políbil ho. Sám od sebe, dobrovolně, ne kvůli krvi. „Miluju tě, a právě proto si to nesmíš pamatovat.“

Mikael mu ovinul ruce kolem krku a skoro se na něj zavěsil. "Ty myslíš, že to nevím, blázínku?" hlesl skoro neslyšně, zatímco se nechal líbat. Dobrovolně. A odpovídal mu! "Tohle si rozhodně pamatovat budu," dodal ještě. "Protože si to chci pamatovat..."

"Nesmíš si to pamatovat, Mikaeli."

"Tento rozkaz odmítám uposlechnout, pane..." Trochu se usmál.

×

Mikael se probudil a v hlavě měl vygumováno tak dokonale, jak nezažil přinejmenším od střední školy. Nevzpomínal si na nic, naposledy jak vchází do bytu a odhazuje kabát… Možná potom strčil hlavu pod studenou vodu, po tom dni si nejspíš taky dal i panáka. Po té schůzce u Vincenta, po tom, jak ho Pouto vysávalo. Pak už zbývala jen velká bílá skvrna.

"Doprdele, kolik jsem toho vypil?" zahuhlal a zmateně se rozhlédl kolem. Byl bordelář, to byl ochoten uznat, ale takový brajgl by ani on neudělal! Natož sám! Mátožně vylezl z postele a prošel celý byt. Všude to vypadalo stejně, ale nejhůř v ložnici.

"Kolik jsem vypil a co se tu sakra stalo?!"