34. kapitola

Když se na to dívám těch pár měsíců nazpátek, nakonec ten slibovaný brzký konec se protáhl na rok a dva měsíce... Ale je tu... A snad se bude líbit. Tímto děkuji všem komentujícím čtenářům, kteří s agenty vydrželi do konce  - stejně jako my.

Spolupráce s Bee


34. kapitola

"Ty máš ale fakt sklony k neúměrnému sebeobviňování," pronesl Nathaniel znenadání, jako kdyby mu četl myšlenky. "Zas tolik si nefandi, všechno se netočí a nestává jen kvůli tvé maličkosti. Víš, co za voly se teď hlásí k CIA?"

"Bez špetky vkusu, inteligence a s představou, že budou jako James Bond?"

"Skoro jsi to trefil. Kdyby aspoň byli hezcí... Kdo to měl vydržet?" Nathaniel se zvrátil na opěradlo a úkosem se na něj podíval. "Zase se vrátím k matematice, poslední logická jistota.. Čistota, jednoduchost, lingua pura. Takhle bych za chvíli zblbnul na jejich úroveň.“

„Hele, a nechtěl bys přejít k nám? Potřebujeme někoho, kdo nám ty blby srovná do latě. Teda podle šéfa,“ zamyslel se Alex nahlas. Navíc by bylo hezké potkávat Collinse i v práci.

„Mám zběhnout úplně a změnit zaměstnavatele a držitele mých budoucích důchodů?“ Nathaniel povytáhl obočí a zaujal na pohovce polohu přemýšlivého mudrce. „Aby mě náhodou Smith v noci nepřišel odpravit za velezradu, ani nevíš, jak bere podobné věci vážně…“

„Budeme je cvičit společně. Přemýšlel jsem nad tím, že asi nadobro usednu k administrativě. Nebude mě to bavit, ale bude to pochopitelné,“ zamyslel se Alex. Po tomhle posledním fiasku, kdy se ho snažil odprásknout vlastní šéf a dokonce i sestra, se na terén necítil. Hlavně už nechtěl znovu procházet rekonvalescenčními testy. Nakonec odložil jogurt na noční stolek a pomalu se pokusil zvednout. Zarazil ho v půli bohybu, navíc velmi bolestivého pohybu, Nathanielův pohled. „Potřebuji si odskočit, tak se přestaň mračit a pomoz mi.“

Jeho přání mu bylo vmžiku splněno. Nate se možná ještě neuměl pořádně podepsat a řídit mu taky ještě nedovolili (i když jim bylo jasné, že natajno to jistě zkouší), ale jako ošetřovatelka byl naprosto skvělý a zvládal všechno. Možná se mu tím i částečně snažil dokázat, že na jeho zranění nenese žádnou vinu, pořád cítil, že si to pokouší vyčítat…

Alex se o něj vděčně opřel a společně dobelhali ke dveřím koupelny, kde se úlevně opřel o futra a zalezl dovnitř. Nata nechal čekat v chodbičce, ale na jeho nesmlouvavý výraz udělal ústupek s pootevřenými dveřmi. Když si oplachoval ruce, objevila se ta nepěkná a zákeřná křeč. Do toho jej přes obvaz začaly svědit jizvy a to byl pocit, že by si nejraději rval vlasy. „Nate? Máme ještě prášky na bolest?!“

Jakoby to tušil. Zdravou rukou mu jeden podal. "Vodu si natoč do kelímku na zuby, bude to rychlejší."

„Díky,“ ucedil skrz sevřené čelisti a kopnul ho do sebe dřív, než se ten malý zmetek rozpustí na jazyku, protože z té pachutě by akorát tak zvracel a to upřímně nechtěl ve svém stavu riskovat. „Tebe vážně baví si hrát na ošetřovatelku, viď?“ pokusil se potom o chabý vtip, když křeč trochu ustala a on se nemusel hrbit a opírat o umyvadlo.

"Je to rozhodně přínosnější, než cokoliv jiného, co bych v tuhle chvíli mohl dělat, to připouštím." Přikývl a věnoval mu poloúsměv. Vypadalo to, jakože aby se neřeklo, ale bylo to upřímné.

Alex byl za tu pomoc opravdu vděčný. Nemusel se prázdným bytem potácet sám, v noci tu byl Nathaniel, aby ho uklidnil ze zlých snů, ve kterých volal sestřino jméno a celkově byl oporou, kterou nikdy neměl. Usmál se na něj, když ho Nate přikrýval dekou a nakonec si sedl na kraj postele. Shaw poklepal blíž na místo u sebe a jeho společník si poposedl. „Dej mi tu ruku, namasíruju ti ji, jako revanš za tvoji péči.“

"Teda popravdě, revanš za svoji péči bych si představoval trochu jinak," Collins si teatrálně povzdechl. Ale začal se svlékat. Pak mu položil svoji bezvládnou ruku do klína. "Ovšem, víc v současném stavu asi očekávat nemůžu, co?" dokončil.

Alex se jen omluvně pousmál a vzal jeho ruku do dlaní. Začal pomalými krouživými pohyby na hřbetě a pokračoval výš. „Taky se ti potom odměním se vší parádou, ale zatím musí stačit alespoň tohle a moje oslňující a nenahraditelná společnost,“ zasmál se krátce, ale zjistil, že to byl špatný nápad a chytil se za břicho. Chvíli se vydýchával a potom pokračoval v masáži.

"Kdyby ses raději hodlal uzdravit co nejrychleji a neprovozoval podobné ptákoviny," zafrflal Nathaniel nenaloženě, ale neučinil žádný pokus se mu vyškubnout. Kromě toho, takhle se špičkovali dost často. Jak Alexe časem poučil, takhle totiž vnímal vztah. Se vším všudy. V dobrém i zlém.

×××

Po neskutečně dlouhé nemocenské se konečně dostal do práce a čekalo na něj nejedno překvapení. Shora se někdo ozval, aby si sbalil svoje věci z kanceláře do krabic a počkal, až pro něj někdo přijde. Hned první den!!! Nic víc mu neřekli a navíc nasupeně chodil po místnosti sem a tam více, jak hodinu. Jeho kroky utnulo lehké zaklepaní a skrze pootevřené dveře dovnitř nakoukla Ingid. Chvíli na něj zírala - jak na nějakého ducha - a potom se k němu přiřítila, objala ho a vlepila mu pusu na tvář. „Teda. takové přivítání jsem nečekal,“ pousmál se nervózně a žena ho pustila.

„Mám pro tebe překvapení,“ vychrlila na něj rychle, a když jí věnoval pochybovačný pohled, jen se zasmála a vzala jednu krabici. „Neboj se, nedostal jsi padáka. Máš novou kancelář. Objednala jsem ti do ní nové křeslo, stůl přišel dneska ráno a počkej, až uvidíš...“ Ingird brebentila dál a nepustila ho ke slovu. Tak jen zíral na víko od krabice, kterou nesl a ani se nedíval, kudy jdou. Prostě jen následoval klapot lodiček.

Ve finále prošli dlouhou chodbou, zahnuli a před ním se objevil stůl samotné Ingrid. A pak mu to došlo. Samotná sekretářka se zastavila u dveří, trochu si krabici v ruce posunula, aby mohla otevřít a vplula dovnitř jako první. Když viděla, že za ní nikdo nejde, odložila svůj náklad opatrně na stůl a znovu se objevila ve dveřích. „No tak pojď, sice ti to nikam neuteče, ale chci vidět tvůj výraz!“

A Alex šel. Protože ho povýšili. Protože dostal místo, o kterém ani nevěděl, že po těch všech průserech bylo k mání zrovna jemu. Briminghamovo místo. Tohle až řeknu Nathanielovi...

×××

"Zavolal jsem tuhle a támhle," culil se Nathaniel právě na postaršího pána.

"Já to samozřejmě chápu," odpověděl onen, vážený emeritní profesor a poškrábal se na počínající pleši. Nevěděl, co si s touhle nenedálou návštěvou má počít. Jakoby spadl z nebe, zjevil se mu v kanceláři, vypadal spíš jako uhlazenější verze Indiana Jonese a chtěl po něm...

"Myslím to vážně," přikývl Natahaniel, když uviděl jeho rozpaky, "chtěl bych si u vás dodělat doktorát a profesuru."

Profesor Snowden si povzdechl. Pak zopakoval svoji otázku: "Kdo vás ke mně poslal?"

Nathaniel odpověděl stejně a usmál se ještě šířeji: "Zavolal jsem tu a onde. A své zdroje neprozrazuji, protože se nejedná o akademické citace."

×××

Alexander se v křesle opřel lokty o kolena, až by na něj žádný příchozí přes krabice na stole díky této poloze neviděl, obličej si schoval do dlaní a zhluboka se nadechl a vydechl. Dostal místo po Briminghamovi. Po tom šmejdovi, který se ho pokusil téměř úspěšně zabít. Ingrid teď byla jeho sekretářka a jeho povinností v příštích měsících bude vybírat případy, agenty, přidělovat případy, chodit na nudné schůzky a pokud bude někdo žádat o spolupráci s jiným úřadem, půjde to přes něj. Zasmál se. Tak tohle vážně nečekal.

Boží mlýny v praxi se tomu říkalo.



Večer byl poněkud rozpačitý. Chtěl mu to říct a nechtěl zároveň. Přemýšlel o tom, celou dobu přípravy večeře. Když krájel cibuli, rozhodl se, že to na něj vybalí. Když dochucoval salát, jistá jeho část mu velela, aby ho napřed ošukal do bezvědomí. Ve chvíli kdy prostíral, ho napadlo, že mu to neřekne vůbec. Pak se mu podíval do očí a bylo vymalováno. Lhal by řediteli zeměkoule a ani by se nezačervenal, ale proti němu seděl člověk, kterému lhát nechtěl ani kdyby mu u hlavy drželi pistoli.

"Dostal jsem Briminghamovo místo!"

"Přihlásil jsem se na univerzitu!"

Vyhrkli to oba v jeden ráz. Chvilku na sebe civěli. Pak Nathaniel dostal záchvat smíchu.

"No to je dobrý! Já budu po večerech šprtat rovnice a ty budeš dělat administrativu!"

„Zlato, ty ty rovnice ani šprtat nepotřebuješ. Máš přirozený talent,“ mrknul na něj Alex a též se zasmál.

"Že ti budu pomáhat s administrativou se netěš. Já papírování k smrti nesnáším," odfrknul si, ale usmívat se nepřestal. "Uvědomuješ si, jak je tohleto bizarní?"

"Co bys dal za romantickej happyend, co?" škádlil ho Alex. Aniž to věděl, v tu chvíli zpečetil osud jejich večeře. Nathaniel se totiž zvednul. Obešel stůl, a kdyby se Alex včas neodsunul, posadil by se mu klidně do talíře. Takhle si sedl obkročmo tam, kde chtěl být, na jeho klíně.

"Ani ne," zašeptal potom. Zdravou rukou chytil jeho kravatu a přitáhl si ho blíž. "Tohle je mnohem lepší..."

                                                                         KONEC