8. kapitola

Spolupráce s Bee

8. kapitola

Kdyby to mohl Richardovi svěřit, dočkal by se teorie o tom, že když ho Patron odvrhnul a vlastně o něm v kritických chvílích první proměny vůbec nevěděl, natož aby ho kontroloval a učil, neutvořilo se mezi nimi to správné pouto. A proto mohl být jeho vlk odhodlán neposlechnout. A proto se to taky mohlo podařit.

Markusův vztek a lhostejnost ke všemu se postupně obracel proti němu.

Richard pootevřel oko, jakmile se halou rozlehlo hromové chrápání a dokonce ve dvojím vydání. Markus s Hanzem spali na jedné hromadě a John si pomyslel, že teď by se jeho Patron sám ze sebe musel zeblít, tak teple v tu chvíli vypadal.

"Jestli to chceš udělat," zachraptěl Richard, "tak to udělej teď."

Měl pravdu, lepší příležitost už mít nebudou.

John se na něj podíval. Oči lehce rozšířené vzrušením, nervozitou i překvapením, jak mohl vědět, na co myslí. Ještě chvilku pozoroval ty dva a potom se odhodlal. Pomalu se přemístil ke dvěma spícím tělům a zadíval se na svého Patrona. Chlast z něj táhnul na míle daleko a Johnovi se zvedal kufr. Ten kretén byl snad chodící mrtvola naložená v lihu - rozhodně tak smrděl. Sklonil se k němu, srdce pomalu až v krku, jak byl nervózní...

Zdálo se mi, že se Markus pohnul. Strnul sem, ale vzápětí ze sebe můj Patron vydechl další várku chlastu. Znechuceně sem se zašklebil a vlk udělal další krok vpřed, vycenil zuby a zakousl se do krku, který byl volně přístupný, protože ten, co si říkal jeho Patron, měl hlavu zvrácenou dozadu a hlasitě chrápal. Vlkovi natekla teplá krev do krku, hltavě ji polykal a pomyslné řetězy kolem jeho těla, ale především v mysli, praskly.

"Jen si to dej, Johny... Jen si to dej, tomu sráči to patří," ušklíbl se Richard pro sebe a natlučená tvář ho zabolela. Ale ten historický okamžik si nemohl nechat ujít, štěně se postaví na nohy a Markus přestane terorizovat všechny kolem sebe.

Nemohl ani přesně popsat, jak osvobozující to bylo. Nejlepší část na tom byl fakt, že byl konečně volný. Vlk jakoby nabral novou sílu, dospěl, měl vlastní rozum a nebyl nikým omezován. V krvi Markusovi proudily promile chlastu, ale stejně chlemtal dál, jakoby záleželo na tom kolik krve vypije, tolik bude silný.

"Jen do toho, chlapče, jen do toho!" povzbuzoval ho tiše Richard a pomalu se zdvihl na všechny čtyři. Rány se hojily. Ne rychle, ale hojily... Cítil vzteklé zadostiučinění, že se to konečně stalo. Všechno ho bolelo, ale jak Johny pil Markusovu krev, dělalo se mu lépe každým okamžikem. Ten pohled byl lepší než všechna sedativa světa.

A pak najednou vlk přestal. Odrhnul se od krvácejícího hrdla s tím, že jej absolutně nezajímalo, jestli ten debil přežil, nebo ne. Hanz se nevzbudil a dál chrápal dál, i když o dost tišeji než předtím. Bylo to... jiné. Určitě jiné než předtím, kdy mě vlk absolutně neposlouchal a proměňoval se, kdy chtěl. Teď jsme byli... v souladu.

Poprvé za dlouhou dobu pocítil hlad, sžíravý a otupující hlad, který vyvolává jen oslepující nenávist. A v téhle chvíli jí mohl posloužit měrou vrchovatou. Žil si v klidu a míru, o nikoho se nezajímal a nikdo se nezajímal o něj. A pak přišli tihle dva sráči a všechno to bylo v prdeli. Zbili ho jak psa, jen proto, že byl teplej! V jednadvacátým století! Ani v dobách kriminalizace homosexuality si nikdo nedovolil na něj vztáhnout ruku! A teď ve svobodné době, v liberalizované zemi, ho ti dva sráči skoro zmrzačí jen proto, že spal s klukem! Popravdě, to ho nasralo asi nejvíc ze všeho.

A jeho vztek teď chtěl ven.. Markus byl pasé, ale Hanz tam ležel jako vyvržené, odporné hovado, které si nic jiného nezaslouží! Vzepřel se na rukách a potom se jedním švihem dostal na nohy. Bolelo to, co na tom, zažil už horší bolest. A hlad po pomstě byl mnohem silnější.

Poprvé za dlouhé roky se vážně přestal ovládat. Minul Johnyho s pusou od krve a dopotácel se k Hanzovi jako poslední mstitel, který vykoná, co musí, a padne za svou věc. To hovado se neprobudilo. Teprve když mu zaťal ruku do krku.

V tu chvíli Hanz otevřel oči a v pohledu se mu mihla nefalšovaná hrůza. Otevřel ústa v němém výkřiku, v tom posledním, který vydá jakákoliv živá bytost, když prosí o milost… Neměl nejmenší chuti ho ušetřit a taky to neudělal. Cítil, jak se jeho krk, ta křehká součást každého těla, pod tlakem jeho prstů bortí dovnitř, pozoroval, jak Hanz bojuje o každý nádech, a cítil zvrácené zadostiučinění.

Za pár minut bylo po všem. Ohavně bolestivá smrt. Ale on toho nelitoval.

John si oddechl. Dva nejhorší z nejhorších byli po smrti. On volný a Richard mohl v klidu spát... Možná...

×

Upřímně, nevím, co mě to popadlo, ale měl jsem nutkání zmizet. Zabydlet se někde uprostřed lesa a zůstat tam na věky věků. Richard byl... Byl od té noci jiný, ale co jsem si namlouval, koho by tohle nezměnilo. Taky jsem byl jiný... Už od TÉ noci. Býval jsem bezstarostný, život pro mě byl jen chlast, ženský a kámoši... Kamarádi, který jsem od té doby neviděl, ženský... kdy jsem naposled spal se ženskou a pořádně se ožral? Bylo to fakt kurevsky dlouho. Teď se všechno točilo kolem toho zvířete uvnitř mě, Richarda a ovládání.

A tak jsem zmizel, předtím, než tichá domácnost exploduje do neuvěřitelných rozměrů. Koho jsem z toho mohl vinit? Oba dva, Richard i já jsme byli úplně jiní... Jakoby se do našich niter zakousl nějaký parazit a vysával z nás veškerou energii, pořád jsme byli zahloubáni do sebe, od toho dne... Kdy nás oba mučil.

Sbalil jsem si těch pár věcí, které jsem měl u Richarda v bytě a odešel do svého bytu, kde byl ten zbytek. Smlouva mi stejně končila tenhle měsíc, takže domácí najde jen prázdný byt... Moc věcí jsem stejně neměl...

×

Že zmizel, Richardovi svým způsobem ulevilo. Ostatně, začal cítit, že na tomhle místě už žije dost, dost dlouho a bylo by na čase změnit působiště, nejlépe kompletně. Prostě zmizet dřív, než začne svoje výčitky svědomí utápět v alkoholu, nebo něčem horším. Ještě by mohl dopadnout hůř než Markus a to bylo to poslední, co by chtěl.

Netrvalo mu to dlouho. Rozprodat nábytek a pronajmout byt zabralo necelé dva měsíce. Nechal si jen patřičný obnos na nově zřízeném účtu a s nezbytným minimem věcí se vydal pryč. Úplně do háje, dokud mu ty peníze nedojdou a to bude trvat hodně dlouho.

×

Uplynulo pět let. Nehledal jsem Richarda a on nehledal mě. Moje myšlenky se k němu však často upínaly s tím, že nebýt jeho, nenaučil bych se nic z toho, co jsem uměl teď, možná bych ani nepřežil. Žil jsem celou dobu sám, úplňkové noci, i ty neúplňkové, jsem trávil v lese.

Asi po roce cestování jsem byl už unavený z věčného vandrování. Přespávání u kamarádů, kteří se divili, co se mnou celou dobu bylo, kamarádky už byly o něco lepší, nespal jsem sám na matraci... Nakonec jsem si našel chatu... Na okraji města, blízko lesa... Spojené státy jsem nikdy vlastně neopustil - jen po nich cestoval. Samozřejmě nebudu tvrdit, že chata byla hned zaplacená, trvalo mi dva roky, než jsem jí splatil a další rok, než byla plně obyvatelná. Ale povedlo se to. Plat nebyl nijak extra vysoký, ale to zřejmě strážci parků nemají. Hlavní bylo, že nikdo nevěděl, kde jsem a byl klid. Nebudu tvrdit, že jsem se ze dne na den stal asociálem. Není to pravda. Jen jsem se... Hodně zklidnil. Chtěl jsem hodit za hlavu svůj starý život a starého Johna - oboje zemřelo noc, kdy mě pokousal Markus.

Vlastně bych řekl, že se to i povedlo. Vlasy jsem si ostříhal, tak trochu vyměnil šatník, i když pár kožených bund a džíny jsem si nechal na noci strávené ve městě, v relativně blízkém baru...
Sedával jsem tam ob den, někdy jen pátky... Občas jsem se tam ani neukázal a soukromničil doma. Mám dojem, že když si člověk sedne na kraj baru a neklábosí s místní prsatou servírkou, se kterou jsem spal asi dvakrát, nebo se nesměje hloupým vtipům místních opilců, se kterými jsem se stihl taky porvat, není prostě vítán. Servírka, Jane, se se mnou po našich úletech přestala bavit, když zjistila, že její zrzavé vlasy a velké výstřihy mě už vážně nezajímají. Jednoduše si mě odchytla a vmetla mi do obličeje, že jsem stejný prase jako ostatní, co sem chodí, akorát s tím rozdílem, že mě se povedlo jí roztáhnout nohy. Chlapi, co jí měli rádi a kterým určitě řekla, jak moc zlomené srdíčko má, mě začali častovat nadávkami. No, nebyl jsem moc oblíbený. Na půl roku jsem tam přestal chodit, potřeboval jsem klid, který jsem měl pouze v lese, nebo v jediné místní posilovně.

Tady jsem byl pro všechny Mike Philips. John už neexistoval. Takže když se moje maličkost ukázala o nějaký ten měsíc později znovu, nikdo si mě moc nevšímal, ale zřejmě si všichni mysleli, že neslyším jejich hlasy. O čem se baví. Ze začátku mi to přišlo vážně... Na přes držku, ale vzpomínky mě dostihly dřív, než se stačilo něco posrat. Tohle jsem já s kamarády v hospodě dělal pořád. Jenže jsem nikdy nepomlouval vlkodlaka s vynikajícím sluchem...

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si, jak vypadalo druhé setkání s Richardem. Vážně k pousmání. Zaplatil jsem těch několik piv, kořalek a rumů, a vydal se nazpátek domů.

Uplynul další rok... Nechci být hnidopich, ale dřív jsem si kámoše našel rychleji. Netrvalo mi to několik let.

„Jane! Další rundu!“

Seděl jsem s chlapi u jednoho stolu a každej se bavil více méně o práci, o tom, jak je to sere doma, nebo koho zrovna ohnuli. Jane na nás jen mrkla a prohlásila svoje oblíbené: „Jasné hoši... a Miku.“ Jen jsem na ní mrknul - takový náš rituál po tom, co mi odpustila - a otočil se zpátky. Chvíli byl bar plný smíchu, dokud si jeden z turistů, v trochu podnapilejším stavu, nezkusil něco na Jane. Upustila skleničky a tomu debilovi vrazila facku. Teda vrazila by. „Nesahej na mě, ty ožralo.“  Všichni jsme věděli, že plácnutí přes zadek, hlavně od těch starších, bere sportovně, ale tohle moc hezky nevypadalo. Všichni u stolu jsme se postavili, stejně tak kámoši toho blbečka.

„Maminka tě neučila, jak se máš chovat ve společnosti?“ Nemusím snad ani dodávat, jak to dopadlo. Prostě pár debílků dostalo přes držku... Každýmu stačilo dát jednou pěstí a už si sedali na prdel, jak byli opilí. Takže abych byl upřímný, z toho večera moc nebylo. Uklízení je fakt na houby, ale jedna věc za to stála... Když jsme se později rozcházeli každý jiným směrem, David na mě zavolal.

„Hm?“ Byl jsem trochu mimo, nějak jsem nevnímal, hlavně byl rozdíl pro moje vlkodlačí čichové buňky vyjít na čerstvý vzduch.

„Vážně seš fajn chlap...“