Přání - 9. kapitola - Starý známý

Tak, omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale já byla nemocná, takže mám ve škole co dohánět a Bee se má zase pracovně. Omlouvám se, že se mi formát u textu mění jako ponožky, ale netuším, čím to je. Dříve se to drželo pouze textu nad zalomením, ale občas se to přenese na celý článek. Co se týče řádkování komentářů, absolutně netuším, co se s tím děje, ale jak zjistila IVIQY, odentrování by mělo pomoci vám pro kontrolu komentáře na stránkách pomoci. Mně chodí i do emailů, takže se čtením problém nemám.
Jinak bych tento dílek chtěla věnovat Bezince, která dnes prohlásila, že je to pro ni srdcová záležitost.

Spolupráce s Bee


Starý známý

O několik hodin později, ho u srdce svíralo ještě víc. Knihy pořád mlčely a whiska už neotupovala, jak by si přál.

Chyběl jsi mi, Johne.

Ty mě taky… A víc, než bys myslel, Chasi. Nemůžu o tebe znovu přijít, to už bych asi zešílel. Povzdechl si a složil si hlavu do dlaní. Chtělo se mu trochu spát a trochu brečet, ani jedna z těch možností mu nepřipadala dobrá.


Chase probralo, že vedle sebe necítil ničí přítomnost a ve vlasech jej nevískala žádná dlaň. Rozlepil oči a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Netušil, jak dlouho už u Johna byl, ale pravdou zůstávalo, že znal Constantina až moc dobře, takže mu bylo jasné, že celou dobu zůstal vzhůru a snažil se něco vymyslet.

Mladík si povzdechl a postavil se na nohy. Okolí se s ním lehce zatočilo a zhouplo, jak byl ještě slabý, ale cestu k Johnovi našel poměrně lehce. Našel ho zase nad tou knihou, na stole se tvořily pomalu, ale jistě, stále větší a větší komínky a John jim všem trůnil uprostřed s blokem a sklenkou alkoholu.
„Pojď si lehnout ke mně.“

"Takhle ty dodržuješ rekonvalescenci?" John zdvihl hlavu a podíval se na něj. Byl to Chase a nebyl to Chase. Poznával v něm toho kluka, který ho tenkrát sebral na chodníku. Ale něco bylo jinak. Možná ten fakt, že neviděl, nemohl vidět, jak se pomalu změnil v muže, že k němu byl náhle vržen a dělilo je vakuum několika let... Povzdechl si.

Chase se na něj díval tím svým prozíravým pohledem, který zvládal z dob, kdy byl ještě člověk a potom se usmál. „Pořád jsem to já. Tak už pojď, taky ti trocha spánku prospěje, třeba se ti pak bude líp přemýšlet a budeš mít na věc nový náhled,“ prozradil mu své myšlenky a natáhl k němu ruku.

"Nový náhled?" John mu věnoval trochu podezřívavý pohled, ale tělo ho zrazovalo. Možná by tu měl zůstat sedět do rána a pokoušet se na něco přijít, ale věděl, že by si jen zničil záda a nic víc. I on potřeboval odpočinek.

„Johne, prosím.“ Upnul na něj štěněčí očka a čekal. A upřímně doufal, že si John půjde lehnout k němu, obejme ho a nechá ze sebe udělat polštář.

Podvolil se. Co už taky mohl dělat. Dotápal polotmou k posteli, stáhl ze sebe to nejnutnější a jeho záda mu hlasitě poděkovala, když je uvedl do vodorovné polohy. Aha, takže to opravdu potřeboval.

"Tak, už mě máš tam, kdes mě chtěl. Spokojen?" loupl po Chasovi očima.

Ten si lehl k němu, nestydatě se na jeho tělo nalepil a hlavu si položil na Johnovo rameno. Nakonec je oba jediným škubnutím deky přikryl a spokojeně vydechl. „Teď už jo,“ zazněla krátká odpověď, než zavřel oči.

×××

Chase se vzbudil brzy ráno, hlavu více méně na Constantinově břiše a Johnova ruka ho majetnicky objímala a tiskla k sobě. Po dlouhé době to bylo opravdu příjemné probuzení v ještě příjemnější společnosti. Přesto teď postával před tmavě lakovanými dveřmi Midnitovy kanceláře a čekal, až se otevřou.

A také otevřely, po dlouhé době, sám Papá mu přišel otevřít se zdviženým obočím, když spatřil Chasův výraz. Jenže ten už nevěděl, co dělat. John nic nevymyslel, všechny knihy mlčely a celá jeho situace byla slepá ulička. „Midnite, potřebuju pomoct,“ pronesl potichu mezi dveřmi a Papá ustoupil stranou, aby mohl Chase projít.

Mlčky došli až do pracovny, navzdory tomu, jak papá hořekoval, že mu ji John zničil, nebyl na nábytku sebemenší škrábanec. Midnite vždycky přeháněl, asi to měl v povaze.

Nabídnul mu křeslo, panáka a doutník. Chase přijal první dvě, doutník odmítl, tak si barman zapálil sám. Pak se pohodlně opřel do svého křesla a věnoval mu zkoumavý pohled.

"Proč myslíš, že ti budu umět pomoct? Na tyhle věci je odborník John, to víš."

„John se snaží přijít na to, jak ze mě udělat člověka. Nechce mě zabíjet, protože si myslí, že existuje nějaká cesta,“ zamumlal zachmuřeně Chase a upil ze skleničky. „Potřebuju vědět, jestli něco takového opravdu existuje.“

"Jestli to existuje, John to najde," odtušil papá trochu krypticky a popotáhl ze svého doutníku. "Jestli ne, vymyslí způsob, jak oblafnout Lua i smrt."

Hybrid se více opřel do křesla a přál si se v něm ztratit. „Jednou mu to vyšlo, po druhý už nemusí,“ utrousil suše. „Vážně nevíš o žádným způsobu, jak ze mě udělat člověka?“

"Ale ty jsi člověk, Chasi. Ze samý podstaty jsi člověk. Tvůj průšvih je v tom, že jsi umřel..."

„A Lu si ze mě udělal děvku, jen to dořekni.“ Ironie v jeho hlase byla víc než zřejmá. Jediným lokem dopil obsah skleničky a nalil si další.

"Možná, ale není to podstatný. Podstatný je, že z tebe ani při vší svý moci nedokázal udělat démona, takže máš pořád víc, než slušnou šanci z tohohle všeho vyváznout... A John to ví, proto hledá způsob jak.

„A když nic nenajde, očistec to jistí.“

"Jako poslední možnost, nepochybně. Ale jestli je cesta, jak se mu vyhnout, John ji najde. Myslím, že teď musíš udělat jediné, Chasi, věřit mu, byť to bude těžké."

×××

Kdyby John svého nejstaršího přítele slyšel, asi by se zhluboka zasmál. Možná i od srdce. Chase mu měl věřit, když si nevěřil ani on sám? Právě skončil vymýtání, cítil se unavený na těle i na duchu. S radostí by si zapálil, ale od té chvíle už to párkrát zkoušel a nechutnalo mu to. Měl chuť na něco z čeho se mu navalovalo, dobrej vtip...

Chase Midnitovi v rámci možností poděkoval, sebral si svých pět švestek a zabouchl za sebou dveře. Musíš mu věřit. Což o to, věřil Johnovi, ale nevěřil tomu, že Lu by ho nechal jít. Necenil si ho jako Balthazara, nebyl jeho oblíbenec, ale dřív patřil k Johnovi. Tomu slavnému exorcistovi a Lu si ho nechával jako trofej.

Vyšel z klubu, ještě kývl na vyhazovače a pomalým krokem se loudal k Johnovu bytu.



John zrovna přemýšlel, jestli může umřít na předávkování se nikotinovýma žvýkačkama, protože měl v ústech už přinejmenším desátou a nepočítal s tím, že by byla poslední. Kromě toho měl taky hlad a celkově mu bylo nějak divně po těle i na duchu. Věděl, že takhle se u něj projevuje bezmoc a věděl, že jestli s tím rychle něco neudělá, pomalu ho to stráví… Sakra nesnášel, když byl bezmocný.

Dva bloky od svého domu do někoho vrazil, takže zvedl hlavu, aby podal příslušnou omluvu.

"Chasi! Nemáš náhodou ležet a rekonvalescencovat se?"

„Byl jsem u Midnita,“ odpověděl krátce Chase a usmál se. „Co tu děláš ty? Zdravotní procházka kolem bloku? Šel jsi nakoupit, abys nakrmil prázdnou ledničku?“

"Moje lednička není prázdná..." Jen to dořekl, uvědomil si, jaká je to lež. A pravda, jeho lednička nebyla prázdná. Ovšem k jídlu by se tam našel akorát zplesnivělý sýr. "Ne, pracoval jsem. Ale nákup nezní špatně.“

„Jak se vůbec cítíš?“ zeptal se potom opatrně a stáhl ho trochu na stranu, aby neblokovali chodník ostatním kolemjdoucím. Věděl, že vymítání pro něj bylo předtím složité, vážně složité a taky dost odporné - všechny ty záchvaty kašle a vůbec.

"Je mi tak nějak líp, když neplivu zákazníkům na podlahu krev," pousmál se John. Tohle byl Chase, jeho Chase z doby před pěti lety. Tedy skoro.

„Johne, pojď domů. Nebo - nakoupíme a půjdeme domů, ano?“ Kramer nějak tušil, že nic z toho, co se v příštích dnech stane nebude pěkné, že si bude vyčítat, že se Johnovi vůbec ozval. Navíc takhle na otevřeném prostranství netušil, jestli je někdo sleduje nebo ne. Nechtěl Johna dostat do ještě větších potížích, než ve kterých byl.

"Půjdeme nakoupit, lednička zívá hlady a prej to není dobrý, akorát zbytečně žere elektriku a opotřebovává se. A kromě toho, nežiju z prány..."

"To je co?" Chase povytáhl obočí.

"Východonáboženskej nesmysl," mávl John rukou. "Máš chuť na něco speciálního?“

„Dal bych si Kung Pao. A ty?“


Nakonec se usadili naproti sobě u Johnova prázdného stolu (kdy na něm nebyl popelník, ani láhev, ani knihy) a svorně pojídali naprosto nejlepší kung pao na celém světě. John se alespoň na pět minut přiměl vypnout hlavu (nešlo to snadno) a jen si užíval, že ho má zpátky.