Temný hvozd 2/2

Ještě bude epilog, ale na ten si počkáte...

Spolupráce s Bee

/15+/

Erestor/Thranduil

Erestor/Legolas

Thranduil/?

O měsíc později - Temný hvozd

Nikdy předtím si neuvědomil, jak je vlastně ta místnost prázdná. Seděl tam jen velmi nerad a nechápal, jak to může jeho otec vydržet. Přesto nejraději trávil čas v knihovně, na což předtím neměl vůbec čas. Předtím mu nejvíce času zabrala hlídka, ale teď měl volno pořád. Meč nosil samozřejmě pořád s sebou, ale ve společnosti knih to bylo opravdu zbytečné. I tak musel stále nosit čelenku, reprezentativní roucho a kdekoliv se ukázal, nemusel ani promluvit a všichni ustali v pohybu - jakoby se čas zastavil.

Někdy to začínalo být tak otravné, že mu vadilo i ticho knih. Proto se rád přemisťoval na cvičiště, kde měl možnost procvičit se v lukostřelbě. Když se potom k večeru musel vracet zpět, aby si vyslechl hlášení, byl rád, že je konec dne.

To byly asi veškeré novinky. Vlastně potom, co Erestor doopravdy odjel do Roklinky i s jeho otcem, Legolas přestával komunikovat a stále více a více se uzavíral do sebe. Teď ležel u sebe v pokoji v posteli a přemýšlel. Stávalo se mu to poslední dobou docela často.

Nejen, že Erestora po jeho prosbě propustil se slovy, že nemůže splácet neexistující dluh, tudíž může odejít, kdy chce, ale ten způsob, kterým se s ním Erestor rozloučil... Už se mu o tom dokonce i jednou zdálo.

S otcem od toho vyrušení nemluvil. Nikdy nepřišla řeč na to, co se stalo za hranicemi ani o čem se bavili. A přesto jej přišel Erestor navštívit před jejich odjezdem. Sám se připravoval na odchod s ostatními na hlídku, když uslyšel lehké zaklepání na dveře.

"Vstupte, jestli musíte!" zvolal a dveře se otevřely. Erestor odložil svou kapuci, před ním se skrývat nemusel, protože Legolas věděl. Ze všech on jediný doopravdy věděl. Vklouzl dovnitř, ale dveře za sebou nezavřel.

"Smím tu s tebou chvilku pobýt, princi?" zeptal se tiše.

"Už nejsem tvým velitele, zapomněls? Nemusíš mě oslovovat tak... formálně," odtušil Legolas, ale pokynul k pohodlnému křeslu. Erestor se usadil na kraji. Jeho tmavé oči byly podivně smutné.

"Ale princem jsi stále," řekl tiše, jakoby se bránil proti nevyřčenému obvinění. "Nebudu tě rušit dlouho. Jen jsem s tebou chtěl strávit ještě pár chvil. Než odjedu domů."

„Jaké to je? Vědět, že jedeš tam, kam patříš?“ optal se princ a snažil se ignorovat jeho menší vyznání. „Otec s tebou není?“

"Proč by mně měl provázet zrovna v tuto chvíli, Legolasi?" Zdálo se, že mu to Erestor nehodlá ulehčit. Ale copak mohl... Jeho otec byl šťastný, copak by mohl on, jeho syn, to štěstí zničit?

„Poslední měsíc se od tebe nehnul - skoro bych řekl, že tě hlídá. Nikdy jsem ho takhle neviděl,“ zamumlal Legolas a zabalil si pár Lembasů do brašny. Balit se na hlídku nebylo nikdy těžké, ale v tento moment byl rád, že musí něco dělat, protože jeho jednotka odjížděla téměř s Erestorem a jeho otcem.

"Já kdysi ano. Skoro by mně svádělo říct, že je to stejné jako kdysi, ale není... Oba jsme zestárli, třebaže si to nepřipouštíme."

„Nechápu jej. Ale je to král - může si dělat, co chce. I když je jeho chování nedůstojné.“

"Kvůli lásce ztrácíme často mnohem víc, než jen důstojnost, Legolasi." Na chvilku se odmlčel a potom sklonil hlavu do dlaní. Jeho vlasy byly opět trochu delší, už by to nemělo trvat dlouho a potupa se promění v pouhou vzpomínku, po níž nezůstane nic. "Rád bych věřil, že mne skutečně miluje..." hlesl po chvíli.

„Zřejmě ano. Nikdy kvůli nikomu ještě nikam neodjel.“ Když se nad tím Legolas zamyslel, byla to pravda. V prvních dnech, potom, co s ním přistihl otce, Erestor přestal do hlídky chodit. Ze začátku možná cítil trochu stesk z toho, že kolem sebe tmavovlasého elfa nemá, ale teď mu upřímně přál jen to nejlepší. “Nenech si své srdce zlomit znovu, příteli.“

"A co tvé srdce, princi?" povzdechl si a zadíval se na něj. Jak jeho ruce hbitě balí všechno, co je potřeba, vzpomínal jak bezpečně a s jakousi krásou umí třímat zbraň, věděl, jak umí být něžné, z těch několika málo doteků, které mu princ věnoval. "Mohu doufat, že mně někdy poctíš svou návštěvou, Legolasi?"

„Snad ano. Nebudu se moci ale zdržet dlouho, Hvozd potřebuje krále.“

"Tvůj otec je králem, ne? Měl by pečovat o svou zemi, nenechávat všechno na tvých bedrech..."

„Do teď všechno leželo na jeho. Asi uznal za vhodné, abych jej na určitou dobu zastoupil.“ Dopnul poslední popruh a položil brašnu na zem vedle postele. Bylo na čase odejít.

I Erestor se zdvihl, zdálo se, že jeho návštěva je zde skončena. Přešel tedy ke dveřím, ale než stisknul kliku, ještě se otočil.

"Zůstaneš navždy v mém srdci, lístečku, všechno, co jsi mi dal, uchovám jako nejvzácnější vzpomínky, které nikdy nevyblednou."

Princ jen přikývl, ale nepodíval se na něj. Nemohl. Prostě to nešlo.

Erestor už otevřel dveře, ale ani on nemohl odejít jen tak. Jeho srdce bylo rozpolceno ve dví, toužil věřit, že jej Thranduil opravdu miluje jako kdysi, ale raději by se vrátil zpátky Mandosově bráně, než vidět prince nešťastného, tak ztraceného.

"Legolasi, políbíš mne, prosím? Na rozloučenou...?"

Princ se zhluboka nadechl. Tehdy před měsícem mu to sám přikázal, ale Erestor jej dnes prosil. Copak mu mohl odmítnout? Přesto si nejdříve připnul opasek se zbraněmi, popadl brašnu a vydal se ke dveřím. Před Erestorem se zastavil a zadíval se do těch čokoládových očí. Nějak se k tomu nemohl odhodlat. Proč to najednou bylo tak těžké? Volnou rukou mu odhrnul vlasy z tváře a zastrčil je za ucho. Potom dlaní automaticky přejel na zátylek a přitáhl si jej do polibku.

Bylo to tak jiné! Zoufalé. Naléhavé. Legolas mu poslední dny připomínal, stejně jako jeho otec, překrásnou mramorovou sochu, ale nebyl z kamene. Jeho polibek byl vřelý a něžný tak, jak jen mohl očekávat od bojovníka, který měl dosud na starosti jiné věci. A on cítil to zoufalství, které se před ním Legolas snažil skrýt. Cítil je, jakoby bylo jeho vlastní. Nejistota, strach... Legolas se mu zdál tak bezbranný v tuto chvíli a on... Jen to zhoršoval.

Když se od něj Legolas odtrhnul, přišel si tak nějak prázdný. Naposledy přejel palcem po té krásné tváři a znovu mu na rty vtiskl krátký, malý polibek. „Sbohem, příteli.“

Erestor vtiskl polibek na to bílé čelo. "Nashledanou. Když nepřijedeš, vrátím se..."

×

Vyjel z Lesního království brzy po rozbřesku. Sám. Nikdo se s ním neloučil, nikdo mu nepřál šťastnou cestu... Nedivil se, ani jim to neměl za zlé. Nadělal dost škody a dost zlé krve, bylo jen dobře, že odjíždí a nemohl lesním elfům vyčítat, že jeho odjezd vítají. Na jejich místě by asi nejednal jinak.

Stezka byla klidná a prázdná, na pavouky bylo příliš pozdě, na vrrky zase ještě brzy. Když překročil strážní říčku, s úlevou si sundal kapuci. Tady už nebyl nikdo, kdo by se mu posmíval, kdo by hanobil jeho vzhled a on sám se cítil poněkud volněji, když viděl všechno a ne jen to, co mu látka skoro v očích dovolila. Pak se k němu připojil Thranduil, neobvykle veselý a usměvavý, který proklouznul svým strážným a vydal se na tajný výlet do Imladris. Však on to Legolas zvládne, je to jeho syn!

A lesnímu králi se příliš zalíbila myšlenka být zase chvíli tam, kde nemusí hlídat každý svůj krok i nádech a kde je navíc někdo, kdo mu byl kdysi velmi, velmi drahý...

"Domníval jsem se, že jsi jen žertoval, když jsi tvrdil, že pojedeš se mnou," pohlédl na něj trochu nejistě. Skutečně se domníval, že Thranduil své království neopustí. Když to neudělal tolik let...

„Legolas to beze mne zvládne. Nikdo ani nepozná, že jsem pryč,“ pousmál se. Byla to změna opět sedět v sedle na koni a dýchat čerstvý vzduch. Navíc se mu na mysl vkradla myšlenka, že by více stráveného času s Erestorem mohlo trochu oblevit zledovatělé srdce.

"To se o něj nebojíš?" zeptal se Erestor celkem zbytečně. Thranduil přece necítil strach, a kdyby ano, tak by syna neopustil. Když se Lístek narodil, chodil ho kontrolovat častěji než chůvy, jestli se mu něco nestalo... Ach, jak dávno to bylo.

"Trochu ano, ale je na čase, aby mládě vylétlo z hnízda. Když je dost starý, aby na mně byl drzý, je i dost starý, aby se chvíli postaral o Hvozd."

"Aha, to mně nenapadlo." Moc k smíchu to nebylo, přesto králova slova vyloudila na Erestorových rtech slabý úsměv. „Nikdy sis nevšiml té podoby? Nikdo ani nepostřehne, že pravý král je pryč. A pokud ano, nikdo nic stejně nenamítne. Je to princ. Jednou jim bude vládnout tak jako tak.“

"Jistě z něj vyroste spravedlivý a moudrý král," odpověděl Erestor trochu obřadně. Podoba? Och ano, ovšemže si všiml. Kdo by si nevšiml. Jen princovy oči nebyly tak studené, čehož by si ovšem málokdo povšimnul... Sbohem, lístečku, a hodně štěstí, pomyslel si potom se smutkem, když se Thranduil nahnul, aby mu něžně projel vlasy.

"Brzy to už nebude poznat. Zase to budeš ty, můj krásný a temný."

Ten dotyk byl příjemný. A překvapivě jemný a opatrný, když uvážil, co se říkalo o králově krutosti. Pohlédl mu do tváře a spatřil úsměv. Ach ano, ano, tebe bych znovu mohl a chtěl milovat.

Zprvu cestovali mlčky, ale jak se Thranduil vzdaloval od srdce své říše, byl uvolněnější a hovornější. Jakoby z jeho beder spadla tíha všech věků a starostí a z jeho mysli odešel stín. Když Temný hvozd docela opustili a krále pohladilo po tváři slunce, připomněl Erestorovi nemocného, který po dlouhé době smí ven. A tentokrát by se mu skutečně nad jeho krásou zastavilo srdce.

Třetí noc na cestě byla obloha poseta hvězdami a oni se pod ní milovali. Po letech se Erestor zase cítil šťastný a úplný, jakoby se rána v jeho srdci zhojila sama od sebe.

Od té noci držel krále v náručí pokaždé, když usínal a probouzel se v jeho blízkosti. Mohl by ho a chtěl znovu milovat. Pocit, že tomu tak je, sílil s každým okamžikem, každým polibkem.

Dvacátého dne dojeli na hranice Imladris a Erestor zplna hrdla nasál vůni, která se nad údolím vznášela. Byl doma! Ještě před dvěma měsíci nevěděl, zda se mu to kdy podaří, ale teď byl doma! Nad údolím se vznášela mlha, v dálce slyšel burácet vody Bouřné…

Setřel slzu, která zradila jeho vůli.

Pak odnikud vylouply stráže.

"Stůjte! Kdo jste a co pohledáváte v Imladris!" vykřikl jeden z nich. Erestor ten hlas poznal okamžitě a srdce mu zalilo štěstí. Skutečně byl doma! Gestem zastavil Thranduila, který užuž otvíral pusu.

"Musel jsem být vskutku dlouho pryč, tak ti nemám za zlé, že mne nepoznáváš, Glorfindeli," odpověděl potom tiše a sňal kapuci.

V modrých očích kapitána roklinských vojáků se objevil úžas. Nevíra. Nadšení.

"Erestor… Erestore!"

"Rád tě znovu vidím, příteli," hlesl někdejší poradce lorda Elronda a seskočil.

×××

Uplynulo už několik měsíců od Erestorova a otcova odjezdu. Nikdo ani nepoznal, že král je pryč - až na Lirena,  Areidena a pár strážných z hlídky, kteří samozřejmě nic neřekli. Dny se stávaly více a více náročnými, protože v noci jsem nespal. Bylo těžké rozhodovat o důležitých věcech, když mou mysl zaplavovala tmavovlasá postava bez tváře. Ve snech se mnou sedávala na zahradě a rozmlouvala o knihách, poté jsem většinou vyprávěl já, které kousky z naší knihovny mám přečtené.

Netušil jsem, co to znamená. Ani Liren nedokázal pomoci. Pouze mi poradil, abych před spaním pil miruvior, ale ani to nepomáhalo. A tak jsem dál přes den usínal za chůze, dokud mě Areiden neodvedl do pokoje, abych si odpočinul, že během pár hodin království určitě nespadne. A já mu byl vděčný.

Měsíce plynuly a měnily se v roky. Otci jsem psal pravidelně, občas trochu kratší zprávy, jen aby byl v obraze. Nikdy si nepotrpěl na vřelé vztahy.

Moje sny pokračovaly.

×××

Poslední domácký dům se nezměnil ani trochu. Jen z jeho špice vlála černá zástava, znak, že pán domu drží smutek.

"Někdo zemřel?" zeptal se Erestor znepokojeně. Glorfindel na něj pohlédl laskavě.

"Ty, melonin. Když se nenašly stopy, mysleli jsme, že tě zabili skřeti. Od té doby Imladris truchlí a vojáci pořádají výpravy do hor, jako když jsme ztratili Celebrían."

Erestorovo hrdlo se stáhlo. "To snad…"

"Byl… Jsi přítel našeho pána, náš nedocenitelný poklad, Erestore. Bez tebe nic nefunguje," Glorfindel se snažil celou věc odlehčit, ale nešlo to. Tři roky každé ráno vzdával hold mrtvému příteli. Pobil tolik skřetů, kolik jen mohl… A musel přihlížet, jak se Elrond, pán Imladris, jeho přítel, jeho láska, trápí.

Nebylo to jednoduché. Erestor mu byl vděčný, že se nezmínil o jeho vlasech.

"Koho jsi to přivedl, Glorfindeli?" ozval se náhle z galerie ten důvěrně známý hlas. Než mohl však zlatovlasý bojovník odpověď, Erestor jako lasička vyšplhal nahoru a vrhl se překvapenému Elrondovi kolem krku.

"Co to…!"

"Už můžeš stáhnout ten prapor, příteli," zašeptal a odtáhl se, aby si ho Elrond mohl prohlédnout, "před třemi lety v horách nikdo nezemřel. Už ho nebudeš potřebovat."

"Erestore…"

Ten den šli opravdu pozdě spát, protože zvěst o jeho zmrtvýchvstání se roznesla rychlostí požáru. Přišla ho přivítat celá Roklinka, všichni ho objímali, smáli se a plakali zároveň.

A on potom dlouho do noci vynahrazoval všechnu pozornost svému nádhernému, zářivému králi, který věděl, že by se měl cítit uražený, ale nedokázal to. Ne tváří tvář pohledu na takové štěstí. Ale utěšovat se nechal ochotně.

Šťastný Erestor totiž znamenal Erestora něžného, vynalézavého a kulantně řečeno, výkonného.

Tu noc také přešťastný Elrond s ještě šťastnějším Glorfindelem vylezli na střechu a rukou společnou a nerozdílnou roztrhali ten prokletý černý prapor, který je tři roky soužil jako velký černý pták zastiňující slunce.

A Glorfindel se také mimo jiné dočkal povolení, že svého milého smí políbit na rty. Když uvážil, co se mezi nimi za ty tři roky odehrálo, usoudil, že už bylo skutečně na čase. A dal si záležet.

×

Několik let uběhlo jako voda, v očích elfa pouhý okamžik. Thranduil se za tu dobu změnil snad více, než  si byl ochotný přiznat. A všechno díky jeho Erestorovi, který se navrátil do funkce správce Imladris. Poslední dobou na něj neměl moc času a Thranduilovi nikdy předtím nedošlo, kolik práce takový správce má. Milování i nadále zůstávalo krásné, ale probouzel se do prázdné postele a kolikrát celý den ani Erestora neviděl. A pokud ano, občas z toho měl rozporuplné pocity. A tak začínal hledat zábavu jinde. Sice mu zprvu přišlo, že by to neměl dělat, ale Erestor se změnil na takového suchara, který leží až po nos zabořený v práci. Král mu to nikdy nevyčítal - nikdy! Přesto doufal, že si toho Erestor někdy všimne sám a omluví se mu. On sám na to byl moc hrdý a změna sama nezasáhla až tak hluboko.

Čím déle bylo po jeho boku prázdné místo, tím víc si uvědomoval, že jen těžko se stane zázrak a oni navážou tam, kde se jejich vztah před půltisíciletím přetrhl. Tehdy to byly jen ukradené chvíle v moři povinností, kdy se scházeli jen na týden a víceméně na půl cesty mezi Roklinkou a Temným hvozdem. Ale těch pár dní byl Erestor jen jeho, dával mu všechnu svou pozornost, všechnu svou lásku a s nikým se o něj nemusel dělit.

Teď si připadal, jakoby Erestor ani nevěděl, že existuje i přes den, ne jen v noci, kdy se k němu dychtivě tiskne a nechává se líbat…

Na druhou stranu, jiní si všimli a věděli, jak je přes den osamělý. I toho, jak je krásný. A jemu to lichotilo, dokonce velmi. Erestora měl stále rád, znamenal pro něj nádherné vzpomínky, ale věděl, že když s příchodem jitra začíná o jejich lásce pochybovat víc a víc, není to dobré.

Jeho čest mu to zakazovala, ale city, dlouho umrtvené, které se prodraly na povrch, mu přikazovaly, aby si o tom s Erestorem promluvil. Oh, Valar - a jak se snažil. Jenže správce nikdy nebyl k zastižení, nebo měl právě až moc práce, kterou musel udělat a nikdo jej k němu nepustil. Tady král nebyl, tady nemohl rozkazovat.

A tak podlehl. Podlehl krásným očím, které patřily jednomu Elrondovu písaři... Podlehl Lindirovu nádhernému hlasu... S radostí podlehl několika imladriským vojákům, protože jejich vášnivá naléhavost mu připomínala dávné časy, kdy i Erestor byl takový.

Pak ho napadlo, že by se možná měl vrátit. Doma už nebyl několik let a od Lístečka neměl žádné, nebo jen velmi kusé zprávy. Prý je všechno v pořádku. V Temném hvozdě možná, ale tady, tady nebylo v pořádku nic! Kromě Erestorových vlasů, které dorostly do své původní délky a byly tak krásné a jemné, až se tajil dech. Těm knihám, kterým Erestor dopřával svou přítomnost v hojné míře, se určitě aspoň chvěly listy.

Když už tenhle stav pokračoval víc než rok, bylo na čase si přiznat, že veškeré lásce mezi nimi je konec. A možná to jen jeho tmavovlasý správce poznal dřív.

Thranduil měl možnost z toho vyjít se ctí, stejně jako Erestor. Nic jiného ani neplánoval. A potom mu přišel ten dopis od Lirena. Legolas umíral. A ani vrchní léčitel si s tím nevěděl rady. Rozhodl se velmi rychle. Odjezd měl rozmyšlený už předem a dohodnutý i s Erestorem a Elrondem, takže se jen sbalil a dopis spálil. Nikomu se nesvěřil - co kdyby se to dozvěděly nesprávné uši a využily příležitosti.

×

Erestor si vyšel do zahrady. Respektive, byl do zahrady nekompromisně vyhnán, protože se Elrondovi zdálo, že tři dny sezení za stolem jsou až moc.

Na jednu stranu měl pravdu. Na stranu druhou… Měl pravdu ještě víc. Přepínal se. Zapomínal na čerstvý vzduch a vůbec na všechno. Bylo mu mizerně a ještě mizerněji, a když na to myslel, tak mu bylo na nic ze sebe, i z toho, kam se to všechno dostalo.

Chtěl milovat Thranduila. Z celého srdce si přál ho zase milovat, jako kdysi, protože kdysi s ním byl šťastný. Ale čím víc nad tím uvažoval, čím častěji ho ta myšlenka budila ze sna, tím víc si byl jist, že už to nikdy tak nebude. A že vina je na jeho straně.

A teď hleděl do králových jasně modrých očí, které byly zděšené, překvapené a provinilé v jednom okamžiku. Protože Thranduil ležel mezi široce roztaženýma nohama nějakého mladičkého elfa, kterého Erestor matně znal od vidění, a pilně obdělával jeho políčko, což se neobešlo bez vzdychání a vášnivého sténání, které vlastně Erestora upoutalo.

Nechtěl šmírovat, na to měl ještě úroveň, ale když zahlédl ty stříbřité vlasy, nemohl si pomoci…

Tak se mu tedy vyplatilo, že o všem v Imladris musel vědět. A měl to dokonce z první ruky.

A jeho srdce bylo prázdné. Necítil vůbec nic.

"Promiňte, nebudu rušit," zamumlal rychle, sklopil zrak a otočil se na patě.  Zaslechl ještě zvolání svého jména, které znělo takřka zoufale, ale nevrátil se tam. Nevrátil by se tam ani za nic. Co na tom, že ho Thranduil podváděl, koneckonců, mohl si za to sám.

Ale nemusela o jeho ponížení vědět celá Roklinka.

"Erestore, tak stůj!" ozval se králův hlas tentokrát těsně u jeho ucha. A když ani tentokrát nemínil uposlechnout, byl zadržen hrubým násilím. Málem to jeho róba odnesla.

"Erestore…" Thranduil očividně nevěděl co říct. A on ani nechtěl, aby cokoliv říkal. Přál si být ušetřen trapnosti vysvětlování a opakování frází, které už za svůj dlouhý život slyšel tolikrát… Vždyť to bylo zbytečné.

"To je v pořádku. Já to chápu," přerušil tedy králův nádech a jeho přípravu k dlouhému ospravedlňujícímu se prohlášení. Pak se pousmál a něžně ho políbil na tvář. "Odpusť mi, že jsem tě vzal do Roklinky, můj králi. Měl jsem to tušit…"

Thranduil se nezmohl na slovo. Čekal cokoliv. Pláč, křik, výhružky. Čekal, že po něm Erestor půjde se zbraní v ruce a bude ho proklínat za to, že zradil jeho srdce. A nic z toho se nestalo.

"Zanedbával jsem tě. A Valar mi odpusť, teď to udělám zase. Mám ještě nějakou práci."

Poradce se mu ladně vysmekl a zamířil zpátky k Poslednímu domáckému domu. Když už měl z toho vztahu vystoupit, a co jiného tohle setkání mělo být, než znamení, tak se ctí.

Od toho dne Erestor často zpytoval své svědomí. I když by mnozí řekli, že jeho milý měl být věrný, věděl, že za to může. Protože on ho sem přivedl v naději, že jejich láska bude pokračovat. Sám v to doufal, věřil, že ho miluje... Ale když ho držel v náručí, uvědomil si, že sní o modrých očí, ale ne jeho. Že chce šeptat jméno milého do noci, ale ne to Thranduilovo. Že vzpomíná na melodický hlas, který patří někomu úplně jinému.

To On ho přivedl zpět do světla a vrátil ho životu. On se ho zastal proti vlastním lidem. On ho dvakrát políbil, že se mu srdce roztlouklo jako splašené.

Legolas...

A pak mu snad sami Valar napověděli, že musí do Temného hvozdu. Že se stalo něco zlého.

×

Legolasovi se motala hlava, nebyl schopný ze sebe vydat hlásku. Něco... Někdo mu něco nalil do pití. Bylo mu z toho zle a hrdlo se stáhlo, hlasivky mu vypověděly službu. Pokusil se vstát, ale kolena se podlamovala, jakoby byla z rosolu. Okamžitě se zachytil opěradla židle, ale stejně se zhroutil na zem v bolestech. Oči se mu zalily slzami, neviděl. Jen cítil, že pokud někoho nezavolá, asi bude všem jeho dnům konec. Jenže dveře byly moc daleko. Potom si uvědomil, že by měl přijít Liren s jeho večerní dávkou miruvioru. To už ale začínal ztrácet vědomí.

Léčitel o několik málo chvil později našel jen jeho bezvládné tělo na podlaze. A vypadalo to víc než zle už od první chvíle. Legolas sotva dýchal, byl smrtelně bledý a na kůži mu vyrážel studený pot. Elfové se mimo výjimečné případy nepotí, a když už tak jen málo...

Lirenova duchapřítomnost ovšem zachránila život. Alespoň pro ty první chvíle. Ihned nechal prince přenést do Domů uzdravování a podal mu základní protijed. Nedělal si naděje, že by ten nejobyčejnější výtažek dokázal prince uzdravit, ale věděl, že zabrání nejhoršímu, než se mu podaří zjistit, čím byl otráven.

Legolasovi bylo příšerně. Neměl ani sílu na to, aby otevřel oči, promluvil, nebo se nějak pohnul. Celé tělo pálilo, cítil každou kost, každou buňku. Proudění krve dokonce slyšel v hlavě a zdálo se, že mu z toho praskne. Po kůži mu stékaly kapky potu.

A nelepšilo se to, ačkoliv Liren i jeho pomocníci dělali co mohli, nelepšilo se to ani o kousek.

Pomalu jim umíral pod rukama. Musel dát zprávu Thranduilovi... A byl by si raději usekl ruku, než muset psát takový dopis.

×

"Elronde, musím odjet!"

"Sotva jsi se vrátil, Erestore. Nemůžu... Nemůžu tě pustit."

"Já se tě ale nebudu ptát! V Temném hvozdu se něco děje. Musím odjet, ať budeš souhlasit, nebo ne!"

"V Temném hvozdu? Tak proto Thranduil odjel časně ráno..."

Elrond nakonec ustoupil. Raději se chtěl se svým přítelem rozloučit, než ho nechat odejít v hněvu a potom toho navždy litovat... Volno u srdce mu nebylo, ale pozoroval Erestora a pochopil, že v Temném hvozdě zanechal kus své duše, která ho teď volá zpátky. A že ho musí nechat jít. Jen tak zůstávala naděje, že se opět vrátí.

Tmavý elf štval svého koně nemilosrdně, dokud nebohé zvíře div nepadlo vyčerpáním. Musel dohnat Thranduila. On měl svá tušení, ale král věděl, co se stalo. A že to muselo být něco zlého, jinak by tak narychlo neodjel. Erestorovu hruď sevřel strach. Jenom jedna jediná věc mohla lesního krále vyhnat z Roklinky. Legolas... Valar, zelenému lístku se něco stalo!

Na obzoru třetího dne před sebou spatřil světlou postavu, které se nad hlavou vznášela zář. Ty světlé vlasy by si nemohl nikdy splést. Příliš často se jimi probíral.

"Thranduile!" Zdvihl se ve třmenech a zakřičel z plných plic. "Thranduile, počkej na mně!"

Král koně nezastavil, tak toho svého poprosil za odpuštění a kopnul ho do slabin. Musel vědět, co se děje! Musel, protože měl pocit, že se mu srdce každou chvíli rozskočí. A věděl, co to znamená. Kdysi dávno takhle jeho srdce reagovalo na Thranduila. Když mu drak spálil tvář, trpěl s ním, jakoby ty rány byly jeho vlastní. A teď...

Dohnal ho o půl hodiny později a jako nějaký zloděj drapnul jeho vlající plášť.

×

Jako další příznak přišlo kašlání krve. Začalo to škrábáním v krku, jako když o sebe drhnou dvě nepromazaná kola. A jednoho krásného rána se tou krví málem udusil. Přesto oči neotevřel, více a více přestával vnímat tento svět. Byl bledší než kdejaký skřet, krev na rtech a na povlečení v té kombinaci vypadala přímo hrozivě. Legolas Zelený Lístek, princ Temného hvozdu umíral.

×

Thranduil rozrazil dveře jedním mocným trhnutím paží.

"Ne, Legolasi! Pro Valar, to ne!" V mžiku klečel u svého syna, líbal to bílé čelo, jako to neudělal už roky, kolébal jeho bezvládné tělo v náručí. Tváří tvář smrti jeho jediného dítěte se ten kámen, svírající jeho srdce, definitivně rozbil na tisíc kousků.

"Legolasi, prosím. Odpusť mi, neodcházej…" šeptal zoufalý. A bezmocný. K čemu mu byla jeho moc, síla, krása, bohatství, když nemohl přemoci Náma, který už prince volal do svých síní. Nakonec jen bezmocně vzhlédl k Erestorovi, který stál na prahu a neodvažoval se vejít.

"Kdo, kdo mu to mohl udělat?" hlesl a cítil na tváři slzy. Slzy! "Zrovna jemu… Proč jemu?! Já jsem vinný, já jsem bez srdce! Erestore! Kdo jen mohl!"

Zavřel oči. A před vnitřním zrakem se mu mihla vzpomínka. Byl to mžik.

Vjížděli do Temného hvozdu, bok po boku, poslední míle hnali koně ze všech sil.

Míjeli hlídku, poznali krále, o jeho průvodce se nezajímali. A tady! Tady to bylo!

Ten arogantní vědoucí úsměv! Ten strážný věděl, proč se král vrátil. Ten jediný důvod, který by Thranduila přiměl hnát se přes půl světa. Ten strážný také věděl, kdo ho doprovází…

Strašlivé poznání vlastní viny na něj dopadlo jako kámen.

„Amin feuya ten' lle! A to si říkáte hlídka? Ještě jednou se něco takového bude opakovat, vyřídím si to s vámi všemi sám! A jestli o této hádce někde v království jen padne slovo, už si žádné copánky splétat nebudete. Přísahali jste na svoji čest, tak se podle toho chovejte.“

„Nechť je ti toto dostatečným trestem za tvoji aroganci.“

Stříbrné pramínky, snášející se princi k nohám. Největší hanba, kterou může elf elfovi způsobit.

"To kvůli mně?"

„Tohle nebyla první příhoda. Zasloužil si to. Přísahali mi. Všichni do jednoho. Bez ohledu na jejich aroganci jsou to nejlepší bojovníci  a chovají se jak...Seregon tě už provokovat nebude, potrestal jsem ho, jak jsem sliboval.“

To kvůli němu… Byl si tím jist, jakože byli Valar nad ním! Otočil se na patě. Thranduila nemohl utěšit, to žádná moc na světě nesvedla. Ale potrestat viníka mohl.

Srdce mu zaplavila nenávist tak obrovská, že byl odhodlán rozpoutat čtvrté vraždění rodných!

Proběhl palácem a zamířil směrem k hranicím. Hlídka tam jistě ještě bude, ještě není čas střídání… V ruce cítil rukojeť dýky. A pak si natáhl kapuci. Přízrak z let minulých, ostříhaný přivandrovalec odnikud, který neměl v hlídce co pohledávat…

Temný a neviděný. Jako kdysi. Dávno.

Seregonovy vlasy už stihly dorůst. Ušklíbl se. Pak seskočil dolů, přímo před něj.

"Otrávil jsi prince!" zašeptal, když se na něj upřelo několik páru očí. Byli překvapení. Jen jeden, jeden z nich měl v očích nenávist. A strach.

"Mysleli jsme, že tě spolkly hory a už jsme chtěli oslavovat…"

"Otrávil jsi prince, Seregone, a já tě volám k odpovědnosti za jeho život!"

Zbylí strážní se nervózně zasmáli, ale stříbrovlasý se ani nepohnul. Netušil, že ho ještě někdy uvidí. A přece tu teď Erestor stál, jakoby nikdy z Temného hvozdu neodešel. Vypadal úplně stejně, jako když přicházel na hlídku. Jen oči, které na něj hleděly, byly jako dva černé kameny.

Byl tu a on věděl, že se přišel pomstít.

"Dokaž to!" Hlas ho zradil, srdce dávno opustilo.

"Nemusím. Já to vím, Seregone. A ty to víš taky."

"Tohle si nemusím nechat líbit!" zařval a vytáhl meč. "Nikdy ses neměl vracet, ty prašivá skřetí čubko! Měli ohlodávat tvoje kosti!"

Jakoby nikdy neodešel. Zase stáli proti sobě, zase je obklopovali ostatní strážní. Ale tentokrát se nikdo nesmál. Nikdo se neodvažoval ani hlasitěji dýchat. Zlověstné ticho se na ně snášelo jako plášť smrti.

"Nikdo jiný neměl důvod, Seregone."

"Seregone…" hlesl někdo z toho kroužku. "Co jsi to udělal…?"

"NIC JSEM NEUDĚLAL! ON LŽE! LŽE, KDO BY MU VĚŘIL!" Zdvihl meč a vrhnul se dopředu.

Ale Erestor byl tentokrát skutečně odhodlán ke všemu. Býval špehem, byl učencem a byl připraven stát se i vrahem.

Před trůn ho dovlekl za vlasy. Za ty nádherné, stříbroplavé vlasy, na které byl strážný tak pyšný. Na které byli všichni tak pyšní. Nesmyslná pýcha!

"Zavolejte krále! Přivedl jsem toho, kdo je zodpovědný za princovu nemoc!"

Thranduil se do sálu přiřítil jako velká bouře. Oči měl podlité krví, slzy ještě ani nestihly zaschnout. Nikdy jindy by nedovolil, aby jej takhle viděli, ale teď mu to bylo jedno. Pýcha, čest i všechen úsudek šli stranou. V ruce držel jednu z Legolasových dýk, kterou s sebou nosil na hlídky. Ostří se nebezpečně lesklo. „Tys to udělal?“ zašeptal král a naklonil hlavu na stranu. Prohlížel si strážného jako nějaký hmyz.

"Nic jsem neudělal, můj králi, vládce a pane!" zadrmolil Seregon v nezměrné hrůze. Cítil špici Erestorovy dýky opřenou o vlastní týl. Ale Thranduil... "Jsem nevinný! Všechno si to vymyslel, on mně nenávidí!" zaječel potom.

"Erestore?!" Thranduil byl takřka pološílený žalem. Legolas se mu vzdaloval víc a víc.

"Udělal to. Chtěl se pomstít," odpověděl tmavý elf tiše. "Protože Legolas ho potrestal. Kvůli mně. Princ udělal něco, co náš hrdý strážce nedokázal snést." Prudce trhl Seregonovými vlasy vzhůru a mihla se čepel dýky. Stříbrné prameny mu zůstaly mezi prsty. A tím prolomil hráz!

"Ty parchante! To mi zaplatíš! Myslíš, že se tě bojím! Nebál jsem se Legolase, toho usmrkance, a ty nejsi nic! Za tohle tě ZABIJU!"

Rázem se v hale strhlo peklo. Strážní se od sebe snažili roztrhnout dva elfy. Byl to neskutečný zmatek. Padaly nadávky, Erestor nadával v černé řeči, Seregon se snížil na nadávky v obecné řeči. „DARO!!!“ 

Nahněvané hlasy prosekl králův chladný hlas, stejně jako tenkrát Legolasův.          

Erestor se tentokrát nemínil vzdát. Tentokrát ne. A pořád byl mrštnější, než strážce, i když zase usedl ke svým knihám... To bylo něco, co se nezapomíná. Chytil Seregonovu letící pěst, trhl mu paží a otočil ho kolem vlastní osy. Potom zapáčil vzhůru a elf klesl bolestí na kolena. Stačilo jen málo, aby mu tu ruku zlomil.

"Vynes svůj soud, pane." Přece jen se trochu zadýchal. Bude muset chodit častěji ven.

Thranduil dýku svého syna přitiskl strážci ke krku. „Přísahám ti, že jestli mi teď všechno neřekneš, budeš hnít ve zdejších kobkách do konce života. Sám moc dobře víš, že tady odsud se uniknout nedá!“ S posledním slovem se napřáhl a silně Seregona uhodil do tváře, až se Erestorovi vytrhl ze sevření a tu ruku si opravdu zlomil.

×

Princ i se zdálo, že se prochází královstvím. Ale vypadalo úplně jinak, bylo prosvětlené, všude byly vyvěšené bílé prapory. Na zábradlí visely květiny, stonky obepínaly sloupky a vše vonělo létem. Slyšel křik, pláč malého dítěte. Rychle probíhal chodbami, ptal se strážných, co se děje, ale nikdo mu neodpovídal. A pak spatřil tu postavu. Vysokou, štíhlou, s barvou vlasů jemu vlastní. Rychle otevřela jedny dveře a šťastně se usmála. Legolas si uvědomil, že vidí svého otce.

A otec ho sevřel v náručí, jako to neudělal už celé roky, políbil ho na čelo a cosi mu říkal. Legolas slova nevnímal, ale tón toho hlasu byl šťastný... Jakoby jeho otec smazal všechny ty roky, které se jen uzavíral do sebe a nenáviděl všechno a sebe nejvíc. A pak ho Thranduil odvedl do trůnního sálu. K té postavě s vlasy jako havraní peří. Té, která v jeho snech neměla tvář.

Teď už věděl, kdo to je. Byl to Erestor. Legolas se kolem nich pohyboval v kruzích, sledoval štěstí svého otce i jeho přítele, který vypadal, že je šťastný za ně za oba. Sledoval sebe samého, jak natahuje malé ručičky k otcovým vlasům a přestává plakat. Měl tak neuvěřitelně modré oči, že svítily na dálku.

A pak najednou sledoval sebe sama, dospělého, uzardělého... Otec ho k sobě přivinul, zase ho políbil na čelo, ale potom uchopil jeho ruku a... VLOŽIL ji do té Erestorovy. A tmavý elf se usmíval, ale na něj, nikoliv na krále. Na něj. Pak ho i on objal, i on ho políbil. Na ústa.

Legolas se zalekl. Upřímně se zalekl. Proto se otočil a utíkal. Utíkal ke dveřím, otevřel je a vběhl do bílého světla, které jej obklopilo. Musel zavřít oči, jak moc zářilo. Nakonec vše potemnělo a on padal. Propadal se do temnoty, která byla v jeho srdci. Neměl se čeho zachytit a neviděl dno.

×××

Seregon mluvil přes pevně sevřené zuby a v očích se mu leskly slzy. Těžko říct, jestli od bolesti, nebo vzteku.

"… pavoučí jed… dal jsem mu ho do pití… co si vůbec dovolil… tak mně ponížit! Mně!" sípěl a snažil se rukou vůbec nepohnout. Ještě aby úpěl jako malé elfátko! "Jsem věrný… oddaný… Neměl právo! Neměl právo, ne před mými spolubojovníky… NE KVŮLI NĚMU!"

Thranduil odstrčil Erestora stranou a skočil po strážci.  Trefoval se do něj dobře mířenými pěstmi, až Seregon začal chrchlat krev, pod králem křupaly kosti s jakou zlostí a silou je zraňoval. A elf pod ním prosil, škemral o život a z očí mu tekly slzy.

Nakonec to byl právě tmavý poradce, který ho vší silou odtáhl.

"Ne, pane. Prosím, ne, Legolas je teď přednější... Musíme zachránit Lístka, jinak Hvozd uhyne docela!"

Pak mávl na strážné, i když měl co dělat, aby pološíleného krále udržel. Ti naštěstí chápali, vzali Seregona mezi sebe a nešetrně ho odvlekli ze síně pryč. Erestor doufal, že ho strčí do nejhlubšího vězení, kam nikdo nepřijde jak jsou léta dlouhá... A kde se snadno může přihodit neštěstí. A že se přihodí, pokud princ zemře.

„Pojď, pane. Musíme pomoci tvému synovi... Přece nenecháš Seregona zvítězit.“

„Erestore, pusť!“ Král sebou škubal, chtěl vyrazit za tím zmetkem, který mu otrávil syna.

"Ne! Mysli na svého syna! Ten tě potřebuje! Jemu můžeš kosti zlámat kdykoliv, ale když Legolas zemře, co budeš dělat?!"

„Tak ti přisahám, že ho zabiju! Přede všemi“ Královy oči byly temně modré, jako mrtvé moře, které ztratilo svou zář.

"Pojď," hlesl Erestor, který věděl, že tento slib král nikdy nesplní. Ne pokud se on dostane k Seregonovi jako první. "Pojď, příteli. Legolas tě potřebuje, teď nejvíc ve svém životě."

×××

„Je tu někdo?“

Odpovědí mu byla pouze jeho vlastní ozvěna. Stál v lese, v části, kterou neznal. Kořeny stromů vycházely zpod půdy vysoko na světlo, kmeny byly tlustší, než si pamatoval a koruny ani neviděl, jak vysoko se nacházely.

Do ramene jej trefila šiška. Rozhlédl se, ale nikde nikdo. Lesem se rozlehl smích. Veselý smích.

Druhá šiška mu přistála na hlavě a smích zesílil. Věděl, že by mu měl být odněkud povědomý, ale přesto nevěděl. Třetí šiška ho málem trefila do břicha.

"Jsi rychlý." Někdo mu vyslovil uznání. A když se otočil... Díval se sám na sebe. Jako do zrcadla. „Ale moc se mračíš. Odkdy je ze mě takový mračoun?“ Jeho mladší já se na něj usmálo, otočilo a zase utíkalo pryč.

„Počkej!“ vykřiknul, ale nemělo to žádný efekt.

„Pojď si se mnou hrát!“

„Nebudu si s tebou hrát.“ Legolasovi tohle přišlo absurdní. Nikdy takový nebýval, nebo snad ano? Nevzpomínal si.

„Pojď si hrát!“

Legolasovi se honily hlavou různé myšlenky. Jak se sem dostal? Kde vlastně byl? Proč se mu zdají takové sny? Zadíval se do korun stromů, které především ani neviděl, jen dlouhé a silné kmeny vypínající se k obloze. Začínala se mu z toho pohledu motat hlava.

hrát... hrát... hrát... pojď... hrát...

"Ty jsi vážně mrzout, kdy se mi to přihodilo?" Druhý Legolas seděl na jedné z nižší větví a shlížel na něj. Pak se náhle přestal usmívat. "Pověz, kdy se tvoje srdce proměnilo v kámen, že ani nepoznáš, když tě má někdo rád?"

„Jak se odsud dostanu?“ odpověděl místo toho otázkou.

"Až zjistíš, kdo jsi. Až zjistíš, kým jsi. Až zjistíš, proč jsi tím, kým jsi." Druhý Legolas se znovu zasmál. "Až si zase budeš umět hrát! Protože jsi to uměl a náramně dobře! Chytej!" Mrštil po něm další šišku.

×××

Thranduil nemluvil a to Erestora děsilo snad víc, než jeho předchozí vztek. Král byl přece mužem činu, jen tiše sedět se mu vůbec nepodobalo... Jakoby měl v úmyslu jít s Legolasem, pokud všechno Lirenovo umění selže.

Vrchní léčitel dělal co mohl, ale všechno se spiklo proti nim. Temnohvozdští pavouci byli do jednoho zákeřné bestie, ale jejich jed se odlišoval v drobnostech. Pokud by Liren dal princi nesprávný protijed, jen by uspíšil jeho odchod. Ale čas se i tak neúprosně krátil.

Král hleděl na svého syna, který na lůžku ležel jako mramorová socha. Byl příšerně bledý, ale jinak vypadal, že spí. „Doufám, že tě nic nebolí, synu,“ zašeptal a opatrně jej chytil za ruku. Bylo ledová. Thranduil se zhluboka nadechl a zavřel oči.

Erestor sklonil hlavu a v tichosti odříkal modlitbu Valar. Prosil za princův život, prosil za odpuštění, že on všechno zavinil, připadal si, jakoby sám vedl Seregonovu ruku, která vlila jed do princova nápoje. Tolik toho chtěl princi říct, postarat se, aby se ty oči zase smály... A bál se, že už nebude mít možnost.

Pak opatrně uchopil druhou princovu ruku a přál si, zoufale si přál, aby mu mohl předat kus vlastní síly, aby ho zastavil, přivedl zpátky. Když zdvihl hlavu, střetl se s Thranduilovýma očima a v mžiku věděl, že jeho přítel ví... Opatrně uložil princovu ruku zpět.

"Měl bych jít, třeba budu moci být Lirenovi v něčem nápomocný," hlesl potom, protože král na něj pořád upřeně hleděl.

Ten jen kývl, že rozumí, ale stejně nevydržel už Legolase sedět moc dlouho po Erestorově odchodu. Bylo to tak bolestivé. Sledoval svého syna při umírání, absolutně bez šance jej jakkoliv zachránit nebo pomoci. Bylo mu ze sebe špatně.

Erestor spěšně zahnul za roh, ale do Lirenovy pracovny nevešel. Místo toho se opřel o stěnu a zavřel oči. Bohové! Bohové, co jsem to jen udělal! Proč jsem dovolil, aby Thranduil opustil své království? Proč jsem toho prachanta, toho syna prašivého skřeta, nezabil, když jsem měl možnost? Proč jsem ho neochránil... Zachránil mi život, zajal mé srdce, a já dovolil, aby mu ublížili!

A pak uslyšel ty rychlé kroky. Poznal podle nich Thranduila a už se lekl, že král míří jeho směrem, ale vzdalovaly se, až utichly úplně. Tak nějak si oddechl. Jenže potom mu došlo, kam odsud mohl král jedině jít. 

Do vězení. Za Seregonem. Dorazit ho.

To ne. To ne! Rozběhl se za ním. Tohle Thranduil nesměl udělat, on ne. Zabít jiného elfa bylo jako mít na čele cejch vrah... Byť by to bylo oprávněné. Tohle Thranduil nesměl nést. Jestli Seregona někdo zabije, jestli si pošpiní ruce jeho krví a tak i svou pověst, tak on! Erestor!

×××

Když se probudil, kolem sebe nic neviděl. Byla tma a nemohl se pohnout. Po chvilce si uvědomil proč. Byl připoutaný ke stěně. A před ním seděla postava, měla skloněnou hlavu a dlouhé vlasy jí zakrývaly tvář. Netušil, kdo to je. Dokud nepřišel další elf. Chtěl promluvit, ale nešlo to. Pouze vykašlal další krev.

Elf osobu před ním chytil za vlasy, přiložil jí ke krku dýku a potom se na Legolase podíval. Alespoň si to myslel.

„Ty nic neřekneš?“ ozval se šepot.

Legolas nechápal.

„Sám se dobrovolně zříkáváš bezdůvodně svých citů, tak ti alespoň nějaký dám!“ Náhle se odněkud objevilo světlo a Legola uzřel, kdo to před ním klečí, ve vší té špíně. Byl to Erestor. A... On sám nad ním stál! Ale byl jiný a zároveň stejný. Něco v tom pohledu se mu nelíbilo a ten úsměv! Ten úsměv byl příliš neupřímný, příliš... Zlý. Čepel dýky prořízla bělostné hrdlo.

„Erestore!“

×××

Chtěl jít za Thranduilem a vzít tu hroznou povinnost na sebe... Ale najednou věděl, že nemůže. Že ho Legolas potřebuje, že tam musí být a už před chvílí bylo pozdě. Otočil se na patě a utíkal zpátky. Pokazil, co se dalo, alespoň jednu věc tedy udělá správně.

Když vrazil do pokoje, jeden z léčitelů právě otíral Lístkovu bledou tvář.

"Valar, snad..."

"Ne, ještě ne. Moc času mu nezbývá, ale ještě ne. Někdo by tu ovšem měl být," léčitel mluvil tiše a vypadal unaveně. Erestor mu vzal žínku z rukou.

"Já tu budu. Postarám se o něj. Dokud... dokud se nevrátí král." Chtěl říct "dokud nebude rozhodnuto", ale ta slova mu nechtěla přes rty. Legolas se vrátí. Neopustí je. Setřel poslední kapičky krve z princových rtů. "Vrať se do světla," hlesl potom, ani sám nevěděl jak, "nebo půjdu za tebou."

Opatrně pohladil tu tvář, která ani teď neztratila nic ze svého půvabu.

"Prosím," zašeptal znovu, jakoby ho snad někdo mohl slyšet. Dvakrát ho držel v náručí. A obě ty chvíle se mu vryly do paměti ohnivým písmem... Sklonil se a něžně přitiskl svoje rty na jeho, ačkoliv věděl, že mu neodpoví.

×××

„Vrať se do světla, nebo půjdu za tebou.“

Viděl sám sebe, viděl otce, viděl Erestora... A do mysli mu vstoupil Erestorův hlas. Ne! Nesměl jít za ním. Vždyť - pro Valar, ani on sám nevěděl, jak se odsud dostat! Klekl si na zem a rozvzlykal se. „Odpusť mi to, prosím.“ Na chvíli měl dojem, že zahlédl jeho tvář, jak se nad ním naklání...

"Legolasi, Lístečku... Prosím, vrať se ke mně, slibuji, že už tě neopustím. Už tě nenechám samotného." Držel jeho ruku ve svých, bylo to jako svírat raněné ptáče, tak byla bílá a křehká, snažil se ji zahřát a propadal zoufalství, že se mu to nedařilo. Legolas se mu vzdaloval každým okamžikem víc a víc a z jeho přítele se stal vrah rodných. Zkazil, co mohl.

„Erestore, je... líto,“ opustilo šeptem princovy rty, než se jej zmocnil další záchvat kašle. Nebyl vzhůru, neprobral se.

"Mně je to taky líto, všechno..."

Dveře se tiše otevřely a dovnitř vstoupil Liren. Ale tentokrát nenesl ani jednu z nádobek s protijedem. Měl prázdné ruce a prázdné oči.

"Asi bys měl najít krále, Erestore. Já už nemám, jak bych princi pomohl. Thranduil by na to neměl být sám... Žádný rodič by neměl přežít své dítě.

Thranduil se nad Seregonem tyčil jako strážná věž. V cele byla sice tma, ale jeho oči zářily takovým chladem, že vězeň neměl tušení, co dělat, co čekat, a tak jen klečel, nechával z nosu kapat do prachu krev, zakrvavené ruce měl položené na kolenou a díval se do těch ledových krystalů, které upoutaly jeho pozornost. Král si na něm ještě vybil svoji zlost, ale potom z ničeho nic přestal a jen jej pozoroval. Seregon byl nervózní.

„Nechám tě tu hnít do konce tvého mizerného života,“ s tím se otočil a odcházel. Ještě mezi dveřmi se však zastavil a hodil mu ke kolenům Seregonovu vlastní dýku. „Pro případ, že by to bylo pod tvoji úroveň. Já si s tebou ruce špinit nehodlám, v tom má Erestor pravdu.“ Dveře od cely cvakly a král odcházel. Zprvu byly slyšet pouze jeho vzdalující se kroky, ale potom se vězením rozlehl bolestivý výkřik a tiché zadunění.

Někdy je lepší si zachovat alespoň zdání cti, než zemřít jako poslední prašivý pes... Vydal rozkazy, aby strážní tělo pohřbili hluboko v Temném hvozdu a zamířil zpátky za Lístkem. Teď už mu bude nablízku. Až se uzdraví, společně uzdraví i Hvozd a zase bude dobře. Chtěl tomu věřit, potřeboval tomu věřit - a pak uviděl Erestora, jak kráčí přímo k němu.

„Erestore. Co se stalo?!“

Přítel jej vzal pod paží. "Nemohou mu pomoci, Thranduile. Už nemají jak. Měli bychom tam být."

„Musí přeci něco existovat!“

Mlčel. Tady už slova nic nezmohla, stejně jako selhalo všechno umění Lirenovo i jeho pomocníků. Král se o něj opřel a po letech, po stovkách prázdných let, se rozplakal jako malé dítě. Protože žádný rodič by neměl přežít své dítě. Dovolil Erestorovi, ať ho odvede do Domů uzdravování, svět kolem byl prázdný a šedý, co na něm záleželo.

Liren na ně čekal před Legolasovým pokojem a když spatřil svého krále, zoufalého a zlomeného, skoro padl na kolena.

"Odpusť mi, pane, odpusť. Dělal jsem, co jsem mohl, ale… Odpusť," zašeptal a pak se rozplakal. Poslal všechny pryč, byli zbyteční. Všichni byli zbyteční a až bude čas, jejich posledním úkolem bude projít Hvozdem a říct, že už nemá svůj zelený lístek, že ztratil poslední naději.

"Já ti věřím, příteli," zašeptal král. Pak ho gestem propustil a u lůžka svého syna klesl už beze svědků.

Erestor zůstal znovu stát na prahu. Neodvažoval se vstoupit, vždyť neměl právo. K čemu mu byly jeho znalosti, četba učených knih, k čemu uměl mluvit téměř s každým ve Středozemi jeho vlastním jazykem? K čemu to všechno, když neuměl pomoci… Zase si připadal, jako když marně natahuje ruku po šedavém závoji, který mu uniká a vzdaluje se čím dál víc.

Pak se otočil. Lirena našel v jeho pracovně. Léčitel seděl u stolu, schoulený a shrbený, hlavu zabořenou v dlaních a jeho ramena se otřásala vzlyky.

"Opravdu už není žádná naděje?" zeptal se Erestor.

"Už nemá dost síly," odpověděl Liren přerývavě. "Jeho tělo už nebude bojovat, cokoliv mu dám, jen uspíší konec. Už jsem myslel, že to mám, ale… Bylo nám dáno méně času, než jsem myslel. Takže ano, mistře Erestore, už není žádná naděje."

"A kdyby se mu dostalo síly a vám všem více času, najdete lék?"

"Sedíš si na uších, ty mizerný elfe? On už nemá sílu a já nemám čas!"

"Existuje ten protijed?" Erestor si trval na svém. "Když ti bude dán čas, najdeě ho?" Liren na něj hleděl zlobně a zoufale. On mu pohled upřeně oplácel.

"Našel bych," zamumlal léčitel nakonec. "Jistě, že bych ho našel. Ale on je příliš slabý…"

"Nebude," odtušil Erestor. "Já mu dám svou sílu…" S tím vyběhl ze dveří. Liren na nic nečekal a vyrazil za ním.

"Počkej! Tak stůj! Co jsi tím myslel?!"

Tmavý elf zastavil teprve přede dveřmi princova pokoje. Jeho citlivé ucho zachytilo odtamtud tiché vzlyky… Ještě nebylo pozdě. Ještě ne.

"Dám mu svou sílu, mistře Lirene. Připoutám se k němu a dám ti tolik potřebný čas… Buď ho přivedu zpátky, nebo půjdu za ním," hlesl potom. "Přece jen mi k něčemu mé učené knihy byly," dodal ještě hořce.

"Myslíš poloviční pouto… To je šílené!"

"Ano, do jisté míry. Ale je to jediná cesta, jak ho zachránit, a já nebudu váhat."

S tím prudce otevřel dveře. Thranduil ani nezdvihl hlavu, bylo by mu jedno, i kdyby do lesní říše vtrhli skřeti… Erestor pokročil dopředu a klekl si z druhé strany lůžka.

"Neplač, příteli," zašeptal a pohladil ho po ruce. "Prosím, neplač… Lístek bude žít."

"Cože?!" Thranduil takřka vykřiknul. Pak se otočil na Lirena, který váhal na prahu. "Ty jsi našel protijed? Celý Hvozd tě bude uctívat, Lirene!"

Jakmile byl z králova zorného pole, Erestor rychle vytáhl nůž a ostří stiskl v dlani, dokud neucítil, že byla kůže porušena.

"Ne já… To on," hlesl Liren. Král se bleskově ohlédnul zpátky a zachytil Erestorovu ruku dřív, než se jeho krev mohla dotknout Legolasových úst.

"Co to děláš?!"

"Připoutám se k němu, příteli, dám Lirenovi čas, aby našel protijed. Nech mně, ať mu pomohu, prosím," zašeptal Erestor. "Měl jsem to udělat hned první den, co jsme přijeli…"

"Poloviční pouto… Ale… On se s tebou nesváže, jen bude brát tvou sílu…"

"Jsem k tomu ochoten," odpověděl tmavý elf. "I kdyby se mnou nechtěl sdílet život, ani stejný vzduch, přesto to udělám. Odpusť mi, Thranduile, to jemu patří mé srdce…"

Lesní král pustil jeho ruku a rudé kapky spadly mezi princovy pootevřené rty.

"Vše, co mám, je tvé, princi. Mé tělo, duše i srdce. Od teď, až do konce dnů," zašeptal Erestor vznešeným jazykem a políbil Legolase, jako by na svá slova vkládal pečeť.

×××

Legolas byl vyčerpaný. Už nemohl dál. Všechny jeho já jej pronásledovaly a nedaly mu pokoj. Všechny po něm něco chtěly a on netušil co. Vzpomeň si, říkaly mu. Vzpomeň si, ale na co? Několikrát zahlédl své vzpomínky, vzpomínky svého otce, několikrát jej jeho já uvěznila, mučila. Věděl, že až se probudí, tak mu nic nebude, ale byl psychicky vyčerpaný.

Erestor se zachvěl, když se ocitl na tom místě. Tohle tedy byla Legolasova mysl, jeho duše... Prázdná a zlomená. Thranduile, cos to jen udělal? K čemus ho to jen přinutil?

"Princi," zvolal tiše, ve snaze nalézt v té hrůze princovo já. To, o kterém věděl, že se tu ukrývá, to, které několikrát viděl, a o kterém Legolas pochyboval, že ho ještě vůbec má. "Lístku, Legolasi. Ozvi se. Prosím, ozvi se. Já ti neublížím."

„Kdo jsi?“ ozvalo se za ním. Byl to Legolas, ale jeho hlas byl více jemný, více dětský. Pozoroval ho svýma rozšířenýma modrýma očkama a usmíval se. „Jsi tu pro mě? Budeš si se mnou hrát?“

Erestor se otočil a musel se usmát. "Ano, maličký, budu si s tebou hrát. Ukážeš mi to tady? Víš, nevyznám se tu, ač bych rád." Příliš rychle jsi vyrostl, princi, příliš rychle jsi se vzdal všeho krásného na tomhle světě v naději, že tě už nic nebude bolet.

„Nevypadáš jako já. Je ze mě bručoun. Ale to nevadí, trochu jsme moje starší já potrápili,“ zasmál se malý Legolas a chytil Erestora za ruku. „Nemá mě za to rád, schovává se před námi.“

"A ukážeš mi kde, maličký? Třeba by si rád hrál s námi? Možná není takový bručoun, jen se bojí..." Dovedl si velice dobře představit, jaká muka poskytla princi jeho vlastní mysl. Být sám sobě protivníkem je vždy ten nejtěžší boj, který může kdokoliv podstoupit. Hleděl na malého Legolase a uvažoval, zda už tehdy se princ začal uzavírat, ale ne, zdál se mu jako šťastné dítě.

„Nemůžu. Víš, on se nám všem ztratil. Trochu jsme si s ním hráli, ale on je ten hlavní Legolas, když nebude chtít být nalezen, nenajdeme ho,“ promluvil k němu. Byl zase o něco vyšší, vyspělejší, i ruka v jeho sevření se zvětšila a držela jej pevnějším stiskem. „Mám strach, aby se zde neztratil.“

"To já taky," povzdechl si Erestor.

"Já tě znám..." oznámilo mu Legolasovo já po chvíli, kdy spolu kráčeli jeho myslí. "Ty jsi ve vzpomínkách, které chtěl schovat. Ale my jsme je stejně našli a..."

"Co jste mu udělali?! Co jste Legolasovi udělali?" Erestor skoro zaječel.

„Snažili jsme se jej přimět cítit.“

Ach ne, ne, to přece ne. Legolas byl nemilosrdný bojovník a jistě sám sebe nešetřil. Jeho mysl ho nešetřila. "A podařilo se vám to?" zeptal se potom opatrně.

„Několik nás zabil a jejich vzpomínky přešly do něj. Vůbec se mu to nelíbilo,“ zamumlalo Legolasovo já. „Vůbec. Byl úplně nepříčetný. Bolelo jej to.“

"Musíme ho najít," přikázal Erestor nesmlouvavě. Jestli si Legolas chce dál ubližovat, tak on to rozhodně nemíní nechat jen tak! "Ihned!"

„Ale my nevíme, kde je. Je před námi skrytý!“ Erestor se mu však vytrhl. „Erestore ne! Jestli se tu ztratíš, už nikdy nenajdeš cestu zpět!“

"To je mi jedno! Bez něj zůstanu ztracený tak jako tak a žádné cesty už nebude potřeba! Buď mi pomoz, nebo mně nech jít!" Zastavil se několik kroků od něj. "Legolasi! Já vím, že mně slyšíš! Legolasi! Prosím! Co mám udělat, aby ses vrátil, můj veliteli?!"

„Vážně jsi tak slepý?“ Legolas znovu povyrostl. Už byl stejný, jako jej znal. „Co zde děláš, Erestore? Sem nikdo nesmí.“

"Ani já sem nesmím?" zeptal se skoro bolestně. "Nejsem tu vítán?"

„Můžeš se ztratit, Erestore. Pro mě nebylo lehké tě najít, sám bys cestu nenašel. Co tady děláš?“

"Jsem slepý a hluchý, pokud tě nemám nablízku. Prosím, neodcházej. Nebo půjdu s tebou." Povzdechl si. Jak mu to říct? Jak mu jen sdělit, že jeho tělo umírá a co udělal...

„Místo toho ses rozhodl o poloviční pouto? Erestore, musel jsi se zbláznit. Liren mě nestihne zachránit, už teď z tebe musím vysávat plno energie. Nechci žít na úkol tvého života.“ Legolas si povzdechl. Všechno bylo TAK složité. Obzvlášť s Erestorem.

"Kdysi jsi řekl, že ti nic nedlužím." Tmavý poradce s rozhodl tohle vyřešit jako diplomatický problém. Ai, málem by vyšel ze cviku. "Pokud se tedy budeme řídit tímto výrokem, tak můj život je můj a já si s ním můžu dělat co chci. A jestli ho chci poskytnout tobě, abys přežil, tak to udělám! A udělal jsem!"

„Ty blázne. Necháš otce samotného?“

"A ty snad ne?!" odsekl nakvašeně.

Legolas se rozesmál. A rozesmál se tak nahlas, že musel Erestorovi určitě přijít šílený. „On se beze mne obejde.“

"Ne, neobejde. Jestli zemřeš, vybledne a nebude to dlouho trvat. Teď sedí u tvého lože, jako u něj sedí od chvíle, co se vrátil, a pláče, protože ztrácí syna. Jeho srdce je jedna velká krvácející rána, že ani nevěří v mou pomoc."

„To znamená, že se mám vrátit?“

"To znamená, že přese všechno tě velice miluje... Ale chtít se vrátit musíš ty sám." 

Princ si povzdechl. Vybavil si všechna možná setkání  se svými já, všechny myšlenky, vzpomínky a pocity. Ano, možná by bylo lepší jít s Erestorem, ale bude pořád stejný? Nakonec pomalu kývl. „Dobře, půjdu s tebou.“

Ale v tu chvíli se Legolas zarazil. Erestor zaúpěl, ne s princem to nikdy nemohlo být jednoduché. Ale musel vyčkat, tohle bylo Legolasovo území.

"Je to tu hrozné, co říkáš?" zamumlal princ a rozhlédl se kolem.

"Bolí mně srdce, když vidím v jakém stavu je tvá duše, ano. Mohu ti nějak ulehčit?"

„Nemyslím, Erestore,“ svěsil hlavu princ. Všechna ta únava, která seděla na jeho bedrech, všechny starosti a povinnosti. „Pojďme odsud.“

"Počkej." Teď ho zarazil sám. Pak ho vzal za ruku a dovedl k nejbližšímu cáru čehosi... Vypadalo to jako pavučina visící odnikud a studené to bylo jako led. Špatné myšlenky. Skryté vzpomínky. Přiměl prince, aby se té věci dotknul. "Zkus ji strhnout..." poradil mu potom šeptem. "Jen to zkus a pak odsud odejdeme."

A on poslechl. Oslepilo jej nádherné světlo, které postupně sláblo, ale najednou mu už nebyla taková zima. Bylo mu tepleji a cítil se trochu jinak - lépe. Pavučina v dlani se rozpadla na prach a celková temnota z jeho srdce lehce ustoupila.

"Půjdeme?" zeptal se Erestor, ale v tom se mu Legolas vytrhl a přiskočil k další té věci, která ho dusila, jen se na ni podíval. Další a další světlo mu zalévalo tvář... Jakoby bylo možné všechno vyřešit v jednom okamžiku. Nakonec ho Erestor musel zadržet, protože i na krásné věci se musí pomalu, jinak mohou ublížit.

Legolas se nebránil, jen oddechoval, a když kolem něj tmavý elf ovinul paže, zachvěl se.

"Proč jsi sem přišel?"

"Protože tě miluju, Legolasi. Ne Thranduil, to ty máš mé srdce." Erestor ho políbil na spánek. "Chci, abys byl šťastný."

A jeho láska se přes prince přelila jako teplá vlna...

×××

Liren věděl, že nadosmrti nedostane z hlavy tu chvíli, kdy za ním přišel jeden ze Seregonových spolubojovníků a donesl mu jeho zbraně.

Tehdy už celý Hvozd věděl, co strážce udělal, že za to zaplatil, a že princ, Zelený lístek a naděje jich všech, umírá.

"Tyto měl s sebou naposledy, když jsme bojovali proti pavoukům. Tímhle jednoho z nich rozpáral, jako dobytče…" Na lesklé čepeli byla ještě temná pavoučí krev. Díky Valar!

Udělat potom výtažek a zjistit, který protijed na něj bude nejlépe účinkovat, bylo už jen dílem okamžiku. Ten strážný přišel v hodině dvanácté… Erestor už byl stejně bledý jako Legolas, a když vedle něj spočíval na lůžku, tmavé vlasy propletené se stříbrnými, chvíli to vypadalo, že už je pro oba pozdě. A pro krále s nimi, protože Thranduil poslední hodiny nepromluvil ani slovo.

Vrchní léčitel násilím zahnal zlou vzpomínku. Místo toho se víc vyklonil z okna své pracovny a pousmál se, když se ujistil, že ho oči nešálily. Tmavý elf odpočíval pod jedním ze stromů a z nechráněné strany se k němu kradla plavá postava.

Princ se zotavil pozoruhodně rychle, jeho krok byl jistý jako obvykle… Lirena od dalšího pozorování dvojice vyrušilo zaklepání. Bylo na čase se vrátit ke své práci.

Legolas ze země sebral šišku. Nepamatoval si, co se událo v jeho hlavě, ale jakmile ji držel v dlani, bylo to takové povědomé. Pousmál se, napřáhl a trefil Erestora do ramene. Poslední dny byly příšerné. Sice se zotavoval rychle, ale nedařilo se mu přemluvit Lirena, aby jej propustil z lůžka. A tak utekl. Věděl, že se léčitel zlobit nebude.

Erestor líně otevřel oči a zadíval se na provinilou šišku, která spadla vedle něj. "Oj, to jsem netušil, že v Temném hvozdu žijí rozpustilé veverky. Byl bych si přivezl ořechy."

Princ se usmál. „Kdy zase odjíždíš?“

"Ještě nevím. Máš snad své vlastní návrhy k termínu mého odjezdu?" Erestor byl ještě pořád trochu bledý, jak si princ bral jeho sílu, ale s tím počítal a věděl, že jakmile se Legolas zotaví úplně, i tahle slabost přejde. Princ si jejich setkání na pomezí života a smrti nepamatoval.

„Jestli hodláš odjet, tak rozhodně, až se uzdravíš.“

Díval se na něj a byl by se díval do nekonečna. Vypadal živý, skutečně živý, ne jen stín, který se Hvozdem procházel před měsícem, krásný, ale nepolapitelný. Nelitoval svého činu ani okamžik.

"Jsem zdravý, princi. Jen odpočívám, tohle místo mě vlídně přijalo a je tu hezky."

Erestor se zamyslel, proč vlastně uvažuje nad tím, že odjede... Mohl by Elrondovi jen poslat list, požádat ho o shovívavost, kdyby zrovna jemu vylíčil, co mu obrátilo srdce i tělo, pochopil by to. Určitě by to pochopil. Proč uvažuje nad tím, že prince znovu opustí, ačkoliv mu slíbil, že to neudělá? Proč chce utéct?

"Jsi pořád příšerně bledý, víš o tom?" Legolas usedl vedle něj.

"To bude asi, jak jsem zbledl strachem. Až tě Liren uzná zdravým, bude to zase dobré." Věnoval mu svůj nejlepší úsměv.

„Víš, mám pocit, že se mi o tobě zdálo,“ promluvil po chvíli princ a pousmál se. „Moc si toho nepamatuji, ale myslím, že ano.“ Poté zavřel oči a trochu víc se o Erestora opřel. Bylo to příjemné, takhle odpočívat a on byl ospalý. Přestože jej to v Domě uzdravování nebavilo, tady byl alespoň čerstvý vzduch, světlo a Erestor. Především měl společnost.

"A byl to aspoň příjemný sen?" Pousmál se a vnořil ruku do těch plavých vlasů. Blázen jsi, Erestore, když chceš utéct zrovna od něj. Když mu to chceš zatajit. Proč vlastně? Abys netrápil Thranduila? Myslíš, že při pomyšlení, že jeho dítěti bude navěky něco chybět, ho trápit nebude? Blázen jsi, Erestore, a ještě větší.

„Nevím, nepamatuji si jej,“ hlesl potichu a víc se přivinul k té ruce, která ho hladila. Víc, pomyslel si ospale, ještě chvíli mě hlaď. Pomalu usínal s pocitem, že má někoho vedle sebe, někoho, kdo se o něj zajímá. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. „Erestore,“ vzdychl a přestával vnímat svět. Byl unavený a chtěl jen spát.

Nechal ho odpočívat na svém rameni a v duchu si opakoval, že je blázen. Ale pořádný blázen a krutě se mu to vymstí.

Lirena z jeho práce vyrušil sám král, který nenašel svého syna tam, kde ho očekával a ještě se tak úplně nevzpamatoval z posledních týdnů.

"Je v zahradě, vaše veličenstvo. Obávám se, že brzy ho budu muset propustit, nebo to s ním bude ještě horší," léčitel se usmíval a pak mu ukázal z okna, aby se Thranduil mohl přesvědčit na vlastní oči.

Když se Legolas probudil, už neseděl vedle Erestora na zahradě u stromu, ale ležel ve svojí posteli, přikrytý dekou pomalu až pod bradu a nad ním se skláněl Liren. „Princi, myslím, že tě mohu propustit. Zotavuješ se velmi dobře a pokud už můžeš utíkat z mojí péče, jsi více, než zdravý,“ pousmál se léčitel.

A Legolas jeho dobré nálady využil. „Lirene, co se stalo?“ Ta otázka jej tížila v mysli už velmi dlouho. Co se stalo, když byl na smrtelné posteli? Nikdo s ním o tom nehodlal mluvit, ani otec ne. A on si nepamatoval.

„Princi?“

„Každý mi tu říká, že jsi jako zázrakem dostal díky pomoci více času na nalezení protiléku. Ale nikdo mi neřekne žádný detail. Co se stalo?“

"Princi, asi nejsem ta správná osoba, která by ti tohle měla říci," odmítl ho léčitel tiše.

"Kdokoliv, kdo o tom něco ví, je ta správná osoba!" stál si Legolas na svém.

"Snad král, nebo ještě lépe lord Erestor..." Liren se rozhlédl, jakoby se Erestor měl odněkud náhle vyloupnout ze stínu a pomoci mu. Ale nestalo se tak.

"Nikde je tu nevidím, ale ty jsi tu a ty to víš!" Legolas byl víc, než tvrdohlavý. Povzdechl si, nebylo zbytí.

"Umíral jsi a byl bys odešel docela, tělo bylo příliš slabé. Erestor ti dal sílu ze své duše, připoutal se k tobě..."

Legolas strnul. Připoutal se k tobě... Připoutat se k jinému elfovi byl závazek téměř stejný jako pro lidi manželství. Ať už byl jednostranný nebo ne. Umíral, a kdyby Liren nenašel lék, Erestor mohl zemřít s ním. „Kde je?“ zeptal se tiše princ.

"Erestor? To opravdu nevím, princi. Přinesl tě sem, když jsi usnul a pak zase odešel, ale kam to nevím. Říkal jen něco o tom, že se jde podívat k hranicím... Ale ty bys měl ležet, Legolasi. Rozhodně ne utíkat! Legolasi!" 

Liren jen zavrtěl hlavou, protože zadržet pádícího prince bylo zhola nemožné. No, aspoň, že tak... Měl o Erestora trochu strach, třeba mu Legolas zabrání dělat hlouposti.

Nebyl na hranicích. Byl za nimi. Seděl pod stromem, měl zavřené oči a jen tiše naslouchal Hvozdu. Chtěl si tu vzpomínku na šepotající listí uchovat, co nejdéle, bylo to tak uklidňující, ukolébávalo ho to. A dost možná ho stromy přemlouvaly, aby… Zaslechl kroky.

"Snad se nejdeš rozloučit, Legolasi? Ještě neodjíždím."

Kroky utichly, ale ticho stále neodpovídalo. Erestor stále neotvíral oči. A potom do místa vedle jeho hlavy udeřila pěst. Legolas jej pozoroval rozzuřenýma očima, světlé obočí nebezpečně blízko u sebe a ruku, která se chvěla vztekem, stále nechával na místě - vedle Erestorova spánku. „Proč jsi mi nic neřekl?!“

Tmavý elf otevřel oči a podíval se na něj. Věděl přesně, proč je takhle rozzuřený a která jediná věc to mohla způsobit.

"Kdybych ti to byl řekl, Legolasi, přijal bys to lépe?" zeptal se pak tiše a neuhýbavě zíral do princových modrých očí. Tak hluboké, tak nešťastné a nahněvané zároveň.

„Řekni mi jedno, proč by ses ty, ze všech elfů zrovna ty, chtěl poutat k někomu, jako jsem já? K tomu všemu pouze jednostranně! Mohl jsi zemřít!“

"Udělal jsem to právě proto, abys nezemřel, Legolasi. Proto se elf jako já, připoutal k někomu jako ty... Ovšem, mohl bys mi to vysvětlit, jak jsi to myslel?"

„K někomu, kdo je až moc podobný svému otci, který čirou náhodou je tvůj milenec.“

"Už ne... Už několik let ne," odpověděl sotva slyšitelně. "Ale co se toho pouta týče, nemusíš si s tím dělat starosti, nebudu po tobě chtít, abys ses na oplátku připoutal ke mně." Ano, proto chtěl odjet z Hvozdu. Tušil, že to takhle skončí. Nenáviděl svoji intuici.

Princ si povzdechl a poklekl před něj. „Řekni mi pravý důvod toho, proč jsi to udělal. Nesnáším, když mi někdo neříká celou pravdu a Liren mi řekl, že si o tom mám promluvit s tebou nebo otcem, ale ten to odmítá.“

Erestor vztáhl ruku a opatrně ho pohladil po tváři. "Protože jsem nechtěl, abys zemřel. S tebou by zemřela všechna naděje v Temném hvozdu. S tebou by zemřelo mé srdce... Protože ty máš mé srdce, Legolasi, ne tvůj otec."

Modré oči na něj hleděly s nedůvěrou.

"Copak jsem mohl udělat něco jiného, když jsi tam ležel bledý a Námo tě už zval do svého království? Copak jsem mohl dopustit, abys odešel? Ne, nedlužím ti nic, ale ty jsi zajal mé srdce, princi, a to bylo jediné, co jsem ti mohl dát."

„Ty...“ On jej miloval a Legolas to nepoznal. Nikdy mu takové věci nešly, i když byly přímo před ním. „Erestore.“

"A kdybych měl jít za tebou do Mandosu, půjdu..." dořekl tmavý elf tiše a zastrčil plavý pramínek vlasů za ucho.

Zdálo se, že všechna zloba z prince vyprchala. Místo toho ji nahradilo jakési udivení. Když pak Erestor, ať už chtě nebo nechtě, zavadil o špičku ucha, Legolas jen pootevřel rty a přivřel oči. Vážně byla elfí ouška tak citlivá? Nikdy to nezažil, nikdy nepocítil, až teď.

"Jsem rád, že už je ti dobře, Legolasi. V Mandosu prý není žádná zábava, i když Glorfindelovi je radno věřit každé druhé slovo..." Erestor ho dál hladil, jakoby si to ani neuvědomil. A dost možná ani neuvědomil. Legolas byl s ním a všechno věděl, neutekl.

Legolas jen vnímal to, jak se každým jeho kousíčkem těla rozprostírá to teplo. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji a tmavovlasý elf stále nepřestával s hlazením. Legolasovi uniklo ze rtů malé zavzdychání. „Cože? Ach, ano, ještě, že nemohu soudit,“ zamumlal potom se zarudlými tvářemi.

"Ano, jsem rád... Legolasi?" Erestor na něj pohlédl, pak rázem uvědomil, kde jeho ruka šátrá, a musel se usmát. Lehce pohladil prince po zčervenalých rtech. "Je ti to příjemné?"

Ten jen lehce přikývl a olízl si vyprahlé rty. Nevědomky přitom zavadil o Erestorův prst. „Nepřestávej, prosím,“ zašeptal se zavřenými víčky.

"Mám tě políbit, Legolasi?" zeptal se Erestor škádlivě a nahnul se k němu. Ta blízkost ho omamovala, jako poutníky temnohvozdské kouzlo, věděl, že se nechová příliš rozumně. Ale Legolas ho o to sám žádal... Zlehka se svými rty otřel o jeho a jen to stačilo, aby si vybavil jak chutnají.

Namísto toho, aby princ pouze kývl, nebo mu dal svůj vyřčený souhlas, políbil jej sám. Oh, Valar. Políbil Správce Roklinky pouze dvakrát v životě a v obou případech to v něm zanechalo zmatek. Ale teď, poprvé za celou dobu, se cítil... Jinak a byl lehce vzrušený.

Erestor měl v jednom okamžiku náruč plnou štíhlého, pevného těla, ke kterému přináležela ta nejkrásnější ústa na světě... A byl to božský pocit, konečně ho držet a bez všech postranních myšlenek co by, kdyby. Přesto nemohl odolat, aby ho trochu nepoškádlil.

"Neděláš to doufám proto, že bys měl pocit, že mi něco dlužíš, že ne?" zeptal se a drobnými polibky doputoval zpátky k Legolasovu oušku.

Odpovědí mu bylo pouze zakroucení hlavy. Pro Legolase teď bylo těžké vůbec myslet, natož aby ze sebe vydal nějaké srozumitelné věty. Přesunul svoje ruce za Správcův krk a sedl si na jeho klín. Ať to bylo předtím jakkoliv pohodlné, teď to bylo perfektní.

Oh, Valar, čím jsem si to zasloužil. On mě chce. Ty dvě myšlenky mu prolétly hlavou jako blesk, ani se nenamáhaly zdržet. Pohladil ty zlaté prameny, které prince zahalily jako nějaký závoj.

"To jsem rád, nechci, aby ses cítil, že mi cokoliv dlužíš... A'maelamin."

Legolas na okamžik strnul, když to oslovení zaznamenal. Ale potom správce políbil o to horečněji a s takovou naléhavostí, až Erestor ucítil, že jestli to neutne teď, bude už pozdě a popravdě řečeno, rád by se s Legolasem sblížil a miloval, ale ne tady. Pavouci si ze strážných mnohdy dělali hostinu, proč jim ještě dopřávat divadlo.

"Legolasi..." hlesl a odtáhl se od něj. "Legolasi. Oh, princi... Ne, že bych tě nechtěl, ale tady je to vážně nepohodlné a nepříliš bezpečné." Pousmál se, když se princ začervenal. "Máme spoustu času, neboj se."

Pavouci nakonec z představení neměli nic a jistě je to velmi mrzelo. Mohli si tak podat ruku s palácovými strážnými, kteří sice divadlo měli, pozorovat prince, jak si celý uzardělý vede tmavého Nolda, mělo cosi do sebe, ale smát se nemohli. K vzteku.

"Už vyrostl," poznamenal Thranduil tiše, když mu jeden ze strážných donesl, co se právě odehrálo na chodbách lesního paláce. Žalobníčka promptně odeslal na hlídku k severním hranicím a potom si s povzdechem složil hlavu do dlaní. V posledních měsících přišel o svůj ledový krunýř kolem srdce a teď nevěděl, co si s tím vším počít. A Lístek už není malý, jakkoliv by si to rád myslel.

"To máš pravdu, pane." Zničehonic se odnikud objevil Liren.

"Jak jsem to jen mohl zmeškat?" Thranduil na léčitele pohlédl. Ten mu místo odpovědi podal odvar z lesních plodů, dochucený několika bylinami.

"Uleví ti to, pane. Příliš se přepínáš, měl bys občas odpočívat… Teď už můžeš."

"To ano." Král si povzdechl, ale cítil, že ho trpkost opouští. Erestor už mu nepatřil, už dávno ne. Ten zoufalý pokus obnovit jejich vztah plynul jen z jeho okamžitého nadšení, že jeho srdce nakonec není jen z kamene. Už ve chvíli, kdy ho tady pod tím trůnem líbal, si to měl uvědomit.

Ale Lístek je šťastný a to bylo i jeho štěstím. Přijal od Lirena svůj nápoj. Chutnal po malinách a jahodách a přinášel mír jeho srdci i duši. 

                                                                     KONEC