Tye ëa Nillënya - 16. kapitola

Tak tu máme další pokračování... Těšíte se?

Spolupráce s Bee


16. kapitola

Když seděli u stolu, Boromir by si nejraději sedl někam mimo. Nebyl zvyklý na tolik lidí a všichni mluvili. Snažili se jeden druhého překřičet a za chvíli bylo v sále k nevydržení - navíc jim nerozuměl a oni nerozuměli jemu, kromě elfů, čaroděje a krále. Oslava se strhla v něco většího, než všichni čekali. Muž si povzdechl, nějak ztratil chuť k jídlu. Potichu se omluvil a stejně tak se vytratil od stolu.
Za několik málo minut se král omluvil a provázen několika souhlasnými pohledy, se vydal za ním.
Našel ho na balkóně, jak se dívá do dálky. Kraj už byl přikrytý tmou, ale tentokrát to byla tma pro odpočinek a lásku, ne ten černý, dusivý příkrov.

"Pozoruješ hvězdy?" zeptal se Aragorn tiše.

"Můj králi, ano, uklidňují mě," odpověděl stejně tiše, ale dál se díval do dálky a na rtech mu pohrával mírný úsměv. Bylo mu dobře, samotnému. Přesto v sobě cítil jakousi prázdnotu - podivnou, kterou nedokázal sám zaplnit. Ale ta světélka na nebi... Když je pozoroval, byl klidný, zaplavil ho jakýsi pocit nostalgie.

"Vím, že tě to musí asi překvapovat a unavovat, ale jsem opravdu, opravdu rád, že jsi naživu... Boromire..." Král přistoupil blíž, skoro se ho dotýkal.

"Pane?"

"Víš o tom, že jsi má hvězda, Boromie?"

"Oslovil jste mě Hvězdo, proč? Na nic si nevzpomínám, nikoho v tom sále neznám." Zavřel oči a nadechl se. Ta blízkost ho mátla, ale byl to jeho král, určitě měl důvod, proč stojí tak blízko.

"A nač si vzpomínáš?" zeptal se Aragorn měkce a podepřel ho, protože se Boromir zapotácel. Zranění asi ještě nebyla úplně vyhojená. "Můžeme si tady sednout, nemusíme se vracet."

"Ale král má.... povinnosti..."

"Král má přátele, kteří mu jeho povinnosti odpustí," dovedl ho ke kamenné lavičce. "Nač si vzpomínáš, Boromire?"

"Já nevím, můj pane. Vybavuji si hlas. Šeptal mi různé věci, vyznání, ale nepamatuji si tvář, ani jméno. Viděl jsem svou smrt, pamatuji si hobita a trpaslíka. A to našeptávání, snažilo se mě ovládnout a já podlehl. Víc ne. Nevybavuji si tvář bratra, otce, nikoho," mluvil tiše, stále se díval na hvězdy a snažil se přinutit mysl, aby mu ukázala víc z jeho minulosti. Král jeho vyprávění naslouchal bez přerušení a vypadal, že rád poslouchá jeho hlas. "Nerozumím slovům, která mi říkají. Nepatřím mezi Sličný lid, proč tedy rozumím jen jejich jazyku?"
Aragorn sklopil hlavu, ale potom na něj úkosem pohlédl.

"Já jsem tě tomu jazyku naučil, kdysi dávno. Když jsi byl ještě mladík..." sdělil mu potom. A sám v sobě se nevyznal. Boromir měl v paměti mlžnou skvrnu, nepamatoval si křivdy, kterých se na něm dopustil, nepamatoval si svoji zášť, kterou vůči němu choval, nepamatoval si nic. Ani to, že ho někdo miloval.

"Ne, to bych... si pamatoval, kdyby mě učil-" náhle přestal. Před očima mu vyvstal obraz. On, mladík, a ještě někdo další. Jeli na koni. "Hodlám tě naučit celý jazyk, ne jen několik frází, které mimo postel nemůžeš použít." Co se to s ním dělo? Za celou dobu mu hlavou běhaly útržky jen vzácně, ale s ním není ani hodinu a už si vzpomněl na tohle. Otázkou bylo proč? Kdo byl jeho společník?

"Chtěl jsi se učit, abys mi porozuměl," pokračoval Aragorn, ale díval se kamsi k Ithilienu, ne na něj. "I když to s tebou bylo těžké. Ale potom..."

"Ty jsi má hvězda," zamumlal Boromir zničeho nic.

"Ano, to jsi mi řekl... Tvá první věta," Aragorn přikývl. "Bylo to jako učit mluvit dítě a bylo to krásné."

"Kdo jsi? Co se to se mnou děje? Za celé týdny nic! Vůbec nic, ale objevíš se ty a ani nevím, co cítím! Jedna vzpomínka mi v hlavě běhá přes druhou! Já-" náhle si uvědomil, že klečí před králem, drží ho za ruce a třese s nimi. Pak ho pustil a udělal několik kroků dozadu - od něj. Kdyby ho někdo viděl, už by visel. Takhle se chovat k někomu z královské rodiny, netušil, co ho popadlo. "Odpusť můj králi."

"Ne, ty odpusť," zavrtěl Aragorn hlavou a rychle se ocitl u něj a zase tak blízko, že by se ho téměř dotknul. "Odpusť, že jsem tě nechal v nevědomosti tak dlouho... Protože ty jsi má hvězda, Boromire. Pravdou je, že... tě miluji."

"Ne, král má povinnosti. Nemůžete..." Mohl by ses ním hádat do krve, ale králi se odmlouvat nemělo. Něco ho k něm táhlo, akorát ten pocit ještě nedokázal pojmenovat - jediné, co věděl bylo, že je to silné.
Aragorn sáhl za košili a vytáhl malý, jednoduchý prsten. Ten prsten, který už toho taky tolik zažil...
"Vzpomínáš si na něj?" ukázal mu runový nápis. Estel. Jediné slovo. Musel se hořce usmát, když si vzpomněl, jak na něj za těch několik měsíců pohlížel.

"Nosil jsem ho. Ale proč... Proč je u vás?"

"Dal jsi mi ho... Tedy, napřed jsem ho dal já tobě. A ty jsi mi ho potom vrátil. Když tě zranili. Myslel jsem, že jsi mrtvý..."

"Nevzpomínám si, vlastně ano. Ta hořkost, zloba. Ztráta milovaného. Mohl bych ho prosím dostat nazpátek?" Netušil, proč ho chce, ale věděl, že ten prsten je něco důležitého. Něco, co bylo dáno jen jemu a mělo u něj také zůstat. Též věděl, že prosit o něco takového je neslýchané.
Aragorn ho vzal za ruku a pohladil to vypálené místo na jeho prsteníčku.

"Mohl. Patří ti..." Pousmál se a potom mu prsten navlékl tam, kde spočíval celých dlouhých dvacet let. "Je tvůj. Stejně jako já. Prosím, nezapomeň na to," pohladil ho po tváři. Potom se k němu nahnul a jemně se dotkl rty jeho úst.

Boromir pod tím dotekem zavřel oči a posunul se trochu blíž k tomu teplu. Ano, tohle si pamatoval - doteky a polibky, kterými měl poseté několikrát celé tělo. Tohle byl ten pocit, na který čekal, tohle bylo to, co jej před týdny vyplňovalo. "Můj králi," zašeptal mu do rtů a nakonec se na něj přitiskl.

"Aragorne," opravil ho a objal. Najednou nebylo nic přirozenějšího, než ho sevřít v náručí. "To je moje jméno, Aragorn..."

"Aragorne," zašeptal, jakoby nejprve zkoušel, jak to jméno z jeho úst zní. Přitiskl rty na jeho krk a zavzdychal. To jeho hlas slýchával ve snech, jeho vůni cítil z pokrývek.

"Jsem tulák, Boromire, ale vrátil jsem se... K tobě," usmál se Aragorn a pohladil ho po vlasech. Tentokrát ho ochrání. Neopustí ho. Už žádné lži. Už ne... Teď už ne.

"Jsi král," zamumlal mu do krku a políbil kůži. Nevybavoval si úplně všechno, ale nějak tušil, že Aragorn je ten, kterého celou dobu hledal, na koho se snažil vzpomenout si.
"To také. Ale jsem také tulák, hraničář, Chodec, zamilovaný blázen... A kdyby to, že jsem král, znamenalo, že nemohu být s tebou, tak raději králem nebudu."

Další z mnoha vyznání, která slyšel, možná ještě uslyší. "Aragorne, prosím," zasténal a nastavil mu rty. Byl žádostivý dalšího polibku, dalšího doteku, o které málem přišel, které si už konečně vybavoval, i když ne všechny. Aragornova společnost byla víc, než jen příjemná.
Znovu přitiskl své rty k jeho a setrval na nich velmi, velmi dlouho. Ale potom se odtáhl. Udělal už mnoho chyb, které Boromirovu důvěru v něj nahlodaly velmi hluboko. A teď je na nejlepší cestě udělat další. Když teď bude pokračovat, zneužije jen toho, že si Boromir nevzpomíná, jak moc ho zklamal. A až se rozpomene, bude to ještě horší…
Ne, to se nesmí stát. Tentokrát už ne.

„Vrátíme se?“ navrhl mu proto tiše.

"Radši bych zůstal tady, ale ty se vrať dovnitř. Není zdvořilé nechávat hosty samotné," pousmál se a pomyslel si něco o tom, že si potřebuje všechno srovnat. Urovnat myšlenky, city a možná, možná že si vzpomene ještě na další věci.

"Budou se po tobě ptát." Aragorn mu pousmání vrátil a ještě mu lehce sevřel rameno. "Mám něco vzkázat, nebo si mám vymýšlet?

"Král a něco vzkazovat? Ne, půjdu si lehnout. Pobolívá mě hlava a jsem unavený," odpověděl potichu. Srdce stále bilo splašeně, s předešlých polibků a nechtělo se uklidnit. Navíc si byl jistý, že v jeho společnosti by se nedokázal na nic soustředit. Možná ani na spánek, který opět potřeboval.

"Král ne," odpověděl mu Aragorn. "Ale jako přítel... Přeji to dobrou noc, Boromire." S tím se otočil k odchodu.
A najednou měl pocit, že skutečně udělal správnou věc. Ne každý dostane šanci své chyby napravit. On ano.

Když Boromir ležel v posteli v pokoji, o kterém jeho údajný bratr tvrdil, že je jeho už od dětství a přitom se podivně usmíval, pomalu usínal. Snažil se myslet na něco, na co by ve snu mohl navázat nit, aby si vzpomněl.

"Nejspíš tě jen zdržuju!"
"Nedokázal jsem odejít bez rozloučení..."
Byl sám. Tak sám, až se ho i bratr stranil. Stal se dospělejším, jeho otec byl spokojený - konečně. Ale on se cítil být prázdný, jediné, co mu zbylo byl ten prsten.
Ten prsten a samozřejmě vzpomínky. Které znovu vyplouvaly na povrch, skrze tu mlhu, která padla na jeho paměť. Nebylo toho moc, jen útržky.
Letmé pohlazení. Horký polibek, jiný než dostal dnes na terase, vášnivý, majetnický. Noci pod oblohou. Nálevna nějaké levné hospody. Velká síň tady v Citadele. A znovu horké polibky, doteky, všechno, co si jeho tělo pamatovalo...
Pamatoval si, jako ho ten hlas něžně oslovoval, zhrublé prsty přejížděly po jeho rozpálené kůži a přiváděly do šílenství. Tolik pozornosti. A ty oči... Ty oči, ve kterých se mohl utopit, které ho po jediném pohledu lapily a už nepustily. Aragorn. Jeho tulák, přítel, milenec... Jeho král.


Gandalf se na něj zkoumavě zadíval, potom se zdvihl a pod záminkou dolití vína se posunul blíže k němu. Místo po Aragornově boku bylo volné.
"Vím, nač se chceš zeptat," usmál se Hraničář. "Tentokrát jsem to neudělal."
"Vidím, jinak by ses nevrátil," vrátil mu to Gandalf elegantně. Aragorn mírně zčervenal.
"Dobrá, mlčím. Chtěl ses zeptat na něco jiného?"
"Vlastně ani ne. Ale když už to zmiňuješ...." Gandalf ztišil hlas, protože se k nim natáhly jedny zvědavé hobití uši. Aragorn chvíli naslouchal a potom přikývl.
"Ano, když už to chceš vědět. Řekl jsem mu to. Ale nic neudělám... Ne, dokud si nevzpomene, kým byl a je. Jsem šťastný, že je naživu. Nebudu toho ale zneužívat."
"A když tě bude prosit, abys to udělal?" Čaroděj moc dobře znal ctižádostivost ale i tvrdohlavost gondorského muže. Když něco chtěl, dostal to.
Dlouhou chvíli bylo ticho. Potom Aragorn upil ze svého poháru a zadíval se čaroději do očí.
"Nebudu lhát. Chceš po mně odpověď, kterou neznám."
"Měl bys jít odpočívat," usmál se znenadání Gandalf a v očích se mu povzbudivě zablesklo. Ne, Aragorn možná nevěděl nic o budoucnosti, ale až si jeho milý vzpomene na všechno, určitě to bude zajímavé.
"Může král opustit své hosty?" ušklíbl se Hraničář, který si vzpomněl na Boromirova slova.
"Ne, král své hosty opustit nemůže. Ale přátelé pochopí, že je jejich druh unaven a touží po spánku." Gandalf mu to opět elegantně vrátil. Na to se nedalo nic říct. Tak tedy pokrčil rameny, pokynul svým společníkům a zmizel do svého pokoje.
Odpočinek potřeboval, o tom zase žádná.

Když otevřel dveře k sobě, tiše zaklel. A slíbil, že Gandalfovi nalije do čaje mléko. Kozí, nejlépe. Určitě to byla jeho práce!

Boromir se ale jen otočil na druhý bok a přitáhl si deku blíž k tělu. Od okna šla stále zima. Jako tenkrát... Hloupý sentiment, když si vybral pokoj, ve kterém před dvaceti lety bydlel. 

Komentáře

  1. výborne, telo si spomína a hlava ho možno dobehne... ešte to bude

    zaujímavé :)


    písala som do Krákaní do nebes - podala návrh na zmenu vizáže

    rubriky Z pera prokleté... dal by sa môj návrh akceptovať a

    realizovať?

    nenašla som doposiaľ žiadnu odpoveď k môjmu návrhu :)

    díky, IQY

    OdpovědětVymazat
  2. katka moc se mi líbilo to vyznání Aragorna ale kozí mléko brrr

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky