Tye ëa Nillënya - 17. kapitola
Spolupráce s Bee
/18+/
17. kapitola
/18+/
17. kapitola
Muž v posteli
něco zamumlal. Byl roztažený skoro po celé šířce postele a stále sebou mlel.
Nakonec zaskuhral a zamračil se. "Zdálo
se mi... Nechtěl jsem tě tam tak nechat..." Paradoxně až teď ve snu poznal
a pochopil, že viděl svoji smrt, ne Aragornovu. Šípy, které trčely z těla a
pomalou smrt. Ne, tenhle sen se mu nelíbil...
Pak mu ale
někdo položil ruku na rameno a vtiskl mírný polibek na krk. Konejšil ho slovy,
která vlastně nebyla důležitá. Ale ten hlas, který mu je šeptal, ten důležitý
byl, krásný a známý. Někdo mu položil ruku kolem pasu a přitáhl ho blíž, do
bezpečného tepla. Všechno najednou bylo v pořádku.
Zasténal a
vjel tomu přízraku ze snu do vlasů. Chtěl víc, toužil po tom. Jeho tělo bylo
vyprahlé, ještě před týdnem ten pocit neznal, dokud se nezačal rozvzpomínat.
"Prosím..."
Jen mírný,
opatrný polibek na čelo.
"Boromire..." zašeptal ten hlas.
"Boromire, probuď se." A
potom s ním někdo nelítostně zatřásl a odehnal tak všechny sny do daleka. Nad
ním se skláněl Aragorn. "Jak ses sem
dostal?"
"Nevěděl jsem, kde mám pokoj.
Faramir mi ho ukázal. Proč jsi mě budil? Měl jsem tak krásný sen..." zamumlal z polospánku a oči se mu zase
začaly klížit. Přitiskl se zpátky k Aragornovi, rukou zajel pod halenu, lehce
stiskl bok a políbil ho na krk.
"Protože spíš v mé posteli a
pokoušíš se mně svádět, Boromire!" Jeho jméno řekl skoro nahlas, protože ty neodbytné rty neskončily jen
na jeho krku, ale vypadalo to, že chtějí někam pokračovat. Aragorn vší silou
myslel na své předsevzetí. Ne, dokud si nevzpomene.
"A ty se necháš!" zavrčel a stiskl
zuby kůži. Ano, tohle znal. Kolikrát to dělal? Přišlo mu to jako kdyby
tisíckrát, ale pravdou bylo, že s Aragornem na sebe moc času neměli. Přikláněl
by se spíš k desítkám, maximálně stovce.
Pokusil se ho
odstrčit, ale Boromir se nechtěl nechat odstrčit.
"Boromire!" pokusil se ho usměrnit,
ale bez valného výsledku. Cítil, že jeho odhodlání bere pomalu za své... Král
je otrokem své touhy, pomyslel si a zaskřípěl zuby. "Boromire, prosím... Já nechci, abys mi to vyčítal... Později..."
"Zase chceš utíkat?" zašeptal a
stiskl kolem Aragornových zápěstí povolil. Nemělo cenu lámat věci přes koleno.
Král ho nechtěl, alespoň ne dnes.
"Nechci utíkat," políbil ho do vlasů
a přitáhl k sobě. "Ale nechci být
nečestný, zneužívat toho, že si nevzpomínáš... Nechci, abys dnešní noci
litoval."
"Aragorne, prosím,"
stisk kolem zápěstí znovu zesílil. Byl vzrušený, ctižádostivý a rozhodně chtěl
Aragorna. Chtěl ho líbat, mazlit se, milovat. Posunul se na jeho stehnech
trochu níž a čím víc se nakláněl k jeho ústům, tím víc k sobě měli přitisknuté
klíny. "Prosím..." Oči
krále byly tmavé, tmavší než obvykle, skoro černé. Přejel rty pod citlivým
uchem a zuby stiskl lalůček.
"Boromire, já..." Bránil se, ačkoliv
by se ze všeho nejraději na něj vrhnul, zlíbal a pomiloval, až by nevěděl čí
vlastně je. Jenže něco v něm stále nechtělo říkalo mu, že by neměl, že to není
správné.
"Aragorne, jsi moje hvězda," zamumlal Boromir v tu chvíli. A to byl
konec. "Prosím, potřebuju tě,"
zasténal a levou rukou přejel po jeho tváři. Ještě na paži nesměl vyvíjet tlak,
sílu. Trochu mu v rameni zacukalo, ale ta trocha bolesti mu za to stála.
"A když tě bude prosit, abys to
udělal?"
"Nebudu lhát, chceš po mně
odpověď, kterou neznám."
Teď už ji
znal. Pochopil, že Boromirovi stačí opravdu málo, aby ho dostal na lopatky, aby
ho přiměl hodit svá rozhodnutí za hlavu. Dokázal to stejně dobře i před dvaceti
lety, tak dnes.
Políbil ho a
vtlačil do peřin. Neřekl nic, jen se usmál. Věděl, že jeho zranění ještě nejsou
úplně zahojená, nechtěl mu ublížit ještě víc. Zdvihl se nad ním a pomalu,
pomaličku klouzal polibky dolů. Dotýkal se něžně jeho jizev, hladil ho a
opečovával.
A Boromir pod
ním sténal a svíjel se. Hrál si s jeho vlasy, pokoušel se ho vytáhnout zpátky k
sobě nahoru, aby ho mohl políbit, polapit ty plné rty a už nikdy nepustit. Rty
ho na jizvách po šípech šimraly, kůže kolem nich byla ještě trochu začervenalá,
ale vlastně to bylo příjemné.
Potom ho
Aragorn políbil na břicho, chytil jeho nenechavé ruce a přitiskl mu je k bokům.
Následně pokračoval ještě níže, až se svezl mezi jeho roztažené nohy a co dělal
potom, by Boromira vyneslo na nejvyšší věž Citadely, kdyby mohl létat. Takhle
se mu "jen" ukázaly všechny barvy duhy.
"Aragorne, Aragorne prosím, víc!" mumlal potom zadýchaně, když měl
ruku položenou přes oči a hrudník se zdvihal neskutečně rychlým způsobem.
Snažil se uklidnit, nebo alespoň vymyslet něco, čím by tuhle péči mohl svému
společníkovi oplatit, ale nic ho nenapadalo. Snad jen podvolit se, dát mu sebe.
Nic jiného
ostatně ani nezbývalo, protože se v něm úplně všechno třáslo... Když vykřikl
uspokojením, Aragorn ještě chvíli setrval dole, sem tam ho poškádlil jazykem,
ale pak se přesunul zase nahoru, přitáhl si jeho hlavu blíž a políbil ho tak,
že jestli v Boromirovi ještě zbýval zdravý rozum, tak právě odešel zadem.
A potom se s
ním přetočil. Role se obrátily. "Já..."
nakonec jen s úsměvem zakroutil hlavou a přisál se na rty. Teď nebylo potřeba
slov, jen jejich vzájemné blízkosti. A jak na něm seděl, Boromir jej docela
jemně stiskl a rty udusil překvapivé vyjeknutí.
"Neubliž si, prosím," zamumlal
Aragorn potom, co konečně chytil dech a slova. Ale nebránil se. Krásným věcem
se člověk obvykle nebrání, nemá důvod.
"Neboj se." To byla poslední slova, než vzal sebe i Aragorna do
nebeských výšin. Zprvu to bolelo, trochu, ale potom to začalo být příjemné.
Sténal, měnil tempo a král si zajisté z této noci odnese několik škrábanců a
kousanců na rameni, jak se Boromir pokoušel ztišit svůj hlas.
Ach,
Valar! Ach, Boromire!
To byly jediné myšlenky, na které se zmohl. Chtěl ho jen potěšit, ukonejšit,
aby zase usnul a potom si v klidu ulevit sám... Měl pocit, že jen zešílí z té
blízkosti, ale nechtěl svůj slib tak docela hodit za hlavu. Chtěl...
Boromira... Pohladil to tělo, které si pamatoval chladné a studené, a které teď
tak nádherně hřálo. Zdvihl se, aby ho políbil, objal, uchránil ho před bolestí,
před čímkoliv, kýmkoliv, kdo by mu snad chtěl ublížit...
"Nebudu toho litovat. Rozhodně ne," zašeptal mu do úst. "Prosím!" Už nemohl, jizva na břiše
ho začínala bolet, ale vrchol byl tak zatraceně blízko, že nechtěl přestat, ani
nemohl. Jeho tělo jakoby se pohybovalo samo od sebe.
Sevřel ho pevněji, aby si opravdu něco
neudělal, ale pak to už bylo jedno. Stačilo vážně málo. Jen pár pohybů, několik
zadýchaných polibků. Boromir ho kousl tak silně, že ucítil v ústech vlastní
krev. Ale v hlavě měl prázdno. Jen slast. S ním v náručí.
A potom leželi vedle sebe, udýchaní,
ještě spojení. "Děkuju,"
zašeptal Boromir a setřel Aragornovi z brady pár kapek krve. Teď byl spokojený,
klidný a mohl jít spát. Tohle bylo rozhodně lepší, než jakýkoliv sen, který se
mu zdál.
"Já
děkuju," usmál se
Aragorn a políbil ho na špičky prstů. Ať už tohle mělo dopadnout jakkoliv, v
tuhle chvíli byl zase po dlouhé době šťastný.
Ráno je zastihlo přitisknuté u sebe,
Boromira s Aragornovou rukou kolem pasu. Čaroděj, který jen náhodou šel kolem a
jen náhodou nahlédl dovnitř, se pro sebe pousmál. Takhle to bylo správné. A
potom se raději rychle vytratil, aby těch náhod nebylo moc a někdo ho třeba
(omylem) nepotkal.
Když se Boromir vzbudil, Aragorn jej
stále objímal kolem pasu a tiskl se k němu. Dekou byli přikrytí jen do pasu,
ale i tak bylo vidět, že jsou propletení. Spokojeně se usmál, takhle se hodně
dlouho nevyspal. Otočil se tváří ke králi a vtisknul mu lehký polibek na ústa.
Nakonec opět zavřel oči, stulil se k rozložitému hrudníku a řekl si, že pár
minut spánku nebo jen takového ležení jej nezabije. To si říkal ještě pět minut
po tom, co zjistil, že ho něco tlačí do spánku. Povzdechl si a pohled zdvihl k
místu, kde předpokládal, že leží ta věc. Ovšem musel se podivit. Aragorn měl
kolem krku pověšený řetízek s přívěskem, který mu byl povědomý. Určitě jej už
někde viděl.
Pak se jeho zamlženou pamětí mihla
vzpomínka. Neúplná, neurčitá. Aragorn stál v zahradě, někoho objal a od něj
dostal ten přívěsek. Tomu druhému do tváře neviděl, nedokázal ani určit jestli
je to on, nebo dokonce ona… Ať se snažil sebevíc. Ne, ještě zřejmě bylo příliš
brzy. Ale za to se mu zdálo, že poznává tenhle pokoj. A nebylo to jen tím, že
tu strávil nadmíru vášnivou noc.
Aragorn tlumeně zamručel a potom
otevřel oči. A podíval se přímo na něj.
„Dobré
ráno…“ zašeptal a na jeho ostrých lícních kostech se objevilo trochu
červeně.
Boromir se pousmál a políbil jej na
nos. Nechtěl se ptát, od koho to má, ale zvědavost přeci jen byla silnější.
"Od koho to je? Nevzpomínám si, že
bych ti to dával."
Jeho králi sklouzly oči na třpytivý
šperk. Netvářil se příliš potěšeně, ale přece jen odpověděl: "Od jedné dávné přítelkyně."
"Přítelkyně?"
Boromir se zamračil. "Jaké?"
"Nikdy
ses s ní nesetkal, pokud myslíš na toto," odpověděl Aragorn vyhýbavě. "Ovšem přijede na korunovaci, seznámím vás."
"Pozítří?
Už pozítří?!"
Uhnul pohledem z přívěsku a zamyslel se. On dostal od krále prsten. Král od své
přítelkyně přívěsek. Netušil sice k jaké příležitosti, ale... Copak on mu nikdy
nic nedal?
"Dal
jsi mi sebe a svou lásku," pousmál se Aragorn, uhodnuv nač myslí. "To nejcennější, co jsi mi kdy mohl vůbec dát." Políbil ho na
čelo. "Jak se cítíš? Co tvá
zranění?"
"V
pořádku. Jsem v pořádku, nic se mi nestalo." Přetočil se na záda a povzdechl si.
Vzpomínky, vzpomínky, vzpomínky. Byly tak matoucí, zaplavovaly ho novými
pocity, ani je nestíhal třídit. Nejhorší na tom bylo, že se jimi nechával
unášet. A potom ještě ten pocit, že mu stále něco uniká.... Nějaká souvislost,
která je důležitá, kterou by měl znát. Stále jen otázky a odpovědi žádné.
Aragorn se k němu přisunul a potom
pohlédl z okna.
"Ještě
je dost brzy, spi, jsi-li unavený," usmál se pak a přitáhl mu přikrývku k tělu.
×
Už pozítří, tak to Boromir řekl. Ovšem
ten jeden den nikdo snad ani nevnímal, kromě těch, kteří měli co dočinění s
následnými oslavami. Ono v tom případě jeden den navíc znamená strašně moc... A
potom tu najednou byla korunovace.
Aragorn od rána zamyšleně seděl v
trůním sále a svářily se v něm těžké pocity. Na jednou stranu byl šťastný, že
je Boromir naživu a stále přijímá jeho lásku, na druhou stranu ho dusila
neurčitá tíže, jíž přisuzoval svědomí. Neurčitá tíže, která ho sužovala a
náhrdelník od Arwen, který najednou ztěžknul. Nejraději by celou korunovaci
odložil, ale jsou věci, které ani král nemůže. Tím spíše, že ještě králem není.
Král měl svoje problémy, ale i Boromir
měl ty svoje. Zdál se mu další sen, neboli spíš vzpomínka. O elfovi jménem
Elrond, o jeho domě a nádherné zahradě. "Co je mé, mohu darovat podle libosti." Viděl ženu nesmírné
krásy, elfku, políbila Aragorna na čelo. Arwen.
Když si vzpomněl, měl co dělat, aby nezničil první věc, která mu přišla pod
ruku. Žena - s Aragornem. Jen nevěděl, jestli je to kvůli zlobě nebo
žárlivosti. Pak někdo zaklepal na dveře pokoje.
"Boromire, už je čas," oznámil mu Faramir. Čas... Čas, kdy se
jeho milý stane králem Bílého města.
"Už je čas," pronesl Samvěd k
Frodovi a přehodil mu přes ramena plášť. Frodo mu jen stisknul ruku a usmál se.
"Měli bychom jít," zašeptal v
tu chvíli Haldirovi do ucha Eomér. Ale nepustil jej, jeden polibek nikdy
nezaškodí.
"Je čas!" oznámil Faramir
všem na nadvoří, kteří k němu vzhlédli jako k jednomu ze svých pánů. Minas
Tirith utichlo.
"Je čas." Gandalf Bílý se
poklonil svému králi. Aragorn jen přikývnul a následoval ho se sklopenou
hlavou. Poslední chvíle, kdy rozváží všechna svá rozhodnutí. Chvíle, kdy může
být se svým svědomím. Poslední chvíle svobodného Hraničáře...
katka konec svobody Aragon by ještě mohl prchnout ale nevím kdo by ho dohnal dřív jestli Boromir nebo koruna
OdpovědětVymazatKrásné... bude pokračování? :)
OdpovědětVymazatNedala bys nám prosím další kapitolu? Zajímalo by mne, jak dopadne setkání Arwen s Boromirem.
OdpovědětVymazatLinda