15. kapitola

Drahoušci, děkuji těm pár, kteří mi popřáli brzké uzdravení. Prolezla jsem všechny povídky a přidám vám alespoň něco málo jako náhražku za svoji poslední nečinnost. Snad si to u vás trošičku vyžehlím. :) Odhalíme něco málo o Vincentovi i Mikaelovi... A co Jean, dětičky? Líbí se vám? Měl by... Máme s ním své plány... *úchylný úsměv*

Spolupráce s Bee


15. kapitola

Vincent otevřel oči. První mu na mysl přišla ta blbost, kterou udělal včera ale upřímně doufal, že měl dost velkou moc, aby Mikaela ovlivnil. Nemohl to nechat prostě jen tak. Nemohl nechat jeho té mrše, když detektiv byl jeho. Doufal, že Samantha Grayová opustí jeho revír opravdu velmi brzy a Mikaela nechá na pokoji. Netušil sice, čím té noci dosáhla, ale měl pocit, že se mu to nebude líbit.

Ani neměl ponětí, jak velkou měl pravdu...

Ten samý večer se ještě sebral a navštívil Jeana v klubu. Nechtěl chodit za Mikaelem, kdyby tam náhodou byla velvyslankyně, a kdyby náhodou na něj Mikael neměl náladu. Opět stál v té ušmudlané, špinavé uličce před cihelnou zdí a zašeptal svoje jméno. Jako před lety... Jako tehdy v noci... Některé cihly začínaly blednout, jakoby se vytrácely z prostoru, dokud ten nenabyl nový, čistý a pravidelný tvar dveří. Vincent zvedl ruku a lehce na ně zatlačil.

„Vincente, tak tenhle vchod jsi nepoužil sakra dlouho...“ Jean seděl na židli, nohy opřené o kraj stolu a opíjel ze skleničky červené víno. Tmavé vlasy měl spletené do copu a na sobě červenou hedvábnou košili a černé džíny. Nedbalá elegance. Jean si na ní vždy potrpěl, obzvlášť po tom, co se zbavil svého stvořitele a zaujal jeho místo. Jean o tom nikdy nemluvil, ale rád vzpomínal na časy, kdy se seznámil s Vincentem, kdy spolu pracovali nebo jen tak seděli nad skleničkou.

„Jeane...“

„Tak ty jsi z něj dobře hotovej... A že tě nějaký to staletí znám, takhle tě neodrovnala ani ta mlaďounká Monica z Benátek.“

Vincent si opět ověřil, že má opravdu paměť jako slon. „Zabili mi ji dřív, než jsem stihl vytvořit Pouto, nebo ji proměnit,“ promluvil po chvíli hořce Vincent.“Mám na tebe prosbu. Zjisti mi všechno, co víš o Mikaelovi S, dám ti i malý vzorek jeho krve - ne ke konzumaci. Je... jiný...“

„To si piš, že je jiný. Nikdo normální by ti hlavu takhle neoblbnul.“

Vincent zakroutil hlavou. „Takhle jsem to nemyslel. „Nezabírá na něj pořádně ovlivnění, když jsme se poprvé potkali... On... Uhnul mi, Jeane. On nás vidí.“

Vypadalo to ale, že Jeana tím nijak neohromil.

„Čaroděj?“

„Nezachytil jsem magické jádro.“

„Elf?“

„Ne, ani vlkodlak ani lovec.“

„Proč sis neověřil kamarádíčka sám?“

„Drobnohled královny.“

×

Tenkrát Vincent cestoval s Victorií, svojí stvořitelkou, přes Benátky. Byly bezesporu krásné město a Victorie si je zamilovala. Stále vypadala jako rozkošné dítě, takže lovení jí nedělalo žádný problém. Právě v té době se věta „Vincente, pojď,“ stala rituálem. A právě v tomto městě Vincent začal svojí stvořitelku nenávidět.

Stalo se to po měsíci, kdy on měl práci, která ho bavila a po všech těch letech i přítele. Jeana. Svého nadřízeného. Jean byl jen o pět let starší, než on sám. Vedl takový podnik... Neřest za peníze, láska za peníze... Navštěvovali jej snad všichni. Kdo se ve vyšších kruzích bavil o tom podniku, všichni moc dobře věděli, který je zmiňován. A člověk, který o něm tvrdil to nejhorší, jaké je to doupě Ďábla a jeho milenek, do něj zavítal nejčastěji.

Vincent tam Jeanovi pomáhal udržovat pořádek, ze začátku. V pozdějších měsících si povýšil tak, že se mohl krmit takřka každou noc. Pravidelně tam začala chodit jedna dívka. Na poměry zákazníků byla velmi mladá a Vincentovi padla do oka. Zpočátku se na ní jen krmil, výměnný obchod, ale později... Chtěl mezi nimi vytvořit Pouto. Ač byla Monica mladičká dívka, její pocity byly upřímné a hluboké. I přes to, že mu Jean nedoporučoval něco takového dělat, dokud cestuje se stvořitelkou, rozhodl se neposlechnout.

Jednou v noci si dali schůzku u kostela, Moničina oblíbeného. Čekal dlouho, velmi dlouho, ale dívka stále nepřicházela. Že by si to rozmyslela? Ne, na to ji znal moc dobře. Jenže kde byla? Rázoval sem a tam, netrpělivě, až si řekl, že třeba bude lepší počkat v kostele...

Osudová chyba. Byla tam. Seděla na lavici jako jediná v celém kostele. Nehybná, bledá. Žádný náznak toho, že by snad bojovala... Seděla tam, porcelánová panenka. Dokořán otevřené zelené oči, uspořádané lokny zrzavých vlasů padajících do výstřihu krémových šatů. V bílých punčochách a nařasené sukni, která se zdála jako vějíř vypadala nádherně - ještě krásnější by ovšem byla živá...

×

"A ty teď myslíš, že se historie bude opakovat?" vyrušil ho Jean z přemítání. "Královna už ti do života nekecá…"

"Místo ní tu máme Samanthu Grayovou," zavrtěl Vincent hlavou.

"Podle toho, co jsem o tom tvém detektivovi slyšel, tak by s ním měla dost práce, i kdyby ho ošoustala na pět způsobů," uklidňoval ho Jean licoměrně. Pak si přilil trochu vína. S přibývajícími léty se k Vincentovým občasným krizím stavěl víc pragmaticky, než s citovou angažovaností a občas to působilo jako nechutný cynismus. Po těch staletích to ale snad ani jinak nešlo.

"Tos mě opravdu uklidnil."

"Co ti na to mám říct, Vinci? Když jsi tenkrát Monicu našel, čekal jsem, že královnu zabiješ. Rozhodně bys na to tenkrát měl… No, nestalo se. Takže teď nějak očekávám, že by to bylo stejné. Nebo myslíš, že ne?"

„Upřímně, Jeane ani nevím, jak je ta mrcha stará. Aby mi potom, jak by ses barvitě vyjádřil ty, nenatrhla překvapivě prdel. Sice se v upíří politice už nějakou dobu pohybuji, ale o ní toho moc nevím. Mimochodem, zjistil jsi o Mikaelovi něco?“

"O Mikaelovi? Tak tvůj milý přítel je pro mě stejnou záhadou, jako jsi ty záhadou pro milostivou slečnu Grayovou. Vychován v dětském domově, až do osmnácti... Potom povinná vojenská služba a tam zřejmě zahořel láskou ke spravedlnosti, poněvadž potom nastoupil jako řadový šlapák a docela rychle se vypracoval na svou současnou pozici. Jména rodičů nic, původ nic, vcelku příkladnej život. Je nezajímavý a tajemný jak hrad v Karpatech zároveň."

„Já a záhada pro velvyslankyni? Jeane, vždyť si o mě může zjistit cokoliv.“ Vládce si složil hlavu do dlaní. Lehce v koncích. Nechtěl, aby se historie opakovala, ale nevěděl, jak tomu zabránit. Poutu se samozřejmě ta věc s dalším upírem nelíbila, občas o sobě tím pádem dávalo vědět, ale nemohlo Mikaelovi ani Vincentovi určit, jak žít svoje životy. Pouto prostě jen spojovalo. Nic víc, nic míň. Alespoň ne na téhle úrovni.

"No, vzhledem k tomu, že se na tebe vyptává, kde může, tak to pro ni asi tak jasné není." Jean na něj tázavě pohlédl a vyčkával, co mu na to Vincent poví. Ale ten mlčel a ani se na něj nedíval. Nejspíš měl co dělat sám se sebou.

„Ona nikde neexistuje moje složka?“

"Jsi překvapenej, že ne?"

Vincent pokrčil obočí. Složky existovaly vždy. O každém nově stvořeném upíru musely vzniknout osobní složky. Měl je na starost stvořitel nebo Rada. A vzhledem k tomu, jak mocná byla Victorie, pochyboval o tom, že jeho složka neexistuje. „Jsem. V každém případě, proč by někdo moji složku ničil, nebo ji vůbec nezakládal? Pokud vím, Victorie byla z dlouhé linie-“ zasekl se. Victorie byla královské krve už jako člověk a jako upír ji proměnil též příslušník královského rodu, jenže upířího.

"Vicki byla malej, rozmazlenej harant, kterej si myslel, že může všechno a nic nemusí... Tak to bylo a je. Takže tvoje složka... Jaksi není. A Mikaelova taky není. Což je vážně škoda, protože jeho krev by si složek zasloužila několik..."

"Co je s jeho krví?" ožil Vincent náhle.

"Je velmi neobyčejná, na to, že je to člověk... Nebo se aspoň tak tváří."

Vincent pokrčil obočí. Opět. Jean o jejich původu nic nevěděl. Znal ho tak dlouho, ale netušil, jestli mu tohle může říct. „Jsme královského původu, Jeane...“ povzdechl si vládce a tak nějak se pousmál na svého společníka. „Ale co je s jeho krví? Chutná jinak, než obyčejná lidská, ale není žádná nadpřirozená bytost, Jeane.“ Vstal a došel si k baru nalít skleničku červeného vína. Jeho přítel by se zrovna teď nezvedal, aby mu nalil. Obsluž se sám, říkal jeho pohled.

 "Ale s jeho genetikou si někdo pohrál a velice důkladně," odtušil Jean. "Vypadá to nedotaženě, ale kdyby to ten někdo dotáhl k dokonalosti, tak by nakopal zadek i naší milé Viktorii a ani dost málo by se mu nestalo."

„Lovec? Nic mi neříkal. Pochybuji, vážně silně, že by mě jinak snesl.“ Na druhou stranu, zamyslel se Vincent, to trochu vysvětlovalo jeho nechuť k upírům.

"Ne, Vincente, ty mi nerozumíš. Tady jde o něco většího, než o nějakého prašivého Lovce, kterých máš na každém prstu tucet. Tady jde o stroj na zabíjení..."

„Vždyť už máme několik desítek let podepsaný mír... Tohle by znamenalo porušení.“

"Však on taky bude pár desítek let starý... Jak dlouho ho znáš, Vinci?"

"Deset let to jistě bude," odtušil vládce ohromeně.

"Ale vypadá pořád stejně, co?"

„Ano. Vlastně, úplně stejně. Nezměnil se na něm ani vlásek. Kam tím míříš?“

"Že taky může být takovou maličkou relikvií z dob válečných."

„To nemyslíš vážně,“ vydechl Vincent. Ta možnost mu vážně naháněla husí kůži. Vždyť Mikael byl Mikael. Nedokázal si představit svého jediného lidského přítele jako stroj na zabíjení upírů. Kolík vždy po ruce, vyhledávání upířích spolků a hnízd.

"To myslím. Jeho krev je minimálně šedesát let stará, časově to odpovídá. Jen ty procesy byly ukončené předčasně, takže proto je z něj jen náš milý, poněkud zvláštní detektiv."

„Čí byl pokusný králík? Kdo ho vyvinul?“

"Veškeré stopy začínají v tom sirotčinci. Jestli jsou někde záznamy o tom výzkumu, tak jsou pěkně hluboko, že se k nim ani já nedostanu."

„Tím mi chceš říct, že kdyby se k němu někdo z toho výzkumu dostal, tak jsem si k sobě připoutal vraždící monstrum.“ Vincent si povzdechl. „Vážně je dnešek tak plný dobrých zpráv?“ pronesl sarkasticky.