16. kapitola

Spolupráce s Bee


16. kapitola

"Vraždící monstrum s lidským mozkem, což je podle mně mnohem horší."

„To jsi mě opravdu potěšil, příteli.“

"Neměl jsem to v úmyslu, ale co se dá dělat. Podle všeho o tom ani nemusí vědět."

"Nemusí? Počkej, Jeane, já už to vůbec nechápu…"

"Podívej, tohle jsou už jen naprosto neověřené drby, ale v případě podobných výzkumů, které nedopadnou, se prostě objektům podají hodně, hodně silné léky, které během čtyřiadvaceti hodin vymažou všechno, co v té hlavě měl…" Jean zkoumavě protočil v dlouhých štíhlých prstech cigaretu a pak si povzdechl. "Svinstvo, zkrátka."

„Kdyby se někdo k tomu výzkumu dostal a dokončil jej, dokázal by se mu nějaký upír ubránit? Jestli tohle někdo zjistí, bude to znamenat absolutní převrat v politice a lidská rasa bude schopna mírovou smlouvu roztrhat.“

"Pochybuju, že se k tomu někdo dostane, ale ano, tvoje obavy jsou zcela oprávněné. Jenže by to měl zatraceně ztížené Mikaelovým smyslem pro spravedlnost, protože to jaksi... Vymazat nejde, jak jsi se sám přesvědčil."

Vládce se zamračil. Bylo předběžné tvrdit, že se k tomu nikdo nedostane. Vždyť přeci lidé ten výzkum vedli, bylo pravděpodobné, nebo pochopitelné, že jej třeba časem, někdo najde nebo se o to alespoň pokusí. Vincent si projel rukou vlasy a upil ze skleničky. „Dokázal by jej někdo porazit?“

"Ve fyzické konfrontaci ne. Možná tak zpomalit, ale odnesl by to."

„Čekal bych od tebe nějakou poznámku typu: Ty si ale umíš vybrat.“

"Já bych řekl, že tvůj výběr byl velmi pragmatický. Za á ho můžeš před dokončením výzkumu ochránit, za bé kdyby došlo k nejhoršímu, můžeš na něj působit. Tím správným způsobem."

„Zapomněl jsi dodat, že před deseti minutami jsem o něm nic z tohohle nevěděl. Kvůli tomu se nic z toho nestalo. Navíc mám dojem, že naše velvyslankyně Samantha Grayová ho zajímá víc. Zdá se, že si jej ukořistila.“

"Protože ty jsi jí k tomu dal příležitost a umetl cestičku. Co víc ti na to mám říct, Vinci?"

„Alespoň mám tebe, příteli,“ zazněla jednoduchá odpověď. Vincent na chvíli zavřel oči, aby vstřebal veškeré informace, které od Jeana dostal. Mikael je vlastně nedokonalé vraždící monstrum, Grayová si skrze něj snaží nejspíš o Vincentovi zjistit všechno možné a jediný přítel, který mu zbyl, je Jean - jak to vypadá. Jinak na všechno zůstal sám. S očima stále zavřenýma si podepřel hlavu a povzdechl si. Měl toho dost.  Byl utahaný a chtělo se mu spát. Sevření kolem skleničky mu pomalu sláblo...

Pod nosem ho polechtala pentlička cigaretového dýmu a pak se Jean zdvihnul. Přikradl se ke klímajícímu příteli, promptně mu skleničku odebral, aby nedošla úhony a potom ho vzal do náručí.

"Mám pro tebe návrh, co kdybys dneska přenocoval tady, Vincente? Hádám, že v tomhle stavu bys neměl být sám."

"Ve vší počestnosti, nebo mě budeš svádět?" zazněla tichá odpověď.

"Tak to záleží jen na tobě." Zato Jean se zasmál od srdce.

Sakra. Už byl jednou vládce, tak by jej takhle nikdo vidět neměl, ne? Victorie by jím, i jeho chovám, byla zhnusena. Jenže jeho stvořitelka už nežila. Sám ji přece zabil... A nikdo to nevěděl. Mikael možná tušil, ale nic neřekl. Rada též ne. A Jean? Doufal, že Jean neví nic jiného než to, že je ta malá mrcha mrtvá.

Možná věděl i něco víc, k Jeanovi vždycky informace tekly tím nejširším kanálem, ale každopádně neřekl nic. Jen ho odnesl do svojí ložnice a začal mu povolovat límec košile. Co na tom, že na to použil trochu víc pohybů a vůbec to všelijak protahoval...

„Děkuji,“ zašeptal unaveně Vincent, ale nechal ho. Sám cítil, že brzy usne, ale jak dlouhý to bude spánek? To nevěděl. A tady konečně nebyl sám. Nebyla to chladná místnost, ložnice vládce Města. Nebyla to ani postel Mikaela, ale bylo to přátelské útočiště dlouholetého přítele - a to stačilo.

"Nemáš vůbec zač." Jeanova dlaň se propracovala pod košili a pak ho přítel prostě políbil.

„Co to děláš?“ zazněla potom tichá otázka.

"Pokouším se tě líbat, když jsi mi to nezakázal," usmál se Jean a znovu ho políbil, než Vincent stačil jen vydechnout, natož odpovědět.

„Pořád ještě mů-žu...“ Vnímal Jeanovy doteky, jeho rty a zoufale se snažil zapomenout na tu bolest uvnitř hrudi. Na ty... Jiné doteky a polibky. Jak hebké byly jeho rty. „Jeane...“

"Ano?" hlesl a přitiskl si ho blíž. "Nesnažím se ti ho nahradit, Vincente... Jen tě chci trochu potěšit."

„Já vím, já vím... Pomoz mi zapomenout,“ a s tím jej políbil sám, od sebe. Se všemi těmi naléhavými pocity a prosbou.

Jean neodpověděl. Jen ho hladil po ramenou, po hrudi, pomalu jej svlékal ze všeho toho oblečení, které teď jen zatraceně překáželo, i z té chladné masky velkého vládce města... Všechno to bylo zbytečné. Chtěl tu mít jen toho Vincenta, kterého znal... Svého Vincenta.

Ten najednou otevřel oči a zadíval se do těch Jeanových. Chvíli jen hleděl, jako by v nich něco hledal. Nakonec jen zvedl ruku, pohladil ho po tváři a pomalu se usmál. Ano, Jean byl jeho přítel. Před ním se nemusel přetvařovat. On mohl znát jeho pravou tvář, všechny jeho strasti a Vincent věděl, že to nikdy nepoužije proti němu.

"Takhle se mi líbíš nejvíc," usmál se ten a znovu ho políbil. Náruživě a nedočkavě, už to bylo dost dlouho, co spolu skončili v jedné posteli a on si občas ve slabé chvilce připustil, že se mu po tom stýská.

„Zůstaneš tu se mnou? Nechci tam. Všechny ty zdvořilosti od upírů, kteří se mě bojí nebo uznávají jen na půl. Nerad tam usínám, nenávidím to tam,“ zašeptal a znovu zavřel oči. V přítelově náruči bylo příjemně. Tohle byla tak zatraceně jiná atmosféra, než doma. Konečně nějaké teplo. Všechno se najednou zdálo jednoduché, problémy neexistovaly... Konečně v klidu oddechoval.

"No... tak dobrou noc," povzdechl si Jean, když si uvědomil, že z něžné noci nic nebude a že má sice to krásné stvoření na dosah, ale spící jako kdyby ho do vody hodil. Inu, není každý den posvícení.

Vincent jakoby mu četl myšlenky, jej chytil za ruku a stáhl vedle sebe. Ještě ho z polospánku políbil na krk a lehl si pohodlněji. A potom už vážně spal.

×

Zvykl si na špatná probuzení. Při službě u policie to ani jinak nejde, zločinci mají čtyřiadvacetihodinovou pracovní dobu. Kromě toho mu celý dosavadní život ztrpčovaly migrény a v době, kdy si zvykl usínat pomalu s flaškou Jacka Danielse v ruce, byla garance, že bude po probuzení kyselý a nevrlý, téměř stoprocentní.

Tohle ráno mu nebylo nic.

Neprobudil ho telefon oznamující další vraždu, ať už kdekoliv.

Nebolela ho hlava. A ani jiná tělesná součástka. 

Neměl kocovinu. Necítil ani jedno své staré zranění.

Pouto mlčelo a chovalo se docela tiše a nenápadně.

Mikael ani nepotlačoval nutkání zkontrolovat si tep. Zcela automaticky si sáhl na zápěstí, aby se přesvědčil, že je ještě živý a tohle ráno není jen jeho bizarní představa ráje. Srdce mu poctivě tlouklo sedmdesát za minutu.

Nakonec vstal, když se dostatečně ujistil, že se mu to ani nezdá. Byt byl pořád ve stavu totálního chaosu, ale jinak to bylo všechno ok. Žádná katastrofa, žádnej Vincent snažící se spáchat rafinovanou sebevraždu, žádnej zatracenej upír, ani člověk. Božský klid.

Ostražitě prošel všechny místnosti, pak si šel udělat snídani, ale ten vnitřní pocit "tady a teď se cítíte skvěle, detektive," ten nezmizel.

Nabyl dojmu, že se svět zřejmě zbláznil, ale nemohl popřít, že kdyby se v tomto stavu hodlal uchovat, ani v nejmenším by mu to nevadilo.

Všechno zatím bylo naprosto perfektní. Fakt, že přišel do práce, poprvé za ta léta, pozdě, a že jej za to nikdo neseřval, bylo příjemné překvapení. Koneckonců - pro jednou byl opravdu všude klid. Případ mrtvé upíří královny se odložil na neurčito, jelikož žádné stopy nebyly a stejně - tohle člověk nespáchal, takže to vlastně pod něj ani nespadalo. Ať si to upíři vyřeší mezi sebou.

Překvapení dne ovšem přišlo večer - jak jinak. Mělo na sobě krémový kostýmek, docela změna oproti jejich první schůzce, a vlasy rozpuštěné. Boty na podpatku klapaly policejní chodbou, až zvuk utichl. „Kde má kancelář detektiv Mikael S?“ Chvíli bylo ticho, potom si někdo odkašlal a vzhledem k tomu, že nepromluvil, musel nejspíš směr ukázat.

"Tak dneska jsem okouzlen mnohem víc, než při vaší první návštěvě," řekl místo pozdravu s mírným úšklebkem. "Čemu vděčím za tu čest, že jste se obětovala?"

„Zrovna jdu z konference. Docela mi vyhládlo, vy máte padla... Co zajít na večeři? Platím.“ Při slově vyhládlo se významně ušklíbla. Ne, dnes se z něj krmit nebude. Ještě ne.

"Upozorňuju vás, že toho sním docela dost," oplatil jí ten pohled s nevyslovenou poznámkou, že i kdyby to chtěla zkusit, špatně pochodí.

Změřila si ho pohledem. Oblek na sobě měl, akorát chyběla kravata, ale bez té ho pustí. „Byl jste někdy u Ludvíka? Restaurace pro... Vyšší vrstvy. Dnes vás tam zvu a potom třeba na skleničku u mě, co vy na to?“ Usmála se. Potřebovala zjistit ještě něco víc pro Radu, navíc zjistila, že detektiv není jako ostatní lidí. Byl něčím zvláštní a to se jí na něm líbilo. Třeba by jej mohla získat pro sebe.

"Když se nebojíte, že vám tam udělám ostudu," pokrčil rameny, ale nijak se nebránil. Uvědomil si totiž jednu dost zásadní věc. Jeho bar je sice zásobený perfektně, ale lednice zeje prázdnotou. A být o hladu se mu zrovna nechtělo. Takže její pozvání přijal, i když věděl na beton, že není tak docela nezištné.

„Nemračte se tak. Posledně se vám schůzka líbila,“ mrkla na něj.

"No, když to tvrdíte, musím vám věřit."

„A ne snad?“

"Co bych vám lhal, já mám ohledně té noci docela solidní okno." Zeširoka se na ni usmál. "Takže vám to opravdu musím jenom věřit."

Grayové se tohle ještě nikdy nestalo. Aby měl někdo okno z noci s ní. Ale to nevadilo, protože tušila, že to nebyla poslední příležitost. „To je škoda, ale třeba si to někdy zopakujeme. Na člověka vydržíte pozoruhodně dlouhou dobu.“

Široce se zazubil. "Hádám dobře, že jsme se spolu vyspali?"

„Hádáte správně. Ale třeba jsme taky mohli hrát šachy.“

"Tak tomu nevěřím, ale vy to musíte vědět líp," lehce se ušklíbl, ale potom někde našel své vychování gentlemana, zamknul stůl a nabídl jí rámě. "Můžeme jít, madam."

Úšklebek mu oplatila a zavěsila se do něj. Byl takovým buranským způsobem roztomilý, i když zcela nechápala, proč na něm Deveraux tak visí, uznávala, že má jisté kouzlo. Jako všichni mužští, kteří i po čtyřicítce žijou sami.

"Mimochodem," vpadl jí Mikael do uvažování, "na tu skleničku vás můžu pozvat k sobě, nebo trváte na nějakém nóbl baru? Či snad chcete poznat kouzlo zaplivaných krcálků v temných uličkách?"

"Nemyslíte, že o temných uličkách mám svoje povědomí?"

"Vím já, co si ženská jako vy zamane?" Vrhl na ni postranní pohled.

Kdepak, bylo na něm něco zvláštního, něco zatraceně jiného, a ona na to přijde!