17. kapitola

Spolupráce s Bee


17. kapitola

Když dorazili k Ludvíkovi, Mikael zadoufal, že už vyměnili vrchního číšníka. Když byl v tomhle podniku naposledy, nějaký pátek už mezitím uběhnul, nenadělal si tu moc přátel, jak už se tak stává detektivům, kteří přijdou zatknout váženého občana mezi prvním a druhým chodem. Tomu číšnickýmu panákovi tenkrát přerazil nos, protože na něj vytáhl pistoli a vyhrožoval, že zavolá jeho nadřízeným jestli okamžitě neopustí restauraci. Neopustil.

"Vyměnili," ozvala se vedle něj Samantha Grayová.

"Cože? Sakra, nečtěte mi myšlenky, nemám to rád!"

"Četla jsem váš spis, ne vaše myšlenky. A nemáte to rád obecně, nebo…"

"Obecně!" zavrčel a utnul tak další otázku, která by se zcela určitě týkala Vincenta. O nic jiného téhle krasavici totiž nešlo, to pochopil už tenkrát, když se potkali v té kanceláři. Jenže Vincent s ním už zase bůhvíproč nemluvil, takže se o něm nechtěl bavit. A s ní by se o něm nebavil, ani kdyby mu snesla zlaté z nebe a slíbila noc nekonečných rozkoší.

I kdyby to mělo být jen proto, aby si o něm Vincent nemyslel, že je prachsprostý žvanil.

×

Jmenovaný upíří vládce mezitím seděl u sebe za stolem a přemýšlel. Tajemství. Tajemství o královně, tajemství o sobě samém... Upil ze skleničky a obrátil list deníku. Vzpomínky se vážou k jeho tajemstvím. Kdysi potkal v Paříži jednoho filozofa. Byl slepý, ale nemusel mít zrak, aby viděl, co za zrůdu Vincent je. „Tajemství jsou zrádná. Vždy si časem najdou cestu na povrch. Raději svá tajemství pohřběte hluboko do sebe, ať se k nim nikdo, kromě vás, nedostane.“
Tohle si pamatoval celá staletí.

Jean ho „ráno“ probudil polibkem, nachystanou snídaní a vypadalo to, že ho mrzí, když odcházel. Ale nebyl by to Jean, aby mu vzápětí koutky úst nezkřivil potutelný úsměv. A pak ho pozval, ať se zase zastaví.

A takhle uplynul měsíc. Scházel se s Jeanem častěji, chodili spolu na večeře, občas u něj Vincent přespal, nutno podotknout, že Mikaela z hlavy stejně nedostal, jen touha po jeho společnosti nebyla tak příšerná. Pouto se ještě občas projevilo, když se Mikael cítil “opravdu dobře“, ale Vincentovi to začínalo být jedno. U Grayové to vypadalo, že na svůj úkol, zjistit co nejvíce informací o vládci Města, skoro zapomněla.

Nebo ho plnila opravdu nenápadně a byla rozená herečka, což si tedy nemyslel. Jen se občas zjevila v jeho kanceláři, oznámila mu jak pokročila ve svém dohledu (vesměs nijak) a zase se ztratila. Když měl Vincent zvlášť sebemrskačskou náladu, představoval si, jak na ni za rohem čeká Mikael a co spolu potom dělají...

A potom se potkali. Vincent byl na menší obchůzce městem a v tom světle vypadal tak trochu jako mramorová socha. Zahloubán do svých myšlenek, přemýšlel nad tím, proč vlastně dělá to, co dělá, proč se snaží zapomenout, když je naprosto jasné, že nikdy nezapomene... Že všechny ostatní Mikaela mít mohou, ale on ne. Na druhou stranu, byl vládcem Města. Neměl by mít žádnou slabost a detektiv se mezi ně počítal... A pak do někoho narazil.

"Vincente! Co ty tady? Zrovna tady!" Mikael zdvihl hlavu a pak si ho podržel na délku paží, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Sám kvetl zdravím a hýřil dobrou náladou, což byl oproti tomu nevrlému, věčně nevyspalému detektivovi docela rozdíl. A zároveň jakoby to ani nebyl on.

„Jsem na obchůzce,“ odpověděl prostě oslovený. Sledoval detektiva jakoby skrz lupu, jakoby někdo na sebe prostě oblékl Mikaelovu kůži a vydával se za něj. Takového jej neznal, takhle... A potom mu to došlo - Mikael byl šťastný. On byl s ní šťastný.

"Aha, a to tě musím potkat na obchůzce městem zcela náhodně, protože se ti nedá dovolat a než bys ty zvedl telefon, tak by ti asi ručička upadla, co?" Říkal to jako výčitku, ale neznělo to tak, spíš jakoby se bavil. Pořád se na něj široce usmíval, jako na dávno neviděného přítele.

„Telefony zvedá asistent.“ Zdál se být myšlenkami mimo tento svět a Mikael se na něj stále usmíval jako měsíček na hnoji, že každou chvíli očekával oznámení zasnoubení. Ještě že sňatky mezi člověkem a upírem dovolené nebyly.

"No, tak asi má na mé číslo speciální kontrolku, nikdy můj telefon nezdvihne. Nebo volám nevhod." Podíval se na něj úkosem. "Nebo jsi snad se mnou nechtěl mluvit? Vincente?"

„Nikdo mi neřekl, že bys volal, Mikaeli.“ Nebyla to tak úplně pravda. Pár vzkazů mu asistent předal, ale když ho jednou chytila ta úžasná nálada, kdy by nejradši zničil všechno a všechny, v záchvatu na něj ještě křičel, že jestli o nějakém vzkazu od detektiva místní policie Mikaela S uslyší, osobně jej popraví. A od té doby ticho po pěšině.

"Aha, no, taky mě mohlo napadnout, že mě tvoji podřízení nemají zrovna rádi..." Mikael se na něj díval zkoumavě. Připadalo mu, jakoby Vincent za těch několik týdnů zestárl aspoň o sto let, sešel a zchátral. Znal ho ve špatném stavu, ale tohle bylo něco jiného. "Měl by ses napít," řekl potom tiše.

„Piju. Dostávám tvoje balíčky,“ pousmál se konečně trochu upír a odhalil řadu bílých zubů.

"Nevypadá, že by ti to tolik prospívalo. Opravdu se nechceš napít teď?" pohlédl na něj úkosem, něco ve Vincentově pohledu totiž zcela nepoznával.

„Jsem v pořádku, vážně.“ Kdyby měl zájem a opravdu se snažil projevit nějaké emoce, řekl by, že se nestačí divit nad přemírou ochoty a starostlivosti v Mikaelovy tváři. „Navíc, kde bys to tady chtěl udělat?“

"Tady moc lidí nechodí, Vinci. Jen upíři a policajti, civilista se těmhle místům zdaleka vyhne." Taky byl oholený!, zaznamenal Vincent dodatečně.

„A nebude ti to vadit?“ Možná byl fakt, že Mikaelovi nebyl ještě úplně ukradený. Jinak by mu přeci tohle nenabízel, že? Dárečky v podobě krevních konzerv byly fajn, ale teplá krev z lidského těla přímo od zdroje...

"Nabízel bych ti to, kdyby mi to vadilo?" Sklonil hlavu ke straně a ušklíbnul se tak křivě, že ho Vincent najednou poznával zcela a beze zbytku. Tohle byl jeho detektiv, ač v tuhle chvíli vypadal čistě a vyspale. "Vincente, kdybys mi byl volnej kolem krku, tak se vykašlu i na ty konzervy… A vůbec, nechal bych tě umřít už tenkrát. Tak co? Máš žízeň?"

Vincent udělal krok blíž, popadl Mikaela kolem ramen a zatáhl jej do uličky vedle nich. Mikael byl provokatér - už od přírody. A teď, v tuhle chvíli to byl zase jeho Mikael. Ale on si nebyl jistý tím, jestli on byl ten Vincent, kterého znal. Sklonil hlavu k nabízenému krku a pomalu, opatrně se zakousl. Jeho ucho polechtalo zavzdychání, které by si při troše snahy mohl splést se slastným zasténáním.

Detektiv se opřel o stěnu a chytil ho za ramena. Neodstrčil ho, jen se ho držel... Už skoro zapomněl, jaké to je, když mu tohle Vincent dělá. Jak je to příjemné, napůl bolestivé a děsivě omamující.

Upír se k němu víc přitiskl, k jeho hřejícímu tělu a přejel mu dlaněmi po bocích. Jednu ruku tam nechal, aby neztratil kontakt a druhou putoval výš. Tím, že jej detektiv držel za ramena bylo krmení intenzivnější a on začínal... Začínal pociťovat horko.

To, co potkal v Jeanově klubu, to, co tam bylo tak prázdné a nic neříkající, v tuhle chvíli získalo netušené barvy. Mikael se víc opřel o zeď a malinko se mu podlomila kolena, takže se ho musel držet pevněji...

V další chvíli se odtrhnul pouze silou vůle. Chtěl víc, mnohem víc. Stále byl na detektiva natisknutý, přerývavě dýchal a hypnoticky pozoroval jeho krk. Mohl by se znovu napít. Chtěl se znovu napít. Bylo mu líp, najednou přemýšlel častěji, svět dostal nové barvy a cítil se silnější.

"No... Tak tohle rozhodně bylo... osvěžující..." Mikael si povolil kravatu a najednou vypadal zase trochu zmačkaně a neupraveně. "Proč jsme vlastně spolu tak dlouho nemluvili, Vincente?" položil mu potom řečnickou otázku a vylovil odněkud cigaretu. Krev mu stékala na límeček a vytvářela tam efektní rudou květinu.

Tázaný neodpověděl, místo toho se znovu sklonil a olízl krev vytékající z ranek. Potom se kousl do prstu a potřel je vlastní krví, aby se zacelily. Nechtěně při tom rty zavadil o Mikaelovu kůži. Lehce ji políbil a zůstal opřený čelem o jeho rameno. „Máš přítelkyni.“

"A na tos přišel jak?" Mikael trochu zavrčel. "Chodím s ní na večeře. Proč odmítat jídlo zadarmo. Nespím s ní."

Deveraux jen něco zavrčel a kousnul jej znovu. „Nelži.“

"Nelžu!" ohradil se Mikael ostře a v hlase mu zazněl vztek. "Klidně si to ověř! Spal jsem s ní jednou a hovno si z toho pamatuju!"

„V tom případě to asi za moc nestálo,“ utrousil na oplátku a políbil ho. Dokonce tak horlivě, až se detektiv praštil hlavou o zeď.

"Au," zahuhlal spíš ze setrvačnosti, než jako opravdovou stížnost, a polibek mu oplácel stejně vášnivě. „Klidně se můžeš napít ještě jednou,“ snažil se říct mezi polibky upírovi. Ten se od něj odtrhl a podíval jak na nějaké zjevení.

Vincent prudce zamrkal a nedůvěřivě si detektiva prohlížel. „Cože?“ vylétlo mu z úst dřív, než si to stačil promyslet. Na jazyku stále cítil chuť jeho zvláštní krve.

„Co se děje?“

„Vincente, jsi v pořádku?“