Poušť - 2. kapitola

Spolupráce s Bee


2. kapitola

"Proč myslíte, že bych ho znát neměl?" Ardeth se posadil a střepal ze sebe něco písku. Navzdory místu, kde spal, se cítil podivuhodně klidný a odpočatý. Uvědomil si, že už na něj Město mrtvých nemá takový vliv jako mívalo kdysi.

„Nevypadáte na to, když jste mě tam tak pozorovali, z té skály,“ odpověděl potichu a vážně uvažoval o tom, že až ten chlapík bude spát, prostě se vypaří. Jenže kam? Kam mohl utéct. Všude byla poušť, ale koně mu ukrást nechtěl. Jeho lidé určitě nevěděli, kde je, nechtěl ho nechávat na pospas poušti, on ho přece taky zachránil.

Ardeth se na něj pronikavě zadíval. "Kdybychom neměli strach, tak nebudeme přihlížet," odpověděl potom poněkud krypticky a přesunul se po kolenou k němu. "Nejste moc domlácený? Ne? To je dobře. Máte hlad?"

"Máte tu něco k jídlu?" opáčil cizinec.

"Ano." Neodpustil si mírný úšklebek. "Strážci zde tráví dost času, museli jsme si vybudovat jisté zázemí."

„Proč vůbec pozorujete lidi v poušti?“ Ještě chtěl dodat, jestli je to vůbec z nějakého zvrhlého důvodu, třeba pro potěšení, ale radši byl zticha. Nechtěl umřít, když se dostal z toho nejhoršího a ten chlapík by se mohl naštvat.

"Nepozorujeme lidí v poušti," odpověděl Ardeth po chvíli ticha. "Střežíme toto místo. Pozorujeme ty, kteří se sem dostanou, ať už to byl jejich úmysl, či nikoliv."

"Myslím, že nerozumím."

"Pod touto zemí se skrývá zlo. A bráníme tomu, aby bylo objeveno. Víte vůbec, kde jste se to ocitl?"

„Hamunaptra, i když nevím, o jakém zlu mluvíte,“ zamumlal si pod nosem a promnul si krk. Přesto, že byl Ardeth strážce, netušil čeho. Pro lidi z pouště měla větší cenu voda a jídlo než písek, ale copak se tady dole skrýval nějaký tok? Silně o tom pochyboval.

„Hamunaptra. Město mrtvých, které údajně skrývá egyptský poklad… Vás zlato neláká?“ opáčil Ardeth, jakoby jeho otázku docela přeslechl.

Voják se na něj chvilku díval, jakoby si z něj dělal legraci, a pak se rozesmál. "Tady a poklad? Tady je jen písek a smrt."

"Mnoho lidí položilo životy jen proto, že věřilo, že Hamunaptra skrývá bájné zlato egyptských faraónů. A zatím... Jak jste řekl, jen písek. A smrt." Ardeth se napil.

"Vy na ten poklad taky věříte?"

"Nikdy jsem ho neviděl," pokrčil Ardeth rameny. "Jsem jen strážce, nic víc."

"Takže vy hlídáte poklad, který jste neviděl?" ušklíbnul se a pomyslel si něco o inteligenci místních lidí.

"Neřekl jsem, že strážím poklad... Hamunaptra ukrývá mnoho tajemství a mnoho legend, které nesmí vyjít na světlo."

"Jako například vysušené mumie?" Sám se nad tou úvahou zasmál. Kdo by chtěl krást mumie, aby si je mohl vystavit doma?

"Jako třeba vysušené mumie," potvrdil mu však Ardeth znenadání. "Protože mrtví někdy mohou ožít, o tom jste neslyšel?"

"Neúčinkují na mě ještě ty bylinky?" Bylo pravdou, že občas prohodil větu Všechno je možné, ale aby mrtví ožívali, to slyšel poprvé. Pokud samozřejmě jeho společník nemyslel duchy a podobné ptákoviny.

Beduín zavrtěl hlavou a ještě chvíli se tvářil vážně. Potom se však znenadání usmál.

"Ovšem nevylučuju, že ještě pracuje ta dehydratace a vyčerpání. Až se vrátíte do civilizace, jistě vám bude lépe."

„Vy mě necháte odejít?“ zeptal se Rick.

„A proč bych neměl…?“

„Předtím jste mě nechal skoro umřít.“

Ardeth se zarazil, ale potom přikývl. „Ovšem to bych raději neopakoval. Chci, abyste žil, proč byste měl umírat…“

"Máte docela divnou logiku, víte to?" Rick si projel rukou vlasy a nervózně se rozhlédl kolem. Tenhle člověk ho nechal téměř umřít, potom jej opět zachránil a teď hraje svatého? Nevěděl, co je horší - jestli to, že je tisíce kilometrů od civilizace s tímhle mužem, nebo že právě tenhle muž má v rukou jeho život.

"Chápu, že se vám to zdá podivné, ale vlastně na tom nic není. Kdyby bylo po mém, vůbec bych vás nenechal odejít.  Ale někdy nezáleží na tom, co si strážce myslí. Musí mít na paměti především svůj úkol. Chránit tuto zemi. Její tajemství, její prokletí..." Poslední slovo řekl poněkud zasmušile, jako by na to snad ani nechtěl myslet. Díval se přitom do dálky, tím směrem, kde ležela, musela ležet Káhira. "Pro některá tajemství se vyplatí i umřít, nemyslíte?"

"Když toho víte příliš, platíte za to určitou cenu, to je pravda, ale nehodlám umřít kvůli tajemství někoho jiného," odpověděl popravdě.

"A proto jsem vás nenechal v té poušti," usmál se Ardeth znenadání. "I když mi to nevěříte a dost možná mě máte za blázna."

"Kolik lidí jste takhle zachránil?" Nečekal pravdivou odpověď, ani velké číslo, jen to potřeboval vědět. Kolik lidí zemřelo kvůli jejich přesvědčení? Nejspíše dost. Kolik lidí přežilo? S velkou pravděpodobností žádný- až na něj.

Ardeth neodpověděl. Ne jemu. Odpověděl dálkám pouště a dost možná i svému svědomí.

"Kdybych nezachránil tebe, už by nebylo cesty zpátky. Nikdy a pro nikoho..."

"To je fajn vědět," zamumlal Rick. Konverzace byla zřejmě u konce. A jeho tajemný zachránce dál zasněně zíral do dálky a zdálo se, že je duchem nepřítomen.

"Asi si teď o mně myslíte hrozné věci," podotkl Ardeth, když mezi nimi bylo hodnou chvíli ticho. Tak nahlas řekl, co ho tížilo už od chvíle, kdy se Rick zeptal na jeho jméno. Byl to podivný, zvláštní pocit, ale nechtěl, aby si o něm myslel něco špatného.

"Ale ne, vůbec ne. Maximálně, že jste trochu," nedokončil a otáčivým pohybem prstu u spánku naznačoval, co si o něm ve skutečnosti myslí, nebo jak mu alespoň připadá.

Ardeth zdvihl obočí. "Myslím, že vám tak docela nerozumím..."

"Nevadí. Příliš složité na vysvětlování." Pravdou bylo, že Rick to jen nechtěl vysvětlit, protože jej nechtěl urazit. Alespoň ne doslova. A pak se náhle zdvihl vítr odnikud a prohnal kolem nich spousty horkého, písečného prachu. Z ničeho nic. Ardeth vyskočil, ruku na jílci meče... A pak se ozval hlas. Ten vzdálený, rozhněvaný hlas, který syčel, burácel, křičel a zalykal se nenávistí.

Rickovi naskočila husí kůže. Tohle už jednou zažil a ani za mák se mu nelíbilo, že to musí prožívat znovu. Ten hlas byl až příliš živý, zarýval se do morku kostí a otřásal celou myslí. "Co to sakra je?!"

"Tiše," varoval ho Ardeth a vypadal jako jestřáb číhající na kořist. Bdělý, ostražitý. Oči sledovaly každé hnutí písku a zdálo se, že ten hlas nevnímá. Potom něco řekl, slovům Rick nerozuměl. Ani nemohl, ta slova byla živá naposledy v dobách, kdy Egyptu vládli faraónové.

Hlas zmlkl a písek pomalu usedal na své místo.

Rickovo tělo si najednou uvědomilo, že nebezpečí je zažehnáno, alespoň na chvíli a roztřáslo se. Trochu. Rick sám o sobě strach neměl, necítil ho, nechápal, proč by se mě třást jako ratlík, ale bohužel své tělo ještě úplně dokonale neovládal, a tak si prozatím dělalo, co chtělo.

"Myslíš, že se tohle v poušti děje často?" Ardeth se otočil a okamžitě mu pomohl posadit se, protože to vypadalo, že nohy Ricka už dlouho neudrží.

"Asi... Asi ne, myslím," slova ze sebe doslova vyrážel.

"Neslýcháš z pouště hlas, který tě proklíná a přeje ti smrt?" Zdálo se, že si z něj Ardeth přece jen trochu utahuje.

"Co to bylo?!"

Ardeth se přesvědčil, že písek je už klidný. "Tohle bylo zlo, které v sobě skrývá tato půda. Proto je nutné ji střežit."

"A proč jsi mě sem sakra zatáhl? Všude jinde je bezpečněji, než tady..."

"Jenže tady je voda." Ardeth si s povzdechem sedl vedle něj. "Odvezu tě odsud a budu si přát, abys zapomněl, že tohle místo existuje, že jsi tu byl... že znáš cestu."

"Jo, to jsme dva. To je jedno, jdu spát." Bylo jedno, jestli je ráno, dopoledne, nebo večer, ale to, co se stalo před chvílí jej absolutně vyčerpalo. To ale netušil, co ho čeká za sen.

Rick byl vychováván v sirotčinci v Káhiře. Nebylo to zrovna nejútulnější místo, ale lepší než ulice. Nikdy si však nesedl s ostatními, kteří tam také žili. Rick byl průbojné povahy, hodně se pral a neměl rád, když si na něj někdo dovoloval, natož aby mu rozkazoval. Bylo jedno, že chlapec byl o rok či dva starší než Rick - stejně si nenechal nic líbit. Možná proto si ho hned od začátku zapamatovali a ne zrovna v dobrém světle.

Časem se z toho stal životní styl. Vybojovat si všechno, co pro Ricka mělo smysl. Vychovatelé jej občas i přestávali zvládat. A jeden den... Jeden den jej sebrali a o pár hodin později měl na zápěstí tetování, o kterém neměl tušení, co může znamenat. Nejdřív jej neschovával, jakýkoliv dotek kůže či látky bolel, ale později, když zjistil, jak se na něj ostatní dívají...

Tu noc Ardeth strávil v sedě a naprázdno zíral do pouště. Tělo ho zase potrestalo nespavostí, jako to s oblibou činilo několikrát do měsíce. Ze začátku z toho býval rozmrzelý a vyzkoušel všechno možné, aby usnul, ale po čase se zvyknul a naučil se ty hodiny využít jinak. Dřív v takových nocích hodně četl, meditoval, nebo dělal cokoliv užitečného. Teď jen přemýšlel. Strávit noc bděním ve Městě mrtvých s sebou neslo spoustu myšlenek a úvah.

Zítra doprovodí svého hosta přes poušť do Káhiry… Už tam dlouho nebyl. Vkročí vůbec do města? Půjde se přesvědčit, že Rick drží slovo a nikoho do Hamunaptry nepřivede? Nebo bude věřit, že mu čest nedovolí porušit slib? Pak si uvědomil, co se za těmi otázkami skrývá, co se snaží sám před sebou skrýt za povinnost strážců.

Jestli s Rickem půjde do města, stráví s ním ještě pár hodin. Pár hodin s člověkem, který je pro něj vnitřně nesmírně důležitý. A kdo ví, co se za těch pár hodin může přihodit… Když jej nechá na kraji pouště, uchrání sám sebe od možné bolesti, kterou by si mohl způsobit.

Voják se probudil s trhnutím, chvíli zíral na nebe a potom si úlevně vydechl. Tenhle sen se mu dlouho nezdál. Vlastně, pár let to bude. Neochotně zvedl ruku, kde bylo tetování. Měl silné nutkání kožený pásek, který jej překrýval, strhnout a přesvědčit se, že obrázek přes noc nezmizel, ale... Nechal to být.

×

Nakonec se rozhodl asi v půlce cesty. Když dorazili na dohled Káhiře a Rick se po něm otočil, co bude, jen zavrtěl hlavou a pobídl koně.

No dobře, když nic, tak nic, pomyslel si Rick a pousmál se. Káhira. Konečně. Pořádné jídlo, pití, voda na omytí... Peníze problém nebudou, snad. Ruce měl vždy šikovné a vyrůstal nějakou dobu na ulici, než jej vzali do sirotčince. Akorát netušil, jestli Ardeth půjde s ním, nebo těsně před městem to otočí zpět do pouště.

Ardeth nemluvil, jen tmavýma očima sledoval všechno, co se kolem nich přece jen pohnulo. Jet, či nejet? Zůstat s ním, nebo ho nechat jít? Vzdáleně vnímal jak pomalu Rick dýchá... Ale ne, už se jednou rozhodl, přece. Musí navštívit doktora Beye, tak to je.

Do Káhiry se dostali pár hodin před setměním, kdy město ještě dýchalo horkem dne, ale v ulicích už bylo příjemně.

"Díky bohu, že jsou v ulicích ještě lidé," zamumlal si Rick pro sebe. "Nebo tu máš něco na vyřízení? Popřípadě s koupelí, jídlem a místem na spaní?"

"Muzeum..." zamumlal Ardeth, který si uvědomil, že už skutečně dlouho nebyl ve městě a měl trochu klaustrofobní pocit z toho, jak ho ulice sevřely. "Mám tam s někým schůzku. Nemáš kde spát?" Konečně to trochu povolilo.

"Já si to nějak zařídím. Zachránils mi život, teď už se o sebe postarám," pousmál se Rick, vděčný, že je konečně na půdě, kterou zná.

"Už se nestihnu vrátit, za chvíli bude noc," beduín pohlédl na oblohu a potom se nepatrně usmál. "Což kdybych tě zachránil ještě jednou?"

"Eh?"

Ardeth mu dal peníze. "Najmi dva pokoje, budu tu muset přespat."