Poušť - 1. kapitola

Jak jste si jistě všimli, MIML a ještě nějaké povídky z rubrik zmizely. PŘESTO (!!!) je najdete ve vyhledávání, které je pod názvem stránek. Nechtěla jsem vás mást pozastavenými nebo zastavenými povídkami, proto jsem je "odstranila". Číst si je nicméně můžete stále, ale přidám je do seznamu mezi ostatní povídky, až zase budou aktivní. Proto vám přináším tuto vícerázovku na Mumii, kterou už s Bee klohníme docela dost dlouho. Místy je opravdu kecací, protože jsme se snažily domyslet plno věcí k životu dvou hlavních postav. Přesto doufám, že se vám bude líbit.

Spolupráce s Bee


1. kapitola

Jsem potomkem těch, kterým se říkalo Med-Jai, jsem potomkem faraónových strážců. A toto břímě si s sebou ponesu až do nejdelší smrti.

Dnes se nazýváme různě. Mágové. Beduíni.

Mým údělem je chránit tuto zemi před zlem, které skrývá ve svém nitru.

Tak mě váže přísaha mých předků i slib, který jsem složil, aniž bych mohl tušit, co vlastně znamená. A aniž by se kdy mohl vyvázat.

Ve jménu vyšších zájmů jsem nucen přihlížet jak poušť zabíjí jedny po druhém ty, kteří zatoužili po bájném zlatě starověkých faraónů, či se sem vydali jen z bláhové touhy po neznámém.

Posílám jiné, aby dokonali, co poušť nezvládla. Chlapce sotva odrostlé dětským botám, kteří složili svůj slib, aniž by měli šanci porozumět čemu se zavazují, kteří tak poprvé smočí svůj meč v cizí krvi. Později to udělají ještě mnohokrát…

Nazývají mne svým vůdcem, zakladatel mého klanu byl velitelem palácových strážných. Původ mne zavazuje.

I mohu si tisíckrát přát, aby se toto proklaté místo navždy ztratilo z povrchu Země.

Nemohu se vzepřít. Nemohu odmítnout.

Jsem Ardeth Bay. Jsem prokletý stejně jako ten, kterého střežím.

×

Procházel pouští, vyhladovělý, žížnivý a blouznil. Síly ho opouštěly už hodinu po hodině a slunce neustále neúprosně pražilo přímo jemu na hlavu. A nikde nic – jen písek. V prvních chvílích se jen snažil utéct a zachránit si život, když ho prašivina Benny odmítala pustit do té kobky a zabouchla dveře přímo jemu před nosem, ale pak utíkal před nimi. Muži v černém, muži s meči, muži na koních, co ty sutiny, za kterými se jeho muži schovávali, chránili. Přežil jen on. Z celé posádky jediný muž. A právě teď ještě přidal do kroku, alespoň v to doufal, protože koutkem oka zahlédl několik tmavých postav na kraji skály, jak jej pozorují. Zabijí ho?

"Zabít?" zeptal se jeden ze starších.

Zavrtěl hlavou. "Ne, jeho zabije poušť..." Kolikrát už tahle slova řekl. Kolikrát už za něj poušť vykonala špinavou práci pro vyšší dobro? Přestal to počítat už dávno. Ale bodnutí ostnu výčitek se neubránil.

Tihle za nic nemohli. Zahnala je sem válka, boj o holý život. Nepřilákala je vidina bohatství, ani touha po jalových dobrodružstvích. Zaplatili za to vysokou cenu, za nešťastnou náhodu, která je sem přivedla... Nebylo to spravedlivé, ani správné. A nebylo to ani vyšší dobro. Poslal starší pryč, chtěl být sám. Pak pobídl koně a zamířil ze skály dolů, tím směrem, kde se daleko v písku ztrácela lidská postava.

Kdyby měl sílu a náladu, nadával by jako špaček. Nadával by z plných plic a možná kdyby byl po ruce Benny, něco by mu udělal, tý proradný fretce. Jenže se nedělo ani jedno z toho. Už ani netušil, kolik mil ušel a připadalo mu, že stojí pořád na místě, protože všude to vypadalo stejně, ale co by taky po poušti mohl chtít... Přejel si jazykem po vyprahlých rtech a řekl si, že by dal cokoli za trochu vody.

Být vůdcem znamená umět se rychle rozhodnout. Tak se rychle rozhodnul.

Jestli to bylo správné rozhodnutí ovšem nevěděl. Věděl jediné, totiž že jestli nechá zahynout tohoto muže, tak už nebude cesty zpátky.

Měl neomylný radar. Byla to jedna z vlastností, která mu několikrát zachránila život – jenže tentokrát jaksi selhala. Jinak by nebyl v poušti, neplazil se po čtyřech, protože už neměl sílu jít vzpřímeně. Byl unavený, velmi unavený a chtěl, aby to skončilo co nejdříve. Proč mu někdo nemohl useknout hlavu, nebo ho zastřelit? Horký písek mu protékal mezi prsty, škrábal ho do dlaní, odíral mu je, ale vojákovi to bylo jedno. Už nepřemýšlel nad tím, jak moc slunce hřeje, nebo jestli se schyluje k noci. Ležel se zavřenýma očima a mělce oddechoval. Pak vedle sebe vycítil něčí přítomnost. Mohlo se mu to jen zdát, ale podle všeho ten neznámý přijel na koni...

Písek vydával takový zvláštní tichý zvuk, takové něžné šustění. Mohlo se mu samozřejmě jen zdát, před smrtí se prý s člověkem dějí všelijaké věci.

Ale někdo mu dal napít.

"Slyšíte mě?" otázal se tichý hlas egyptsky.

Někdo na něj mluvil. Potichu. Velmi potichu, že ten hlas málem přeslechl. Zmoženě zakýval hlavou, ale oči otevřít nemohl, nešlo to. Byl až moc vyčerpaný na to, aby odpověděl, přesto chtěl nějak svému zachránci poděkovat.

Pomohl mu na koně, posadil ho před sebe a vyšvihl se za něj. Na okamžik jej napadlo, jaký by ho asi stihl trest, ale to už mířili zpátky do Města mrtvých. Protože jen tam, jakkoliv to znělo zvláštně, mohl být ten cizinec alespoň chvíli v bezpečí, aby se zotavil a mohl se vrátit... Domů.

„Proč... Proč... Zpátky?“ zamumlal potichu s obtížemi a opřel si hlavu o rameno svého zachránce. Otázkou bylo, proč mu pomohl a co za to bude chtít? Cítil, jak mu tělo těžkne, ztrácel vědomí.

"Nemluvte," doporučil mu tiše a přiložil mu k ústům čutoru. Cizinec pil hltavě, i když napůl omdléval.

"Proč... zpátky?" zopakoval potom svoji otázku tvrdohlavě. Zřejmě se nerad vzdával.

"Musíte si odpočinout," odpověděl mu vyhýbavě a sevřel ho pevněji, když ucítil, jak ztrácí vládu sám nad sebou.

„Ne... Nemůžu tam... Nemůžu, prosím,“ mluvil tiše, ale přesto naléhavě a potom omdlel s vidinou blízké smrti nebo mučení, které si ti místní divoši zcela určitě užijí. Nebylo to nejlehčí spaní, ale že ho někdo držel, mu dodávalo trochu klidu, i když netušil, kdo to je.

Slunce doputovalo k západu a potom se na Město mrtvých rychle snesla tma. Citelně se ochladilo. Ardeth rozdělal oheň a zabalil cizince do svého pláště. Pak se hořce pousmál. Jako mladík tady trávil mnoho nocí, takový byl zvyk. Každý bojovník to musel podstoupit. Sám, jen s mihotavým plamenem a vlastními myšlenkami. Čelil tehdy svému strachu... Zdálo se to strašně dávno.

Dal napít koni a přidělil mu trochu píce z tajných skrýší, které tady kdysi Strážci vybudovali.

Cizinec ležel blízko ohně a vypadal, že hluboce spí.

Zdálo se mu, že slyší praskání. Praskání plamenů, ten zvuk by si nikdy nespletl, obzvlášť ne když sám u ohně trávil plno večerů. A zdálo se, že je mu i tepleji. Noci na poušti bývaly chladné. Zasténal a pokusil se posadit. Stále to nešlo. Stále byl moc slabý. Byl v situaci i kondici, kterou přímo nenáviděl. Byl zvyklý spoléhat se sám na sebe, ne na druhé.

Jeho zachránce si k němu přiklekl.

"Ne, nemluvte," zarazil ho, když zpozoroval, že otvírá ústa. "Na slova bude času dost. Jen mi dávejte znamení. Je vám zle?"

Přikývnutí.

"Ještě máte sucho v hrdle?"

Znovu přikývnutí. Pomohl mu posadit se a dal mu znovu napít. Voda znamená život. Oba to věděli.

"Lepší?"

Mírné přikývnutí.

Pousmál se.

"Jméno..." zachrčel cizinec. "Vaše..."

"Jmenuji se Ardeth," odtušil. "A jsem jedním ze strážců tohoto místa."

„Proč jste... pomohl?“ položil další otázku a na chvilku zavřel oči. Jen na chvilku, aby si odpočinul a bolestivě se nadechl. Bylo mu špatně a nutně potřeboval znát odpovědi na svoje otázky. Když ho ten chlapík nechce zabít, co tedy chce?

"Protože jste potřeboval pomoci," odpověděl Ardeth tiše a dal mu znovu napít. Tentokrát do vody přimíchal pár kapek čehosi. Cizinec ucítil neznámou chuť a ucukl, než se mohl napít.

"Neublíží vám to," zamumlal Ardeth a přidržel mu hlavu. "Je to jen bylinný odvar. Uleví se vám."

Nechal se přesvědčit a loknul si. Byl to silné. Netušil, z čeho je, ale rozhodně mu pomohl. Cítil se lépe. „Děkuju,“ zašeptal a pokusil se usmát. A potom usnul. Tvrdým, zasloužilým spánkem. Nic se mu nezdálo, jakoby se propadával skrze temnotu, až se s trhnutím probudil. Měl pocit, že dno nekonečna je až moc blízko a on nechtěl vědět, jak tvrdý pád ho čeká.

Do tváře se mu opíralo horké egyptské slunce a vzduch byl těžký a prosycený prachem. Jak už tak obyčejně pouštní vzduch bývá. Ardeth spal naproti němu, zabalený do přikrývky s dýkou po ruce. Bylo to čím dál zamotanější. Určitě byl jeden z těch, kteří sledovali, jak se mu podařilo přežít ten masakr a potom utéct do pouště. A stejně ho tam nechal málem umřít, než se rozhodl mu pomoci.

Tvrdil o sobě, že je strážcem tohohle místa... Ale, co tady mohl hlídat? Tetování na jeho tváři přečíst nedokázal, bohužel.

Ale už se cítil mnohem lépe, ačkoliv netušil, kolik hodin nebo dnů prospal. Tělo ho už tolik nebolelo a dokonce se mu podařilo se postavit. Podle barvy pláště, kterým byl přikrytý, usuzoval, že nejspíš patří Ardethovi. Tak s menšími obtížemi vstal a svoji dočasnou pokrývku položil vedle spícího zachránce.

"Vidím, že už se cítíte dobře," oslovil ho Ardeth, zrovna když se pokusil odplížit zpátky na své místo. Usmíval se.

"Není to nejhorší," připustil po chvíli voják.

"To jsem rád. Včera to s vámi vypadalo zle, měl jsem strach," připustil Ardeth po chvíli. "Bolí vás ještě něco?" Zřejmě nepovažoval za nutné vstávat, všechny otázky mu pokládal vleže. A s mírným úsměvem.

„Je mi dobře. Vy a strach? Znáte vůbec něco takového?“ Ztěžka se posadil a lépe si prohlédl svého zachránce. Měl černé vlnité vlasy a oči stejné barvy. Když na něj promluvil, jeho hlas zněl uklidňujícím dojmem. Rozhodně byl... Pohledný.