18. kapitola

Dlouho, velmi dlouho jsem o sobě nedala vědět. Za to se omlouvám - osobní problémy, ze kterých mám hlavu v pejru. Tak snad Vám udělám radost.

Spolupráce s Bee


18. kapitola

Znovu prudce zamrkal a uvědomil si, že blouznil. Že se mu to jen zdálo. Jeho Mikael byl mu nikdy nic takového nenabídnul bez toho svého ustavičného remcání, jaká je přítěž, že si na všechny upíry pořídí osikové kůly a bůhví co ještě, natož aby to udělal dvakrát. Ne, tohle byla prostá halucinace - příjemná, vzrušující, ale pouze halucinace. Nebo ne? „Ano, naprosto. Já... Mikaeli omlouvám se, ale budu muset jít.“

"Tak tomu říkám vděk, člověk mu tady nabídne zadarmo večeři, k tomu přídavek a on se ještě bude ošklíbat?" utrousil Mikael a zapálil si další cigaretu, když ta předchozí padla za oběť. "Vážně jsme se dlouho neviděli, že už jsem stihl zapomenout, jaký jste nafrfňaný slečinky."

„Ne, mě vážně stačí ty krevní konzervy.“ Lehce se pousmál a poupravil si límec. To bylo vážně k popukání. Nazval tě nafrfňanou slečinkou, Vincente! Každý jiný upír by se na něj prostě vrhnul, ale ty ne. Nenapiješ se, dokud ti to nedovolí sám. Nemáš zapotřebí se mu doprošovat.

Už notně pomačkaný Mikael na něj pohlédl úkosem.

"Takže zase na černé listině, dobrý jen jako dodavatel jídla, kterému není radno podávat ruce, protože by se mohl ctihodný vládce zamazat?"

Kdy konečně pochopí, že se snažím... Ani tu myšlenku nedokončil, protože kdyby tohle řekl nahlas, detektiv by mu ta slova otřískal o hlavu. On se přeci o sebe umí postarat sám a nepotřebuje k tomu nikoho, obzvlášť ne upíra, jako je on a vládce Města v jednom. A tak jen mlčel a díval se mu do očí. Díky Jeanovi přežil ty měsíce, kdy si Mikael užíval a teď detektiv bude hrát uraženého, když sám jej využíval jako informátora na upíří straně. Měl tak nějak dojem, že si jsou kvit.

"A oč se snažíš, Vincente?" Zapomněl, že Pouto umí být zatraceně zlomyslné.

„Ah! Někdy si vážně přeji, z celého srdce, aby to Pouto mezi námi nebylo.“

"No, už se stalo, takže... Oč se snažíš? Nebo mi to zase neřekneš, protože nějaká vaše pravidla?"

„Nějaká naše pravidla?! Říkáš to, jakoby nic neznamenala! Nebýt těch pravidel, jste jako ovce... A není to kvůli nějakým našim pravidlům, pro tvoji informaci, ale kvůli Grayové. Kvůli tvému vztahu s ní, ale především kvůli tobě! Musím si tě držet od těla.“

"Jakýmu vztahu, kurva?! Tý čůze jde stejně jen o tebe, Vincente! Kdyby tebe nebylo, tak už jsem na jejím jídelníčku, pokud bych ji dřív nezpacifikoval!"

„Na to, jak strašně moc jí o mě jde, si ten  váš nevztah nějak moc užíváš. A právě proto si tě musím držet od těla.“

"UŽÍVÁM? Co tím hergot myslíš?!" zařval na něj Mikael najednou. "Říkám, že s ní nespím!"

„Ty si myslíš, že jsem si ty pocity uspokojení vymyslel? Nebo si je snad vymyslelo Pouto?“

Mikael zrudnul, ale když už do toho hořkého jablka kousnul... "Masturbace, Vincente! Co ti to říká?!"

„Ou. To musely být opravdu silné pocity, když se vyrovnaly vašemu prvnímu vyspání...“

"Víš co?!" prsknul Mikael vztekle. "Věř si čemu chceš. A neboj, už tě nebudu otravovat, pane Pravidlo! Ale pamatuj si, jednou, jednou někdo od vás udělá průser a já na něj vemu stříbro a osikovej kůl! Bez pardonu!“

„Možná to tak bude lepší.“ Vincent opravdu neměl náladu se s ním hádat, ale ono to občas s lidmi ani nijak nešlo. A možná, že díky tomu Mikael pochopí, jak to doopravdy myslel. O co celou dobu šlo. Ale na druhou stranu - žádné z jeho tajemství nesmělo vyjít na povrch.

"No to bezesporu! Hlavně nezapomeň svoje asistenty upozornit, že mě mají jako personu non grata!"

Vincent na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl a vydechl. Že by mu to nějak pomohlo se říct nedalo. Připadal si nejméně o století starší. Mikaeli, Mikaeli... Někdy vážně přemýšlím nad tím, že tě nechám mě zabít...

"Vážně? A budeš mě informovat, nebo mě potom zabijí tví pohůnci jako tvýho vraha, co?!" Díval se na něj a vážně se snažil, aby jím opovrhoval. Ale místo toho se cítil jen smutný a zrazený... Od chvíle, co z Vincenta udělali vládce města, se změnil k nepoznání. A nevěřil mu, což ho ranilo asi nejvíc.

Upír si povzdychl, udělal pár kroků blíž k detektivovi a opřel si hlavu o jeho rameno - jako několikrát předtím. Jediná věc, kterou si dovolil. „Mrzí mě to, Mikaeli.“ Nepochyboval o tom, že kdyby to šlo, objeví se smrtelníkovi nad hlavou otazník, co to má všechno znamenat. Neznamenalo to nic a zároveň to znamenalo všechno. A to byl asi Vincentův největší problém.

"To mě taky, Vincente. Co se to stalo?" hlesl detektiv otřeseně. Když se nedočkal odpovědi, přiložil si jeho ruku na spánek: "Já s ní vážně nespal, přesvědč se."

„Já ti věřím,“ vydechl nakonec. „Mikaeli, udělal jsem spoustu věcí. Některé natolik příšerné, že se je ani neodvážím vyslovit a ukázat ti je... nevím, co by to s tvojí myslí provedlo.“

"Je mi jedno, cos udělal... Ale že mi nevěříš, mě pěkně sere, to ti povím upřímně."  

„Mikaeli, já ti věřím, ale oni nevěří mě, proto je tu Grayová. Proto jsem s tebou úplně omezil kontakt. Jestli mě z něčeho podezřívají - a že je toho určitě hodně, nesmím kolem sebe mít nikoho, na kom mi záleží. Těmhle by ses neubránil.“ Upír si povzdechl. Všechno to byla pravda a on si nemohl dovolit ještě někoho ztratit. Jean se někam ukryje, uteče, ale Mikaela by našli, zajali, mučili a spoustu dalšího nepěkného. A on by s tím nesvedl absolutně nic.

"A stojí ti ten pofidérní klid za to?" zašeptal detektiv a vztáhl ruku, aby se ho vzápětí opatrně dotknul. "Stojí ti to za to, když už deset let všichni od vás i od nás ví, že jsme schopný si rozumně promluvit a nezabít se při tom? Deset let se přátelíme, myslíš, že jestli by toho chtěl někdo zneužít, že ho odradí, když spolu pár měsíců nebudeme mluvit? Tomu přece sám nevěříš..."

„Mikaeli, tohle není legrace. Udělal jsem vážně hrozné věci.“

"To je nás víc," zamumlal detektiv. "Ale sám víš, že jestli budou chtít najít tvojí slabinu, tak jí najdou, i kdyby ses snažil sebevíc..."

„Ne, když si nic nebudeš pamatovat,“ odpověděl Vincent a zasekl se. Vážně to řekl nahlas? Vážně byl ochotný zajít tak daleko?

"Ne," odpověděl Mikael. "Vím nač myslíš, a odpověď zní ne. I kdyby mě měli zabít. A jestli to uděláš proti mojí vůli, tak zabiju já tebe!"

„Můj milý Mikaeli,“ usmál se najednou upír, „nebudeš si mě pamatovat. Nikdy jsi mě nepotkal, nikdy jsme spolu nespolupracovali.“

"To je ta potíž, Vincente..." vrátil mu úsměv a zdvihl mu ukazováčkem bradu, jakoby se ho chystal políbit. "Ono to totiž nebude napořád. Už jsi se o to jednou pokusil... A mě se to vrací, v útržích, ve snech. Něco jsi mi řekl, tenkrát, když už mě byl Grayová poprvé a naposled na návštěvě. Sice ještě nevím co, ale jsem si jistý, že jednou se vrátí i to."

„A kdo říká, že by to udělal, jako posledně?“ Vincent mu uhnul a chytil jeho ruku za zápěstí. Cítil proudící krev, cítil tep srdce, cítil život. Ne, o tohle nesmí přijít. Nikdy.

"To už mě radši rovnou zabij, ale nedělej ze mě trosku s vymytým mozkem," odtušil po chvíli. "Jestli se tak moc bojíš, já se smrtí celkem kamarádím."

„Ty jsi nepochopil záměr, Mikaeli. Nepamatoval by sis pouze mě.“

"To je skoro jako mít vymytej mozek. Takže tě žádám, nedělej to... Mohl bys to respektovat?“

„Dobře,“ odkýval nakonec nerad Vincent.

Detektiv se usmál, tak trochu smutně. Najednou mu bylo po těle všelijak a na krku ještě cítil Vincentův dech a tělem mu ještě trochu probíhal třas z toho, jak se z něj Vincent napil... Jak to bylo báječné, cítit, že je zase jeho součástí. Vždycky jí byl. Už od chvíle, kdy si dokázali rozumně promluvit a nezabít se. Dávno předtím, než začalo tohle šílenství.

A když tak uvažoval nad ním, nad sebou, nad tím, co cítí, kolik let už uplynulo, když nad tím vším uvažoval dost dlouho, vycházelo mu z toho jediné, co mohl udělat.

Sklonil se a políbil ho. Ne náznakem, ne omylem, ale s plným vědomím a nefalšovaně.

Vincent se k němu přitiskl, pomalu otevřel ústa a nechal Mikaela vstoupit. Cítil jeho jazyk, jak prozkoumává jeho ústa, cítil tíhu těla na svém a byl to báječný pocit. „Mikaeli, tohle nemůžu... Nemůžu ztratit ještě tebe.“

"To se stane teprve tehdy, až mě definitivně nasereš nějakou svojí kravinou, a teď mlč!" přikázal mu detektiv drsně a pro jistotu si to ještě pojistil, aby tu pusu opravdu zavřel. Pokoušel se dohnat ztracený čas, co na tom, že to nešlo.

Cítil tu naléhavost, cítil všechno. Skrze Pouto, i na dotek. Mikael to myslel vážně, teď a tady. Na ničem jiném nezáleželo. Nechal se líbat a snad by byl přísahal, že detektiv by zašel i dál, kdyby byli někde jinde a ne v té zašpiněné uličce.

"Pozval bych tě domů, ale ty by ses asi nenechal..." Vjel mu prsty do vlasů a zvrátil hlavu. Byl přece jen o něco vyšší. A Vincentovi to ani za mák nevadilo.

„Co tě k tomu vede?“ Byl udýchaný, tlukot srdce v jeho hlavě se zrychloval a začínal znovu pociťovat hlad. A vášeň - tak silnou, že jej mohla spálit.

"To že jsi pan Pravidlo, že by?" zasmál se Mikael hrdelním smíchem a políbil ho pod ucho. "A tisíc jinejch důvodů, který ovšem můžou a nemusej bejt správný."

Vincent se pousmál. Na jednu stranu měl pravdu. Na druhou stranu... „Půjdu.“

"I když kouzlo okamžiku vyprchá?" zeptal se potutelně Mikael a dál ho líbal po uchem, dolů na krk, až narazil na límec hedvábné košile.

„I přesto. Klidně si vedle tebe jen lehnu, nebo si s tebou dám kafe, a pak zase odejdu.“

"No, to by byla věčná škoda..." Pousmál se, pak od něj odstoupil a frajersky se rozkročil. "Půjdem pěšky, nebo ti mám zavolat taxi?"

„Mně? Taxi? Mikaeli, Mikaeli... Auto bude potřebovat ty,“pousmál se nakonec, ještě jej rychle políbil a byl pryč.

"Nejsou na tohle předpisy, takhle náhodou?" křikl za ním, ale bylo pozdě. Zůstal na ulici stát sám a Vincent si ten svůj náskok patřičně užíval. Nezbývalo mu, než opravdu chytit taxi a potlačit představy, co by zatím mohl v jeho bytě udělat... Třeba i sám se sebou.

Taxikáři slíbil královskou odměnu, kterou si rozhodně dovolit nemohl, ale vzal to čert. Když se zahlédl v zrcátku, viděl tam znovu sám sebe, jen bez strniště, pomačkaného chlápka s kruhy pod očima, který vypadá, že dlouho nejedl a ještě déle nespal. A tak to mělo být.

Doma byl za deset minut a v minutě jedenácté otevřel dveře do svého bytu.

Vincent se rozvaloval v jeho křesle se sklenkou vína a v klidu upíjel. "Trvalo ti to dlouho," poznamenal suše a zvedl koutek úst v náznaku úsměvu.

"Nesýčkuj, aspoň sis mohl udělat pohodlí," odtušil, pak odložil kabát na věšák a pistoli na stolek. Byly koneckonců i doby, kdy si zvykl s ní spát, tohle byl dost velký ústupek jeho paranoie. Vincent mu mezitím nalil panáka skotské, což byla ještě lepší varianta, než víno...

"Možná jsem si vzpomněl, co jsi mi to tehdy říkal, u mně v ložnici... A pak ses pokusil, abych to zapomenul," pousmál se Mikael po prvním doušku.

"Ano? A co jsem říkal?"

"Schválně, co? Ať vím, jestli jsem se trefil." Zeširoka se zazubil.

"Buď sis vzpomněl nebo ne, Mikaeli," odpověděl pomalu upír a odložil skleničku na stolek.

"Ale no tak... Jen jsem si chtěl ověřit, že jsem si vzpomněl správně," dopil tu svoji a přiblížil se k němu. Něco ve Vincentově pohledu ho k sobě lákalo jako můru láká světlo.

"Ne, řekni mi, na co sis vzpomněl."

"Říkal jsi, že mě miluješ." Došel až k němu a sklonil se tak, aby se oběma rukama opíral vedle jeho hlavy. Aby mu Vincent nemohl utéct.

"Ano, to říkal," odpověděl upír pomalu a zadíval se detektivovi do očí. Neviděl v nich žádné překvapení, ani opovržení. Skoro jakoby to věděl dlouho a jen čekal, až Vincent udělá první krok. Fakt, že měl Mikael ruce opřené tak šikovně, že nebylo kam utéct... Nelíbilo se mu to, ale zase - vážně by byl detektiv schopný mu ublížit?

"Proč jsi mi potom vymazal paměť?" zašeptal Mikael a nosem se skoro dotýkal jeho bledé kůže. Ale jenom skoro, Vincent mohl cítit jeho teplo, vůni skotské, která se mísila s kolínskou, ale vlastně si mohl jen představovat, jestli je to skutečné…

„To si nepamatuješ? Nesměl sis to pamatovat.“ Vincent uhnul pohledem a povzdechl si. Proč jednou nemohlo být všechno lehké a jednoduché. Kdyby tady nebyla Grayová, kdyby nezabil Victorii, kdyby, kdyby, kdyby...

"Už jsi mohl pochopit, že já nejsem jen tak někdo a vaše upírské triky tak nikdy nejsou spolehlivé, vaše veličenstvo," pousmál se Mikael a když mu Vincent tak příhodně nastavil tvář, zlehka ho políbil. "Ještě pořád mě miluješ, Vincente?" hlesl potom, zatímco se jeho přítel urputně díval stranou a kdyby to bylo možné, tak by se i červenal.

„Ano... Už velmi, velmi dlouhou dobu, Mikaeli,“ vydechl a zadíval se na něj. Teď už svému strachu, svým výčitkám čelit musel. Tentokrát se nedalo nikam utéct.

"A myslíš si, že já nemám právo to vědět? Nebo proč jsi to udělal?" pokračoval Mikael, stále tak znepokojivě blízko jeho tváře. Nehnul se ani o milimetr.

„Protože Victorie s tebou měla jisté plány. Zabil bych pro tebe, Mikaeli. Jen abys byl v bezpečí.“

"Aha... A teď? Victorie už není, jsi jen ty, jenom ty, Vincente... Co dál?"

„Místo ní je tu Samantha Grayová. Možná se dá považovat za moji podřízenou, ale záleží jen a jen na ní, jestli mi dají hlavu na špalek nebo ne...“

"Ne, není tady... Nikde ji tu nevidím, vidím jen tebe," pousmál se a znovu ho lehce políbil, tentokrát na rty. "Grayová tu není, jsme tu jen ty a já."

Vincent se pousmál. Mikael to vždy zjednodušoval. Ale nikdy jej ještě takhle nesváděl - a že to bylo těžké pokušení. Ten úsměv, pohled i to, jak moc blízko byl. „Mikaeli...“

"Ano? Hodláš protestovat?" ušklíbl se detektiv.

„Vypadám na to?“ Nehodlal protestovat. Vlastně jej chtěl dokonce i povzbudit, ale nechtěl to zkazit. Navíc se mu nabízela, pro něj, dost důležitá otázka. „Co cítíš ty, Mikaeli?“

"Po všech těch hrách, u kterých neznám pravidla? Jsem asi cvok, ale jsi patrně ten nejdůležitější bejvalej člověk v mým životě. Některý lidi tomu říkají láska..."

„Doopravdy?“ Vincent byl překvapený. To nemohl popřít. Že by jej Mikael vážně... miloval?

"Podle všech mejch chabejch znalostí o lásce, podle těch zbejvajících nadějí, který moje bejvalá nestačila zabít... Jo. Takhle to má vypadat, myslím uvnitř člověka."

„Pochybuji, že tenhle vztah je něco, po čem bys celý život toužil,“ pousmál se Vincent a pohladil jej po tváři, ukazováčkem sjel na bradu a potom na krk, kde ještě byly pod límcem vidět dvě ranky. Malé, téměř neviditelné, pokud jste nevěděli, kam se podívat. Ale on to viděl... i cítil.

"Na tyhle kecy ti zcela upřímně seru, Vinci," zamručel Mikael hrdelně, když ten prst obkroužil jeho poznamenanou tepnu. Strašně dlouho za to byl na Vincenta naštvaný... A pak zjistil, že se vlastně nic nezměnilo.

„Mohu?“ optal se upír a rukama sjel na boky detektiva, aby si jej mohl přitáhnout blíž k sobě, posadit na svůj klín.

Nebránil se, naopak celkem ochotně umístil svoje kolena podél Vincentových boků a posadil se mu na stehna.

"Takhle?" usmál se potom mírně nakřivo, když ucítil, jak si ho upír sune výš.

„Takhle,“ potvrdil potom Vincent a lehce ho políbil na skráň. Tohle bylo tak příjemné. Dlouho nezažil tak pěkný, téměř lidský pocit a vypadalo to, že i Mikael si to užívá.

A ono to nejen vypadalo. Opravdu si to užíval, dokonce trochu přivíral oči. Pak pomalu sklouznul rukama dolů a položil je Vincentovi na ramena. Pevně je sevřel, jakoby potřeboval oporu k tomu, co se chystal udělat. A když ho Vincent počastoval poněkud udiveným pohledem, sklonil se a hladově ho políbil. Cítil, jak ho mírně škrábly Vincentovy špičáky a vzápětí mu po rtech přejel jeho jazyk. Uvědomil si, že pro něj by klidně ztratil hlavu, kdyby to bylo potřeba. Bože, on ho vážně miloval.

Upír jej k sobě pevně tiskl, chtěl stále cítit Mikaelovo tělo na svém, jeho teplo, jeho váhu - všechno. Tak dlouho o tom snil, ale realita byla mnohem lepší, než snění. Už jenom proto, že Mikael k němu cítil to samé a nebál se to dát najevo.

V tuhle chvíli se mu pokoušel dostat pod košili, zatímco se ze rtů přesunul na jeho krk, snad aby mu připomněl, jaké to je, když vás někdo kouše do krční tepny. Mikaelova dobrá i špatná vlastnost byla, že se neptal, dokud se neozval protest. On se tedy neptal ani normálně, ale o to teď nešlo.

Detektiv si v tu chvíli plně uvědomoval jedno, chce ho. Chce ho tak strašně moc, že je naprosto vyloučeno, aby o tom Vincent skrze pouto nevěděl. Možná proto se nebránil, když se konečně dostal pod košili k jeho nahému hrudníku... Upírova kůže byla pořád stejně hladká, jako si ji pamatoval ještě z doby, kdy u něj Vincent občas přespal. Naposledy tehdy, když mu koupil novou postel... Usmál se té vzpomínce. Pak ho znovu hladově a vášnivě políbil. A najednou se cítil svobodný.

Vincent cítil, jak Pouto sílí a obával se jediného - postupu na další, silnější úroveň. Pamatoval si Mikaelovu reakci na jeho oznámení, ale tentokrát věřil, že mu to vadit nebude a hlavně ani netušil, jak by mu to v takové situaci měl říct. Hlavně ani nechtěl, protože u sebe měl konečně člověka po kterém toužil roky. Bylo to jako sen, ze kterého se Vincent nechtěl probudit. Bohové, jak on byl vášnivý.

Když z něj tu košili dostal úplně, detektiv se na něj podíval a trochu se pousmál.

"Co takhle postel?" navrhl šeptem.

„Rozhodně to pro tebe bude pohodlnější,“ odpověděl Deveraux.

"A tobě to tam bude víc slušet..."