Poušť - 3. kapitola

Dlouho tu nebyli.

Spolupráce s Bee

3. kapitola

Obtloustlý, upocený mužík Rickovi ale řekl, že má jenom jeden pokoj. A jemu nezbylo nic jiného, než souhlasit. Tak se alespoň vyspí na zemi. Nejdřív ale musel za svým zachráncem, aby jej informoval o tom, kde jsou ubytováni. Vzpomněl si, že Ardeth říkal něco o muzeu a po pár omylech konečně natrefil i na člověka, který mu poradil kudy jít. Ostatně, nebylo to těžké, majestátní budova se ohlašovala už na dálku.

Ardethova koně potom našel u bočního vchodu, zvíře bylo lehce neklidné, ale jeho poznalo a nechalo se i pohladit. Už přemýšlel, jestli má jít dovnitř, nebo počkat, když se Ardeth objevil ve dveřích v doprovodu malého muže.

Ve svém pouštním oděvu vypadal jako pěst na oko, zvláště když jeho průvodce byl oblečený podle evropského stylu a naškrobený do posledního knoflíku. Ale po chvíli už tak nepatřičně nepůsobil, snad si Rickovo oko zvyklo na kontrast pouště a města... Rozloučil se s malým mužem, po místním způsobu ho pozdravil a počkal, dokud se těžké dveře muzea nezavřely. Potom se otočil a když uviděl Ricka, trochu se usmál.

"Řekl jsem si, že tě musím informovat o tom, kde jsem nás ubytoval. Bohužel... Měl jen jeden pokoj, ale klidně se vyspím na zemi."

"Nějak to uděláme. Hlavně abych nemusel nocovat někde na ulici. Obyčejně sice spávám venku, ale když už jsem po sto letech zase ve městě, přišlo by mi to takové hloupé." Ardeth odvázal koně a tiše mu něco šeptal. Jestli ho předtím Rickovo hlazení uklidnilo, po těch slovech byl náhlé mírný docela jako beránek.

"Stejně budu muset jet ihned ráno, jemu se tu moc nelíbí."

"Nedivím se. Nikde žádné hranice. Určitě se cítí nepohodlně, asi jako ty. Všechno vyřízeno?" Měl nutkání se zeptat, co si tu potřeboval Ardeth zařídit. Zrovna on a ve městě? Ale nezeptal se, nejspíš by se mu to nelíbilo.

"Všechno vyřízeno. Možná bych sem měl jezdit častěji, pak bychom to snášeli lépe. Osiris i já." Odvázal koně a ještě jednou ho lehce pohladil. "Takže, kam jdeme?"

"Není to daleko."

Prošli několika úpravnými, skoro až výstavními ulicemi, až se pozvolna dostali to té méně počestnější části města. Tam taky Ardeth konečně přestal budit pozornost, vlastně tam celkem i zapadal. Rozhodně si ho pár pochybných existencí málem s někým spletlo, čemuž se od srdce zasmáli oba. Jeden pouliční zlodějíček se je pokusil okrást, ale byl chycen Rickem a navíc se málem pořezal o Ardethovu zbraň, což mělo nevídaný účinek. Ani neprotestoval, když mu Rick doporučil, aby se rychle ztratil.

Když dorazili k hostinci, Ardethovou první starosti bylo dobře ubytovat Osirise a postarat se, aby měl dost jídla i vody. Teprve potom se nechal zavést nahoru a když uviděl takřka holý pokoj, jen pokrčil rameny.

"No, už jsem spal i na horším místě."

"Máš tu postel, koupelnu, co víc si přát?" zamumlal Rick.

"Nic nenamítám," otočil se na něj Ardeth. "A o to spaní na zemi si můžeme klidně hodit mincí. Ať je to spravedlivější. Vy si přece na spravedlnost potrpíte, ne? Myslím, lidé jako ty. Francouzští gentlemani."

"Jsem Američan, i když jsem u cizinecké legie," pousmál se Rick a zapadl do koupelny. Už se docela těšil na to, až se oholí a bude cítit alespoň trochu jako člověk.

"Jdeš taky?" Rick do pokoje vešel s ručníkem omotaným kolem boků, skoro  jakoby se ani nestyděl.

Ardeth po něm loupnul okem, ale potom kývnul. Když si pak stoupnul, rozhodl se mu oplatit důvěru a po chvíli váhání si přetáhl tuniku přes hlavu.

"Jdu," zamumlal potom, protože se do něj zabodl Rickův zkoumavý pohled.

Protože Ardeth byl... svým způsobem přitažlivý. Svalnatý, široká ramena, opálený a každý ví, jak to v armádě mezi chlapy v dlouhých nocích chodí. Ne, že by někdy "hrál" s nimi, nikdo to na něj ani nezkoušel, protože by dostal akorát tak do nosu. Rick na tohle nebyl, ale s ním... S Ardethem, možná. Zatřásl hlavou a ušklíbnul se nad vlastními myšlenkami. Tohle bylo absurdní.

Dokonale absurdní, protože když za ním zapadly dveře, tak ještě slyšel, jak se klíč otáčí v zámku. Zjevně nestál o žádnou společnost a tím méně pak o jeho. A kromě toho - znali se ani ne týden. A nad tím se musel zasmát. Nad další absurditou tohoto dne. Copak jeho společník předpokládal, že za ním vleze do koupelny a znásilní jej tam? To bylo k smíchu. Ne, vážně to bylo k smíchu. Při své kondici by nepřepral ani pandu.

Pak se ale ozvalo cvaknutí klíče znovu, ani ne po dvaceti minutách a Ardeth se objevil, od hlavy k patě zamotaný do osušky. Když se na něj podíval, zatvářil se nechápavě, protože Rickovi pořád cukaly koutky.

"Děje se něco?"

"Ne, nic. Jen jsem ti chtěl poděkovat, že jsi mě zachránil, ačkoliv jsem doufal, že mi důvod trochu víc objasníš," odpověděl Rick potom, když si pročistil hrdlo.

"Ach... Omlouvám se za ten klíč, to je zvyk. Ta koupelna je bez oken, jediný východ uzamčený - podvědomý pocit bezpečí." Ardeth pokrčil rameny, trochu omluvně. "Kromě toho ti vlastně ale nemůžu dát odpověď..."

"Ne, to je v pořádku."

Když potom slunce zapadlo a na Káhiru padla noc, Rick byl rád, že neslyší žádné šumění písku, ta zatracená zrníčka se dostala všude! Ale bylo příjemné, že konečně jednou bude zase spát v pokoji, i když na zemi. A navíc s chlapem, kterého ani nezná - na druhou stranu mu zachránil život.

A pak k jeho překvapení to vedle něj měkce zašustilo a potom temně žuchlo. Ucítil vůni mýdla smíchanou s vůní pouště. Než stačil něco říct, Ardeth promluvil sám.

"Tohle je zákon rovnosti, nemůžeme mít postel oba, tak ji nebude mít ani jeden. Já nebudu mít výčitky svědomí, že spím na posteli, ty nebudeš nabručený, že mám pohodlí."

Rick se otočil čelem k němu a potom se zasmál. "Nabručený nejsem, mohl jsi tam klidně zůstat." Byl vážně rád, že je v pokoji tma a Ardeth mu nevidí do tváře. Z těla jeho společníka sálalo neuvěřitelné teplo a to bylo příjemné.

"Ano, to je pravda, ale tohle je zase spravedlnost po mém způsobu, víš? Navíc je tohle poslední noc, kterou spolu trávíme. Zítra se musím vrátit... A tys mi slíbil, že na Hamunaptru zapomeneš. Je hezké, být ti takhle blízko. Ani nevím proč."

"Snad z toho nebudeš mít problémy," odpověděl voják a ošil se. Cítil na sobě jeho pohled, záměrně neodpověděl na jeho malé vyznání, protože i jemu bylo příjemně. Bylo mu dobře, když se vysílený opíral o Ardethovo silné tělo v sedle Osirise.

"Ne, nebudu mít problémy. Velitelovo slovo bývá zákonem a špatně pochodí, kdo by se odvážil něco namítat. Kromě toho, pro mé lidi jsi mrtvý. A když to tak zůstane, bude to jedině dobře. Tahle země nenosí štěstí. Ani já ne."

"Zachránil jsi mi život, to štěstí je. Nebo ne?"

"Jsi první... Neptej se kolik jich muselo zemřít."

"Zeptám se jinak. Proč jsi zachránil mě?"

Ardeth se na chvilku odmlčel. Cítil Ricka jen pár desítek centimetrů od sebe a bylo to mnohem intenzivnější, než když ho předtím objímal, aby mu nespadl z koně. Pořád cítil to cosi, co předtím v poušti...

"Do Hamunaptry většinou zabloudí blázni, dobrodruzi, hledači pokladů, kteří myslí, že bez práce přijdou k velkému bohatství. Nezajímá je nic, než vlastní prospěch, je jim jedno, co se skrývá pod městem, co mohou vyvolat... Neznají nic, než sebe. Takoví obvykle mizí v poušti, kterou chtěli okrást. Ale tys nepřišel ani za bohatstvím, ani za slávou. Přišel jsi náhodou, aniž bys věděl, kde ses octl. Nemohl jsem tě nechat zemřít, jako ty ostatní. Tys za nic nemohl..."

"Přesto... Ti děkuju," zašeptal nakonec Rick a zavřel oči. Měl tak uklidňující, příjemný hlas, který se velmi dobře poslouchal.

"Nejlépe mi poděkuješ, když zůstaneš naživu... a budeš se vyhýbat poušti," Ardeth se usmál. A ze všech sil ignoroval tu sílu, která ho k Rickovi táhla víc a víc. Protože se ráno rozejdou a on už ho nikdy neuvidí. Nikdy.

Rick se potom najednou zvedl. Snažil se Ardetha nijak nedotknout, když se natahoval pro deku z postele. Začínalo být chladno, a potom je přikryl. "Nezaručím ti, že zůstanu na živu. Slova budou muset stačit."

"Občas se tu objevím, když tu mám nějaké vyřizování. Přeptám se na tebe." Ardeth se pousmál, ale potom se ošil, když se přes něj Rick natahoval. Dokonce i zadržel dech, ale nebylo mu to nic platné, protože se s ním vzápětí octl pod jednou dekou a Rick byl pořád blíž a blíž. Nebo mu to tak aspoň připadalo.

"Promiň, je mi zima. Jestli ti to vadí, tak tu deku stáhnu," zamumlal potichu a zazíval. "Já tu moc přátel nemám, nevím, koho by ses měl ptát."

"Ale já tu mám známé a ti mají známé... A tak dál." Když Rick znovu zazíval, Ardeth se osmělil a lehce ho pohladil po vlasech. "Měl by ses konečně pořádně vyspat."

"Jdu na to,"  pousmál se voják a zavřel oči. Ruka z vlasů zmizela, to bylo nepříjemné. "Hm... Pokračuj."

"Takhle?" optal Ardeth sotva slyšitelně a ruka se vrátila na místo. Hladil ho opatrně, skoro se ho nedotýkal. Nejasně cítil jak ho svírá strach, ale stejně pokračoval. Jedna noc, potom ho už neuvidí. A když člověk zachrání jinému život, už navždy to mezi nimi vytvoří pouto.

"Hmm," zamručel spokojeně Rick a pomyslel si cosi o tom, že trochu něžnosti si může dovolit i on, ne? Nakonec se k ruce víc přitulil a snažil se usnout. Ale moc se mu to nedařilo, protože ruka sklouzla z jeho vlasů na krk a potom ho lehce pohladila po rameni. Byla příjemně teplá, hlavně v porovnání s chladem v pokoji.

Stále to ale bylo příjemné, stále ho to neprobíralo úplně z rozespalosti, spíš vyvolávalo na jeho tváři mírný úsměv.

Ardeth ho hladil znovu a znovu, když se k němu Rick přitiskl, zprudka se nadechl, jak to nečekal. A jak to bylo příjemné. Tak strašně moc příjemné... Když mu potom Rick zavrtal hlavu ke krku a vdechoval jeho vůni řekl si, že ji nikdy nezapomene. Byla specifická, ještě nikdo takhle nevoněl. Nebylo to jako parfémy, kolínská... Nic takového. Jen Ardeth a něco málo z pouště.

Beduín ho po chvíli váhání objal. Poslední noc, připomněl si v duchu. Pak už se nikdy, nikdy nepotkáte. Sklonil se a lehce ho políbil na čelo. Rick zdvihl hlavu a polibek mu instinktivně vrátil. Na ústa.

Ardeth se zachvěl, ale potom ho sevřel pevněji a políbil, jakoby nikdy nemělo přijít ráno.

Rick zasténal, volnou rukou vjel do jeho černých hustých vlasů a dál se na něj tisknul. Hřál. Měl sametově hebkou kůži, oproti které se ta Rickova zdála hrubá.

Nemluvili, slova byla zbytečná a jen by všechno pokazila. Ne, nebylo vůbec nutné mluvit. Jen se dál líbali, tiskli k sobě, Rick se pokoušel ho rozcuchat a celé to bylo tak neskutečné, až by si Ardeth myslel, že ho rozum ošálil. Kdyby necítil Ricka v náručí.