Přání - 10. kapitola - Výlet

Drahoušci, dnes jsem se z rozmaru podívala na DS do rozcestníků na blogy a ejhle, co jsem nenašla - sebe! Tudíž jsem redaktorům lehce křivdila - určitě mají dost věcí na práci, tak mě přidali do odkazů později - nevadí. Hlavní je, že mě nakonec přidali. Jenže jsem si toho všimla zřejmě později, než bych měla a asi mi uteklo několik kapitol, které jsem jim měla nahlásit - můj problém. Takže ode dneška, vážení, najdete i oznámení u DS. :-)

Jinak přináším novou kapitolku Constantina, na kterého se všichni úpěnlivě dovoláváte.

Spolupráce s Bee


Výlet

Ten večer Chase u Johna seděl v křesle, u toho směšně dlouhého stolu, a přemýšlel. John s tím měl vždycky problém – zabít nebo přizabít člověka, hybrida nebo prostě nějakou věc, kterou Chase byl, na které mu záleželo. A teď šel za Midnitem a hledal řešení, která by vyvrátila jeho vlastní smrt.

Nenapadalo jej nic, po čem by nekončila jeho duše v Očistci. Žádný rituál ani kletba – nic. Jen vymítání, spoustu řevu a bolesti. Viděl to přece už tolikrát, tolikrát byl u toho, když John dělal svou práci… Ale než umřel, nikdy si ani vzdáleně nedovedl představit, co se za tím skrývá. Ten pocit, jak vám trhají páteř z těla, pomalu a nerv po nervu, tiše to praská a každé to prasknutí znamená novou kaskádu bolesti rozlévající se až za hranice vědomí… Rudá. Rudá je barva bolesti.

"Hodláš se upít k smrti, Johne?" zeptal se Midnite, když mu naléval potřetí.

"Nemůžu si vykouřit plíce, tak si vychlastám mozek…" zachrčel John. Potřeboval myslet, potřeboval myslet bez zábran a zábrany… Zábrany bylo nejlépe utopit v alkoholu. Věděl, že potom, potom budou jeho myšlenky přístupné čemukoliv co může pomoci a jeho svědomí tomu nebude bránit.

"Jenže když si vychlastáš mozek, tak mu stejně nepomůžeš a nic nevyřešíš," odpověděl Papá a nalil skotskou. "Nehledě na to, že tě potom napadnou akorát kraviny, který se budeš pokoušet realizovat a já ti do hrobu pomáhat nebudu."

"Ty totiž nepomáháš nikomu, Midnite," odpověděl John a naklopil do sebe další skleničku. "Přítel, nepřítel, je ti to jedno…"

"Že to tvrdíš zrovna ty!"

"Bál ses, že ti rozmlátím podnik, tenkrát, o nic jinýho ti nešlo a nejde, jen o sebe!" Ušklíbl se a rozvalil se na baru. Alkohol už začínal pracovat… "Myslíš, že to nevím?"

Midnite mlčel. Věděl, že když John takhle začíná, je to jen z nejhlubšího zoufalství… Přihnul si ze svojí skleničky a nalil jim oběma ještě jednu.

"Fajn. Co potřebuješ?"

Exorcista zvedl hlavu.

"Nejspíš se ještě jednou projet…"

×××

Chase necítil nic. Vždycky tomu předcházelo chvění, závratě – cokoliv – ale teď nic. Jen se všechno zhouplo a najednou seděl v polorozbořeném baráku bez střechy, místo stolu pár třísek a nohy zabořené v něčem, co jen vzdáleně připomínalo podlahu. A kousek, jenom kousíček od toho místa, kam upíral pohled, stál známý pár bosých nohou. Jejich majitel promluvil o chvíli později.

"Moc rád tě vidím, Chasi," protáhl mazlivě a usmál se. Pak se velkorysým gestem rozmáchl kolem sebe. "Jak se ti líbí v tomhle útulném bytečku? Musím se přiznat, že mně to vyhovuje mnohem víc, než předchozí varianta. Cítím se tu… O poznání lépe."

A Chase jen mlčel. Vzpomínal si na všechno, co Luovi nalhal, jak se ho snažil přesvědčit, obelhával ho, zatímco mu šéfovi poskoci rvali vnitřnosti na cucky, dokud neřekl jedinou hlásku – ale teď je nikde neviděl. V hlavě se mu honila jedna jediná myšlenka – co tady sakra chce?

"Jak se máš, Chasi? Jak se má můj oblíbený přítel?" zeptal se Lu mazlivě a přešel k němu. Vlhkou rukou mu přejel po tváři, u kohokoliv jiného by to vypadalo jako pohlazení. "A jak se má John? Je na tebe hodný? Chová se k tobě slušně? Je na tebe něžný, jak si zasloužíš?"

Nikdy v životě by nečekal, že se v téhle situaci ocitne. V situaci, ze které se jeho nevymáchaná huba nevykecá. Vždy to nějak zvládl. Ať už se jednalo o kontrolu auta po tom, co mu John vyhodil zrcadlo s nasraným démonem na kufr nebo zákaz vozit toho divně bledýho a vysokýho chlápka každej den – všechno levou zadní. Ale tohle? Jen seděl, díval se před sebe – ne Luovi do očí – a v duchu se proklínal. Proklínal Maryann, proklínal jejího debilního středoškolského přítele na sex a nejvíc ze všech proklínal Freda a jeho zabijácký matroš. Nejhorší na tom však bylo, že si za všechno mohl sám. Zkurvený Gabriel…  

"No tak, proč mlčíš?" dobíral si ho Lu s úsměvem a jeho ruka se zapletla Chasovi do vlasů. "Já jen chci, aby můj oblíbený přítel měl všechno, co si zaslouží… A dodržel svoji dohodu." Zvláštní jak rychle se může ochladit jen pronesením jedné věty. "Tak co? Je na tebe John hodný, něžný, hotový anděl? Nebo je to zkažená, černá duše, která náleží peklu… Stejně jako ty?"

A co mám asi jako odpovědět? John by Lua určitě okamžitě poslal do míst, kam slunce nesvítí a s ničím by se nemazlil. Koneckonců, jeho duše náležela teď Nebi, ať dělal, co dělal. Jenže Chase měl svého šéfa přímo před sebou. Se znepokojivými otázkami a ještě víc nepříjemným pohledem a velmi dotěrnou rukou, ze které se mu chtělo zvracet.

"Rozmysli si to dobře, Chasi. Vidím, že dneska nemáš moc chuti k mluvení, ale příště budu chtít svoji odpověď. A budu ji chtít všemi prostředky…" Lu se sklonil a vtiskl mu polibek na rty stejně vlhký jako jeho ruka. "Pamatuj si to, Chasi, všechno, všechno, co jsem ti dal a zač mi dlužíš."

Pak byl náhle pryč a všechno, co s sebou nesl, taky.

×××

Midnite znal Johna už léta. Znal jeho deprese, a že je měl většinu svého života. Znal přesně ten jeho výraz čirého zoufalství – jako měl právě teď. Pil jednu za druhou, v horších časech kouřil, blábolil nesmysly a až přehnaně kritizoval všechny a všechno.

Ale všechno tohle mělo jediný cíl, tentokrát ano. Potřeboval jen otevřít svoji mysl, tak jako ji neotevřel už léta, potřeboval se dostat ke všem myšlenkám, které sídlily kdesi v jeho podvědomí, a všechno to dostat na povrch…

Což se povedlo.

"Potřebuju se projet, Midnite, potřebuju hodně velkou a silnou vlnu, protože potřebuju hodně do minulosti… Hodně hluboko."

"Kolik?"

"Deset let minimálně."

"Johne, víš moc dobře, že čím delší dobu tam budeš, to bude horší návrat do reality," promluvil po chvíli ticha a vybavil si přesně před pár lety, kdy se nechal pomalu zabít kvůli té holčině a Kopí Osudu. "Vážně ti na něm tak moc záleží? Vážně se necháš pomalu zabít?" Napadaly ho další otázky typu Proč ho prostě nezabiješ a nepošleš do Očistce?  Ale nebylo by moudré se ho ptát, zrovna v tomhle rozpoložení.

John nezklamal.

"Ještě nějaký blbý otázky na skladě, Midnite?" Jeho mysl už byla otevřenou propastí, do které padalo všechno s nenávratností černé díry. Už věděl, co má dělat, a musel to udělat, než vystřízliví, protože pak by možná na ten Midnitův návrh přistoupil… A do nejdelší smrti toho litoval. "Miluju ho, jakkoliv divně ti to zní. Ale možná si ještě vzpomeneš, co to je láska."

A Midnite věděl, že je v koncích. Spíš dokonce a doslova v prdeli. Zamilovaný John. To mu ještě scházelo. "Fajn, ale já tě křísit nebudu," vzdal to nakonec, dopil svojí skleničku a šel dozadu. Za ty Dveře s velikým D. Kde bylo plno věcí, které by správně neutrální strana neměla vlastnit, vlastně by ani neměly pomalu existovat, ale každý věděl, kde se nachází. Každopádně kdokoliv, kdo by se pokusil je přivlastnit, by byl korunovaný blbec.

Mohl ještě pořád doufat, že John ví, co dělá. Že s jeho zkušenostmi, jeho znalostmi, jeho schopností přežít cokoliv, včetně vlastní smrti, přežije i tohle… Doufat mohl koneckonců vždycky. A i když tomu John nevěřil, vzpomínal si, co je láska.

Přesto se zeptal. Riskoval jen jednu přes hubu a v tomhle stavu by se John stejně netrefil.

"Jsi si jistej?"

"Smrtelně jistej," ušklíbl se John a nebylo to ani trochu hezké.

"Tak dobře," zazněla odpověď a John jej následoval. Stále tam bylo – uprostřed té místnosti. Skoro zlověstně prázdné a čekalo na svoji oběť. Midnite si pomyslel něco o Johnově příčetnosti, protože celou dobu, co tuhle určitou věc vlastnil, byl tenhle člověk jediný, kdo křeslo použil – teď se k tomu měl dokonce podruhé. To bylo samo o sobě dosti šílené.

John se zul a přitiskl chodidla k podlaze. Studila jako vždy… Alespoň něco se v tomhle světě nezměnilo, když už on přišel o rozum. Jo, přišel o rozum. Smál by se sám sobě, kdyby se teď pozoroval, smál by se, až by mu bylo zle. I Midnite by se měl smát.

A přece tu bylo ticho jako v kostele. Palce na nohou mu pohladila vodka. Zahlédl rozžhavené vlákno žárovky. Pevně chytil opěrky křesla.

"Tak do toho!"

Bože, já jsem zešílel!

A pak se svět převrátil naruby a jeho duše, vědomí i rozum, s ním. Na začátku ovšem nebylo nic, jenom tma.

A pak uviděl. Uviděl neschopnou matku, jen zábleskem. Několik hádek, které musel Chase prožít, rvačky, dobírání na školní chodbě. Nic z toho vidět nechtěl, to nepotřeboval. Potřeboval tu jednu určitou vzpomínku.

Johnova duše se promítla na chodbu střední školy. Sledoval středoškolského Chase, Chase člověka, puberťáka.

"Ahoj kámo, hele, sháníme někoho na večer do party…"

"Stačí, když na to budeš myslet… Fakt myslet…"

Úsměv, ten široký zhulenecký úsměv a říznutí do dlaně. Chasovo nemrknutí, nezasyčení naznačovalo, že byl na bolest zvyklý a nevadilo mu to. Kapky stékající po jeho bílé kůži a následovné tisknutí dlaně k látce trička, co měl na sobě.

Ty roky, co se znali, ty roky, kdy se Chase nemohl dotknout jeho dveří, aby mu to nezpůsobilo ošklivé poranění, ty roky, kdy marně vzpomínal, co si tenkrát přál…

Viděl, jak Maryann skočila z okna svého bytu, protože po pětadvaceti začala její krása uvadat, a její manžel požádal o rozvod, protože co s trofejí, která se oblýskala… Viděl, jak Elliot boural, sjel do vody a než ho záchranáři vytáhli, bylo pozdě.

Viděl, jak Fred se svým kámošem, oba dočista vyhulení, vážně upsali duši Luovi. Ale k čemu, když je Lu měl v hrsti už dávno předtím…?

A pak to najednou pochopil. V té jediné oslnivé vteřině věděl všechno, protože nic nebylo nad slunce jasnější. Chase si nikdy nevzpomenul, co si vlastně tenkrát přál…

Možná proto, že měl úplně prázdnou mysl, možná proto, že byl puberťák, možná proto, že dokud nepoznal Johna, tak na tyhle věci nevěřil. Že by pár středoškoláků dokázalo vyvolat ďábla a upsat se mu. A možná proto, že nikdy nečekal, že by se něco takového stalo – tak si prostě NIC nepřál. Nepřál si miliony, nepřál si slávu, moudrost ani věčný život.

Lu podváděl. Jak příznačné pro pána Pekel.