22. kapitola

Láska je silná. A občas se musíme pro milované obětovat. Jean miluje Vincenta celým svým srdcem a udělá pro něj cokoliv... Vážně, cokoliv?

Spolupráce s Bee

„Jeane, je to Mikael! Ten Lovec je Mikael!“ dostal ze sebe, hned jak rozrazil dveře. Sotva se udržel na nohou a jednu dlaň si tiskl k ráně na břiše. Vypadal příšerně. Zakrvavený, na několika místech kabát probodnutý, někde ještě byly zbytky třísek. A potom ve vší parádě padl na kolena a vykašlával na koberec krev.

Přítel ho vmžiku podpíral. A když zjistil, že není schopen ujít už ani krok, vzal ho do náručí.

"Vincente... Jen klid, bude to dobré..." zašeptal mu, když ho pokládal na postel a opatrně z něj stahoval zkrvavené oblečení.

„Je to Samantha. Ona je Vickiina stvořitelka. Ví, že jsem ji zabil. Proto jde po mně,“ mumlal dál. „Nevím, kde přišla k těm složkám o Mikaelovi, ale ten výzkum zřejmě dokončila. Jeane, on si nic nepamatuje. Kdybys viděl ten pohled... Už to není ten, koho znám. Ani Pouto se neozvalo po celou dobu boje. Nemohl jsem ho nijak zastavit,“ chrlil ze sebe dál a téměř péči svého přítele nevnímal.

Ten zatím prohlížel ránu na břiše. Zpustošila co mohla, ale naštěstí nebyla smrtelná, jakkoliv hrozivě to vypadalo... Zahojí se to. Všechno se to zahojí. Kromě Vincentovy duše. Pak si uvědomil, že jeho přítel pláče.

"Vincente!"

Oslovený se mu zhroutil do náruče a tiše naříkal. Jak Jeana miluje, že ho nechce ztratit a nemůže dovolit, aby kvůli němu přišel jeho přítel, či někdo jiný, o život. Že ho to mrzí. Deveraux si uvědomoval, že tohle všechno nebylo ani trochu důstojné, ale když spatřil Mikaela, všechno pečlivě skryté opět vylezlo na povrch s tou největší možnou grácií a zasáhlo každou buňku v těle, tedy kromě Pouta - to mlčelo jako zabité. A možná, že bude už mlčet na vždy.

A Jean ho držel tím pevněji, čím víc narůstalo ve Vincentovi zoufalství. Nemohl dělat nic jiného, v tuhle chvíli ne. Kromě toho, že ho musel ošetřit, jinak by mu vykrvácel do postele. Rány po stříbře se hojily vždycky špatně... A v tuhle chvíli asi úplně nejhůř. Protože v tuhle chvíli si Vincent přál umřít tak, jako ještě nikdy předtím.

Obvázal ho, uložil a pečlivě osušil vlhké řasy. Vincent byl bledý, potřeboval krev. Jednu konkrétní, aby byl přesný. Jean v tu chvíli riskoval všechno na čem mu záleželo: jeho lásku. Ale udělat to musel. Zdvihl se a odemkl tajný trezor za obrazem. V nejmodernějším chladícím boxu tam byla jediná krevní konzerva. Musel to udělat. Kvůli němu ano.

"Schovával jsem ji na horší časy. Až bude nejhůř, říkal jsem si, aniž bych věděl, co to znamená..." řekl, aniž se otočil. "Miluju tě, Vincente, víc než svůj život. Ale já nejsem ten, kdo je k tobě připoutaný." Zamkl trezor a vrátil se k posteli. Ty nechápavé oči ho bolely. Vložil konzervu do bledých rukou. "Pouto není mrtvé, jen spí. Zrušit by ho mohla jedině smrt. Napij se, má lásko, a udělej, co musíš."

Na štítku bylo hranatým rukopisem jméno dárce. Mikael S.

„Svým způsobem ke mně jsi připoutaný. A já k Tobě. To nevíš, co se stane, když se jeden upír napije krve druhého?“ Slabě se pousmál a zuby protrhl obal konzervy. Za tohle byl Jeanovi vděčný. Téměř jediným douškem obsah vypil a znovu si položil hlavu do polštářů. „Nezabil mě, Jeane. Měl k tomu perfektní možnost. Neměl jsem se jak bránit, byl jsem slabý jako moucha, ale nezabil mě a ještě mi řekl jméno, které jsem potřeboval.“ Chytil přítele za ruku a stáhl ho vedle sebe. Teď jej u sebe potřeboval cítit víc, než kdy dřív. „Zabiju tu svini za to, co nám udělala,“ promluvil potom do ticha pokoje.

"Probuď to Pouto, Vincente. To je teď důležité. Bez něj nikdy nebudeš šťastný," poradil mu Jean tiše a přitiskl se k němu.

„Smířil jsem se s tím, že ho už nikdy neuvidím. Jsem teď šťastný s tebou. Jediné, co mě trápí je to, že ho Samantha využila k tomu, aby z něj udělala vraždící monstrum a pokusila se tě zabít. Nesmím o tebe přijít. Miluji vás oba.“

Jean se usmál. Pak se natáhl a políbil ty plné rty, o které se celých pětapadesát let nemusel dělit.

"Probuď to pouto, má lásko. Ukaž Grayové, kde je její místo!"

×××

Znám svou bolest stejně dobře jako znám své sny. I ona je ve mně vymalovaná zářivými barvami, že připomíná obrázek z dětské knížky. Na začátku nebylo nic než bolest, zrodil jsem se z ní a byl v ní vychován. Ta ocelová kladiva tepala den za dnem o moji lebku i o moje kosti a pořád mi dávala vědět, že žiju. Protože jen živí cítí něco takového.

Na bolest jsem nikdy léky nedostal a pak už to nebylo potřeba, byla mojí součástí odnepaměti, že jsem si ani neuvědomil, kdy zmizela. Možná ve chvíli, kdy jsem poprvé zabil a naplnil svůj úděl. Ten den moje sny přestaly být šedé a moje existence prázdná. Umyl jsem si ruce v krvi a poznal svůj budoucí život. Už se nevrátila.

Až teď.

Jsem trestán. Po zádech a stehnech mi teče krev, moje vlastní krev, cítím, jak se každý úder zakusuje do mého těla a nechává za sebou cáry kůže a obnažené maso. Nekřičím, dřevěný roubík v sobě nese hluboké otisky mých zubů. Možná mě chce zabít, protože já jsem tuto noc nezabil.

Nemám jméno. Nepotřebuji ho. Ale nemohl jsem zabít někoho, kdo mi jej dal. Je šedivé stejně jako mé sny kdysi dávno, ale je moje. První věc, kterou mi kdo dal.

A já mu dal jiné jméno oplátkou. A proto mě teď chce zabít. Nechce, abych si vybarvil své dávné sny.

×××

Sir Gosling dostál svému slovu a všechny informace o jménu, které mu Vincent dal, poslal včas. Dokonce i se specialistou. Vincent vyřizoval papírování pro policii, kdy potřebovali do vazby jednoho upíra. Vládce upíjel krev a podepisoval složku se svým schválením pro převoz, když se rozrazily dveře a dovnitř vstoupil vysoký a tmavovlasý muž s ostře řezanou tváří. Jeho pohled by mohl s klidem zabíjet. Rázným krokem prošel místností a zastavil se až na stupínku před stolem. „Pierre d’Lacomte. Sir Gosling posílá své pozdravy a tohle vám mám předat,“ poklepal na složku ve svých rukách a položil ji na kraj stolu.

„Vincent Deveraux, těší mě.“

"Zároveň vás sir Gosling žádá, abyste mi předal všechny dosud získané informace, abychom mohli postup proti tomu monstru korelovat. Doufáme, že v Tajných archivech by snad mohl být popsán způsob, jak tu zrůdu zabít, aby nás přestala ohrožovat."

„Ty složky vám dám pod jednou jedinou podmínkou - nebo rozkazem. Přeberte si to, jak chcete.“ Vincent položil pero a odsunul svoji práci stranou. Nakonec uchopil skleničku a dopil zbytek krve. Pousmál se nad zdviženým obočím Pierra, vstal ze židle, jen aby došel k baru a nalil svému hostu také něco k pití a sobě dolil.

"Poslouchám," odtušil nakonec vyslanec sira Goslinga a přijal sklenku. Whisky a krev, Vládce si skutečně potrpěl na okázalost. Nebo možná chtěl jen udělat dojem.

„Tento... Lovec je člověk, na kterém mi velmi záleží. Měl jsem s ním... Nazvěme to - menší souboj,“ Vincent se chytil za břicho, „a poznal ho. Bohužel někdo mu vymazal vzpomínky na tu dobu, kdy byl ještě úplným člověkem, bez instinktu zabíjení upírů. Potřebuji ho živého, nějak se pokusit přivést jeho mysl zpět. Přál bych si, aby tohle zůstalo mezi námi. Pokud se ovšem nic z mých přání nepovede a přijdeme na způsob, jak Lovce zabít, můžete to udělat. Ty informace vám dám jen pro případ, že by se zde, nebo jinde, objevil nějaký jiný Lovec. Ale pochybuji o tom - tenhle má nařízeno zabít pouze mě.“

Pierre d'Lacomte pozdvihl obočí, že se málem dotklo jeho vlasů.

"To nemyslíte vážně, Vincente. Nebo snad ano? Ten... muž... povraždil desítky vašich lidí, sám přiznáváte, že se pokusil zabít i vás, a vy ho chcete živého? Četl jsem materiály, které jste poskytl Radě, Vincente. Myslím, že muž, kterého jste znával, už neexistuje. A monstrum bychom neměli nechávat naživu."

„Proč si myslíte, že jsem na živu, když je to takové monstrum? Jsem s ním spojen, krucinál, jenže Pouto spí! Nemohl jsem ho nijak ovlivnit, musel si vzpomenout.“

"Prosím?!" vyslanec zdvihl obočí ještě jednou. "Vy jste s ním Spoután?! Vy jste se spoutal s ČLOVĚKEM? LOVCEM?!"

„To bylo předtím, než jsem vůbec zjistil, že je nedokončeným Lovcem. Pokud něco takového uděláte, nepřemýšlíte a ani vás nenapadne, že by to mohl být Lovec, když jej znáte tak dlouho!“ Vincent stisk v ruce zesílil a sklenička s krví praskla. Střepy se mu zabodly do dlaně, ale ani nepípnul. Zdálo se, že si to ani neuvědomoval, jak zlostně pozoroval vyslance.

"Takže jste se spoutal s ČLOVĚKEM!" Vyslovil to s odporem, protože pro něj člověk neznamenal víc, než jídlo, živou a kráčející konzervu. "A někdo takový se stal Vládcem."

„Nejsem ani první, ani poslední. Viktorie měla také Spojence. A ne jednoho. Neočekávám, že to pochopíte, ale jednám s vámi na rovinu a očekávám klidnou a seriózní odpověď. Být vámi, nekřičím na Vládce Města jen tak ze cviku. Jsem velmi temperamentní,“ zavrčel Vincent a teprve teď si všiml, že má v kůži střepy. „Sakra.“

"A já být vámi, tak nekřičím na tajemníka sira Goslinga. Jinak by se vaše zprávy Radě mohly... zatoulat," usmál se Pierre d'Lacomte ošklivě. "Ale máte pravdu, měli bychom tu zrůdu chytit živou. Naši výzkumníci jistě nový materiál uvítají s nadšením. Poroučím se, pane Deverauxi."

×××

"Drahý, drahý, drahý..." šeptá a hladí mne po vlasech.

Ležím na posteli, tváří dolů a do rozšvihaných zad mi padá sůl. A já nechávám svou bolest projít skrze tělo i mysl, odplout pryč do nenávratna, aniž bych se za ní otočil, abych se podíval, kudy šla... Slané zrnko mi spadne do úst, vzápětí jej spláchne voda s třemi kapkami uvnitř. Nesplnil jsem svůj úkol, ale dnes tu chybu smím napravit. Musím.

Obléká mi plášť, vkládá do rukou zbraně. Mám zabít toho, kdo mi dal jméno. Co je víc? Jméno, nebo život? Nechám bolest stéct po svých zádech jako krev. Co je víc? Jméno, nebo život?

Jsem Mikael. A mé sny jsou opět šedé.

×××

Vincent zaklel. Vyslanec sira Goslinga už odešel a jemu zůstala hromada papírování. Opět. Nemohl ale Pierra nechat odejít jen tak. Zřejmě mu neměl říkat tu věc s Poutem. Teď se ho bude muset zbavit. Přemýšlel o Deanovi a Benovi, aby d’Lacomteho zdrželi, ale to nepřicházelo v úvahu. Povzdechl si, nechal vzkaz Jeanovi a vyrazil za ním do ulic.

„Zase to musím udělat sám,“ zamumlal si pod nosem a zavřel za sebou dveře.

Pořád lepší obětovat jednoho otravného tajemníka, než aby Rada dostala Mikaela do rukou svých výzkumníků. Neměl mu to říkat, ale rozčilení je mocné. Jeho vztek v tu chvíli, kdy d'Lacomte mluvil o tom, jak Mikaela zabijí, dosahoval málem na nebesa. Nesměl to dovolit. Nesměl.

×××

Náměstí bylo přízračně mrtvé a tiché. Tři skomírající lampy osvětlovaly muže opírajícího se o kašnu jen velmi spoře. Měl tmavé vlasy, dlouhý kabát, odznaky Vládce. Ta vůně byla správná.

Lovec se přiblížil opatrně, měl velké bolesti. V místech kudy prošel, zanechával krvavou stopu. Byl zraněný. A přece odhodlaný, že svou kořist zabije. Muž u kašny učinil pohyb, jakoby chtěl odejít, ale pak si to rozmyslel a zůstal na místě. Nechal přízrak dojít až k sobě.

Stříbro se zalesklo jen trochu.

"Pozdravuj v pekle, Vincente Deverauxi," zašeptal Lovec bolestně. "Já už v něm žiju..."

Bodl.

×××

Pierre d'Lacomte si nikdy nemyslel, že skončí takhle, potupně přivázaný jako dobytek u porážky, ještě potupněji zavražděný prašivým Lovcem, bez možnosti tomu jakkoliv zabránit. Ústa se mu naplnila krví, když mu stříbro proniklo do srdce, a roubík, vražený mezi jeho zuby, ji nepustil dál. Začal se dusit. Krev skápla na drahý plášť, který mu ten zmetek navléknul... Ve tmě by si ho s Vládcem spletl každý.

Umřel, aniž by stihl myšlenku nějak víc rozvinout.

Lovec chvíli hleděl na bezvládné tělo a potom se sesunul k zemi.

"Nechám svou bolest projít kolem sebe, skrze sebe a odejít do Pekla, kam patří... Kam patřím i já." Pomalu zavřel oči. Z posolených ran dál crčela krev.

Vincent jej našel celkem rychle - cítil ho. Možná ta konzerva od Jeana přeci jen k něčemu byla. Sledoval ten boj, ale Pierre proti němu neměl šanci. Přesto cítil krev - jinou než vyslance. Mikael krvácel? Žádnou ránu ale neviděl. A potom se zhroutil vedle mrtvoly. Moje chvíle, musím obnovit Pouto. V tu chvíli, ať byl Mikael jakkoliv silný, té rychlosti a síle se prostě nevyrovnal. Vincent jej uchopil za ramena, přitiskl k sobě a zakousnul se mu do krku. Druhou rukou, tou volnou mu sjel na boky a přitiskl ho k sobě, zároveň mu blokoval ruce.

A pil - hltavě. Pomalu cítil, jak se ta VĚC probouzí k životu - tenká nitka mezi nimi sílila, napínala se, až hrozilo, že praskne. Pouto se probudilo úplně.