23. kapitola

Rodina je všeobecně přeceňované slovo...

Spolupráce s Bee


Mikaeli, Mikaeli, Mikaeli... Mon amour... Mé šedé sny. Usnul jsem. Musel jsem usnout, co jiného by to bylo?

Vzpomínka. Na rty, které líbaly mé. Na tělo, které se tisklo k mému. Na někoho, kdo byl mou součástí. Druhá polovina mé duše.

Už si vzpomínáš? Má lásko, vzpomínáš si? Je to dávno.

Krvácel jsem. A chtěl umřít. Stejně mne zabije. Zabije mne to, protože už jsem měsíce neměl jeho krev, nemluví se mnou, nechce mne vidět... Ale teď tu je, líbá mne, poprvé, ach!  I když jsem téměř mrtvý. Druhá polovina mé duše.

Mikaeli... Mon amour... Prosím, vzpomeň si.

Jsem Lovec. Jsem zrozen z bolesti k bolesti. Ze smrti ke smrti. Nic předtím, potom, ani mezitím. Nejsem nikým. To ty jsi mi dal jméno.

Miluji tě... A ty to víš, protože to je silnější, než cokoliv na tomto světě. Víš, že tohle Pouto nikdo a nic nezlomí. Jen smrt.

Ale já žiju. Díky tobě, už poněkolikáté. Dal jsi mi krev oplátkou za tu moji. Dal jsi mi lásku, oplátkou za tu moji. Dal jsi mi jméno...

"Vincente."

Oslovený přestal pít. Po celých zkurvených padesát let se nikdy necítil tak skvěle - ani konzervy to nemohly nahradit. A teď - konečně se napil. Krev chutnala trochu jinak, ale to vždycky, když si kousnete do Lovce. Otřel si hřbetem ruky ústa a odstoupil. „Ano?“

"Vincente," opakoval tiše, aniž by se pohnul. "Zabije mne. Jednou mne zabije... Zrozen ze smrti ke smrti..." Nebyl při vědomí, jeho plášť byl celý nasáklý krví. Která ale nepatřila d'Lacomtovi. Ne, byla jeho. "Nesplnil jsem úkol."

„Mikaeli!“ Vincent se vzpamatoval z opojení krve a klekl si k němu. „Mikaeli, co se stalo? Co ti udělala?“

"A sypali sůl do jejich ran..." povzdechl si lovec a definitivně ztratil vědomí.

×××

Pomalu ho posadil, svlékl mu kabát a potom Mikaela položil na břicho. To, co uviděl, ho zděsilo. Mikael neměl téměř žádnou kůži na zádech, jen maso, hluboké rány a krev. A Vincent netušil, co má dělat. Měl mu dát napít své krve? Měla by mu přeci pomoct, ne? Nějak urychlit hojení. Ale co na to Lovec uvnitř něj? Místo toho si raději nachystal mísu s horkou vodou a hadr, aby mu mohl rány vymýt. Alespoň to mohl udělat, než dorazí Jean.

„Co to s tebou provedla, Mikaeli?“

Spal jsem. Dlouho a předlouho jsem spal... A nezdálo se mi tentokrát nic.

"Ta voda by měla být spíš studená, po studené se stáhnou cévy a přestane to krvácet," řekl Jean od dveří. "Jestli tohle vůbec může přestat krvácet..." dodal, když zahlédl tu spoušť. Celá Mikaelova záda byla jednou velkou otevřenou ránou. "Chceš pomoci?"

„Chérie, s'il vous plaît,“ zamumlal Vincent a podíval se na svého milence přes rameno. „Pokud ti to nevadí,“ dodal pak, ale stále pokračoval s vymýváním ran.

 Jean usedl vedle něj a pomalu si prohlédl tu spoušť. Zlehka se dotkl okrajových cárů, omočil si prsty v člověkově krvi a pak se obrátil na Vincenta. A přejel zkrvavenými prsty jeho tvář.

"Bude potřebovat všechnu sílu, co mu můžeš dát, jestli to má přežít, Vincente. Jsi připraven mu ji dát?" 

Oslovený si prokousl zápěstí a opatrně je přiložil Mikaelovi k ústům. „Nic jiného nezbývá. Jeane, dohlédni na mě, ano? Za nic na světě nepij jeho krev!“ Druhou rukou si potom přejel po tváři a kapky lovcovy krve z ní slízal.

Vzápětí ucítil objetí a Jean ho přitiskl k sobě.

×××

Dívala se na něj se strachem na nenávistí. Téměř půl na půl, nenáviděla ho takovou silou, jakou se ho bála. Už nebyla ani trochu krásná, ani trochu důstojná... Vlasy jí visely podél obličeje, jakoby jí někdo na hlavu posadil trs mokré trávy.

"Myslíš si, že změníš, co je, Vincente? Myslíš si, že se kvůli tobě stane člověkem, abys ho mohl dál využívat?!" sykla na něj. "Je to Lovec. Je to monstrum a už navždycky jím zůstane!“

„Přísahám, že tě zabiju za to, cos provedla Jeanovi a Mikaelovi! Přijdu na to, jak Mikaela získat zpět!“ Tušil, že o Poutu nic neví, že neví ani o tom, jak mu Mikael dal dobrovolně napít své krve - a to má mnohem větší váhu a i jiné účinky, než kdyby si ji vzal násilím.

"Je to Lovec! Vždycky to byl lovec! Proč by se jinak stal policajtem! Je to v něm tak hluboko, že když to vyrveš, tak ho zabiješ!" ušklíbla se. "A nic na světě to nezmění, Vincente Deverauxi!"

„Pouto dokáže zázraky! Pochybuju o tom, že bys to někdy zažila,“ zazněla odpověď a Vincent se vrhl dopředu. Zaťal jí nehty do ramenou a odhodil ji na protější zeď. Jen hekla a znovu se vyškrábala na nohy. „Přísahám, že tě zabiju vlastníma rukama!“

"Zabiješ? Ty mně? Viktorie málem zabila tebe a já jsem Viktorii stvořila! Co si o sobě myslíš?!"

Vincent mlčel. Pomalu se k ní blížil a pak po ní skočil. Využil něco ze svých schopností a toho, jak byla naštvaná a nesoustředila se pořádně. Mohl si gratulovat, že ještě nezaútočila.

"Ke mně! Drahý! Ke mně!" zařvala, ale nebylo jí to nic platné. Mikael byl daleko, Vincent blízko. Udeřila ho obourč do žaludku a pak ještě ze strany do krku. "Já jsem tvoje paní, Vincente! Rozumíš?!"

Ve Vincentovi to škublo, ale žádné větší ani přívětivější reakce se nedočkala, až na to, že zamrzl. V půli pohybu, kdy po ní zase startoval se zastavil a čekal.

"Jsi můj vnuk! Má krev! A ty chceš kvůli prašivému Lovci zradit vlastní krev! Chceš se dopustit další vraždy?!" Nahrbila se jako divoká kočka a upřela na něj oči. Rodina, Vincente, rodina... Tvá vlastní krev... Nechceš zradit vlastní krev... Nechceš...

Ten hlas uvnitř jeho hlavy byl vemlouvavý, jemný.

Nechceš nás zradit kvůli němu. Je to jen člověk. Je to míň než člověk. Není to nic... Nic...

„Nechci,“ zamumlal potichu odpověď a pomalým krokem se k ní blížil, hlavu skloněnou a ramena svěšená. A Samantha ho objala, přitiskla k sobě a dál mu promlouvala do duše - potichu, jako dítěti. Něžně ho hladila po zádech a slibovala, jaká budou skvělá rodina, že ho zbaví Pouta, že potom už bude všechno jen dobré...

Co to dělám, co to sakra dělám? Ne, ne, ne. Chci ji zabít! Zabít za to, co všechno udělala! Dělalo se mu z té blízkosti špatně, z jejích dlaní, z jejího pachu i z tónu jejího hlasu. Ale musel to vydržet. A potom se jí jeden pramen vlasů svezl z ramene na záda, jak se pohnula, odhalil jí krk. Teď nebo nikdy... A Vincent kousl. Rukama jí pevně objal a přitiskl k sobě.

Hlas v jeho mysli pronikavě zavřeštěl a ustálil se jako siréna na jednom tónu, stoupal a klesal, jak hltavě pil její krev. Ano, budou rodina, budou… Vždycky byli rodina, jen on to neviděl, protože Viktorie na to pro samé tresty a rozmary zapomínala… Vždycky byli rodina, i když žil padesát let v pekle na zemi… Vždycky byli rodina, obě mu přece přišly na pomoc, když ho Pouto pomalu zabíjelo. No ne?

Rodina se přeceňuje.

Nebyl si jistý, co se potom stane, až ji vysaje, ale tak moc ji chtěl mrtvou, že se nedokázal zastavit. Cítil, jak chřadne, uvadá, její kůže usychá, napíná se a praská. Už neměla žádnou sílu, žádnou vůli mu vzdorovat, a když vysál poslední kapku, rozpadla se mu k nohám.

 „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zamumlal si pod nosem Vincent. Jenže, co teď? Měl ji tu takhle nechat, respektive spíše to, co z ní zbylo? Měl to nahlásit? Nejdříve ze všeho ale ze sebe chtěl svléknout to oblečení. Bylo špinavé, od krve a bylo cítit po ní. K dalším úvahám se Vincent ani nedostal, protože tvrdě dopadl na kolena vedle prachu Samanthy a sténal nad bolestí hlavy.

Hlas uvnitř něj neumlkal, jen nabíral na intenzitě, jakoby ho to mělo zabít zevnitř. Její krev mu pronikala tělem horká, žhavá a smrtící... Byla dvakrát tak starší, než Viktorie, že přišla o tělesnou schránku ji vůbec nemuselo zastavit... A teď byla uvnitř něj, odhodlaná vynést poslední trumf.

Pronikala mu až k srdci, ovíjela ho železnými okovy a hrozila ho rozdrtit.

Když vynálezce stvoří monstrum, dřív nebo později jej vlastní dílo dožene do záhuby. Ona stvořila Lovce, Lovce, kterému se nikdo z upírů nemohl postavit. Lovce, jehož krve se Vincent napil, s nímž sdílel Pouto, které by nezlomila už ani smrt.

Mohlo ho zabít i zachránit stejnou měrou.

Full house. Poslední bere všechno. Poslední slovo měla Mikaelova krev. Samanthu Saint Grai dohnalo její vlastní dílo.

Když bolest trochu polevila, Vincent byl v bezvědomí. Jeho občasné záškuby končetin nebyly nic proti tomu, co se před chvílí událo uvnitř něj. Chtěl ještě nějak dát vědět Jeanovi, kde je, že žije, ale sám se vydal za ní, když zjistil její přítomnost.

Deveraux se nakonec zvedl. Malátně, musel se přidržovat stěn, kolena se mu podlamovala, ale šel. Potřeboval se dostat k Jeanovi a Mikaelovi - jestli jsou oba v pořádku. Chtěl se... Chtěl se napít.

V tu chvíli nebylo ani pomyšlení, že by snad použil svojí sílu a dostal se domů. Ještě ne, v tu chvíli byl rád, že chodí.

Než se dostal na vzduch, strávil v těch polorozpadlých zdech mnohem víc času, než by si přál. Z temných zákoutí ho přepadaly noční můry, jeho vlastní démoni a hrozili, že ho vůbec nepustí... Ale neporazil tu čubku jen proto, aby ho v temnotě sežral vlastní strach.

Měsíc byl jako rybí oko, osvětloval krajinu skoro jako slunce. A na příjezdové cestě stál Jeanův Rolls Royce. K jeho příteli vždycky tekly informace tím nejširším kanálem a když náhodou vyschnul, byl tu jeho neomylný instinkt. (V poslední době si kladl otázku, jak starý vlastně Jean je. Po všem, co zažil, už nevěřil skoro ničemu...)

"Je mrtvá," zachraptěl, když ho milenec podržel.

"To je jedině dobře," odtušil Jean a vzal ho do náručí. "Už si můžeš odpočinout."

Vincent mu musel uznat přinejmenším jednu věc - Jean nikdy nepokládal zbytečné otázky, věděl, kdy má mlčet a kdy má radit. Jako například teď - na nic se neptal, prostě ho popadl, odnesl do auta a odvezl domů. Cestu samozřejmě Vinc prospal. Prospal i to, když ho přítel vykládal, odnášel do domu, svlékal, myl i oblékal do pyžama a následně ukládal do postele. Byl jako hadrová panenka, se kterou si můžete dělat cokoliv se vám zachce.

A Vládce Města prospal další měsíc. Neprobudil se ani jednou během té doby, ani aby se napil. Jean u jeho lůžka mohl prosedět minuty, hodiny, dny - bylo to marné. Vincent se potřeboval vzpamatovat a zabití Samanthy, která se mohla s přehledem vyrovnat dlouhověkostí Starším v Radě, jej pořádně vyčerpala.

Ten měsíc se Jean tak trochu nedobrovolně ocitl v roli dvojité pečovatelky. Sice ani jeden z jeho svěřenců nevyžadoval mnoho obskakování, ale bylo to poněkud... Zvláštní.