24. kapitola

Blížíme se ke konci, vážení. Užívejte si, dokud můžete... Mám pro vás rozepsanou bonusovku, jak se z Vincenta stal upír... A možná i jak se seznámil s Jeanem...

Spolupráce s Bee

Hleděl na Mikaelovu tvář a snažil se odhadnout, co je ještě on a co už Lovec... I když, nebyl Lovcem vždycky? Ve spánku vypadal mírumilovně, jen vrásky nad čelem se prohlubovaly, když se mu zdály špatné sny. Mají Lovci sny?

Jean se nikdy s Mikaelem nepotkal. Před těmi padesáti lety ho možná zahlédl zdálky, jinak znal jeho podobu jen z fotografií, které byly v jeho složce. Příliš se nezměnil. Nabral svaly a trochu mu vystouply lícní kosti. Jinak vypadal stejně. Jak to, že si toho nikdo nikdy nevšimnul?

Odkryl cíp gázového čtverce, kterým mu překryl záda. Vincentova krev zabrala, rána už se začala potahovat jasně růžovou kůží. To bylo dobře, když ho obvazoval, celou dobu se mu pod nosem točila vůně jeho krve a byl jen kousek od toho, aby se toho exotického nektaru napil. Nikdy necítil tak silnou chuť na něčí krev, jako právě na jeho... Asi něco z Lovcovy podstaty útočilo na jeho chuťové smysly. Nakonec odolal. Dal přece Vincentovi slib a takový slib se nesmí porušit. Ale teď byl vskutku rád, že už ho ta vůně nedráždí.

Byť ho dráždil Mikael sám. Tady ležel, příčina Vincentovy bolesti i radosti zároveň, a nevěděl o ničem. Vincent doufal, že se mu díky Poutu podaří napravit všechno, co na něm Grayová napáchala. Jean si to z celého srdce přál, ale zároveň si vůbec nebyl jistý, zda se to může podařit. Všechny znalosti, které měl, ztroskotávaly na jediném… Mikael byl pravděpodobně jediný svého druhu.

Byl bych schopen ho milovat? To ho napadlo jeden večer, kdy mu měnil obvazy. Myšlenka to byla nečekaná a dost nevítaná. A taky nesmyslná, nemohl přece přemýšlet o lásce k někomu, koho ani neznal.
Ale věděl, proč se mu tak neodbytně vetřela. Už nad tím uvažoval. Co bude potom, až se Vincent probudí a Mikael znovu nabyde vědomí. Ještě před nedávnem měl Vincenta jen pro sebe, padesát let toužení po člověku to nezmění. Nebyl připraven ani ochoten se Vincenta vzdát. A zároveň věděl, že po něm nemůže chtít, aby se vzdal Mikaela, to by mu rovnou mohl vrazit do srdce kůl… Zbývalo jediné možné řešení, na které by kvůli Vincentovi přistoupil. Jestli se Mikael probudí, jestli se vrátí jeho mysl z Nevědomí – byl by schopen ho milovat?

×××

Vincent stále spal, ale zdály se mu sny ve kterých přemýšlel. Zdálo se mu o lidech, o upírech různého původu a jejich úlohách v jeho životě. Vicki, Samantha, Rada... Jean... Zdálo se mu i o jednom člověku. Respektive Lovci s velkým L. Mikael. Detektiv S. Detektiv Mikael S.

Jean pro něj byl vždy dokonalý a bezmezně ho miloval. Vždy přesně věděl, co má udělat, kdy má pomoci a kdy to vzdát. Byl skvělý přítel a výborný milenec. Ačkoliv na to nevypadal, Jean dělal vždy vše s vášní. Vášnivě miloval, vášnivě nenáviděl, vášnivě zabíjel. Mohlo se přihodit cokoliv, ale jedno bylo vždy jisté - Jean.

Na druhou stranu Mikael - nedokonalý ve všech ohledech, výbušný, tvrdohlavý. Neznal nestálejšího člověka, než byl detektiv. Často nevěděl, kdy přestat, neměl rád nedokončené věci a jen zřídka kdy se vzdával. Radši by se obětoval, než aby nechal někoho zemřít.

A to Vincent tehdy nesnášel. Ten strach o něj. Na krku měl Vicki, jejího nenáviděného Prvního a Mikael do všeho strkal ten svůj nos a pro něj to byly akorát problémy a svinčík, který musel uklízet.

Ne, že by na to nebyl zvyklý. Potom přišel ten sen. Ve Vincentově mysli vířila krev. Našeptávala mu, vyprávěla tisíce let starý příběh o stvořitelce a jejím dítěti. A vyprávěla mnohem víc - předávala vědomosti světa a sílu. Bylo to neuvěřitelné množství informací, neskutečná síla... Mon Dieu - ta moc! Hrnula se mu do hlavy, zaplnila každou buňku, až jí byl úplně plný - a pak procitnul.

Otevřel oči do jasné noci. Ležel ve své posteli, přikrytý dekou. V pokoji byl sám, na stolku neležela žádná sklenice s krví - nic. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo, kolik zhruba uběhlo času od chvíle, kdy ho Jean odnesl domů.

Nalil si trochu krve, sám se ještě nepodivil tomu, jak může uplynout měsíc a on nemá chuť někoho vysát do sucha, došel si do sprchy a pak se na sebe konečně podíval do zrcadla. Špičáky mu přišly možná trochu delší, barva očí byla zlatavá s rudými skvrnkami, místo čistě zlaté. Netušil, čím je ta změna způsobena - možná krev Samanthy v jeho těle? Přizpůsobila se a provedla změny? Netušil. Vlastně - nikdo mu nikdy neřekl, co se stane, když jeden upír vysaje druhého.

Natáhl na sebe černé volnější plátěné kalhoty, černou košili, vlasy si nechal rozpuštěné a jen tak se vydal hledat Jeana a Mikaela.

×××

Jean spal v hlubokém křesle s hlavou zvrácenou nazad, jeho alabastrově bílá pleť zářila do temnoty pokoje jako diamant. Musel být unavený, ačkoliv podle přesvědčení mnohých, jejich druh únavu nezná. Nejspíš toho v poslední době taky moc nejedl.

Ale Vincenta, bůh netrestej, v tu chvíli víc zajímalo to druhé tělo, na posteli. Snil, vzpomínal a čekal na něj celých padesát let. Pořád doufal, i když už nebyla téměř naděje, že se znovu potkají. A teď… Mikael byl opálený jako z pouště a oproti jejich poslednímu setkání vypadal, že je téměř zdráv.

A oproti jejich poslednímu setkání si byl Vincent jist, že jeho mysl přivede zpátky.

Neměl sebemenší tušení, jak to udělá, ale byl v to odhodlaný. Měl v sobě krev Lovce i Starší. Napadla ho téměř kacířská myšlenka - je teď na světě něco, co by nedokázal?

Odpověď byla nasnadě. Měl tu Jeanův krk jako na talíři, stačilo by se jen sklonit a měl by i jeho sílu (která podle všeho nebyla zanedbatelná)... Měl moc udělat všechno, v čem mu nebude bránit jeho svědomí. V čem mu nebude bránit rozum a city.

Posadil se na kraj postele - detektiv v ní vypadal i se svojí postavou malý, ztracený. Vypadal pořád stejně, možná o pár let mladší, možná se mu to zdálo. Kolikrát si v noci před lety snažil vybavit jeho tvář, ale postupně si ji spíš idealizoval, protože si nemohl vzpomenout na přesné detaily. A teď ho měl konečně u sebe. Svého detektiva. Svého Mikaela.

Mohl ho přivést zpátky. Zničit tu krustu Lovce, která mu ledově sevřela srdce, vrátit zpátky jeho vědomí a mít ho u sebe. Napořád! Už ho nikdy nenechá jít, každou ženu v jeho blízkosti rozcupuje na kousky… A když bude jen trochu podobná Grayové, tak ji rovnou spálí na prach!

Jean se v křesle pohnul, pak se protáhnul a zadíval se přímo na něj.

"Jsem rád, že tě vidím, Vincente," poznamenal tiše, ačkoliv ho Vládce skoro nevnímal.

"Čekal jsem na tebe. A on taky… Čeká jen na tebe."

Vincent. S tím jménem se pojilo něco krásného. Věděl to tak jistě, jako věděl, že to jméno zná. Patří do jeho dávné minulosti, dávno zapomenuté a zakryté jeho šedými sny… Už nejsou šedé, už dávno ne.

Dal mi jméno a vrátil mi mé vzpomínky. Já vím, kdo jsem, vím to.

Kdo jsem?

Mikaeli, mon amour.

Líbej mne. Tolik mi tvoje polibky chybí.

„Jeane, vypadáš vyčerpaně,“ prohlásil potom Vincent a pomalu otočil hlavu na svého přítele. Ani se tomu nedivil, pokud se celou dobu o Mikaela staral a k tomu všemu ještě o něj. Určitě nebylo lehké odolat vůni krve, která z Mikaelových utržených zranění provoněla určitě celý dům. Ale necítil na Jeanovi žádnou změnu - a že toho cítil teď hodně. Slyšel, viděl. Nikdy si nepomyslel, že to takhle dopadne. Aby v sobě měl krev Starší, Mikael skončil jako lovec a Jean... Jean aby se ocitl uprostřed toho všeho.

"Měl bys ho přivést zpět. Bez něj nikdy nebudeš šťastný, Vincente, Pouto ti to nedovolí. Nechci, abys zbytečně trpěl. Ani on."

Vincent jen přikývl a sedl si na kraj postele, kde Mikael ležel. Napadl ho prokousnout si zápěstí a přiložit ho detektivovi k ústům, ale nebyl to zrovna nejlepší nápad, vzhledem k té Starší krvi. Musel vymyslet něco jiného. Ale co?

Já chci zpátky! Chci zpátky všechno, co jsem musel zapomenout, všechno, co jsem ztratil... Chci zpátky tebe, ať jsi, kdo jsi, Vincente Deverauxi.

Cítil. Po dlouhé době zase něco cítil a nebyla to bolest. Jsem mrtvý?, napadlo ho v jednu chvíli, ale věděl, že to není pravda, cítil svoje srdce a ta blízkost, to nebyla blízkost Smrti. Někdo ho líbal, ten dotek rtů ho probudil z dlouhé a bolestné temnoty. Jako ve starých legendách, které kdosi kdysi kdesi vyprávěl.

Nejen smrt přivolává vzpomínky. Blízkost života mu zatepala ve spáncích, skutečnost se mu pokusila prorvat ušní bubínky. Najednou byl vzhůru. Živý.

Chci tě zpátky, Vincente Deverauxi, protože tě miluju.

"Znám tě," zeptal se těch krásných očí, které se nad ním skláněly.

A Vincent se usmál. A usmál se poprvé za celých těch desítek let pořádně a od srdce. Potom se otočil na Jeana a zpátky na detektiva. „Už jsem přestával doufat, že se probereš,“ povzdechl si a chytil Mikaela za ruku. Ten dotek byl elektrizující a Pouto slastně vrnělo. Něco tak úžasného dlouho necítil - tak živě se dlouho necítil.

"Znám tě," opakoval Mikael tiše, jak se jeho vzpomínky opatrně draly propastí širokou padesát let. "Vincent... Vincent Deveraux..."

„A já znám tebe, Mikaeli,“ odvětil stejně tiše, ale za to velmi šťastně vládce Města.

"Spal jsem dlouho, že?" Hlavou se mu prohnal vír, měl pocit, že nejspíš omdlí, jak se mu do hlavy vysypal pytel vzpomínek, zážitků, myšlenek. "Dlouho."

"Dlouho jsi spíš nebyl sám sebou, mon amour."

Neodpověděl. Jen znovu zavřel oči a spokojeně vydechl. Na rtech mu hrál ten známý úsměv, trochu křivý, trochu hořký... Zase vypadal jako kdysi - unavený po dlouhé službě, možná s mírnou kocovinou, nevyspalý. Nezdolný, odhodlaný najít pravdu.

"Jsem rád, že se ti to podařilo, Vincente," konstatoval Jean po chvíli, kdy Vládce takřka jen zbožně zíral na spící tvář.

„Jeane, doufám, že nás nechceš opustit. Chci, aby si zůstal,“ svěřil se mu se svými myšlenkami. Znal jej až moc dlouho a věděl, co se mu asi honí hlavou. Ale nechtěl ztratit ani jednoho.

"Myslím, že teď potřebujeme čas. Ty, on i já, koneckonců. Stál jsem ti po boku padesát let, Vincente, a byly to krásné roky. Ale Pouto máš s ním, nikoliv se mnou. Poslední dny byly náročné pro nás všechny... Dej mi čas, Vincente. I skála si někdy musí ulevit, odpočinout, stejně tak já."