Přání - 11. kapitola - Probuzení

Další dílek... Kterým se pomalu chýlíme ke konci.

Spolupráce s Bee

Probuzení

John už pár špatných probuzení zažil. Den co den plival krev do umyvadla, bolela ho hlava a žaludek možná ani nebyl jeho… Dost dlouhou dobu se snažil uchlastat dřív, než by ho zabila ta pitomá rakovina. Ale ještě nikdy tak intenzivně necítil, že je blízko smrti. Až teď.

"Johne! Constantine!" Někdo ho pleskal po tvářích.

"Neříkal jsi, že mě zachraňovat nebudeš?" Nevěděl, jakým zázrakem dokázal mluvit. Měl pocit, že mu shořela všechna nervová zakončení, že jeho svaly někdo rozemlel na sekanou, že srdce mu protáhli drtičkou na odpad…

"Někdy mám záchvaty sentimentality. No tak, můžeš vstát?" Vzal ho pod rameny a vytáhl na nohy. John zařval. Ty nohy už nebyly jeho. To tělo mu vůbec nepatřilo, proč ho Midnite ksakru nutil, aby ho používal?

"Nech mě, nech mě, k čertu! Roztrhneš mě ve dví!"

"Ale hovno. Pojď, tohle musíš rozchodit…  No tak, poslouchej, poslouchej mě! Když jsi to přežil, tak to teď rozchodíš! Constantine!"

Chtěl umřít. Ale zkuste vzdorovat šamanovi jednoho z nejstarších náboženství na světě, který se právě rozhodl, že Švýcarsko není dostačující, a zakázal mu to.

"Johne, vstaň do hajzlu! Tohle je tvoje tělo, i když se ti to tak nezdá. Bojuj s tím a vstávej. Nedělal si tohle všechno kvůli tomu blbečkovi jen proto, abys mi tu natáhnul bačkory a odplul si na věčnou dovolenou do tropických krajin!" vztekal se Midnite a násilím Johna donutil udělat pár kroků.

"Seru na tebe, seru na tebe, seru na tebe…" opakoval John jako mantru, ale co mohl dělat. Přiměl tu hromadu bolesti, aby se stáhla. Sevřel Midnitovo rameno, opřel se o něj a udělal krok.

"Seru na tebe, MIDNITE!" zařval nakonec a postavil se sám. Neupadl.

„No, vidíš, že to jde,“ protáhl kousavě Papá a narovnal se do celé své výšky. Chvíli pozoroval, jak se John malátně pokoušel o dětské krůčky a nakonec zavrtěl hlavou a prošel kolem Johna, aby si sedl za svůj stůl a nalil oběma skleničku. „Cos vůbec zjistil?“

"Že jsi poslední spravedlivej kretén na světě, Midnite," zachrchlal a pozvracel mu podlahu. Ani nevěděl jak, prostě to přišlo.

"Nebuď sprostej, nesluší ti to." Barman znechuceně nakrčil nos. Ale k uklízení se neměl, co kdyby to ještě nebylo všechno… "Tak co jsi zjistil?"

"Že jestli jsem měl ještě nějaký zbytky víry v Boha, tak už je rozhodně nemám." Sevřel si žaludek. Bolest se stahovala dovnitř jeho těla, kamsi pod hrudní kost a dávala mu připomenout, že zadarmo tenhle výlet rozhodně nebyl.

„Bůh je jen dospělák, co se nudí. Ale aspoň nepodvádí, co se mého názoru týče,“ promluvil potom do ticha Midnite a upil ze skleničky. John se mezitím přesunul k umyvadlu, o které se ztěžka opřel a opláchl se.

"On se jen dívá, to je mnohem lepší," odfoukl si John a promptně si vypláchl ústa. Midnite mezitím usoudil, že už na podlahu nic nepřibude a došel pro kbelík s mopem.

Za pár minut bylo kolem nich víc čisto a trochu příjemněji. Constantine pro jistotu u toho umyvadla zůstal.

„Ale co s tím hodláš udělat? Tak jako tak by z něj byl hybrid, akorát by šel do kostela místo Gabriela,“ zapřemýšlel barman a potom se usmál. „Johne, Johne, Johne... vážně v posteli sneseš posla Shora?“

"A tobě přijde fér, že kluk skončí v pekle jen kvůli mladický blbosti a Luově touze ošukat můj zadek?"

„Řekl bych, že ta touha by byl v Pekle tvůj nejmenší problém, Johne,“ odpověděl se zdviženým obočím. Faktem zůstávalo, že prostě kvantum démonů, kteří v Pekle byli, mohli poděkovat Johnovi. Takže Lucifer by nebyl jeho jediný a největší problém.

"Midnite, ty to nechápeš." John odplivnul, vypláchnul si ústa a zadíval se na barmana. Tmavé oči v křídově bílé tváři jen žhnuly. "ON na něj nemá žádný právo. V žádným myslitelným výkladu pravidel, který teď platěj, není možný, aby Chase skončil v pekle. V očistci, možná. Ale bůh odpustí i vrahovi, co je proti tomu jeden zpackanej a nedotaženej rituál..."

„Já tě naprosto chápu, ale co budeš dělat? Chceš si s ním jít pokecat? Použít Znamení?“ Barman zakroutil hlavou a zasmál se. Posledně to dopadlo docela dobře na to, že Gabriel byl taková svině. „Jestli to nevíš, Bůh teď žádnýho zástupce nemá. Koho chceš volat?“ Už předem věděl, že na tohle se ptát nemá, ale...

Zvědavost kočku zabila.

John se nehezky ušklíbnul: "Dovolávat se pánaboha? Midnite, já byl vždycky spíš na tý druhý straně... A je jeden řád, který ani Lu nezvrátí." Otřel si ústa. "Protože spravedlnosti můžeš zavázat oči, můžeš jí obechcat na čtyři doby, můžeš si z ní udělat děvku… Ale nikdy jí nezničíš. Zkoušeli to už lecjaký géniové, nedopadli slavně. A stejně jako pravda má tu ošklivou vlastnost, že vždycky vyjde napovrch, tak spravedlnost tě dřív, nebo později dožene."

„Johne, Ďábel má v popisu práce podvádět. Bůh kvůli jediné duši nesejde do Pekla, aby si ji vzal nahoru.“

"Je podvádění a podvádění, Midnite, kdo jinej by to měl vědět líp, než ty. A bůh... Bůh asi ne, ale v tomhle mu rád ulehčím." Znovu si je vypláchnul, pachuť zvratků už odeznívala. "Kromě toho v Písmu stojí taková rozkošná větička. Cokoliv pro ty nejchudší a nejubožejší jsi udělal, pro mě jsi udělal."

„Hodláš s sebou do Pekla táhnout Písmo? Jestli tě nenajdou hned podle pachu duše, podle záře knihy určitě,“ ušklíbnul se Midnite.

"To je argument proti tomu, že Bůh se pro jednu duši do pekel nepotáhne..."

"Zkusit to můžeš. Nezaručuju výsledek."

"Díky za pomoc." Konečně ucítil, že může chodit, aniž by kolem sebe trousil součástky vlastního těla. Bylo načase jít zase něco dělat. Nakopat zadek peklu, kupříkladu.

Jak to ovšem udělat, to byla otázka. A ta druhá byla, jestli Chase vůbec chtěl, aby to udělal. Jestli i po těch letech v něm zbývá touha, vzdor…

Chtěl, abys ho poslal do očistce, abys ho zabil, Johne.

Taky se chtěl napít mojí krve, kupříkladu. A napil se.

Nevypadal dvakrát šťastně, komu by se líbilo, být pekelným poskokem?

Baltazarovi?

Po dlouhé době si pustil nějakou hudbu, nalil skleničku whisky, a když se opřel do křesla, zavřel oči, ani nevěděl jak. Člověk se někdy potřebuje svézt i na pouhé vlně vlastních myšlenek. Musel si to srovnat v hlavě, protože tohle dobrodružství ho vážně mohlo stát krk hmatatelněji, než všechny dřívější události dohromady.

Chase v tu dobu na druhou stranu rozjímal na nesmrtelností chrousta. Hmm... Zvědavost kočku zabila... Co by se ale na druhou stranu stalo se psem? Upil ze skleničky a musel chtě nechtě přiznat, že má být zabit svým milencem, přítelem i učitelem v jednom, má svoje výhody i nevýhody. Upřímně řečeno - radši by byl v Očistci, než dělat tam Dole kurvičku Luovi a jeho poskokům a doufal, z celého srdce, že John to chápe taky.

John už pěknou dobu nepromluvil ani slovo. Vlastně od chvíle, co přišel. Jen seděl, poslouchal staré odrhovačky, pil a vlastně to vypadalo, že spí.

"Ta smlouva s Luem je neplatná," řekl najednou.

Chasova hlava vystřelila vzhůru. „Cože? Jak neplatná?“

"Prostě to neplatí. Lu zase hrál s falešnými kartami... Co sis přál, když sis v šestnácti nechal rozříznout ruku, Chasi?"

„Já... nevím?“ vyhrnul potom ze sebe po chvilce, kdy si snažil urputně vzpomenout, ale ani za mák se to nedařilo.

"Vzpomněl sis na to někdy? Třeba jen na kratičko, abys to zas zapomněl? Bylo tam někdy to vědomí, tohle to bylo?" John měl pořád zavřené oči, deska skřípala na posledních tónech.

Chase se na chvilku zamyslel. Přemýšlení nad tím, co si vlastně přál, mu přinášelo akorát tak dokonalou a nezapomenutelnou bolest hlavy, ale ne vzpomínky. „Ne.“

John na něj upřel nevyzpytatelný pohled. Nikdy předtím neměl Chase tak intenzivní pocit, že v těch jeho očích utopí. Velké, tmavé, hluboké až na druhý konec duše. Pokud duše nějaký konec vůbec má.

"Nic sis nepřál, proto je ta smlouva neplatná," oznámil mu konečně. "Lu všechno vsadil na falešného žolíka tvojí paměti."

„Ale proč? V šestnácti jsem tě ještě neznal, nemohl se vymlouvat na pomstu za Balthazara.“

"Tady zbejvaj jenom dohady. Možná ses mu prostě líbil a bral to na první dobrou. Možná neměl v úmyslu tě stáhnout s sebou, kdybys mě nepotkal. Možná se pro to rozhodl v tu chvíli, kdys mě sebral z chodníku a já ti nabídl tu práci." John pokrčil rameny. Ještě pořád byl ztuhlý, pochyboval, že ho to v dohledné době přejde. "Je tisíc variant možná, ani jedna nemusí bejt správná. Koneckonců, Lu se taky mohl jen špatně vyspat a vzít zavděk tím prvním, co mu přišlo do pracek."

„A co s tím uděláme? Nemůžu před něj nakráčet s tím, že smlouva je neplatná. Vysmál by se mi a ptal by se, jak jsem na to přišel. Nehledě na to, co to se mnou udělá...“

"Co s tím uděláme, záleží jen na tobě," odpověděl Constantine tiše. "Na nikom jiným. Můžu zkusit tě od něj dostat, můžu to nechat bejt."

Chase si povzdechl. „Johne, upřímně, vážně ruku na srdce, co by obnášelo dostat mě od něj? Zapomněls, nemáme hybrida Shora. Koho chceš povolávat?“ zasmál se trpce nakonec a rozhodil ruce.

"Chasi, upřímně, vážně ruku na srdce..." John se trpce ušklíbnul. "Tahle situace je absolutní popření mý existence, mý práce, všeho, co kurva dělám, abych udržel Rovnováhu."

"Kdysi jsi to dělal, abys nepřišel do Pekla," připomněl mu Chase nemilosrdně.

"Tohle není spravedlivý," odfrknul si John a přihnul si z flašky. "A do Nebe taky nepudu, když to tak nechám."

„Já se ale ptám, co to bude obnášet, když nám tu chybí jeden hybrid. Půjdeš za nejvyšším? Nechci tě zklamat, ale na něj Znamení asi neplatí.“ Teď byl s odfrkáváním a přihnutím na řadě Kramer. Neměl z toho bůhví jakou radost, ale byla to dost patová situace a dost nepříjemná. Jenže co jim zbývalo? Buď to, nebo to nechat být a nebo ho John odkrouhne. To jsou mi vyhlídky budoucnosti....

"Bůh nehne ani prstem, tenhle svět už ho dávno nezajímá." John si znovu přihnul. "A co se toho ostatního týče... Ještě jsem neslyšel tvoje slovo. Mám něco dělat? Nebo se na to mám vysrat?"

„Dostaň mě od něj, jestli je to v tvých silách,“ rozhodl potom mladík a pousmál se. „Pokud ne, moc mě těšilo a rád jsem tě poznal, Johne Constantine, exorcisto,“ pousmál se, ale tak trochu křivě a pozvedl skleničku, přesně jako by přál na zdraví.

"Jsi ten nejchytřejší učedník, jakýho jsem si moh přát."

„Nech toho, Johne. Ještě se začnu červenat. S Angelou sem to podělal.“

"Ne, to podělal Gabriel, když už si teda děláme ve věcech jasno." Měl pocit, že se mu lebka rozpůlí. Už zase. Nejspíš hladinka alkoholu vystoupala do kritické výše, dál už by pít neměl. Ale kdo se o to stará?

„Tys nevěděl, že ho pošlou?“ zamumlal Chase otázku do skleničky a obsah vypil jediným lokem. Když už, aspoň opít by se mohl. John už vypadal v lehce podnapilém stavu.

"Koho? Kam? Proč?" Mozek ho vzal na menší vyjížďku po pravděpodobných scénářích. Čím dál víc mu bylo jasné, že z toho nikdy nevyvázne se zdravou kůží. Návrat do reality se mu ale nelíbil o nic víc.

„Gabriela, tehdy.“ Chase byl upřímně zvědavý, protože kdo jiný? Zdola Balthazar, Shora Gabriel, pokud by se tedy šéfové neuráčili slézt dolů sami osobně. „A nebo víš co? Nech to plavat. Půjdu spát,“ zakroutil hlavou a postavil skleničku na stůl. Potom se zvedl a pomalu odešel do ložnice. Začínal se smiřovat s tím, že nejdéle do měsíce uvítá Očistec novou duši. Najednou už totiž nebyl strach z neznáma - jen lhostejnost a smíření.

Zato v Johnovi se zmáhal vztek. Vztek, protože tohle bylo k vzteku, celej jeho život byl k vzteku a nemělo to být lepší. V šestnácti se pokusil zabít, protože s tím, co viděl kolem sebe se nedalo žít, takové menší peklo na Zemi... A po smrti ho mělo čekat další. Tak se s tím rozhodl bojovat a všechno se to jen zhoršilo. Po pár letech to šlo do prdele naprosto definitivně, ale když zjistil, že by měl umřít podruhé, zachvátil ho strach, absolutní strach ze všeho, co ho čeká. A taky absolutní letargie, protože už neměl sílu se tomu bránit. Jenže Chase na druhou stranu vypadal, jakoby mu to bylo jedno - teď už. Připadalo mu to jako postoj „mouchy, sežerte si mě“. Nemusela to být pravda, ale zdálo se to tak. Nehledě na to, že si ho k sobě mohl Lu kdykoliv zavolat a udělat mu všechny ty krásné věci, které vždy sliboval Johnovi. Co naplat. Constantina tam neměl, musel se spokojit s náhražkou.

Chase byl to jediné, co jeho pojebané existenci dávalo alespoň chvíli nějaký smysl, důvod... Proč to vydržet. Nezešílet.

Tohle nebylo fér! Tohle krucinál nebylo fér!