Přání - 11. kapitola - Probuzení
Další dílek... Kterým se pomalu chýlíme ke konci.
Spolupráce s Bee
Probuzení
Spolupráce s Bee
Probuzení
John už pár špatných
probuzení zažil. Den co den plival krev do umyvadla, bolela ho hlava a žaludek
možná ani nebyl jeho… Dost dlouhou dobu se snažil uchlastat dřív, než by ho
zabila ta pitomá rakovina. Ale ještě nikdy tak intenzivně necítil, že je blízko
smrti. Až teď.
"Johne!
Constantine!" Někdo ho pleskal po tvářích.
"Neříkal jsi, že
mě zachraňovat nebudeš?" Nevěděl, jakým zázrakem dokázal mluvit. Měl
pocit, že mu shořela všechna nervová zakončení, že jeho svaly někdo rozemlel na
sekanou, že srdce mu protáhli drtičkou na odpad…
"Někdy mám
záchvaty sentimentality. No tak, můžeš vstát?" Vzal ho pod rameny a vytáhl
na nohy. John zařval. Ty nohy už nebyly jeho. To tělo mu vůbec nepatřilo, proč
ho Midnite ksakru nutil, aby ho používal?
"Nech mě, nech
mě, k čertu! Roztrhneš mě ve dví!"
"Ale hovno. Pojď,
tohle musíš rozchodit… No tak,
poslouchej, poslouchej mě! Když jsi to přežil, tak to teď rozchodíš!
Constantine!"
Chtěl umřít. Ale zkuste
vzdorovat šamanovi jednoho z nejstarších náboženství na světě, který se právě
rozhodl, že Švýcarsko není dostačující, a zakázal mu to.
"Johne, vstaň do
hajzlu! Tohle je tvoje tělo, i když se ti to tak nezdá. Bojuj s tím a vstávej.
Nedělal si tohle všechno kvůli tomu blbečkovi jen proto, abys mi tu natáhnul
bačkory a odplul si na věčnou dovolenou do tropických krajin!" vztekal se
Midnite a násilím Johna donutil udělat pár kroků.
"Seru na tebe,
seru na tebe, seru na tebe…" opakoval John jako mantru, ale co mohl dělat.
Přiměl tu hromadu bolesti, aby se stáhla. Sevřel Midnitovo rameno, opřel se o
něj a udělal krok.
"Seru na tebe,
MIDNITE!" zařval nakonec a postavil se sám. Neupadl.
„No, vidíš, že to
jde,“ protáhl kousavě Papá a narovnal se do celé své výšky. Chvíli pozoroval,
jak se John malátně pokoušel o dětské krůčky a nakonec zavrtěl hlavou a prošel
kolem Johna, aby si sedl za svůj stůl a nalil oběma skleničku. „Cos vůbec
zjistil?“
"Že jsi poslední
spravedlivej kretén na světě, Midnite," zachrchlal a pozvracel mu podlahu.
Ani nevěděl jak, prostě to přišlo.
"Nebuď sprostej,
nesluší ti to." Barman znechuceně nakrčil nos. Ale k uklízení se neměl, co
kdyby to ještě nebylo všechno… "Tak co jsi zjistil?"
"Že jestli jsem
měl ještě nějaký zbytky víry v Boha, tak už je rozhodně nemám." Sevřel si
žaludek. Bolest se stahovala dovnitř jeho těla, kamsi pod hrudní kost a dávala
mu připomenout, že zadarmo tenhle výlet rozhodně nebyl.
„Bůh je jen dospělák,
co se nudí. Ale aspoň nepodvádí, co se mého názoru týče,“ promluvil potom do
ticha Midnite a upil ze skleničky. John se mezitím přesunul k umyvadlu, o které
se ztěžka opřel a opláchl se.
"On se jen dívá,
to je mnohem lepší," odfoukl si John a promptně si vypláchl ústa. Midnite
mezitím usoudil, že už na podlahu nic nepřibude a došel pro kbelík s mopem.
Za pár minut bylo
kolem nich víc čisto a trochu příjemněji. Constantine pro jistotu u toho
umyvadla zůstal.
„Ale co s tím hodláš
udělat? Tak jako tak by z něj byl hybrid, akorát by šel do kostela místo
Gabriela,“ zapřemýšlel barman a potom se usmál. „Johne, Johne, Johne... vážně v
posteli sneseš posla Shora?“
"A tobě přijde fér, že kluk skončí v
pekle jen kvůli mladický blbosti a Luově touze ošukat můj zadek?"
„Řekl bych, že ta
touha by byl v Pekle tvůj nejmenší problém, Johne,“ odpověděl se zdviženým
obočím. Faktem zůstávalo, že prostě kvantum démonů, kteří v Pekle byli, mohli
poděkovat Johnovi. Takže Lucifer by nebyl jeho jediný a největší problém.
"Midnite, ty to
nechápeš." John odplivnul, vypláchnul si ústa a zadíval se na barmana.
Tmavé oči v křídově bílé tváři jen žhnuly. "ON na něj nemá žádný právo. V
žádným myslitelným výkladu pravidel, který teď platěj, není možný, aby Chase
skončil v pekle. V očistci, možná. Ale bůh odpustí i vrahovi, co je proti tomu
jeden zpackanej a nedotaženej rituál..."
„Já tě naprosto chápu,
ale co budeš dělat? Chceš si s ním jít pokecat? Použít Znamení?“ Barman
zakroutil hlavou a zasmál se. Posledně to dopadlo docela dobře na to, že
Gabriel byl taková svině. „Jestli to nevíš, Bůh teď žádnýho zástupce nemá. Koho
chceš volat?“ Už předem věděl, že na tohle se ptát nemá, ale...
Zvědavost kočku zabila.
John se nehezky
ušklíbnul: "Dovolávat se pánaboha? Midnite, já byl vždycky spíš na tý
druhý straně... A je jeden řád, který ani Lu nezvrátí." Otřel si ústa.
"Protože spravedlnosti můžeš zavázat oči, můžeš jí obechcat na čtyři doby,
můžeš si z ní udělat děvku… Ale nikdy jí nezničíš. Zkoušeli to už lecjaký
géniové, nedopadli slavně. A stejně jako pravda má tu ošklivou vlastnost, že
vždycky vyjde napovrch, tak spravedlnost tě dřív, nebo později dožene."
„Johne, Ďábel má v
popisu práce podvádět. Bůh kvůli jediné duši nesejde do Pekla, aby si ji vzal
nahoru.“
"Je podvádění a
podvádění, Midnite, kdo jinej by to měl vědět líp, než ty. A bůh... Bůh asi ne,
ale v tomhle mu rád ulehčím." Znovu si je vypláchnul, pachuť zvratků už
odeznívala. "Kromě toho v Písmu stojí taková rozkošná větička. Cokoliv pro
ty nejchudší a nejubožejší jsi udělal, pro mě jsi udělal."
„Hodláš s sebou do
Pekla táhnout Písmo? Jestli tě nenajdou hned podle pachu duše, podle záře knihy
určitě,“ ušklíbnul se Midnite.
"To je argument
proti tomu, že Bůh se pro jednu duši do pekel nepotáhne..."
"Zkusit to můžeš.
Nezaručuju výsledek."
"Díky za
pomoc." Konečně ucítil, že může chodit, aniž by kolem sebe trousil
součástky vlastního těla. Bylo načase jít zase něco dělat. Nakopat zadek peklu,
kupříkladu.
Jak to ovšem udělat,
to byla otázka. A ta druhá byla, jestli Chase vůbec chtěl, aby to udělal.
Jestli i po těch letech v něm zbývá touha, vzdor…
Chtěl, abys ho poslal do očistce, abys ho
zabil, Johne.
Taky se chtěl napít mojí krve, kupříkladu. A
napil se.
Nevypadal dvakrát šťastně, komu by se líbilo,
být pekelným poskokem?
Baltazarovi?
Po dlouhé době si
pustil nějakou hudbu, nalil skleničku whisky, a když se opřel do křesla, zavřel
oči, ani nevěděl jak. Člověk se někdy potřebuje svézt i na pouhé vlně vlastních
myšlenek. Musel si to srovnat v hlavě, protože tohle dobrodružství ho vážně
mohlo stát krk hmatatelněji, než všechny dřívější události dohromady.
Chase v tu dobu na
druhou stranu rozjímal na nesmrtelností chrousta. Hmm... Zvědavost kočku zabila... Co by se ale na druhou stranu stalo se
psem? Upil ze skleničky a musel chtě nechtě přiznat, že má být zabit svým
milencem, přítelem i učitelem v jednom, má svoje výhody i nevýhody. Upřímně
řečeno - radši by byl v Očistci, než dělat tam Dole kurvičku Luovi a jeho
poskokům a doufal, z celého srdce, že John to chápe taky.
John už pěknou dobu
nepromluvil ani slovo. Vlastně od chvíle, co přišel. Jen seděl, poslouchal
staré odrhovačky, pil a vlastně to vypadalo, že spí.
"Ta smlouva s
Luem je neplatná," řekl najednou.
Chasova hlava
vystřelila vzhůru. „Cože? Jak neplatná?“
"Prostě to
neplatí. Lu zase hrál s falešnými kartami... Co sis přál, když sis v šestnácti
nechal rozříznout ruku, Chasi?"
„Já... nevím?“ vyhrnul
potom ze sebe po chvilce, kdy si snažil urputně vzpomenout, ale ani za mák se
to nedařilo.
"Vzpomněl sis na
to někdy? Třeba jen na kratičko, abys to zas zapomněl? Bylo tam někdy to
vědomí, tohle to bylo?" John měl pořád zavřené oči, deska skřípala na
posledních tónech.
Chase se na chvilku
zamyslel. Přemýšlení nad tím, co si vlastně přál, mu přinášelo akorát tak
dokonalou a nezapomenutelnou bolest hlavy, ale ne vzpomínky. „Ne.“
John na něj upřel
nevyzpytatelný pohled. Nikdy předtím neměl Chase tak intenzivní pocit, že v
těch jeho očích utopí. Velké, tmavé, hluboké až na druhý konec duše. Pokud duše
nějaký konec vůbec má.
"Nic sis nepřál,
proto je ta smlouva neplatná," oznámil mu konečně. "Lu všechno vsadil
na falešného žolíka tvojí paměti."
„Ale proč? V šestnácti
jsem tě ještě neznal, nemohl se vymlouvat na pomstu za Balthazara.“
"Tady zbejvaj
jenom dohady. Možná ses mu prostě líbil a bral to na první dobrou. Možná neměl
v úmyslu tě stáhnout s sebou, kdybys mě nepotkal. Možná se pro to rozhodl v tu
chvíli, kdys mě sebral z chodníku a já ti nabídl tu práci." John pokrčil
rameny. Ještě pořád byl ztuhlý, pochyboval, že ho to v dohledné době přejde.
"Je tisíc variant možná, ani jedna
nemusí bejt správná. Koneckonců, Lu se taky mohl jen špatně vyspat a vzít
zavděk tím prvním, co mu přišlo do pracek."
„A co s tím uděláme?
Nemůžu před něj nakráčet s tím, že smlouva je neplatná. Vysmál by se mi a ptal
by se, jak jsem na to přišel. Nehledě na to, co to se mnou udělá...“
"Co s tím uděláme, záleží jen na tobě," odpověděl
Constantine tiše. "Na nikom jiným. Můžu zkusit tě od něj dostat, můžu to
nechat bejt."
Chase si povzdechl. „Johne, upřímně, vážně ruku na srdce, co
by obnášelo dostat mě od něj? Zapomněls, nemáme hybrida Shora. Koho chceš
povolávat?“ zasmál se trpce nakonec a rozhodil ruce.
"Chasi, upřímně, vážně ruku na srdce..." John se
trpce ušklíbnul. "Tahle situace je absolutní popření mý existence, mý
práce, všeho, co kurva dělám, abych udržel Rovnováhu."
"Kdysi jsi to dělal, abys nepřišel do Pekla,"
připomněl mu Chase nemilosrdně.
"Tohle není spravedlivý," odfrknul si John a
přihnul si z flašky. "A do Nebe taky nepudu, když to tak nechám."
„Já se ale ptám, co to bude obnášet, když nám tu chybí jeden
hybrid. Půjdeš za nejvyšším? Nechci tě zklamat, ale na něj Znamení asi
neplatí.“ Teď byl s odfrkáváním a přihnutím na řadě Kramer. Neměl z toho bůhví
jakou radost, ale byla to dost patová situace a dost nepříjemná. Jenže co jim
zbývalo? Buď to, nebo to nechat být a nebo ho John odkrouhne. To jsou mi vyhlídky budoucnosti....
"Bůh nehne ani prstem, tenhle svět už ho dávno
nezajímá." John si znovu přihnul. "A co se toho ostatního týče...
Ještě jsem neslyšel tvoje slovo. Mám něco dělat? Nebo se na to mám vysrat?"
„Dostaň mě od něj, jestli je to v tvých silách,“ rozhodl
potom mladík a pousmál se. „Pokud ne, moc mě těšilo a rád jsem tě poznal, Johne
Constantine, exorcisto,“ pousmál se, ale tak trochu křivě a pozvedl skleničku,
přesně jako by přál na zdraví.
"Jsi ten nejchytřejší učedník, jakýho jsem si moh
přát."
„Nech toho, Johne. Ještě se začnu červenat. S Angelou sem to
podělal.“
"Ne, to podělal Gabriel, když už si teda děláme ve
věcech jasno." Měl pocit, že se mu lebka rozpůlí. Už zase. Nejspíš
hladinka alkoholu vystoupala do kritické výše, dál už by pít neměl. Ale kdo se
o to stará?
„Tys nevěděl, že ho pošlou?“ zamumlal Chase otázku do
skleničky a obsah vypil jediným lokem. Když už, aspoň opít by se mohl. John už
vypadal v lehce podnapilém stavu.
"Koho? Kam? Proč?" Mozek ho vzal na menší vyjížďku
po pravděpodobných scénářích. Čím dál víc mu bylo jasné, že z toho nikdy
nevyvázne se zdravou kůží. Návrat do reality se mu ale nelíbil o nic víc.
„Gabriela, tehdy.“ Chase byl upřímně zvědavý, protože kdo
jiný? Zdola Balthazar, Shora Gabriel, pokud by se tedy šéfové neuráčili slézt
dolů sami osobně. „A nebo víš co? Nech to plavat. Půjdu spát,“ zakroutil hlavou
a postavil skleničku na stůl. Potom se zvedl a pomalu odešel do ložnice.
Začínal se smiřovat s tím, že nejdéle do měsíce uvítá Očistec novou duši.
Najednou už totiž nebyl strach z neznáma - jen lhostejnost a smíření.
Zato v Johnovi se zmáhal vztek. Vztek, protože tohle bylo k
vzteku, celej jeho život byl k vzteku a nemělo to být lepší. V šestnácti se
pokusil zabít, protože s tím, co viděl kolem sebe se nedalo žít, takové menší
peklo na Zemi... A po smrti ho mělo čekat další. Tak se s tím rozhodl bojovat a
všechno se to jen zhoršilo. Po pár letech to šlo do prdele naprosto
definitivně, ale když zjistil, že by měl umřít podruhé, zachvátil ho strach,
absolutní strach ze všeho, co ho čeká. A taky absolutní letargie, protože už
neměl sílu se tomu bránit. Jenže Chase na druhou stranu vypadal, jakoby mu to
bylo jedno - teď už. Připadalo mu to jako postoj „mouchy, sežerte si mě“.
Nemusela to být pravda, ale zdálo se to tak. Nehledě na to, že si ho k sobě
mohl Lu kdykoliv zavolat a udělat mu všechny ty krásné věci, které vždy
sliboval Johnovi. Co naplat. Constantina tam neměl, musel se spokojit s
náhražkou.
Chase byl to jediné, co jeho pojebané existenci dávalo
alespoň chvíli nějaký smysl, důvod... Proč to vydržet. Nezešílet.
Tohle nebylo fér! Tohle krucinál nebylo fér!
tak to bylo obdivuji tě jsi skvělá jsem zvědavá na záchranou akci děkuji
OdpovědětVymazatJuhu další skvělé pokračování mé oblíbené povídky, v což jsem ani nedoufala. Moc děkuji a těším se, jak to dopadne O:-)
OdpovědětVymazatNávrat ztracené čtenářky. Nějak jsem měla období, kdy se mi nechtělo číst nic,jsem zpět :) A sakra napnutá ,parádní kapitola
OdpovědětVymazat