1. kapitola
Dnes asi pravděpodobně zažijete menší šok, jelikož přidávám dvě nové věci. Toto už ale není překlad, nýbrž nová povídka. Opět ve spolupráci s Beou. Doufám, že si užijete její čtení, stejně jako my její psaní.
Spolupráce s Bee
1. kapitola
Před 5 lety
„Jméno pacienta?“ zeptal se doktor nasupeně.
Zdravotní sestra se podívala do složky, potom na doktora a odkašlala si. Tohle nesnášela. Byla to otrava a všechno papírování vždy zbylo na ní. Ignorovala ten fakt, že její kolegyně se o polední pauze s doktorem zašila v kanceláři a dělali, co dělali. Jenže dnes je od toho vyrušila. Pacienti se nesmí přijímat bez přítomnosti doktora a sanitáři vážně pospíchali.
„Ethan Wallace,“ řekla neutrálním hlasem.
„Věk?“
„Sedmnáct let.“
Doktor se pozastavil. Takové mládě? „Proč je tady?“
Sestra se opět podívala do složky, chvíli listovala a potom trpělivě odpověděla: „Dlouhodobé halucinace, bolesti hlavy, agresivní výbuchy.“
„Tak se na to kvítko podíváme...“
Seděl v kazajce, protože agrese se drží pod pokličkou velmi špatně. Tak prý aby si neublížil. Nebo spíš aby neublížil lidem kolem sebe. Jenže co on by jim vyprávěl. Nikdo by mu neuvěřil, jen by ho dopovali prášky. Takže mlčel. Celé vyšetření apaticky hleděl před sebe a doktorovi nekvákl ani přiblblý pozdrav.
Současnost
Za ty čtyři roky si celkem zvykl, že neměl jedinou návštěvu. Vlastně ano. Ale to měli všichni pacienti. Svého cvokaře. Ale co jim mohl vyprávět. Že vidí do budoucnosti? Že má podivné sny, které by jistý specialista považoval za vzpomínky z minulého života? Že v některých snech vidí vraždy? Asi by jej zavřeli na samotku v kazajce tak na nejméně půl roku.
Tak mu nezbývalo nic jiného, než kreslit. A tak kreslil. Místa činu, oběti a doktor z něj tahal rozumy. Proč zrovna tenhle výběr barev, proč tohle a támhleto, proč dal větší důraz na tohle a většinu maleb si nechal u sebe.
Vzhledem k tomu, že občasné výbuchy vzteku se staly pravidelnou součástí jeho života, byl stále zavřený u sebe v pokoji, kam raději nepřidělili žádného dalšího pacienta. Nemohl do společenské místnosti, nemohl ani na dvůr, nemohl nikam. Ale zvykl si na to.
Jeho záchvaty, když měl nějaké vidění, byly ze začátku vážně otřesné. Většinou se složil a z bolesti hlavy omdlel, ale postupem času to začal kontrolovat. Při nejhorším se už neskládal tak často. Ale stejně měl poslední dobou divné sny, sotva spal - a když už se to povedlo, vraždy jej nenechávaly moc dlouho. Jelikož měl přístup do společenské místnosti zakázaný, a čirou náhodou tam byla televize, nemohl si ověřit, jestli jsou jeho sny skutečností. Vsadil by ale svoji pravou ruku na to, že časem se stanou...
"Je to jednoduché, nechce-li s vámi pacient komunikovat obvyklými prostředky, totiž slovy, musíte najít jiný způsob, jak se k němu dostat. A totéž platí i o obětech a svědcích… Mnoho lidí reaguje na prožitý šok tím, že se uzavřou do sebe. A vy jste tam od toho, abyste jim z této ulity pomohli, protože vaše rozhovory bývají většinou klíčové. To musíte mít neustále na paměti… Ano, vím, že se opakuju, ale je to skutečně klíčová informace. Ale abychom se vrátili k tématu: máte nekomunikativní subjekt. Musíte přesto najít cestu, jak s ním navázat hovor. Vlastně můžu říct, že se vám meze nekladou, naopak, čím větší kreativitu projevíte, tím lépe. Ale nesmí to zase být přes čáru. Je snadné komunikovat prostřednictvím zájmu subjektu, nebo čistě improvizovat. Nejčastěji se používá metoda papíru a tužky. Ať už subjekt píše, nebo maluje…"
Přednáška trvala další hodinu a půl. Studenti se dotazovali, psali si poznámky. Mohl si říct, že to byl skutečně úspěch, protože ho rozhodně poslouchaly dobré tři čtvrtiny osazenstva.
Když skončil, dokonce mu zatleskali.
Ale o největší překvapení se mu nakonec postaral kolega. Vzal si ho stranou, jakmile se vypletli z davu a zatáhl ho k sobě do pracovny. A tam mu to ukázal.
"To je fantastický! Proč jsi mi to neřekl dřív?!"
"Čekal jsem, jestli na to v tý přednášce narazíš."
"Víš, že o tomhle se nemá mluvit. Snižuje to kredity a to na akademické půdě nemám zapotřebí. Navíc je to jen teorie bez podkladů, které se v tomhle případě, to uznej, shání po čertech špatně."
"Tohle by ti mohlo pomoct."
"Musím ale počítat s tím, že to může být náhoda. I když dost fantastická."
"Ukazoval bych ti to, kdybych si to myslel?"
"Nikdy jsi tomu nevěřil. Měl jsi mě za cvoka, nebo se pletu?"
"Máš dar přesvědčovat lidi…"
Chvíle ticha, které by se dalo rozkrájet.
"Jenže mi to nebude k ničemu, pokud s ním nebudu moct mluvit. A pro změnu vsadím boty já, že je v internaci a tam mě nepustí."
"Pustí. Je na mém oddělení…"
A proto se jednoho docela hezkého rána (ven z okna se dosud dívat mohl), dveře do jeho pokoje otevřely a v nich stál muž neurčitého věku, mohlo mu být dvacet, ale taky čtyřicet, a ještě neurčitějšího zjevu. Na ulici by ho jeden snadno minul jako dalšího z davu.
"Moje jméno je Matthew Fielding, Ethane. Můžu s vámi chvíli mluvit?"
„Když na tom trváte,“ zamumlal oslovený od stolu a dál kreslil. Musel nakreslit ty detaily, dokud si je pamatoval. Zděšený výraz oběti, krev na chodníku - všechno do posledního detailu.
Doktor zůstal ale na prahu. "Jestli si to nepřejete, pak samozřejmě půjdu pryč," prohlásil klidně, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„To je jedno.“ Další tah, další, skoro přestával sledovat svoji ruku, jak mu lítala po papíře. Odhrnul si vlasy z čela a pokračoval.
Doktor tedy vešel a zavřel za sebou dveře. Usadil se na kraj židle, kde obvykle sedával Ethanův psychoterapeut. Ale mlčel, nezačal se vyptávat. Ne hned. Jen ho drahnou dobu pozoroval, jak kreslí, co kreslí...
"Viděl jsem vaše předchozí práce," nadhodil potom skoro opatrně.
„No a?“
"Zaujaly mě. Mohl byste mi o nich říct něco víc? Proč jste je nakreslil?"
„Protože dokud to neudělám, nedají mi pokoj. A přestaňte s těma kecama a řekněte, co chcete.“ Ethan se otočil na židli, čelem k příchozímu a složil si ruce na prsou. To, že tu byl zavřený neznamenalo, že je stoprocentní cvok. Výtvor byl hotový.
"Zajímají mě ty kresby a důvody, proč jste je vytvořil. Kdo vám nedá pokoj?"
„Přečtěte si mojí složku, i když to už jste nejspíš dávno udělal, tam to máte napsaný. A ne kdo, ale co mi nedá pokoj.“
"Mě zajímá, co mi k tomu můžete říct. Složka je mi jedno. Co vám nedá pokoj?" Byl neuvěřitelně tvrdohlavý.
„A proč vás to zajímá?“
"Důvod proč by nemělo?"
"Neodpovídejte otázkami."
"Dobrá, špatný trik. Je to moje specializace. Komunikace kresbou, i když ten název je dost pitomej. Co vám nedá pokoj?"
Ethan zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tenhle se prostě nedá jen tak odbít. Navíc mu byl nějak povědomý - že by přítel z minulého života? Uchechtnul se. Asi trochu blbost. Nemohl si pomoct, ale odněkud toho chlapa prostě znal. Vypadal tak trochu jako kancelářská krysa, ale v tomhle zařízení doktoři vlastně ani nic jiného nebyli. Modré oči jej pozorovaly klidně, ale přesto za tou oponou klidu viděl nedočkavost.
„Začíná to bolestí hlavy. Většinou. Dřív jsem se i pravidelně skládal, protože jsem to nedokázal všechno pobrat. Nevím, díky čemu, ale vidím do budoucnosti i minulosti. Pro mě je lepší to nakreslit, vybavím si víc detailů, které můžu zpracovat - navíc ty sny potom nepokračují. Jakoby věděly, že je ventiluju.“
Doktor kývnul. Teď se zvedne a nechá mi napsat silnější prášky, napadlo Ethana. Ale kromě toho kývnutí se nestalo nic. Jen před ním přistálo pár další kreseb, už hodně, hodně starých…
"Nejsou datované, bohužel. Myslíte, že byste je dokázal datovat zpětně?"
"Proč?" Podíval se mu do očí, ale doktor nehnul ani brvou.
"Protože je to důležité. Velice důležité."
"Chápu, ale proč."
"Já vám věřím, Ethane. A potřebuju vaši pomoc."
„Tenhle,“ ukázal na první obrázek, „je starý tři roky. Kreslený pátého dubna. Další je z roku...“ A takhle mu tam postupně vyjmenovával všechna data a roky, kdy který kreslil. Tenhle doktor byl zvláštní. Vypadalo to, že mu věří, ale stejně si ho pro jistotu prohlížel nedůvěřivě. Nemohlo to být tak lehké. Do pokoje mu napochoduje chlap, co tvrdí, že potřebuje jeho pomoc a... Tohle byl asi hodně špatný vtip.
Psal si poznámky. Na férovku vytáhl notebook a začal datlovat, Ethan si všiml, že ta složka je jeho obrázků plná. Nejspíš tam byly úplně všechny, které kdy nakreslil. Doktor si k nim dopisoval ta data. U některých chyběla, u některých byla naopak ještě řada čísel připomínající... Spisovou značku.
"Ethane, kdy se ty sny objevily poprvé?"
"Vy jste tu složku vážně nečetl?"
"Neodpovídejte otázkou," ušklíbl se doktor Fielding. "Složky jsou k ničemu. Tak kdy?"
„V sedmnácti. Rodiče si mysleli, že jsem blázen. Proto jsem tady.“ Jo, mysleli si, že jsem blázen. A při jednom ze svých záchvatů, kdy mě vyprovokoval otec, jsem ho zabil. Soudce souhlasil s tím, že jsem nesvéprávný a šoupl mě sem...
"Nějaký spouštěč? Emotivní prožitek? Šok? První sexuální zkušenost?" Všechno to vyjmenoval s kamennou tváří, asi na to byl zvyklý. Ale vypadalo to, že ho to doopravdy zajímá.
„Vražda.“ Řekl to naprosto klidně, ještě s jakýmsi osobním uspokojením v hlase.
Spolupráce s Bee
1. kapitola
Před 5 lety
„Jméno pacienta?“ zeptal se doktor nasupeně.
Zdravotní sestra se podívala do složky, potom na doktora a odkašlala si. Tohle nesnášela. Byla to otrava a všechno papírování vždy zbylo na ní. Ignorovala ten fakt, že její kolegyně se o polední pauze s doktorem zašila v kanceláři a dělali, co dělali. Jenže dnes je od toho vyrušila. Pacienti se nesmí přijímat bez přítomnosti doktora a sanitáři vážně pospíchali.
„Ethan Wallace,“ řekla neutrálním hlasem.
„Věk?“
„Sedmnáct let.“
Doktor se pozastavil. Takové mládě? „Proč je tady?“
Sestra se opět podívala do složky, chvíli listovala a potom trpělivě odpověděla: „Dlouhodobé halucinace, bolesti hlavy, agresivní výbuchy.“
„Tak se na to kvítko podíváme...“
Seděl v kazajce, protože agrese se drží pod pokličkou velmi špatně. Tak prý aby si neublížil. Nebo spíš aby neublížil lidem kolem sebe. Jenže co on by jim vyprávěl. Nikdo by mu neuvěřil, jen by ho dopovali prášky. Takže mlčel. Celé vyšetření apaticky hleděl před sebe a doktorovi nekvákl ani přiblblý pozdrav.
Současnost
Za ty čtyři roky si celkem zvykl, že neměl jedinou návštěvu. Vlastně ano. Ale to měli všichni pacienti. Svého cvokaře. Ale co jim mohl vyprávět. Že vidí do budoucnosti? Že má podivné sny, které by jistý specialista považoval za vzpomínky z minulého života? Že v některých snech vidí vraždy? Asi by jej zavřeli na samotku v kazajce tak na nejméně půl roku.
Tak mu nezbývalo nic jiného, než kreslit. A tak kreslil. Místa činu, oběti a doktor z něj tahal rozumy. Proč zrovna tenhle výběr barev, proč tohle a támhleto, proč dal větší důraz na tohle a většinu maleb si nechal u sebe.
Vzhledem k tomu, že občasné výbuchy vzteku se staly pravidelnou součástí jeho života, byl stále zavřený u sebe v pokoji, kam raději nepřidělili žádného dalšího pacienta. Nemohl do společenské místnosti, nemohl ani na dvůr, nemohl nikam. Ale zvykl si na to.
Jeho záchvaty, když měl nějaké vidění, byly ze začátku vážně otřesné. Většinou se složil a z bolesti hlavy omdlel, ale postupem času to začal kontrolovat. Při nejhorším se už neskládal tak často. Ale stejně měl poslední dobou divné sny, sotva spal - a když už se to povedlo, vraždy jej nenechávaly moc dlouho. Jelikož měl přístup do společenské místnosti zakázaný, a čirou náhodou tam byla televize, nemohl si ověřit, jestli jsou jeho sny skutečností. Vsadil by ale svoji pravou ruku na to, že časem se stanou...
"Je to jednoduché, nechce-li s vámi pacient komunikovat obvyklými prostředky, totiž slovy, musíte najít jiný způsob, jak se k němu dostat. A totéž platí i o obětech a svědcích… Mnoho lidí reaguje na prožitý šok tím, že se uzavřou do sebe. A vy jste tam od toho, abyste jim z této ulity pomohli, protože vaše rozhovory bývají většinou klíčové. To musíte mít neustále na paměti… Ano, vím, že se opakuju, ale je to skutečně klíčová informace. Ale abychom se vrátili k tématu: máte nekomunikativní subjekt. Musíte přesto najít cestu, jak s ním navázat hovor. Vlastně můžu říct, že se vám meze nekladou, naopak, čím větší kreativitu projevíte, tím lépe. Ale nesmí to zase být přes čáru. Je snadné komunikovat prostřednictvím zájmu subjektu, nebo čistě improvizovat. Nejčastěji se používá metoda papíru a tužky. Ať už subjekt píše, nebo maluje…"
Přednáška trvala další hodinu a půl. Studenti se dotazovali, psali si poznámky. Mohl si říct, že to byl skutečně úspěch, protože ho rozhodně poslouchaly dobré tři čtvrtiny osazenstva.
Když skončil, dokonce mu zatleskali.
Ale o největší překvapení se mu nakonec postaral kolega. Vzal si ho stranou, jakmile se vypletli z davu a zatáhl ho k sobě do pracovny. A tam mu to ukázal.
"To je fantastický! Proč jsi mi to neřekl dřív?!"
"Čekal jsem, jestli na to v tý přednášce narazíš."
"Víš, že o tomhle se nemá mluvit. Snižuje to kredity a to na akademické půdě nemám zapotřebí. Navíc je to jen teorie bez podkladů, které se v tomhle případě, to uznej, shání po čertech špatně."
"Tohle by ti mohlo pomoct."
"Musím ale počítat s tím, že to může být náhoda. I když dost fantastická."
"Ukazoval bych ti to, kdybych si to myslel?"
"Nikdy jsi tomu nevěřil. Měl jsi mě za cvoka, nebo se pletu?"
"Máš dar přesvědčovat lidi…"
Chvíle ticha, které by se dalo rozkrájet.
"Jenže mi to nebude k ničemu, pokud s ním nebudu moct mluvit. A pro změnu vsadím boty já, že je v internaci a tam mě nepustí."
"Pustí. Je na mém oddělení…"
A proto se jednoho docela hezkého rána (ven z okna se dosud dívat mohl), dveře do jeho pokoje otevřely a v nich stál muž neurčitého věku, mohlo mu být dvacet, ale taky čtyřicet, a ještě neurčitějšího zjevu. Na ulici by ho jeden snadno minul jako dalšího z davu.
"Moje jméno je Matthew Fielding, Ethane. Můžu s vámi chvíli mluvit?"
„Když na tom trváte,“ zamumlal oslovený od stolu a dál kreslil. Musel nakreslit ty detaily, dokud si je pamatoval. Zděšený výraz oběti, krev na chodníku - všechno do posledního detailu.
Doktor zůstal ale na prahu. "Jestli si to nepřejete, pak samozřejmě půjdu pryč," prohlásil klidně, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„To je jedno.“ Další tah, další, skoro přestával sledovat svoji ruku, jak mu lítala po papíře. Odhrnul si vlasy z čela a pokračoval.
Doktor tedy vešel a zavřel za sebou dveře. Usadil se na kraj židle, kde obvykle sedával Ethanův psychoterapeut. Ale mlčel, nezačal se vyptávat. Ne hned. Jen ho drahnou dobu pozoroval, jak kreslí, co kreslí...
"Viděl jsem vaše předchozí práce," nadhodil potom skoro opatrně.
„No a?“
"Zaujaly mě. Mohl byste mi o nich říct něco víc? Proč jste je nakreslil?"
„Protože dokud to neudělám, nedají mi pokoj. A přestaňte s těma kecama a řekněte, co chcete.“ Ethan se otočil na židli, čelem k příchozímu a složil si ruce na prsou. To, že tu byl zavřený neznamenalo, že je stoprocentní cvok. Výtvor byl hotový.
"Zajímají mě ty kresby a důvody, proč jste je vytvořil. Kdo vám nedá pokoj?"
„Přečtěte si mojí složku, i když to už jste nejspíš dávno udělal, tam to máte napsaný. A ne kdo, ale co mi nedá pokoj.“
"Mě zajímá, co mi k tomu můžete říct. Složka je mi jedno. Co vám nedá pokoj?" Byl neuvěřitelně tvrdohlavý.
„A proč vás to zajímá?“
"Důvod proč by nemělo?"
"Neodpovídejte otázkami."
"Dobrá, špatný trik. Je to moje specializace. Komunikace kresbou, i když ten název je dost pitomej. Co vám nedá pokoj?"
Ethan zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tenhle se prostě nedá jen tak odbít. Navíc mu byl nějak povědomý - že by přítel z minulého života? Uchechtnul se. Asi trochu blbost. Nemohl si pomoct, ale odněkud toho chlapa prostě znal. Vypadal tak trochu jako kancelářská krysa, ale v tomhle zařízení doktoři vlastně ani nic jiného nebyli. Modré oči jej pozorovaly klidně, ale přesto za tou oponou klidu viděl nedočkavost.
„Začíná to bolestí hlavy. Většinou. Dřív jsem se i pravidelně skládal, protože jsem to nedokázal všechno pobrat. Nevím, díky čemu, ale vidím do budoucnosti i minulosti. Pro mě je lepší to nakreslit, vybavím si víc detailů, které můžu zpracovat - navíc ty sny potom nepokračují. Jakoby věděly, že je ventiluju.“
Doktor kývnul. Teď se zvedne a nechá mi napsat silnější prášky, napadlo Ethana. Ale kromě toho kývnutí se nestalo nic. Jen před ním přistálo pár další kreseb, už hodně, hodně starých…
"Nejsou datované, bohužel. Myslíte, že byste je dokázal datovat zpětně?"
"Proč?" Podíval se mu do očí, ale doktor nehnul ani brvou.
"Protože je to důležité. Velice důležité."
"Chápu, ale proč."
"Já vám věřím, Ethane. A potřebuju vaši pomoc."
„Tenhle,“ ukázal na první obrázek, „je starý tři roky. Kreslený pátého dubna. Další je z roku...“ A takhle mu tam postupně vyjmenovával všechna data a roky, kdy který kreslil. Tenhle doktor byl zvláštní. Vypadalo to, že mu věří, ale stejně si ho pro jistotu prohlížel nedůvěřivě. Nemohlo to být tak lehké. Do pokoje mu napochoduje chlap, co tvrdí, že potřebuje jeho pomoc a... Tohle byl asi hodně špatný vtip.
Psal si poznámky. Na férovku vytáhl notebook a začal datlovat, Ethan si všiml, že ta složka je jeho obrázků plná. Nejspíš tam byly úplně všechny, které kdy nakreslil. Doktor si k nim dopisoval ta data. U některých chyběla, u některých byla naopak ještě řada čísel připomínající... Spisovou značku.
"Ethane, kdy se ty sny objevily poprvé?"
"Vy jste tu složku vážně nečetl?"
"Neodpovídejte otázkou," ušklíbl se doktor Fielding. "Složky jsou k ničemu. Tak kdy?"
„V sedmnácti. Rodiče si mysleli, že jsem blázen. Proto jsem tady.“ Jo, mysleli si, že jsem blázen. A při jednom ze svých záchvatů, kdy mě vyprovokoval otec, jsem ho zabil. Soudce souhlasil s tím, že jsem nesvéprávný a šoupl mě sem...
"Nějaký spouštěč? Emotivní prožitek? Šok? První sexuální zkušenost?" Všechno to vyjmenoval s kamennou tváří, asi na to byl zvyklý. Ale vypadalo to, že ho to doopravdy zajímá.
„Vražda.“ Řekl to naprosto klidně, ještě s jakýmsi osobním uspokojením v hlase.
jste skvělé je sice až depresivní jak neměl žádný život tak mladý ale snad se něco změní myslím pro něho k lepšímu
OdpovědětVymazat