25. kapitola

Mrzí mě, že vám to musím oznámit, ale dnešním dílem tahle povídka končí. Poslední díl jsme psaly s těžkým srdcem, proto si prosím poslechněte písničku, kterou jsme při tvorbě poslouchaly. Bude na konci této kapitoly.

Spolupráce s Bee

Nebylo to jednoduché. Nebyl na něj zvyklý - ne doslova. Spíš si nejdříve zvykl a potom se do něj zamiloval. Nikdy ho nebral jako náhradu za Mikaela. Na to toho prožili spolu až moc a až moc dobře se znali. Měl v Jeanovi jistotu, kterou nikde jinde nezažil - a teď byl pryč.  Byl to měsíc a jeho přítel se neukázal ani jednou. Vincent si povzdechl a upil ze skleničky.

Šel za ním dokonce do podniku, ale Jean za sebe nechal náhradníka, který ani nevěděl, kde je.

Jedno však upírovi musel nechat - když nechtěl, nikdo ho nenašel. Sice to bolelo, ale věděl, že se Jean dříve nebo později vrátí.

A zatím měl Mikaela. Svého detektiva, který se zotavoval sice pomalu, ale jistě. Ještě pořád si na některé věci nevzpomínal pořádně, občas tápal, jak se co používá, nebo jak reagovat... Ale jak ho má líbat, si pamatoval naprosto bez pochyb.

×××

Jenže to nebylo ono a oba věděli, že už to nikdy nebude stejné. Protože čas nelze vrátit zpátky a nelze s ním naložit, jakože se nestal. Všechno se to stalo a některé rány byly moc hluboké, aby se zahojily beze zbytku.

Do jeho života Jean patřil, byl jeho součástí dlouhá léta, stejně jako Mikael a to byla věc, kterou ani Pouto, jakkoliv silné nikdy změnit nemohlo. Byl šťastný, že ho má zpátky, že se Mikael uzdravuje, ale bez Jeana to nikdy nemohlo být ono.

A věděli to oba.

Přemýšlel jsem. Od té chvíle, kdy jsem získal zpátky svoje jméno a svoje já, jsem přemýšlel poměrně často. Vzpomínal jsem si, kdo jsem, kdo jsem býval… Ale nevěděl jsem, kým mám být nyní. Svět, ve kterém jsem usnul, už nebyl ten, ve kterém jsem se probudil. Cesta, po níž jsem šel, už byla dávno zbořená, lidé, které jsem znával, odešli. A já jsem zůstal a musel jsem se s tím nějak vypořádat.

Ale abych s tím mohl začít, věděl jsem, tušil jsem, že jeden díl v téhle skládačce chybí.

×××

Vincent byl zabraný v knihách. Byl zabraný v knihách už dobrých pět let. Rada mu ze začátku nechtěla dát pokoj kvůli Samanthě a následkům její krve – nikdo netušil, jaký bude na vládce mít dopad, ale nakonec vše vzdali, i když to Vincenta stálo velké úsilí. Přesto sám v sobě ty změny cítil a byly kardinálně velké. Bolesti hlavy byly snad to nejmenší, co mu v tu chvíli dělalo potíže. Všechny ty možné vize a ukázky z minulosti, demonstrace moci, kterou najednou měl k dispozici, byly děsivé – a zároveň uklidňující. Netušil, jestli z něj Mikael ty změny nějak cítí, ale věděl, kdy má jít pryč a nechat ho samotného a kdy přijít a objímat a uklidňovat. Přesto by Vincent neřekl, že detektiva nějak omezuje nebo zanedbává – spíš nechával volnost a vyhýbal se.

Jean mu chyběl – o to víc, že o sobě nedával vědět a neodepisoval na dopisy. A Mikael to věděl.

Snažil se. Ze všech sil se snažil, aby se nějak zapojil zpátky do toho, čemu se říkalo "normální život"… Ale zjistil, že to nejde. Nemohl už dělat policajta, vždyť oficiálně neexistoval, a vlastně tomu modernímu světu tolik nerozuměl.

Ale rozuměl tomu, že Vincent trpí.

×××

Uběhlo dalších pět let. Vincent trpěl už o trochu méně než předtím – z části za to mohl Mikael, z části práce a z části ta kamenná zeď v jeho mysli, kterou obestavěl veškeré nashromážděné vzpomínky na Jeana. Už přemýšlel nad tím, že Mikaela nechá odejít, aby nemusel sledovat, jak se utápí v sebelítosti.

Jenže Mikael se možná neorientoval v dnešním světě, možná měl jisté mezery ve znalostech a občas se cítil ztracený, ale jedno pořád zůstávalo: jeho tvrdohlavost. Věděl, Pouto mu to řeklo, o čem Vincent přemýšlí. A odmítal to.

Padesát let je dlouhá doba. Vymytí mozku je ošklivý proces. Ale ani sebedelší doba a sebeošklivější procesy nedokážou zlikvidovat samotnou podstatu někoho, kdo byl stvořen, aby přetrval nejničivější bouře. Odmítal tuhle Vincentovu snahu o pseudo ochranu, nechtěl ji. Nechtěl ho nechat samotného. Samota zabíjí.

A Vincent to odmítal. Nechtěl být litován a chtěl, aby se Jean vrátil. Aby se na něj usmál a objal ho. Aby deset let hodil za hlavu a řekl, že je nikdy neopustí, protože Mikael se mohl tvářit, jak chtěl, ale Jean mu taky chyběl – i když ho prakticky neznal, ale Pouto promlouvalo do duše jim oběma, i když ten třetí k nim vázán nebyl, pouze k Vincentovi, protože se napil jeho krve.

Chybím ti, mon amour? Cítím, jak se trápíš… Nechci, aby ses trápil, je to zbytečné. Doufal jsem, že máš všechno, co potřebuješ. Není to tak?

Vincent se zasekl v půlce pohybu. Hlas jeho myslí rezonoval ještě velmi dlouho, než si naplno uvědomil, co se vlastně děje. Ani se neodvažoval to jméno vyslovit nahlas, pro případ, že by to byl sen. Jenže nakonec mu to stejně nedalo. "Jeane?" Jenže nikdo se neozval a on si připadal jako blázen. "Jeane?!" zkusil to znovu, ale marně. A najednou začínal vidět rudě. Proč ho takhle týral? Proč to dělal? Proč se vůbec ozýval, když potom neodpovídal? Přišel si potom jako blázen.

Jako první narazila do stěny kniha. Potom židle a nakonec letěl stůl. Že se proletěly i knihovny s knížkami – není nutné dodávat. Každopádně po dokonání svého veledíla stál uprostřed pracovny, zhluboka oddechoval – ne proto, že by se zadýchal – a proklínal Jeana každou buňkou svého těla.

Pak najednou ucítil, že ho někdo drží. A pevně, jako ve svěráku, ani vší svou silou proti němu nic nezmohl. Mikael, Mikael, který cítil všechnu tu bouři, co se v něm rozpoutala… A přišel, aby ji utišil. A možná zabránil dalšímu ničení majetku.

"Vincente! Vincente! Klid!"

"Dělá ze mě idiota! Celých deset let se neozve a najednou ke mně promluví a nakonec ani neodpovídá?" Vincent se hystericky zasmál a pokusil se vytrhnout z jeho náručí. "Kolikrát jsem k němu promlouval a prosil ho, aby se vrátil?"

"Vincente!" Něco z detektiva v něm přece zůstalo, tedy vyjma tvrdohlavosti, odpor ke scénám všeho druhu. Sevřel ho ještě pevněji, i když cítil, že by tahle jeho převaha nemusela mít dlouhého trvání. Kdo ví, co s ním udělala krev Starší po fyzické stránce. Ale nesměl ho pustit. Tahle pracovna už víc připomínala kůlničku na dříví, než cokoliv jiného. Nesměl ho pustit, pokud chtěl tenhle dům zachovat pro budoucí generace. "Vincente, vzpamatuj se, sakra! Nebo ti dám pár facek!"

"Má pravdu, Vincente, a že by těch pár facek od něj opravdu bolelo," pronesl ten známý hlas a byl tak blízko, tak blízko…

Stál tam uprostřed trosek, které mu lemovaly cestu jako špalír zkázy.

Jean se vrátil.

KONEC

Vincent nevěřícně zíral. Nevěřícně zíral na tu známou tvář, která na něj hleděla, jakoby se choval nerozumně a nepřiměřeně svému věku. Vztek v něm stoupal, až dosáhl maximální hranice a něco se v něm zlomilo. Odstrčil Mikaelovy paže, které ho ocelově svíraly, a vyrazil k Jeanovi. Vlastní ruka kolem jeho štíhlého krku byla jen dílem okamžiku. Povalil ho na zem a absolutně nevnímal Mikaela, který se k nim přihrnul a snažil se ho z Jeana marně dostat, ani svého přítele lapajícího po dechu. "Ty máš teda nervy, že se tu ukážeš po těch letech úplně v klidu!"

"No…" Jean půlil slova, jak zápasil o každý nádech. "Chtěl jsem… v klidu… Vincente! Vždyť mě uškrtíš!"

Mikael držel Vládce za ramena a přetahoval se s ním o každou píď. Ale bylo to, jakoby se přetahoval sám se sebou, kde centimetr získal, tam ho vzápětí ztratil.

"Vincente! Nechceš ho zabít!"

"Kdybych nechtěl, byli bychom v tuhle chvíli v téhle pozici?" prohodil vládce a znovu sebou škubnul, aby ze sebe detektiva dostal.

"No… V týhle pozici se daj dělat i jiný věci!" zachraptěl Jean. Jako by se nechumelilo.

A stisk kolem krku zesílil, i když vzápětí zase povolil, protože se Vincent sklonil a se vší svojí naštvaností a nenávistí, kterou cítil, se mu přitiskl na rty.

Jean polibek divoce opětoval, i po deseti letech ta ústa chutnala opojně, a kdyby bylo po jeho, nikdy by ho už líbat nepřestal. Ale když už byl v tom a protože v tom chtěl být už napořád, jinak by se přece nebyl vracel, v krátkosti si přitáhl Mikaela a jeden polibek věnoval i jemu. Možná na to potřeboval deset let, ale ujasnil si, že je chce. Oba. Bez výhrad.

"Už mě pustíš?"

"Možná," zamumlal potichu a opřel se čelem o jeho rameno – ale ruku kolem krku už neměl.

"Ok," vydechl Jean. "Tohle by rozhodně mohl být začátek zajímavého vztahu."

Mikael se ušklíbl. A pak políbil Vincenta na krk. Uvidíme, kdo s koho!

KONEC 

(Teď už doopravdy)