Přání - 12. kapitola - Uvědomění

Ještě jeden dílek, děcka. Ještě jeden a bude konec...

Spolupráce s Bee


Uvědomění

Byla to ta nejzřejmější věc na světě – pokud byste tedy viděli ten večer tvář Chase Kramera. Už od pohledu bylo jasné, že kdyby mohl, zpil by se pod obraz – kdyby na démony účinkoval alkohol. Bylo mu příšerně. Ze zoufalosti Johnovi rozflákal něco málo z kuchyně a potom se s největší parádou opřel o futra dveří, dokud ho nezačala brnět a pálit kůže.

A potom si sednul na zem a opřel se o zeď, protože stůl i židle už nepřipomínaly to, k čemu byly určené. A pil rovnou z flašky.

Odpusť mi. Odpusť mi cokoliv, čím jsem zhřešil – ať už jako dítě, dospělý nebo démon. Odpusť mi moji blbost toho večera, moje přání nepřání i to, jak jsem zamával Constantinovi životem. Odpusť mi, že jsem nezvládal věci kolem Angely, že jsem žárlil a chvíli si přál její smrt. Teď už mi to všechno dochází a možná proto jsem skončil tam, kde jsem. U Lua.

×××

A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům…

Nemodlil se celé věky. Bůhví, jestli se vůbec kdy modlil, vůbec si na to nevzpomínal. Ale slova znal, žhnula mu pod kůží jako čerstvý cejch, tolikrát je opakovat. Ve jménu otce, syna i ducha svatého, odpusť nám naše viny, odpusť nám, protože my sami si odpustit nedokážeme.

Pil už tak desátou skleničku, bylo to jako dejá vu. Pokaždé když tady seděl a opíjel se, bylo to jako dejá vu, nehledě na to, kolikrát se tahle scéna už odehrála.

Je mrtvý, jak jen může být, řekl mi doktor. Ale já mu nevěřím.

A odpusť nám naše viny.

Další sklenička, ve které se pokusil utopit vztek a beznaděj. Nešlo to, pořád na to musel myslet, pořád se mu to zahryzávalo do mozku, znovu a znovu.

Vidím oheň, jak spaluje nitro hory…  

A pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší.

Neměl na něj právo. Byl zvyklý, že Ďábel hraje falešnými kartami, přece jen je to Ďábel, ale obludnost takového činu mu vzala dech. Takovým způsobem porušit veškerý řád světa!

Pamatuj si na mě… A postav se svému strachu, můj nepříteli.

Ve jménu otce, syna i ducha svatého!

Měl tvář položenou na lepkavé skvrně, co se rozlévala po barpultu, a tiše pohyboval rty. Neuměl se modlit, nikdy nechápal tu upřímnost, kterou modlitby vyžadovaly, vždycky mu byl sympatičtější Kain, než Ábel, sám si připadal poznamenaný, prokletý a vyhnaný ode všech. Ale teď se, stejně jako Kain, kál, modlil za svoje odpuštění. A to nepřicházelo.

Nikdy nezemřu! Jsem svobodný!  

Amen!

Byl v tom sám. Už zase. Jako vždycky.

A potom uslyšel ten starý známý šelest křídel. Jako měl Gabriel, když byl ještě poslem. To samo o sobě moc vtipné nebylo - na chvilku v něm hrklo, zvyk je zvyk, že uslyší Gabrielův hlas, ale z toho by nikdy netáhl alkohol a už vůbec by na sebe neupozornil říhnutím, za které by se ani on sám v hospodě plné chlapů nestyděl. Následně si ten povedený posel s námahou sedl na barovou stoličku vedle něj a pousmál se. „Zbloudilá ovečka se nám vrátila,“ zamumlal a odněkud vyčaroval láhev vodky.

"Pochválen buď Ježíš Kristus," odtušil Constantine. Snad se to má říkat nějak takhle. Kde je ten Midnite?!

„Víš, vždycky se najde někdo, kdo se snaží zbloudilé ovečky zachránit, ale tahle se už z půlky zachránila sama,“ kývnul na něj významně opeřenec a řádně si přihnul, až se John divil, jak někdo může zvládat takové velké loky.

"Jo, jasně," kývnul a padlo na něj zoufalství. On měl taky svoji zbloudilou ovečku, ubohou, opuštěnou a svedenou. Beránka, kterému vzali život a nahradili ho... Čím vlastně? Protřepal si hlavu. Příliš mnoho alkoholu, příliš mnoho a ještě víc. A taky příliš mnoho hudby. Ave! A vivat! Myšlenky se mu spletly.

Hybrid naštvaně třísknul lahví o pult a zamračil se na něj. „Johne, ty mě pořád nechápeš!“

"Ne, já jsem při katechismu nikdy nedával pozor." Kde je hergot ten Midnite? Jeho sklenička už naléhavě potřebovala dolít. Slíbil Chasovi, že to vyřeší, slíbil mu to... A místo toho se tady ožíral. A ještě ke všemu mizerně. Ale měl na to dost času. A když dojde na nejhorší... Luovi vždycky šlo o něj. Vždycky si to s ním může vyměnit.

„Nemůžu ti říct, o kterou ovečku se jedná, Johne,“ promluvil po chvíli a v ten moment vypadal střízlivě. Upíral na něj svůj pohled a doufal, že mu to dojde.

"Nikdy nejde o tu správnou. Nikdy nejde o ty správné lidi," blábolil a věděl to. A bylo mu to jedno. 

"Midnite! Kde jsi?! Suším hubu, ty neutralito!"

„Nemůžu ti říct, o koho se jedná. Mám to zakázané, jinak bys ho nezachránil,“ zkusil to naposledy a s lusknutím prstů zmizel. A upřímně doufal, že to tomu přitroublýmu exorcistovi dojde.

"Nikdy se nejedná o ty správné lidi..." zabrumlal si pro sebe.

JOHNE. Jakoby mu náhle zarezonovala lebka. JOHNE. Zamrkal a cítil, že je střízlivý, ačkoliv tu osudnou sklenku, kterou by se k té střízlivosti prochlastal, si pochopitelně nedal. JOHNE. Nikdy nejde o ty správné lidi. Ale možná se tentokrát stala výjimka.

Odpusť nám naše viny.

Utíkal celou cestu až k sobě domů. A běžel jako ještě nikdy ve svém životě.

×××

Chase zavřel oči jen na vteřinu, jen aby si představil, že na něj ten alkohol působí a že až je otevře, bude opilý - rozhodně by to potřeboval. Jenže místo toho se ocitl v Pekle. Se samotným vládcem před sebou. Bože, odpusť mi...

Netušil, kde sebral tu kuráž, ale nakonec to vyslovil nahlas. „Ahoj, Lu. Co potřebuješ?“

Byl to konec. Tak neodvratný, jako máloco v jeho životě. A to všechno jen proto, že si nezodpovědně vylejval držku a zapomněl, co to znamená, naslouchat hlasům. A přece se na poslední chvíli vzepřel. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům…

V jedné vteřině se rozhodl. Midnite by z něj měl určitě radost, konečně začal jednat, protože mu o něco šlo, začal něco dělat kvůli sobě samému, ne kvůli pofidérnímu vykoupení vlastních vin.

Rozkopl dveře, protože hledat klíče by zabralo spoustu času. A ocitl se uprostřed Pekla.

Tam venku je spousta věcí, který mě nemaj rády, ta znamení mi umožní alespoň částečně v klidu spát. 

Na Lua to očividně neplatilo.

„Ahoj Johne!“ zvolal teatrálně Lu. „Doufám, že ti nevadí vypůjčení tvého bytu na chvíli. Potřebuji si něco vyřídit s poskokem,“ šlehnul pohledem po Chasovi, který klečel na zemi a vyplivával krev.

"Vyser si voko, Lu," doporučil mu Constantine procítěně. "Protože to bude poslední věc, kterou v týhle prašivý díře uděláš!"

Ale nedíval se na něj. Na tom hajzlovi už nebylo pranic, co by ho zajímalo. Chase, Chase byl ten nejdůležitější bod v místnosti. Jeho hlas ho sem zavolal. O jeho duši se hrálo.

"Já to udělám," řekl polohlasem. "Já to udělám, Chasi, to, oč jsi mě prosil. Udělám to."

Najednou to věděl. Měl to celou dobu před nosem a došlo mu to až teď.

"Udělej," hlesl Chase zkrvavenými rty. "Pro... sím..."

John dýchal. Jakoby se znovu zastavil čas, jakoby všude poletovaly úlomky skla, jakoby to byla jeho krev a jeho život.

A potom Chase zašeptal ta tři slova. Sám pomalu nevěděl komu, jestli Johnovi, že ho k tomu donutil, nebo Bohu, že vůbec žádná o zabití - předem věděl, kde skončí. „Odpusť mi to.“

"In spiritus sancti...!"

Byla to jediná cesta. A on ji kvůli Chasovi podstoupí. Kvůli němu ano. V tu chvíli se Ďábel vrhnul dopředu.

"Je to můj služebník, Constantine! Démon nemůže do Nebes!" zasyčel zlobně a dočista zapomněl na svou lidskou masku.

"To je možný, ale na to ti sere Bílej tesák, Lu," odsekl exorcista. "On si tehdy nic nepřál. Nevyměnil svojí duši za tvý pochybný dárky. Podváděls... A nemáš na něj právo!"

Protože spravedlnosti můžeš zavázat oči, můžeš jí obechcat na čtyři doby, můžeš si z ní udělat děvku… Ale nikdy jí nezničíš. Zkoušeli to už lecjaký géniové, nedopadli slavně. A stejně jako pravda má tu ošklivou vlastnost, že vždycky vyjde napovrch, tak spravedlnost tě dřív, nebo později dožene.

Z oblohy sjel blesk a rozčísl čas ve dví.