The Silent Sound of Loneliness - 1. kapitola

DOPORUČENÍ: Tuto povídku by měli číst ti, kteří mají alespoň základní info o věcech ze seriálu Grimm nebo seriál sledují.

Drazí! Mám pro vás novinku, a to doopravdy novinku!, která se týká seriálu Grimm. Osobně ten seriál žeru a přišla jsem na něj díky svojí milované polovičce. Okamžitě mě do nosu praštil pár Renard/Nick. Velká většina má v oblibě Monroe/Nick, ale ten mi moc nesedne. Takže jsem na síti rozhodila síť (He, he, to se povedlo) a našla tuto sérii. Jedná se o překlad z angličtiny! Toto není moje povídka, ale se svolením autorky ji překládám. Pokud se někomu bude líbit, budu ráda za komentáře (klidně i ohledně překladu) a jen dodávám, že celá série je ukončena a dokončena, takže překlady budou přibývat, až budou přibývat. Mám rozděláno několik překladů od této autorky (i od jiných) na tento lahodný pairing.
P.S.: První kapitola navazuje na díl Three Coins in a Fuchsbau.

Název: The Silent Sound of Loneliness
Série: Fate Lines
Autor: Macx
Překlad: Angela
Beta: Angela
Pairing: Renard/Nick
Díly: 1/7
Varování: -

1. kapitola

„Nenenenene! Ne... Nemůžu je najít. Vzal je. Nemůžu... Nicku!“

Beznaděj. Panika. Zmatení. Lehké záchvaty hysterie.

„Nicku!“

Ten výraz v očích zbarvený něčím víc, něčím... wesenským. Hrůza ze ztráty mincí zlomila Renardovu obranu. Nick se díval na něco, čeho si nikdy předtím na kapitánovi nevšiml a cítil to téměř fyzicky. Nick si připomněl ten moment, vědom si toho, co během sekundy viděl, co cítil a poslední dílek puzzlů zapadl na místo. Hladce, jednotně, perfektně.

„Musíš mi pomoct je najít!“

Zatínající se ruce do jeho saka. Spalující pohled, provrtávající se do jeho hlavy a snažící se přesvědčit ho, aby mu byl po vůli. Po vůli závislého. Po vůli jeho kapitána.

„Kdo je vzal?“

Nehty vypadající špatně, téměř jako vyrůstající pařáty. Tvrdé a lehce zašpičatělé, zatínající se do jeho saka.

„Nicku!“

Ostré nádechy. Jako by uběhl maraton. Jako by zažíval nejhorší možnou bolest.

Ale teď byl konec. Na dobro. Nick to věděl - ukryl mince. Čeho ale nebyl schopný se zbavit byl pocit, že ať už Renarda zasáhlo cokoliv, ať už se snažil pomocí mincí dosáhnout čehokoliv, teď ho to opouštělo.

Kapitán byl prohlédnut sanitáři, ale ta rána do hlavy ani nezpůsobila otřes mozku. Trocha krve z natrženého rtu byla odstraněna a pak muž zmizel. Podal strážníkovi svoji výpověď a odešel téměř nepovšimnut. Vytratil se.

Tajení, pronásledování, hanba a hladovění po mincích se rozlévaly po jeho těle.

Hank Nickovi ten pocit vysvětlil, že nebyl schopný normálně přemýšlet, takže kapitána to postihlo úplně stejně. Hank se stal víc sebejistým, víc agresivním - dostalo ho to na okraj propasti. Nekontrolovatelně. Možná smrtonosné.

Otrávený mincemi, neschopný odolat touze, kterou vysílaly, se Renard odevzdal krutější vnitřní povaze. Nebyl agresivní jako Hank, ale otevřel Nickovy oči k Renardovým cílům života - které vlastně nebyly ani tak špatné. Chránit Portland před kriminálními elementy byl chvályhodný sen. Mince odstraňovaly zábrany, udělaly z vás štěně. Daly primální stránce moc a převahu. I ty nejlepší nápady se nestaly ničím jiným, než černými úlomky z jejich celku. Dokud z té osoby nic nezbylo.

Ani Sean Renard proti tomu nemohl bojovat.

Nebyl schopný bojovat proti touze a hladu - aby je získal zpět. Jako Farley Kolt. Steinadler byl mincemi uchvácen, hledal je celé ty roky, předstíral Nickovi loajalitu, ale popravdě chtěl mince jen pro sebe.

Renard ztratil kompletně sám sebe pouze na vteřinu - před Nickem Burkhardtem.

Grimmem.

Který věděl.

Proto teď Nick stál v jasné, velmi draze vypadající předsíni svého nadřízeného, oči upřené k temné obloze za oknem. Neměl tušení, jak moc Renardovi na tomhle místě záleželo, ale peníze se odrazily v čistotě a struktuře místa, které jeho kapitán nazýval domovem.

Jak se na toho muže tak díval, všiml si mírného chvění, které jím prostupovalo. Vypadal... ne moc dobře. “Hrozně“ by bylo moc silné slovo, ale kolem očí měl šedé kruhy a jeho pohled byl prázdný.
Něco polechtalo Nickovy smysly, jako změna vzduchu, jako odraz něčeho jiného v Renardovi.

Byl něco jiného.

Nick to věděl, ale netušil co. Zachytil zběžný pohled do “garáže“, ale teď... Teď byl tak blízko. Jejich oči se setkaly a spalující zelený byl pokrytý zlatou. Oblečený jen v černém triku a stejně černých kalhotách vypadal Renard velmi odlišně od muže, kterého Nick vídá každý den v práci.

Jakoby jeho brnění bylo serváno, jako by byl položen obnažený před Grimmův pohled a kdyby trochu přimhouřil oči, rozdíl by byl mnohem víc viditelný. Pustil Nicka dovnitř. Bez boje. Jen se na něj díval, téměř ztracený a sám atak... smutný. Renard se jednoduše otočil a vešel do bytu, nechávaje rozhodnutí na Nickovi. Vejdi nebo běž znovu pryč.

Vešel a potichu za sebou zavřel dveře.

Renard zmizel do kuchyně, aby Nickovi nabídl pivo. Vzal si ho a pil ze studené lahve. Byla to velmi drahá značka, omezená výroba, pro kterou by Monroe udělal cokoliv. Grimm studoval druhého muže. Renard byl vůdčí osobnost, vysoký, mocný - s hlasem, který se nesl, i když ho nezvedl. Nick viděl výrazy lidí na tiskovce. Ne všechno byly mince. Hodně z toho bylo i Renardovo charisma.

Nic z té vůdčí osobnosti teď vidět nebylo. Byl tu muž, který si procházel abstinenčním obdobím, cítil se poražený, sám, ztracený a neschopný pochopit, co se mu stalo. Šílenství mincí ustupovalo, ale emoce, které zůstávaly ho zřejmě znepokojovaly a mátly - oproti tomu, co normálně cítil.

„Nepotřebuješ je.“

Jeho slova prolomila ticho a Renard sebou trhnul. Vypadal skoro zdevastovaně.

„To, co děláš, co jsi udělal - to jsi ty. Nikdy jsi ty mince nepotřeboval. Byly čisté zlo.“

Renard si olízl rty. „Je těžké odolat jejich moci.“

„Někteří ji zvládnou ignorovat.“

Renard se suše zasmál. „Jako ty?“

„Možná?“

„Byl jsem varován. Myslel jsem, že to zvládnu. I když byly v mojí hlavě, v mém nitru, strážící mé kroky, ukázaly mi, čím bych mohl být.“

Nick se zamyslel a snažil se z mysli dostat obraz zoufalého muže opřeného o sloup. „Už jsi strážce Portlandu. Nepotřebuješ zkaženou pomoc mincí.“ Zlatý záblesk v očích byl jasnější, skoro jako optický klam. „Správně? Mince vylepšily tvoje sny a touhy.“

Asi jako vylepšily Hankovu vůdčí osobnost, udělaly ho více agresivním vůči vlastním cílům.

„Slyšel jsem řeč. Chceš tohle město bezpečné. Udržuješ ho bezpečné. Dosáhl jsi toho.“

Renard na něj zíral, potichu, nehlídaně, jeho štíty se otřásaly a Grimm v něm mohl číst. Poprvé za celou dobu, co ho Nick potkal, v něm mohl číst.

A mohl něco cítit.

V pozadí jeho mysli, jako lehké postrčení, jako něco, co tam bylo po delší dobu a on si nikdy nevšiml. Byla to přítomnost, která se objevovala a mizela - jako dotek ducha, který nebyl schopný zjistit. Dával to za vinu grimmské části svého života. Vinil za to stres, moc práce a moc věcí, které se v jeho životě děly.

Ale když k sobě byl upřímný, bylo to tu mnohem déle. Nikdy si to nespojil - až do dneška. V podzemních garážích, s prsty zabořenými v jeho saku a jeho nadřízený prosící ho o nalezení mincí. V ten moment byl ten pocit silný, cítil potřebu jako svoji vlastní; hlad, který nebyl poháněn jen mincemi. Byly to emoce, barvy, nápady; mysl tak blízko té jeho, což by nemělo být možné, ale stalo se.

Nějak tomu porozuměl v jediném okamžiku. Podíval se za štíty, rozhrnul závěsy a pravděpodobně viděl mnohem víc, než Renard chtěl, aby viděl. Dotkl se jiné duše, která byla raněná, slabá a dychtila po droze, která by ji zabila. A Nick pochytil pár střípků... vidin. Ne myšlenek. Spíš nápadů.

„Vyzkoušel jsi je na mě, že?“

Pokračování příště...