2. kapitola

Po delší odmlce mám pro vás další díl naší novinky. Se zbytkem povídek, ať už konečných kapitol nebo pokračujících, si budete muset počkat. S Bee máme menší blok.

Spolupráce s Bee

Doktor na něj pohlédl a v očích mu na setinu vteřiny blesklo překvapení. Jestli to s ním otřáslo na sobě znát nedal. Jen kývl. "Popište mi to... Je to důležité."

„Otec přišel domů. Bylo to v sobotu. Matka myla nádobí, ale když slyšela bouchnout dveře, ruce se jí začaly třást. Já byl v obýváku, skicák na nohách a kreslil jsem. Zase se do ní navážel, já si vzteky zlomil tužku, a pak ve mně něco přepnulo. Najednou jsem byl v kuchyni, přirazil ho na zeď a mlátil mu hlavou o ní tak dlouho, dokud mu nepraskla lebka. Pro jistotu jsem mu zlomil vaz.“ Ještě teď si vzpomínal na matčin vyděšený výraz.

"A pak to začalo, ty sny?"

"De facto. Ten obrázek, co jsem kreslil, posloužil soudu jako jeden z důkazů. Já jsem věděl, že to udělám. Zdálo se mi o tom."

Doktor se zarazil. Potom bleskově příslušný obrázek našel. Poněkud abstraktní kresba znázorňovala tři lidi, jeden ležel v kaluži krve na zemi, další stál u kusu nábytku, což asi měla být linka se dřezem, a třetí se skláněl nad ležícím. Scéna vraždy.

"Tehdy jsem ještě neměl tak dobře vytříbený styl..." poznamenal Ethan, ale doktor si ho pro změnu nevšímal. Porovnával kresbu s fotkou z místa činu. Poloha těla, nábytku, všechno bylo stejné. Nebylo divu, že ten obrázek posloužil jako důkazní materiál. Bylo to neuvěřitelně přesné.

"Dobrá," kývnul nakonec.

„Co vás vedlo k tomu věřit na tyhle věci?“ Vykecal mu na sebe nejosobnější věci, mohl na oplátku žádat něco od něj.

"Tak trochu jsem se tím zabýval, ještě za studií. Někteří pacienti, internovaní jako totálně nesvéprávní idioti, měli zvláštní pozorovací talent. Napřed jsem myslel, že je to náhoda, snaha zaujmout, pokus získat si moji náklonnost... Ale když jsem nastoupil do práce, zjistil jsem, že oni prostě vidí, co bude. Co se stane. Ne nikterak ostře, v pátrání by to asi moc nepomohlo, ale zkrátka vidí. Jenže nikdy jsem pro to neměl důkazy a navíc nebylo moc bezpečné s tím vycházet na světlo, pokud jsem se nechtěl stát jejich sousedem. Tak jsem svůj výzkum provozoval jen soukromě a zaměřil se na kresby psychicky narušených lidí. Jenže ty jsi jiný..."

„Když jste mě tu viděl, měl jste pocit, že mě znáte?“ Protože já ano, ale nevím odkud. Jenže to už nahlas neřekl.

"Momentálně pracuji na jednom případu. Sériový vrah. A ty jsi se železnou pravidelností předpověděl všechny jeho útoky. Ano, mám pocit, že tě znám, protože tě hledám už moc dlouho..."

„Jak moc dlouho? Od začátku toho případu?“

"Ne, od začátku, co jsem nastoupil jako policejní psycholog. Předpovídal jsi všechny vraždy, na kterých jsem pracoval, o které jsem byť jen zavadil. Zpětně jsi nakreslil i vraždy staré několik desítek let, které jsem studoval na škole..."

„Tak můžete oslavovat, našel jste mě.“ Bylo to tak trochu zklamání. Myslel si, že třeba slabý záblesk u doktorovy strany... Ale nic. Asi to není on.

"Ethane, všechny vraždy, které jsi kdy nakreslil měly nějakou souvislost se mnou. Myslím, že jsi mě podvědomě hledal... A já tebe."

„Ty kresby mají souvislost maximálně tak s vrahem a oběťmi,“ odporoval Ethan. To, že se mu občas zdály sny z minulosti, kdy trávil čas s mužem, který byl až moc podobný Matthewovi, to nikdo vědět nemusel.

Doktor Fielding na něj chvíli zíral. "Možná je zločin prostředek, kterým jsme spolu měli komunikovat... Pomůžeš mi, Ethane?"

„Pomůžu. Nevím sice, jak vám budu platný, ale pomůžu.“

"V tuhle chvíli potřebuju, abys mi dal ten poslední obrázek a ještě něco mi řekl o těch snech. Jsi schopný vycítit, rozpoznat, jestli se jedná o stejného pachatele, nebo je to pokaždé někdo jiný, případně jen neurčitý stín, či cokoliv jiného?"

„Klidně si ho vezměte. Poznám, o koho se jedná, jestli je pachatel stejný nebo ne. Ale nikdy nepoznám jeho identitu. To je mi bohužel skryto.“

"A je pachatel stejný jako v případě těch obrázků, o jejichž datování jsem tě požádal?"

"U prvního si nejsem jistý. Tehdy jsem to nedokázal rozeznat tak jasně, ale zbytek ano. U toho prvního vážně nevím. To se omlouvám. Ale k čemu je vám datování?" Už to byly roky, doslova, kdy si s někým popovídal normálně. Navíc tenhle člověk ani nepředstíral zájem, neurážel ho ani si nepsal poznámky s rádoby chápajícím kýváním a při tom si říkal něco typu “Bože, co ty jsi za magora.“

"Funguje je to jako zpětná vazba, umožňuje mi to ověřit si mé teorie. Zatím se ta data shodují... Vždy týden před skutečným spácháním zločinu."

„Takže budete chodit pravidelně na návštěvy?“

"Nebo se tě pokusím odsud dostat. Třeba bys mi byl schopen říct víc, kdybys viděl místo činu."

"To není dobrý nápad. Nebyl jsem mezi lidmi roky." Aby byl opravdu upřímný, nedokázal si představit, že by se začlenil do života normálních občanů na dobu nezbytně nutnou, a až by případ skončil, zase by jej šoupli sem.

"Nemyslím tě odsud dostat na dobu určitou..." zavrtěl doktor Fielding hlavou. "Měl jsem na mysli zmírnění rozsudku. Ideálně jen na ambulantní léčbu a kuratorní dohled."

„Vy si hodně věříte. Ale můžete to zkusit. Docela bych se rád podíval do parku. Dívání se z okna mě už unavuje.“

"Jsem kapacita svého oboru, Ethane. Můj názor má stejnou váhu jako názor psychologa, který pracoval na tvém případu před lety. Plus jedna. Myslím, že to aspoň můžeme zkusit."

×

Zmírnění rozsudku sice nebylo záležitostí na dvě hodiny, ale doktor Fielding dokázal to, co Ethan považoval za nemožné. Vzal ho z kliniky pryč. Zabralo mu to sice dlouhé diskuze s primářem oddělení a dva telefonáty soudci, ale nakonec mu přinesl civilní šaty s dotazem, jestli ráno pije kafe, nebo čaj.

Ethan celou dobu podvědomě čekal, že se z toho vyklube vtip a připravoval si hlášku o jeho nepatřičnosti. Jenže pořád se nic nedělo, doktor Fielding ho vyvedl z izolace, prošli celou nemocnicí a najednou stáli venku a ostraze i kolem procházejícímu personálu to bylo jedno!

„Tak dlouho jsem nebyl na slunci, že jsem pomalu zapomněl, jak je to venku velké, jak to vypadá.“ Foukal mírný větřík, našeptával. Všechno bylo tak světlé, mnohem větší než z okna pokoje. Teď viděl celou oblohu, viděl opravdovou barvu trávy, viděl celé stromy. Až se mu z toho zamotala hlava, když se nadechl.

"Chceš se projít? Máme spoustu času, je teprve deset..."

"Čas na další dávku léků," ušklíbl se Ethan podivně.

"No, i tak se to dá říct, ale raději bych to formuloval, čas na medikaci klidem a čerstvým vzduchem."

„Chci se projít. Jen někam, kde je málo lidí. Nevím, jak bych snesl davy. Moc dobře asi ne. A navíc - proč jste mě dostal ven? Jak vám můžu být prospěšný? Až budu mít nějakou vidinu, tak budu. Neumím to ovládat. Jako naschvál třeba měsíc žádná nepřijde, co já vím.“ Teď, když byl venku, vážně se bál, že jej šoupnou nazpátek do té umrněné místnůstky.

"Tak s tebou budu ten měsíc probírat všechny tvoje dosavadní vidiny, každou podrobnost, která by nám mohla pomoci... Nešoupnu tě zpátky, jen co bude vrah za mřížemi a zabráním tomu, pokud to bude chtít udělat někdo jiný."

"Proč byste to dělal?"

"A proč bych to dělat neměl?" Matthew se usmál, trochu nakřivo.

"Neznáte mě a každý druhý by mě po skončení případu šoupnul zpátky."

"Nejsem každý druhý a kromě toho... Mám pocit, že tě odněkud znám. Jen nevím odkud. Když tě internovali, byl jsem stovky mil odsud."

Hlavně mu to neříkej, opakoval si Ethan pořád dokola v hlavě. Vždyť sám si tím ani nebyl jistý, navíc to byly jen záblesky, občas to bylo i rozmazané. A ty sny neměl už delší dobu. Nakonec jen pokrčil rameny. „S tím asi nebudu moc nápomocný.“

"Nechtěl jsem to zmiňovat v nemocnici, zvlášť když jsi vypadal, že mě zrovna rád nevidíš... Ale mám velmi intenzivní pocit, jako bych tě našel po dlouhých letech." Matthew pokrčil rameny. "Asi je pravda, že mezi psychiatrem a pacientem je rozdíl jen v tom, kdo má ty klíče."

"Věděl jsem, že přijdete. Dřív nebo později. Nevidím jen vraždy, i to ostatní. Vážně jste byl nadšený, že jste mě našel. Ale co uděláte, když vám zmizím?"

"Budu tě nejspíš hledat znovu." Díval se do nebe, nejspíš proto, aby se mu nemusel dívat do očí. "Záleží na tom, jak bys mi zmizel."

"Z povrchu zemského. Jako posledně. Škoda, že si to nepamatuješ, třeba si vzpomeneš časem." Odpovídal úplně jiným hlasem, vyrovnanějším, dokonce i postoj těla byl maličko jiný. Navíc mu Ethan tykal. To ještě neudělal. A díval se mu do očí. Upřeně, jakoby něco hledal.

"Já si to pamatuju," odpověděl Matthewův hlas kdesi v jeho hlavě. "Jenže čas je neúprosný..."

„Co tedy budeme dělat?“ Ethan se pousmál a složil si ruce na prsou.

"Musíme najít vraha, to v první řadě..." Matthew se na něj konečně pousmál a mrknul.

Jenže Ethan už byl zase Ethan. Vrátil se zpátky, leskl v očích pominul a klidný postoj se stal zase mírně nahrbeným. "Kam pojedeme? Nebo budu spát v hotelu? Nerad bych vám okupoval byt."

"Vzhledem k tomu, že jsem nad tebou podepsal čtyřiadvacetihodinový dozor, tak by se hotel dost prodražil, protože velitelství podobné srandičky neproplácí... A já jsem sice kapacita svého oboru, ale nikoliv milionář. Budeme se muset nějak srovnat v mém bytě."