4. kapitola

Spolupráce s Bee

Matthew zaslechl třísknutí skleničky a víc nepotřeboval, aby mu bylo všechno rázem jasné. Problémy vždycky přicházejí nečekaně.

Do kuchyně se dostal právě včas, aby mohl chytit Ethanovo tělo, které se poroučelo k zemi jako hadrová panenka. Mohlo to skončit ošklivě, po podlaze se rozlévala voda a na ní plavaly drobounké střepy. Ethan se třásl a očividně ho nevnímal. Tady se nedalo dělat nic jiného, než ho vzít do postele a čekat. Nenáviděl čekání.

Nakonec to netrvalo tak dlouho, jak se obával. Ani ne za deset minut otevřel Ethan oči a dezorientovaně se na něj podíval.

"Měl jsi další záchvat, ale už je to dobré... Nic se nestalo."

„Tužku... A papír,“ hlesl nakonec a pokusil se vstát z postele. Neúspěšně. Stále se třásl a nohy jej odmítaly poslouchat. „Prosím.“

"Vteřinku." Vyskočil a odběhl do vedlejšího pokoje. Popravdě, nejraději, aby mu to všechno popsal, ale teď nebyla nejvhodnější chvíle, aby ho nutil měnit zvyklosti. Našel velký skicák a přibral plechovku plnou nejrůznějších tužek. Když se vrátil, Ethan byl schoulený do klubíčka a skoro se třásl. Položil skicák vedle něj. "Budeš chtít něco na uklidnění? Něco slabého?"

„Ne, to je dobrý, doktore,“ zamumlal odpověď a natáhnul se pro vše potřebné a začal kreslit. Jestli se mu předtím třásla ruka, tak jakmile uchopil tužku, třas přestal. Načrtával ulici, popelnice, tělo oběti na chodníku, jak napůl leží v uličce, napůl vykukuje na dlažbu. Tolik krve, tolik krve...

"Udělám ti čaj," nabídl se Matthew po chvilce a zdvihl se. Na tu kresbu bude mít potom času dost, ale Ethan by teď měl být chvíli sám. Srovnat se s tím. Jako to dělával doposud. Nenadále měnit zajeté postupy není dobrý nápad. Ale heřmánkový čaj nikdy nezaškodí a skoro vždy pomůže.

Když se vrátil, jeho host měl kresbu už dokončenou a seděl na přikrývce v tureckém sedu. Nervózně si pohrával s tužkou a pozoroval dveře, dokud se v nich neobjevil Matthew. Připadal si při nejmenším divně. Ještě nikdy s ním u toho nikdo nebyl a proto nevěděl, co čekat.

Doktor mu podal napůl vychladlý šálek (však s ním v té studené vodě míchal dobře pět minut), který voněl jako něco dávno známého...

"Heřmánek. Je docela dobrý na nervy. Jen nevím, jestli sladíš. Už je líp?"

První pokus o promluvení se nezdařil. Odkašlal si, aby pročistil hrdlo a zkusil to znovu. „Nesladím a ano, děkuju,“ pousmál se a vděčně se napil z hrnečku.

"Můžu si přisednout?"

Ethan kývnul, koneckonců, byla to doktorova postel, on tu byl jenom hostem. A ještě tomu ani pořádně nevěřil, spíš čekal, kdy ho pošle zpátky…

"Je to vždycky takové, ty záchvaty? Dělali ti vyšetření kvůli epilepsii?"

Ethan se na něj podíval jako na nějakého blázna a usmál se. První člověk v jeho  životě, který se zajímal o jeho zdraví. Nakonec jen zavrtěl hlavou a upil z hrnečku, protože nenacházel slova k tomu pocitu, který se v jeho hrudi hromadil.

"Měli by, zkusím to zařídit..." povzdechl si doktor. Pak vzal do ruky jeho obrázek a dlouho, důkladně ho studoval. "Myslíš, že víš, kde to je? Alespoň přibližně?"

„Prezidenta Kennedyho,“ vypadlo z Ethana dřív, než se stihl zamyslet či si vzpomenout na nějakého ukazatele, kterého mohl ve vidině zahlédnout.

"Dobře..." Matthew se na něj chvíli díval, ale jeho svěřenec nevypadal, že by měl nějaké pochybnosti, ať už jakékoliv. Chtělo to čas... Všechno to chtělo čas, i když ho příliš mnoho neměli. "Měl by ses zkusit vyspat. Potřebuješ si odpočinout."

„Nebudete chtít, abych šel s vámi?“ podivil se Wallace a znovu upil. I přes všechnu odvahu a odhodlanost, kterou v sobě našel, se mu klížila víčka a byl vyčerpaný. Možná to bylo stresem z posledních dní, možná tím, že byl konečně venku.

"Teď je potřeba, aby sis pořádně odpočinul, řádně se vyspal a přestal mít oči jako angorský králík."

Ethan jen kývl na souhlas a znovu se zachumlal pod peřinu. Sotva zavřel oči, usnul, jako když ho do vody hodí. Nechal svoji mysl plout vzpomínkami na minulé životy a doufal, že mu znovu dodají kuráž, aby se dokázal poprat s nadcházejícími dny, vraždami a situacemi, které nastanou. Věděl, že po boku bude mít doktora, vlastně Matthewa, kdyby se něco pokazilo, ale nemohl se na něj spoléhat navždycky.

Usnul. Matt přešel do pokoje, jeho kresbu v podpaží, a vytočil číslo na velitelství.

"Tady doktor Fielding. Ano, ano, mám na starosti Ethana… Měl další záchvat a já mám další kresbu. Pošlu vám její sken, ano… Ale proč vám volám. Ten chlapec mi řekl, kde se to odehrává. Místem činu by měl být bulvár prezidenta Kennedyho. Vyslechnu ho, až se probudí, teď jsem mu dal léky na spaní. Ozvu se vám zítra. Děkuji. Nashledanou.“

×××                                                                                                         

Když se Ethan probudil, bylo brzy ráno. Netušil, co bude dělat a šmejdit po bytě doktorovi nechtěl. Navíc ho stále trochu bolela hlava, takže si akorát došel vyčistit zuby, udělat kávu a jako správné ranní ptáče si z knihovny vzal knížku a zase zalezl do postele i teplým hrnkem, který později odložil na noční stolek. Navíc nechtěl Matthewa vzbudit.

Po hodině čtení Hamleta si ani nevšiml, jak se mu zavírají víčka. Prostě a jednoduše opět usnul, s knížkou v rukách, hlavou podloženou několika polštáři a s mírným úsměvem na rtech.

Být či nebýt? Toť otázka.

Umřít – spát – nic víc;
a spánkem, řekněme, tak skončit 
bol srdce, tisíc přirozených ran,
jež tělo zdědilo; vždyť to je cíl
náš snažně vytoužený; umřít – spát –
Spát! Možná také snít? V tomhle to vázne;
o čem v tom spánku smrti můžem snít,
když setřásli jsme smrtelný svůj úděl –
v tom váháme.

"Být či nebýt..."Matthewův hlas mu pohladil ucho. "Já ale vím jedno jistě. Být s tebou je nejkrásnější, co mě mohlo potkat v tomhle slzavém údolí. Ale troufám si říct, že ta hra je jedna z tvých nejlepších, Wille."

A Ethan slyšel. Slyšel ten podmanivý hlas a paměť se rozpomenula, alespoň na vteřinku. Sice si myslel že sní, že ta postava zahalená v závoji je výplodem jeho fantazie, ale stejně se pousmál a natáhl k ní ruku. „Evane,“ zamumlal.

"Wille, Wille... Ty jsi zase myšlenkami jinde. Odpočíváš alespoň někdy? Občas? Nebo proháníš sukně a potom o nich skládáš básně a své hry?“ Hlas zněl pobaveně, laskavě... Při takovém prohlášení by člověk očekával výčitky, ale tady by si je musel leda vymyslit.

„Ty víš moc dobře, že nic z toho nedělám,“ odpověděl potichu.

"To je ale škoda, že to neděláš, ženy jsou báječná stvoření, která inspirovala mnoho umělců…"

„Evane, jak dlouho se známe? Copak mě za tu dobu neznáš až moc dobře?“

"Dost dlouho, abych věděl, kolika krásným dámám jsi zlomil srdce... Ale moment, ty jsi říkal, že nic z toho neděláš? A čí potom jsou ty krásné verše, kterými oblažuješ můj sluch a které jsou podepsány tvým jménem? Neříkej mi, Wille, že mne tímto způsobem podvádíš!" Škádlivé zasmání.

„Byly pro tebe. Vždycky byly pro tebe,“ odpověděl možná až moc smutně Ethan a vlastně ani nevěděl proč. „Kolik času nám zbývá? Kolik času zbývá, než si vzpomenu úplně? Mám strach, Evane. Mám strach, že tě znovu nenajdu, že si nevzpomenu.“

"Vzpomeneš si, má lásko, jednou si vzpomeneš a já už tě od sebe nikdy nepustím, pokud nebudeš chtít..." Slova doprovodil mírný polibek na rty. "Ber to jako slib, Wille. Slib, který je mocnější, než cokoliv na světě."

Ethan se usmál a najednou světlo začalo ustupovat. Rty zmizely a s nimi i Evan. Byl to trochu zdrcující pocit, nemít ho u sebe, i když vlastně ani nevěděl, jak vypadá, ale znal jeho hlas. Ten uklidňující, duši hladící hlas.

Na pelesti vedle něj seděl doktor a držel v ruce jeho kresbu.

"Prospal jste se," konstatoval, když zjistil, že ho Ethan pozoruje. "Je vám lépe?"

Ten ale nebyl schopný ze sebe dostat jediné slůvko. Jen na něj hleděl a mrkal o sto šest. Díval se do těch očí, na ten způsob jakým se doktor  lehce mračil. "Ano, ano, jsem v pořádku," vysoukal ze sebe a pousmál se.

Byl to ten hlas! Ten hlas z jeho snu... Ty rty...

"To je dobře, měl jsem o vás trochu obavy. Mimochodem, pokud byste proti tomu nic neměl, domluvil jsem, že se na vás podívá jeden můj kolega. Kvůli té epilepsii. Nechci, abyste si něco udělal, až přijde další záchvat."

„Evane,“ splynulo mu ze rtů, ani nevěděl jak nebo proč. Prostě to řekl. A pak ze sebe začal sypat slova. „O-omlouvám se. Já- zdál se mi sen a někoho mi hrozně připomínáte a - omlouvám se.“ Byl nervózní.

"Já se nezlobím," zarazil jeho lamentování Matt s úsměvem a podal mu čaj. "To je v pořádku. Chceš mi říct, o čem se ti zdálo? Wille...?"

Ethan se zamyslel. Mohl mu věřit. Evidentně všechny jeho sny byly nějaké vzpomínky a doktor mu mohl všechno objasnit, vysvětlit. Nemusel tápat ve tmě, ale nebylo by pak všechno horší? „Nevím. Moc si nepamatuju. Vážně se známe?“ Hned, jak tu otázku položil, mu došlo, že zní strašně hloupě. „Myslím z dřívějška,“ dodal rychle.

"Známe... Jen ty si to nepamatuješ. Což doufám, že se změní." Matt mu šálek doslova vnutil a dál se tvářil, jakoby se nechumelilo. "A bohužel musíme počkat, až se ti paměť vrátí, jinak to nejde."