5. kapitola

Spolupráce s Bee

Po tomhle incidentu si Ethan dával veliký pozor na to, co vůbec z úst vypustí. Doktor sice pořád působil přátelsky, pořád z něj měl pocit, že se odněkud znají, ale byl lehce paranoidní ohledně vlastních činů a jejich dopadu na realitu. Nechtěl opět skončit v blázinci, jen proto, že se nechoval vhodně. Uměl se chovat vychovaně - jen k tomu nikdy moc nedostal příležitost.

Na chvíli zpomalil krok a nasál zhluboka čerstvý vzduch. Bylo to skvělé procházet se volně, bez svěrací kazajky, želízek nebo v prostoru pár metrů čtverečních. Doktor šel vedle něj a trochu se usmíval. Věděl to, protože ho po očku pozoroval. A doktor pozoroval jeho. „Já vám nepláchnu,“ promluvil do ruchu ulice Ethan.

Doktor se usmál o něco více. „Nejsi vystresovaný z toho, že jdeme na místo činu?“

Ethana zakroutil hlavou. Byl to jeho nápad - už se necítil tak roztřeseně.

Matt jen přikývnul. Matt… Matthew. Doktor a záhada ze snů v jednom balení. Momentálně oblečený do ošumělého baloňáku jako Columbo, vypadal spíš jako bezdomovec, než jako renomovaný a uznávaný soudní psycholog.

„Spíš se bojím toho, že vám budu k ničemu,“ povzdechl si mladík. I když si pamatoval, co mu Matthew řekl při prvním dni u něj v bytě, stále si přišel jako v pohádce - a bál se návratu do reality. Když však zahnuli o pár ulic k místu činu, realita na něj dýchla dost krvavým způsobem. Tělo tam už neleželo, ale krvavé fleky stále zdobily chodník a žlutá páska dávala všem vědět, co se zde stalo.

"Hlavně klid." Doktor ho vzal za paži, když na okamžik zaváhal před policejní páskou. "Nemusíme chodit blíž, jestli nechceš..."

"Já... nevím, co mám dělat." Když se neosvědčí, šoupnou ho zpátky do léčebny?

"Nic. Když se nic nestane, tak je to v pořádku. Jenom to zkoušíme, nic víc. Opravdu." Mluvil na něj konejšivě, jako kdyby byl k smrti vyděšený. Což nebyl, ale ta péče byla příjemná.

Znovu se zhluboka nadechl. Z chodníku byl stále cítit železitý pach krve, ale žaludek se mu nezvedl. Opatrně nadzvedl pásku a vkročil na místo činu. Zatočila se mu hlava jakmile mrkl, dostal se do úplně jiného světa. Sledoval, jak se jeho tělo samo od sebe přemístilo do přítmí uličky. Dýchal pomalu, klidně. Sledoval, jak z druhé ulice na jeho stranu přechází tmavovlasý muž v kožené bundě. Zapaloval si cigaretu, ale za chůze mu to nešlo moc dobře a tak se zastavil u uličky a v klidu potáhl. Vydechnout však nestihl. Ethanova ruka ho popadla za rameno a praštila s ním o zeď. Oběť ztratila vědomí.

Mladík prudce otevřel oči a rychle oddechoval. Něco takového ještě nezažil.

Matthew stál kus od něj. Nezasahuj, hlavně nezasahuj, říkalo mu cosi uvnitř něj, a jakkoliv měl sto chutí neposlechnout, nehnul se ani o milimetr. Tohle byla moc delikátní záležitost, do té se ani nesměl plést... Jinak by to mohlo dopadnout zle. Duše je jako křehká nádoba, která stojí na okraji stolu. Stačí jen trochu drcnout - a rozbije se.

Hledal Ethana tolik let, kvůli hloupé chybě ho nesměl ztratit, znovu už ne.

„Byl jsem tady, když policie našla tělo. Musel jsem se dívat - nešlo tomu odolat,“ zamumlal si pod nosem Ethan spíš sám pro sebe, než doktorovi. Myslí mu proletěla vidina. Odtáhnul tělo více do uličky. Chvíli se na mladého muže díval a když se začínal probírat, podříznul mu hrdlo. Kolem hlavy se tvořila krvavá svatozář a on s radostí pozoroval, jak lapá po dechu a snaží se rukama zastavit krvácení. Po chvíli chroptění přestalo. Mohl se vrhnout na trofej.

Vidí do jeho mysli. Je jím. Vidí, jak se to přesně stalo, právě je u toho, právě tu vraždu páchá...

Snažil se dýchat zhluboka, jak balancoval Ethanovou sklenicí nad krajem pomyslného stolu. Musel vychytat ten správný okamžik, kdy to zastavit. Ani příliš brzy, ale ne příliš pozdě.

Znám ho, šeptal i v duchu, jakoby ho snad Ethan mohl slyšet. Znám ho už tak dlouho, umím číst v řeči jeho těla, ačkoliv on to netuší. Ještě chvilku. Pozoroval jeho pomalé, vláčné pohyby, které v mnohonásobně zpomaleném provedení předváděly, co se tu odehrálo, jak se to odehrálo a přesně, do puntíku, že by podle toho mohl dělat neomylnou rekonstrukci.

Ethan by si nikdy nepomyslel, že se dostane na místo činu a do hlavy zločince. Ale něco mu na tom nesedělo. Vrah hledal spojení, ale jaké? Všechny ty mrtvoly, všechny důkazy, které vrah zanechal. Oběti dokonce ani neměli nic společného. Nebyl v tom žádný systém, žádná pravidla.

Žádný zjevný systém, žádné zjevné vodítko, nic, co by aspoň trochu ukázalo směr. A přece to všechno byla práce jednoho a téhož člověka, tím si byl jistý. I vyšetřovatelé si tím byli jistí. Proč? Nikdo z nich zaručeně neviděl, co právě viděl on, nikdo nebyl ve vrahově hlavě. Proč si byli tak jisti, že to má všechno na svědomí jediný vrah? Protože jim to Matt řekl, Matt, který jako policejní psycholog dostal na stůl všechny divné případy. Matt, kterého kdosi upozornil na jeho kresby a který si to všechno dal dohromady...

„Hledá nějaké spojení. S kým - to neřeknu, ale někoho hledá. Snaží se na sebe upozornit,“ promluvil po chvíli Ethan nahlas. Rukou se opíral o zeď uličky a zhluboka oddechoval. Na čele mu vyvstalo pár kapek potu a v obličeji byl bledý - víc, než obvykle. „Nemám z toho dobrý pocit.“

"Dobře, napíšu to do zprávy, aby to měli na zřeteli..."Matt podlezl pásku a došel k němu. Opatrně se ho dotkl a jeho dlaň na rameni se ukázala jako výborný uklidňující prostředek... Najednou ho trochu podepřel. "Jak ti je? Není ti nic?"

„Už mi bylo líp,“ zamumlal unaveně. Celá tahle rekonstrukce zločinu byla vyčerpávající. Jediné, co chtěl, bylo dojít se vysprchovat a lehnout si do postele. Třeštila ho hlava a... a Matthewův dotek na rameni byl velmi příjemný a cítil jeho dlaň i před vrstvy oblečení. Úlevně vydechl.

"Odvezu tě domů," rozhodl ten v okamžiku a pomalu ho vedl pryč. Ale Ethanovy nohy nechtěly poslouchat, protestovaly proti každému kroku. Jen co se dostali za policejní pásku, vzal ho Matt do náručí. "Bez řečí," zpražil ho pak pohledem, když chtěl protestovat.

Tak si Ethan položil hlavu klidně na jeho rameno a zavřel oči. Víčka už byla jednoduše moc těžká na udržení se vzhůru. Jenže pak pochopil, že by se radši udržel vzhůru.

Ještě horší, než bolest z toho, že ho ztrácí, byla bezmoc. Nemohl mu pomoct a už jen samotná skutečnost, že u něj klečel na zemi a Thomas bojoval o každý nádech... Nikdo to sem nestihne včas.„Thomasi, no tak. To zvládneš,“ mluvil na něj a dál stlačoval ránu na boku. A pak ucítil bolest v rameni. Úplně ho otupila, až skoro ten hlas přeslechl. Šeptal o pomstě a zradě.

Mluvil a mluvil, zatímco jeho přítel, jeho nejdražší a jediný přítel, krvácel na špinavou londýnskou ulici a už mu nebylo pomoci. I kdyby doktor přijel hned teď, ta rána byla moc hluboko, na špatném místě, ve špatnou dobu... Thomas mu stiskl ruku. Nemohl mluvit, už ne, ale oči hovořily samy za sebe.

„Je jedno, kam utečete, vždycky vás najdu. Nikdy nebude mít klid,“ zasmál se zlostně hlas. Thomasův stisk zesílil. Taky ho slyšel. Peter se prudce otočil. Ve stínu tam stál muž. Nebylo mu vidět do tváře, ale musel být velmi dobrý střelec, když dokázal trefit Thomase do boku a jeho do ramene. Bohužel jeho rána narozdíl od přítelovy nebyla smrtelná. „Nikdy si nedám pokoj, dokud nevykonám postu za zradu, kterou na mě spáchal. My dva jsme spojeni Petere. A protože on se tě nikdy nevzdá - vždycky ho najdu!“

Zachrchlání, Thomasova bílá náprsenka se zabarvila krví. Už nezbýval téměř žádný čas a naděje zase zůstala na dně skříňky. Viděl mu na očích, že chce něco říct, cokoliv říct, ale ústa se mu plnila další a další krví. S námahou vztáhl ruku a zkrvavenými prsty pohladil Peterovu tvář. Nejněžnější gesto, které si lze představit. Poslední.

Jeho oči potom vyhasly a Peter se nezmohl na nic, než na pouhý pohled do nich - dokonce i přes bolest v rameni chytil jeho ruku a držel jí, dokud mu ze sevření nesklouzla na zem. A potom všechno zčernalo, když ho ten hajzl praštil do hlavy.

Najednou vykřikl a zprudka se posadil. Matthew v tom jediném okamžiku přestal podřimovat a rázem byl u něj. Když mu usnul v náručí, bral to jako známku vyčerpání, koneckonců, jeho schopnosti z něj vysávaly většinu energie. Ale když sebou začal v autě mlít, věděl, že má před sebou vážnější problém. Aby ho dostal domů co nejrychleji, spáchal nejméně pět přestupků, které ho do budoucna jistě přijdou na mastné peníze, nicméně účelu bylo dosaženo.

Jestli se mu vracela paměť, bylo nejlepší zůstat v soukromí, takové události svědky nepotřebují...

Uložil ho do postele a posadil se u něj, odhodlaný čekat, dokud se neprobudí, aby se ujistil, že mu nic není. No, tak se tedy přesvědčil. Sevřel Ethanovu chvějící se ruku.

"Klid, jsi u mě doma, nic ti nehrozí. Je jednadvacáté století, jmenuješ se Ethan..." To mu vyklouzlo snad mimoděk, ale už se stalo.

Ethan se na něj díval jako na zjevení a najednou mu začínalo všechno dávat smysl. Tohle byla další vzpomínka. Kolik těch životů spolu prožili? V kolika z nich ho Matthew hledal a v kolika mu zemřel v náruči? Ani si neuvědomil, že zírá do prázdna a brečí. Padly na něj všechny emoce spojené se vzpomínkou a bylo mu špatně. Jestli se z bolesti hlavy vyspal, teď byla zpět.

Pak se odněkud zjevilo pevné objetí, Matt ho nechal, ať mu položí hlavu na rameno a vypláče ze všeho, co ho jen trápí. Neříkal nic, jen tam byl jako věčná skála, hladil ho po vlasech a trochu kolébal, dokud nepřešlo to nejhorší.

„Matte, musíš mě vrátit zpátky. Nemůžu  s tebou pracovat na těch případech,“ zamumlal po chvíli, kdy se trochu uklidnil.

"To ani omylem," odpověděl a zkontroloval mu tep. Lítal jako splašený a asi chvíli lítat bude. "Nepřipadá v úvahu..." Pohladil ho po vlasech a ještě mu položil ruku na čelo, aby se ujistil, že nemá teplotu. Měl a přinejmenším osmatřicet. Jako pokaždé.

Ethanovi zase začala těžknout víčka. Ještě stihl chytit doktora za ruku a sevřel ji. Pevně. „Není to... bezpečné... pro tebe,“ mumlal a ani netušil, jestli ho Matt slyšel, než zase usnul.

"A pro tebe není bezpečné být sám," pousmál se ten poněkud smutně. Proč se historie opakuje? Kolikrát už slyšel tu žádost "pošli mě pryč"? Nikdy se mu nepodařilo vysvětlit, jak málo si cení svého života, pokud ho má žít bez něj. Že žít tak pustě a jalově, není nic oč by stál. Znovu ho pohladil po vlasech. A pak si šel udělat kávu, protože tohle bude ještě dlouhá noc.

Vzpomínání bylo vždycky nejtěžší, nejzdlouhavější a nejbolestnější... První vzpomínka bývala vždycky jen záblesk ve snu, nic hrozivého, nic děsivého. Pak se, povzbuzeny příkladem, začaly drát na povrch ostatní, ale ani na nich ještě nezáleželo. To nejdůležitější Vzpomínání se vždycky odehrávalo tak měsíc po první záblesku - jejich poslední dvě setkání. Vždycky to byla poslední dvě setkání. Jedno už prožil. Jedno zbývalo.

Ten  den se už Ethan nevzbudil. Procitl až o další noci. A překvapivě nebyl v posteli sám. Doktor spal vedle něj - zřejmě pro případ, kdyby se náhodou něco stalo. A tak měl perfektní příležitost si ho pořádně prohlédnout.

Mohlo mu být tak pětatřicet, čtyřicet, na spáncích už mu začaly šedivět vlasy, kolem očí se objevily mírné vějířky vrásek. Ale byla to tatáž tvář, pořád jedna a ta samá. Evan, který líbal Willa a pro nějž Will skládal své básně. Thomas, který zemřel v náručí svého přítele, aniž by ještě slyšel, jak moc ho miluje. Chyběl jeden díl skládačky, ale obraz byl téměř kompletní. Pokaždé se setkávají. Pokaždé se milují. Pokaždé to skončí jeho smrtí.

Nebyl si jistý proč, ale neměl všechny vzpomínky. Bylo možné, že ho zatím ani v jednom z životů nebyli schopni zabít.A proto to Matt odnášel za oba. Přesto si nevybavoval, co udělal, že si podle vraha zasloužil umírat. Chytil doktora za ruku, uvelebil se a zavřel oči. Matthewova ruka byla jemná, teplá a vysílala k němu klid, který ho uspával.

San Francisco rozpálené sluncem doběla a léta svobody, make love not war. Tedy to přesně dělali. Možná tajně, skrytí před všema nepovolanýma očima, ale rozhodně o nic méně láskyplně.

"Marku, pozor!" V jedné chvíli se jen tak vyvaloval na trávníku, jako velká lenošivá kočka, která pro tentokrát schovala drápy, a hladil ho po vlasech. V další chvíli ho skoro odhodil za kmen stromu a sám schytal kulku, která by mu bývala prorazila lebku.

Zpoza rozkvetlého křoví vyšel muž v černé kápi, černém oblečení a na prsou měl znak. Ten znak, který obletěl celou zemi, který přetiskovali ve všech novinách. Kruh, který protíná neumělý kříž. Znak zvěrokruhu. Znak Zodiaca. Ameriku v těch dnech obcházelo několik strašáků všedních dní. A on.

"Máš, cos chtěl..." zachraptěl Paul. Reflex vojáka ho přiměl stisknout si ránu co nejvíc. "Jeho nech být." Chránil ho. Pořád ho chránil.

"Vždycky dostanu, co chci," zamumlal Zodiac, "a je mi jedno, kolik lidí budu muset zabít. Pamatuj si to!"

Paul vzdorně přikývnul, ale tvář se mu křivila bolestí. A ten parchant se usmíval, určitě se usmíval, i když to nebylo vidět. Pak zmizel v křoví. Výstřel nikoho nepřilákal, jakoby okolí bylo liduprázdné.

Vždycky dostane, co chce. A na lidských životech mu nezáleží.

Zase ho držel v náručí, když umíral. A když se potom jeho oči obrátily do nebe skelné a prázdné, opatrně ho uložil na zem a utekl. Tak jak to Paul chtěl, jak mu to nařídil. Proto o něm ve spisu poslední Zodiacovy oběti nebyla ani zmínka.