Tye ëa Nillënya - 18. kapitola

Po delší odmlce přidávám. Mám toho celkem dost, i když jsou prázdniny, proto se omlouvám. Chodím do práce a na psaní nezbývá moc času - a právě proto se moje maličkost rozhodla, respektive jí přeskočilo, že napíše knihu! Jsem moc zvědavá, jak se do vyvine. Držte pěsti - třeba až ji dopíšu, tak možná i vyjde.

Spolupráce s Bee

18. kapitola

Už pozítří, tak to Boromir řekl. Ovšem ten jeden den nikdo snad ani nevnímal, kromě těch, kteří měli co dočinění s následnými oslavami. Ono v tom případě jeden den navíc znamená strašně moc... A potom tu najednou byla korunovace.

Aragorn od rána zamyšleně seděl v trůním sále a svářily se v něm těžké pocity. Na jednou stranu byl šťastný, že je Boromir naživu a stále přijímá jeho lásku, na druhou stranu ho dusila neurčitá tíže, jíž přisuzoval svědomí. Neurčitá tíže, která ho sužovala a náhrdelník od Arwen, který najednou ztěžknul. Nejraději by celou korunovaci odložil, ale jsou věci, které ani král nemůže. Tím spíše, že ještě králem není.

Král měl svoje problémy, ale i Boromir měl ty svoje. Zdál se mu další sen, neboli spíš vzpomínka. O elfovi jménem Elrond, o jeho domě a nádherné zahradě. "Co je mé, mohu darovat podle libosti." Viděl ženu nesmírné krásy, elfku, políbila Aragorna na čelo. Arwen. Když si vzpomněl, měl co dělat, aby nezničil první věc, která mu přišla pod ruku. Žena - s Aragornem. Jen nevěděl, jestli je to kvůli zlobě nebo žárlivosti. Pak někdo zaklepal na dveře pokoje.

"Boromire, už je čas," oznámil mu Faramir. Čas... Čas, kdy se jeho milý stane králem Bílého města.

"Už je čas," pronesl Samvěd k Frodovi a přehodil mu přes ramena plášť. Frodo mu jen stisknul ruku a usmál se.

"Měli bychom jít," zašeptal v tu chvíli Haldirovi do ucha Eomér. Ale nepustil jej, jeden polibek nikdy nezaškodí.

"Je čas!" oznámil Faramir všem na nádvoří, kteří k němu vzhlédli jako k jednomu ze svých pánů. Minas Tirith utichlo.

"Je čas." Gandalf Bílý se poklonil svému králi. Aragorn jen přikývnul a následoval ho se sklopenou hlavou. Poslední chvíle, kdy rozváží všechna svá rozhodnutí. Chvíle, kdy může být se svým svědomím. Poslední chvíle svobodného Hraničáře...

Korunovace samotná byla pro Boromira velmi nudná, jelikož nerozuměl ani jednomu slovu. Samozřejmě v první řadě stálo Společenstvo, měl tam být s nimi. Problém byl v tom, že vedle stáli elfové z Roklinky a mezi nimi jeho velká noční můra. Lidé se na Sličný lid dívali s povzdechem. Jen Boromir se radši klidil stranou. Poslední pohled, poslední dotek a polibek si věnovali s Hraničářem včera. Za chvíli bude Aragorn králem a kdo kdy viděl, aby král neměl následovníka? Král, který se po letech našel by neměl nechat svůj rod zahynout..

Skoro to bolelo. Dívat se, jak ten malý hobit nese korunu, tu krásnou okřídlenou korunu starých panovníků, jak ji Mithrandir pomalu pokládá na Aragornovy tmavé vlasy... Král Elessar povstal a lid mu provolal slávu a poklonil se.

Prvním činem krále bylo vzdát úctu tomu, který se obětoval pro budoucí generace, jež osídlí Středozem a zaplatil za to. Král poklekl před malým hobitem, který odnesl Prsten do samého srdce Mordoru a zachránil všechny před velkou tmou.

Král Elessar pokleknul a s ním všichni od nejvyššího prstence po poslední strážné u dolní brány.

Jen jeden člověk, když všichni ostatní měli skloněnou hlavu a nic neviděli, pomalu couval pryč. Pryč od elfů, od lidí, od služebných. Prokazoval jistou... Neúctu, když nepoklekl, ale neměl na to nervy. Navíc - nikdo si ani nevšiml, že jeden člověk odešel.

Že zmizel si všimli až při hostině.

Faramir si uvědomil, že místo vedle něj je prázdné. A přece měli sedět oba po boku krále, jakožto Správci města! Ale ani nestihl upozornit Mithrandira, nebo kohokoliv z králova okruhu, protože králi ta prázdná židle také neušla. S bolestí v srdci pohlédl na druhé místo, po své pravici... Arwen Undómiel, krásná a milovaná vším svým lidem, kývla, že ví.

"Nehledej ho," řekla potom. "Jestli potřebuje a chce být sám, nech mu jeho samotu a rozjímání. On se vrátí."

Mezitím Boromir šel odpočívat do lesa. Mohlo se tomu říkat odpočinek, rozjímání, ale ve skutečnosti si šel akorát tak vybít zlost, truchlit nad svojí budoucí ztrátou, připravit se psychicky na ten okamžik, když zjistí, že byl takříkajíc odsunutý na druhou kolej, protože král potřebuje dědice. Ať už by tu dotyčnou miloval, nebo ne - královský rod nesměl vymřít. On sám patří pouze mezi Správce - město má ještě jednoho. A Faramir by to zvládl sám, jenže Boromir by nedokázal Bílé město opustit. Nikdy.

Ani po hodinách v přírodě, naslouchání šumění listů a přemýšlení však nenacházel klid. Byly nanejvýš tři hodiny po půlnoci, měsíc osvětloval krajinu a zářil. Napadlo ho, že teď už budou všichni spát, že by se mohl vrátit nazpátek.

Město skutečně spalo, i když všude byly patrné stopy oslav po korunovaci a stráže svou povinnost plnily víc, než liknavě. Pak si uvědomil, že se tu vyzná. Když se vytratil ze slavnostní hostiny, šel na jistotu. A teď se zase s jistotou vracel, s naprostou, neochvějnou jistotou, že má jít tudy. Nepoznával místa, ale věděl kudy jít…

A potom, na nádvoří Citadely, potkal ji. Sličnou elfu s vlasy jako noc a očima, které připomínaly hvězdy. Arwen Undómiel. Arwen Večernice. Ta, která mu vzala Aragorna.

„Není na procházku trochu brzy?“ oslovila ho tiše, když ji chtěl obejít, jakoby si jí ani nevšiml.

"Mám rád klid a málo lidí. Pro mě není nikdy dost brzy ani pozdě," odpověděl a sám se podivil, že na ni vůbec promluvil.

"A milujete svého krále." Neusmívala se, jen se na něj podívala takovým způsobem, že měl pocit, že mu vidí na dno duše.

"To mnoho lidí," vyhýbavá odpověď. Co všechno věděla? Co pro Aragorna znamenala? Byl by radši, kdyby nic z toho, co k němu cítí, nevěděla. V budoucnu mohla být jeho královna, mohla by mu udělat cokoliv. Využít ho. Možná to nebyla povaha elfů, ale zoufalost, nenávist i láska dovedou osobnost změnit.

"A král miluje vás," pokračovala klidně. Když na ni upřel překvapený pohled, mírně se pousmála. Pak si sáhla na hruď a vytáhla přívěsek. Tentýž... "Je to skrze něj, že? Skrze něj jste přišel na tu myšlenku, že si jej snad chci vzít. Nechci, Boromire. Mám krále ráda, jako bratr je mému srdci nejbližší ze všech."

"O to nejde. Královský rod nemůže vyhynout. A já jsem příliš majetnický. Čekal jsem dvacet let. Dvacet! Jen aby mi ho zase někdo vzal." Ani nevěděl, proč jí to říká tak otevřeně. Možná se potřeboval svěřit, možná už byl smířený s porážkou.

"A lidé čekali příliš dlouho na krále, než aby dovolili, že by byl nešťasten." Dívala se na hvězdy a vypadala zasněně, tak vzdálená tomuhle světu a jeho trápení.

"Král musí mít dědice ze své krve..." trval Boromir na svém.

"A slyšel jsi o tom, že král může jmenovat kohokoliv za svého nástupce a dá-li mu kapku své krve, je ten potom považován za jeho syna? Podle práva i zvyklosti?"

"Jak bych mohl, nic si nepamatuji," to byla pravda. Nevzpomínal si na nic, co se týkalo zákonů. Jenže pokud věděl, Aragorn neměl ještě vhodného nástupce, možná jej ani mít nebude. Stále bylo příliš brzy se radovat.

"Boromire, tvému králi byl dán trojnásobek věku lidí... Nemusí hledat svého nástupce dnes, ani zítra. Bylo by to ostatně hloupé, ještě není králem ani den a již by měl svou korunu slibovat dalšímu?"

Na to jí Boromir neměl co říct. Možná podle ní bylo zbytečné se takhle užírat a navíc měla pravdu. Aragorn se dožije třikrát tak delšího věku, než on. Kolik jemu zbývá let? Dvacet, třicet? Pravda. Naposledy se na ní podíval a odešel. Věděl, co mu řekla mezi řádky... Nikdo za to nemohl. Aragorn nesplnil svůj slib, ale nebyla to jen jeho vina. Osud někdy hraje škodolibé hry a oni se mu jen připletli do rány. Nebylo jim to souzeno. Ale teď spolu mohli být.

Aragorn spal, i když nijak valně. Vlastně si šel lehnout jen na naléhání Arwen a Gandalfa, jinak by snad čekal až do rána, jestli se Boromir vrátí... Na poslední chvíli mu zabránili, aby vyslal pátrací četu. A pak ho raději poslali spát, i za cenu toho, že usnul až po několika hodinovém převalování. A to ještě mizerně.

Ucítil drobný polibek na krku a ruku kolem pasu.

Boromir se k němu přitiskl, bylo pošetilé krátit jejich společnou dobu. "Odpusť," zašeptal do té horké kůže a přikryl se dekou. Opatrně vsunul ruku pod jeho hlavu a spokojeně vydechl.

Král mu vtiskl polibek do dlaně a přitáhl si ho blíže.

"Není venku moc chladno, na tak dlouhé procházky?" zeptal se potom a pohladil tu ruku, která ho objala kolem pasu.  

"Myslel jsem, že spíš," podivil se Boromir a pousmál se.

"Král nikdy nespí," otočil se mu v náručí a pohladil ho po čele. "Ještě se zlobíš?"

"Nevím. Asi ne. Pochop, je toho na mě moc. Když jsem ji tam uviděl... Ani si nedokážeš představit, jaké myšlenky mě napadaly." Připadal si zahanbeně, že tehdy pochyboval o slovu krále, ale nedalo mu to, protože ty pocity byly až moc silné, že zdravý rozum šel stranou.

"Myslím, že dokážu... Odpusť, že jsem se nevrátil, jak jsem slíbil. Nemohl jsem. Chtěl, ale nemohl... Musel jsem tě chránit, i sebe."

"Spi." Políbil jej pod ucho a vsunul ruku pod jeho halenu, jako noc předtím. Jako několik let předtím. Aragornova kůže přímo pálila, jen pod tím jedním dotekem. "Krásně hřeješ." To byla v chladných nocích výhoda.

"A ty zase příjemně chladíš..." Aragorn se pousmál a zavřel oči. Najednou se cítil unavený, ale spokojený. Byl zpátky. "Prosím, už mě neopouštěj," zašeptal už z polospánku a sevřel ho víc, jakoby mu snad Boromir chtěl utéct.

"Jednou budu muset, i když nebudu chtít," odpověděl potichu a znovu jej políbil. Nakonec ještě pohladil kůži pod látkou a potom už také spal - s nosem ponořeným do tmavých vlasů.

A pak se tak nějak všechno vrátilo do starých kolejí. Jen se vedle sebe probudili král a jeho správce, nikoliv neznámý tulák a správcův syn. Jinak se ale nezměnilo nic.

Aragorn ho políbil a zašeptal mu dobré ráno. Potom se vytratil, aby začal plnit své vladařské povinnosti.

Boromir, na druhou stranu, se opět ztrácel do lesa, alespoň do doby, než ctihodná návštěva Sličného lidu neopustí brány Minas Tirith. Další a další vzpomínky mu zaplavovaly mysl. některé příjemné, některé ne. Jedné noci se však vrátil a pomalým tempem začal procvičovat Obecnou řeč. Sám byl překvapený, že služebnictvu, vojákům, prostým lidem najednou rozumí a úlevně si oddechl. Bylo ubíjející mluvit jen elfsky, byť to byl nádherný jazyk. Jedinou nevýhodou bylo, že mu nikdo nerozuměl. Na druhou stranu to bylo trochu i výhodné. Mohl by Aragornovi říct cokoliv a kdo by mu rozuměl? Ale... Najednou se mohl zase domluvit! Začal poznávat tváře, i ulice. Jméno Boromir už mu nebylo cizí. Najednou prostě věděl. A byl to zatraceně příjemný pocit. Ke králi mohl v elfštině promluvit kdykoliv, znalost jazyka mu zůstala a překvapivě mu byl stále bližší, než Obecná řeč, ale ta momentálně byla nepostradatelná.