6. kapitola

Zdravím všechny čtenáře, kteří na nás s Bee nezanevřeli a též na mé povídky. Omlouvám se, přes prázdniny jsem pracovala, teď je zase začátek školního roku a já dělám autoškolu. Přesto se pokusím přidávat příspěvky častěji.

Spolupráce s Bee

Když se Ethan opět probudil, byl odpočatý jako ještě nikdy. I přes všechny ty sny. Doktor vedle něj pořád spal a kruhy pod očima už téměř zmizely. Pousmál se a nechal ho spát dál. Sám si došel do sprchy, převlékl se a musel si poznamenat, že musí s Matthewem dojít nakoupit nějaké oblečení, protože takhle si musel něco půjčit od doktora. Klasicky si v kuchyni udělal černý čaj a potom si sedl k televizi.

Běžely tam reportáže snad na každém kanále - jedna a ta samá. O vrahovi, který vraždí téměř na každém kroku. Povzdechl si a opřel si hlavu o opěrku. „Vážně mě přestává bavit tvoje obětování, Matthewe,“ zamumlal do ticha pokoje.

"Že by?" ozvalo se v té chvíli za jeho zády a jmenovaný se takřka neslyšně vplížil dovnitř. "Já si ale nevzpomínám, že bych ti byl něco obětoval, teda krom kafe."

Wallace se nezmohl na nic jiného, než na povzdech. Už si ani nepřišel jako by to byl on - drzý, mlčenlivý mladík. Vzpomínky mu pomíchaly osobnost a pocity. Proto se rozhodl pro tu nejrozumnější možnost, kterou tahle chvíle nabízela - zavtipkoval. „A čaj, samozřejmě,“ na důkaz pozvedl hrnek a usmál se.

V pološeru, které vytvářela televize, Matt vypadal skoro přízračně, jakoby ani nebyl z tohoto světa. Kůže nazelenalá, vlasy taky... Kolik mu mohlo být? Kolik jen spolu prožili životů? V té jedné vteřině, kdy na něj zíral, se do něj promítly snad úplně všechny. Pořád to byl on. A zároveň nebyl.

Pořád se na něj usmíval, i když teď už spíš nějak škrobeně. „Omlouvám se za problémy. Je mi jasné, že kontrolovat mě nebylo to nejpříjemnější, hlavně když máte ještě jiné věci na práci.“

"Vzhledem k tomu, že nic jiného na práci nemám, tak se mi tak velká újma nestala," podotkl Matt, "můžu se klidně zabývat i maličkostmi. Takže například by mě zajímalo, proč mi vykáš, když jsme si už hezkých pár dní tykali."

S odpovědí Ethan ani neváhal, protože nemusel nic vymýšlet. „Mám v hlavě trochu zmatek, moc si toho z posledních dnů nepamatuju, promiň.“

"Chceš se mi svěřit?" optal se Matt s naprostým klidem a postavil vodu na čaj. Bylo půl desáté v noci, ale pár probdělých nocí spolu s prospanými dny zas tolik škody nenadělá. Na relativně zdravém organismu, samozřejmě.

Ethan se pousmál a lokty se opřel o kolena. Snažil se o co nejméně nucený klidný výraz a záporně zavrtěl hlavou. A potom si na něco vzpomněl. „Říkal jsi mi, že se známe už velmi dlouho, ale že si to nepamatuju. Kdy si podle tebe vzpomenu?“

Chvilku bylo ticho, pak se ozvaly šoupavé kroky a Matt si před ním podřepl, aby mu viděl do tváře. Pořád vypadal trochu přízračně, ale ten ustaraný výraz byl ryze současný.

"Vždyť ty už sis vzpomněl," konstatoval tiše.

„Jak jsi na to přišel?“

"Pozoruju tě už tolik let, Ethane," odpověděl a mírně se usmál. "A pokaždé je to stejné. Poznám, kdy sis vzpomněl, poznám, když tě něco trápí, poznám, kdy jsi šťastný... Ale jestli chceš hmatatelnější důkaz - před dvěma dny jsi mě prosil, abych tě poslal zpátky, že mě ohrožuješ..."

Ethan se snažil ignorovat tu lehkomyslnost, se kterou to Matt vyslovil. Jakoby to bylo snad něco špatného. Bylo jedno, jestli byl Mark, Peter nebo Will, pokaždé zemřel Matthew v jeho náruči. Mladík třísknul hrnkem o stůl a postavil se tak prudce, až Matthew téměř spadl. „A ty víš, že je to pravda!“

"Možná," připustil doktor poté, co se vyhrabal na nohy a uvelebil v právě uvolněném křesle. "Ale možná taky ne, nikdy jsem si tím nebyl jistý..."

„Víš to sakra moc dobře! Hledá tě skrz mě! Protože jsem s ním nějak propojený a ty mě vždycky najdeš!“ Začal přecházet sem a tam, jako lapené a naštvané zvíře v kleci. Měl chuť do něčeho praštit, tak si radši složil ruce na prsa a mračil se.

"Eh, ne... Tak to není." Matt si povzdechl, v kuchyni cvakla konvice, hodiny se posunuly o další minuty. "Popravdě, on i já svádíme souboj s časem. O tebe."

„O mně? Proč o mně?“ Jeho kroky se zastavily a teď stál čelem k Mattovi - zamračeně si ho ale prohlížel dále.

"O to, kdo tě najde dřív... On, aby tě mohl zabít. Já, abych tě mohl zachránit."

„Nějak mi nedochází, proč by mě měl zabíjet. Co jsem udělal? Nevzpomínám se na všechno a ty si zjevně úplný opak, tak mi to pomoz pochopit.“

Matt zavrtěl hlavou, tohle nebylo tak jednoduché. Nikdy to nebylo jednoduché, mu začít vyprávět hezky všechno od začátku. Nikdy nebylo jednoduché mu říct, kdo a proč po nich jde... Ale tentokrát měl dokonce dojem, že by to mohlo být i nebezpečné. Ale půl pravdy by mu snad říct mohl.
"Jsi člověk, kterého miluju od první chvíle, co jsem ho potkal. Kvůli té lásce jsem zradil slib daný jinému člověku, který se mi teď mstí tím, že se mi pokouší vzít to nejdražší, co mám. Tebe. Ale může zabít jen jednoho z nás, takže když tě najdu první, mám možnost ti zachránit život..."

„A položit život místo mého? Nejsi blázen?“ zhrozil se Ethan a bezmocně se složil na pohovku. Tohle nebylo možné. Tohle nebyla pravda. Možná, že kdyby si to opakoval pořád dokola, stala by se ta lež pravdou. Může zabít jen jednoho z nás. Musí zjistit co nejvíce, aby mohl dát dohromady nějaký plán. „Jak se ho zbavíme?“

Ozvalo se zasmání.

"Ach, Ethane, pořád jsi stejný... Pořád stejně horkokrevný a ke všemu odhodlaný."

Oslovený po něm střelil pohledem. „Někdo musí být,“ odpověděl potichu.

"Myslíš si, že to jen tak nechávám plynout?" Matt na něj pohlédl úkosem a náhle se zdál starý, velmi starý.

„Ne. Myslím si, že mi neříkáš všechno,“ vypálil na něj.

"Podívej, Ethane, kdysi jsem spáchal hřích, porušil jsem slib, a za to musím zaplatit. Jsem vděčný osudu, že cenou nemusí být tvůj život... Ale nebylo to zadarmo, nikdy nic není zadarmo. Když ti řeknu všechno, co se změní?"

„Když o tom přemýšlíš takhle.“ Co mu na to měl odpovědět? Že chtěl vědět všechno, aby mohl změnit budoucnost? Teď na to má prostředky. V tomhle století je možné všechno - v minulosti nebylo. Hodlal toho využít.

"Já o tom přemýšlím od první chvíle, co jsem tě uviděl..."Matt si povzdechl a vstal. Pomalu se k němu přiblížil, opatrně, protože mu Ethan teď připomínal zvířátko zahnané do kouta, jeden špatný pohyb a uteče mu. Vzpomínání vždycky bylo zkouškou pro oba, ale tentokrát to bylo... Horší asi ne. Ale jiné. Strašlivě jiné. Mohl mít pravdu?, zašeptalo cosi v jeho myšlenkách. Mohli bychom to změnit? Natáhl ruku a opatrně se dotkl Ethanových vlasů, odhrnul je na stranu a pohladil ho po tváři. "Já mám o tebe příšerný strach," zašeptal potom, snad jako omluvu.

Ethan mu ruku stiskl, a pak jí pustil. „A mě už nebaví se staletí za staletím dívat, jak mi umíráš v náručí,“ odsekl už dneska podruhé vstal. „Mám o tebe taky starost, ale pochop, že tě nechci v tomhle století vidět umírat.“ A s tímhle odešel do ložnice.

Po chvíli se ve dveřích objevil stín.

"Víš, připomínáš mi tu chvíli, kdy jsem tě uviděl poprvé..." začal Matt tiše, tichounce, skoro nebyl slyšet. "Věřil bys, že se ta legenda ještě pořád vypráví?"

„Věřil,“ zazněla od něj odpověď. Seděl na posteli v tureckém sedu a díval se z okna do noci.

"Už je z toho spíš pohádka a kdo dnes věří na pohádky... Možná je to tak lepší." Matt pokračoval a jak mluvil, pomalu se přesunul k posteli. "Myslím, že tu legendu také znáš. O králi, královně, moudrém čaroději, prvním rytíři a pomstychtivé čarodějnici. A o poháru s Kristovou krví."

„Vážně mi chceš tvrdit, že sme se potkali u Kulatého stolu?“ ušklíbnul se Ethan a pootočil hlavu jeho směrem.

"Nemusíš mi to věřit, ta vzpomínka se objeví časem sama..." pokrčil Matt rameny a potom se natáhnul. Už bylo vážně pozdě a ještě pár dní a bude mít naprosto rozhozený biorytmus.

„Vážně se známe dlouho,“ hlesl nakonec a lehl si taky. Nebyl vzhůru dlouho, ale přesto na sobě cítil vyčerpání - především to psychické.

"Známe, i když se ta legenda dneska vypráví trochu jinak... Kdybych ji vyprávěl já, byla by o unaveném králi, prvním rytíři a zhrzené ženě, které jsem před Bohem slíbil věrnost." Povzdechl si.

„A zamiloval ses do mě,“ konstatoval - jen pro ujištění - Ethan. „Kdo jsem byl?“

"No... Podle současné interpretaci jsi ten čestný rytíř, který přesto podlehl zakázané lásce k ženě svého krále." Tentokrát se trochu usmál a v očích mu zajiskřilo.

Ethan se trochu zakuckal smíchy. Nejdříve se to snažil zadržet, ale pak tomu dal volný průběh a rozesmál se na plné kolo. Otočil se na matraci čelem k doktorovi a podíval se mu do tváře - v tu chvíli smích ustal. Znali se tak dlouho - a přesto Mattewa poznával od začátku. „Vážně tě nechci ztratit.“

"Já vím..." Další poloúsměv. "Já se jen snažil dělat, co jsem mohl. Já jsem porušil ten slib, já za to musím platit, nic více, nic méně. Je to jednoduchý obchod, jednoduchý a krutý."

„Proč může zabít jen jednoho z nás?“ Nejistě natáhl ruku k Mattovu obličeji. Měl ledové prsty, které se mu třásly, ale chtěl se jeho tváře dotknout. Stejně se stáhl a povzdechl si. Na tohle nebyla ani správná chvíle, ani čas.

"Protože porušený slib se týkal jen dvou lidí..."Matt vzal jeho ruku do své a dýchl na ni. Prsty se v jeho dlani chvěly jako zkřehlé ptáče, chvěl se i Ethan sám. Bylo toho moc, prostě moc. A už to nejspíš nebude lepší.

Wallace zavřel oči. Bylo to tak náročné. Chtěl s tím něco udělat, ale dokud si nevzpomínal na vše - na nic se nezmohl. Už jen z těch pocitů ze vzpomínek nechtěl nic z toho zažít znovu, ale... Ale. Vždycky tu bylo nějaké ale. Ale Matthew mu to nedovolí. Ale co když se to nepovede. Ale není jisté, že vše stihne.

"Měl bys spát...Lancelote..." Poslední slova k němu dolehla jako z velké dálky. Přetažený mozek, který si to všechno potřeboval srovnat v hlavě a nějak to dát dohromady, jednoduše vypnul.

Díval se na něj s obavami. Bylo toho moc, moc na jednu křehkou mysl ještě zmítanou vidinami vrahovy mysli. On sám byl zvyklý, bojoval se svými démony již tolik let, už tolikrát musil učinit rozhodnutí, na která nebyl hrdý ani v nejmenším, už se uměl poprat sám se sebou i s ostatními. Ale on...? Měl za něj odpovědnost, musel ho ochránit, i když tušil, že tentokrát to bude mnohem těžší, než kdykoliv předtím.

Ethan už měl zavřené oči, klidně oddechoval, ale podvědomě se tulil ke známému. Přehodil si ruku přes Matthewův hrudník, hlavu si položil na jeho rameno a Ethanův pravidelný dech se odrážel od doktorova krku.

Mattova ruka se znenadání přikradla a zlehka mu prohrábla vlasy. Pak si doktor povzdechnul. Má právo se zlobit. Tolikrát rozhodoval za něj, za jeho zády, i když ve snaze ho chránit. Jenže co mohl dělat? Povzdechl si. Ovšemže spoustu věcí, jenže on na ně neměl odvahu. Někdy je ta volba mezi hrdinstvím a láskou skutečně nevděčná…

Hleděl na něj a poprvé za svůj život měl pocit, že opravdu, opravdu neví, co říct. Že cokoliv by nakonec vypustil z úst, by nebylo ani polovinou toho, co mu chtěl sdělit. Teď a tady, v tomhle jediném okamžiku, kdy si poprvé pohlédli do očí.

Protože on se mu přece přišel poklonit.