7. kapitola

Dozvíme se něco z málo opět z jejich minulosti... Ovšem z počátku! Co jsou vlastně hoši zač? A v jedné scéně je Ethan opravdu jako já. Schválně, jestli ji poznáte.

Spolupráce s Bee

Byla to pravda - přišel se poklonit. On, Lancelot, ale když hleděl králi do tváře, bylo dost dobře možné, že se také přišel zamilovat na první pohled. Mírně se mu rozšířily úžasem - král byl mladý - překypující silou a kouzlem osobnosti. Neslušelo se na krále civět tak dlouho - proto rychle sklonil hlavu. „Můj králi,“ pronesl a jeho hlas se nesl celou síní.

Jakoby do něj uhodil blesk. Teď už nejenže nevěděl, co říct, teď už ani neměl ten hlas, kterým by to případně řekl. Jen kývnul, že pozdrav i hold přijímá.

Chtěl vstoupit k rytířům Kulatého stolu, chtěl se stát jedním z nich a netušil, že už jím dávno je. Ušlechtilost měl vepsánu v očích, dobrotu v úsměvu, krásu v každém tahu tváře. Když se na něj díval, zapomněl na všechno a všechny.

Lancelot však dál klečel před ním, ale po chvíli zvedl hlavu, protože nic neslyšel. Bez propuštění by bylo nezdvořilé opustit přítomnost krále. A proto čekal.

"Jen vstup mezi nás, jsi a vždy budeš vítán." Hlas ho zradil jen málem, už se dokázal ovládnout. Na jak dlouho...?

Propustil ho mávnutím ruky, myšlenku mu létaly jako splašené.

Je možné, aby se na světě zrodila dokonalá bytost? Ptal se sám sebe a znovu mu hleděl do očí. Měsíc naplňoval komnatu svým stříbrným svitem, odevšad sem zaléhal zvuk slavnosti a hodování. A král Artuš hleděl na svého prvního rytíře jako u vytržení.

A rytíř jeho pohledy opětoval, i když o něco méně nápadně, protože kontroloval místnost a hosty. Nikdy by si nepomyslel, že bude přijat k rytířům Kulatého stolu. Po celý večer mu na ústech pohrával mírný úsměv - jednoduše si nemohl pomoct.

Nejspíš někdy v té chvíli ho opustil zdravý rozum. Když se ty modré oči zadívaly do jeho, nepatrně pokynul jejich majiteli, že s ním chce hovořit o samotě.

Lancelot se cítil neskutečně nervózně. Král si s ním chtěl promluvit.Snažil se na sobě nedat nic znát a klidně kráčel mezi lidmi, občas s nimi prohodil pár zdvořilostí, ale jinak hodlal zmizet v útrobách hradu - stejně jako před chvílí král.

Čekal na něj v jedné z postranních komnat, jakémsi přijímacím pokoji, rozechvělý až ke konečkům prstů. On, král! Nejmocnější muž ve své zemi! Ale na něj by čekal i jako poslední žebrák přede dveřmi té nejchudší chatrče.

Ne nadarmo se praví, že když do hlavy vejde láska, odejde rozum. Konečně se objevil, měsíční třpyt se mu stáčel ve vlasech.

"Lancelote..."

Udělal pár kroků vpřed, stále se usmíval. „Co pro tebe můžu udělat, můj králi?“

"Být zde šťastný, pokud je to opravdu to, co chceš," odpověděl tiše a natáhl po něm ruku, aby ho uchopil za rameno. Pak se zarazil. Musel vypadat jako blázen, vždyť se i tak cítil!

„Jsem šťastný v pouhé tvojí přítomnosti,“ odpověděl potichu. Boha, choval se jak jedna z těch dívek, které na něj hleděly - zamilované hlupačky - a teď klesl na jejich úroveň. Přesto si nemohl pomoct, byl to úžasný pocit - být zamilovaný.

Hleděli tam na sebe jako dva naprostí hlupáci, alespoň tak by se to muselo jevit náhodnému pozorovateli. Pak král skutečně uchopil svého rytíře za rameno, strhl ho do svého náručí a nedočkavě ho zlíbal jako milovanou dívku.

V první chvíli ho napadlo, že nic z toho nesmí dělat. Vždyť král měl manželku. A přesto tu teď stál s ním - s prvním rytířem - a líbal ho, jakoby zítřek nikdy neměl přijít. Poddal se těm hebkým rtům a opětoval polibek stejně náruživě jako ho dostával.

"Pak se mnou zůstaň... Napořád," požádal ho král tiše, když ho o chvíli později ještě pořád držel v náručí. "Prosím, Lancelote."

Místo odpovědi ho políbil. Stáli kousek od kamenné zdi, ke které byl Artuš během vteřiny přitisknul a jeho rytíř mu vpletl ruce do vlasů a přidržoval ho. „Šel bych kvůli tobě i do pekla.“

"A to mne znáš jen chvíli..." hlesl král, který někde našel zbytky rozumného uvažování. I když, byl by tu Lancelot, kdyby necítil to samé?!

Hlavou běžela Lancelotovi pouze jedna jediná otázka - co to dělali? To je postihlo chvilkové šílenství? Nebo si byli doopravdy souzeni a byla to láska na první pohled? Ale teď to nehodlal zjišťovat protože se cítil krásně a ani za nic na světě by nechtěl být jinde.

Za nic na světě a nejlépe napořád jen s ním. Na to myslel, když ho znovu políbil. Jen na to a nic jiného, klidně by vyměnil i královskou korunu za vandráckou brašnu, kdyby byl s ním.

Netušil, jak doslovně se mu jeho přání vyplní...

×××

„Artuši, běž!“ zakřičel na krále Lancelot a v tu chvíli se proklínal. Musel něco udělat, jinak oba zemřou. Musel zachránit aspoň jeho. Sesedl z koně, spadl do bláta a tasil meč. Guinevra za nimi poslala nemálo stráží a potřeboval získat trochu času. A pro lásku by udělal cokoliv. Slyšel, jak Artušův kůň zařehtal. Prudce se otočil. „Slibuju, že si tě najdu! Ale teď už běž!“ Za zády slyšel dusot kopyt.

Jak mohl být tak bláhový a myslet si, že by ho snad opustil?! Že by ho těm psům nechal napospas a sám ujel jako zbabělec?!Ale všechno tentokrát stálo proti němu, všechno! Sice otočil koně, aby se vrátil, aby mu pomohl, unesl ho co nejdál to jen půjde, kam na ně žádná pomsta nedosáhne, ale neměl nejmenší šanci to stihnout.

V té první chvíli to vypadalo neskutečně. Boj jedné zářivé bytosti proti stvůrám z pekla... Ale když Lancelot klesl pod zákeřnou ránou do zad, stala se z toho výjevu ohavná skutečnost.

"Ne! Neee!"

Rázem si znovu zírali do očí. Jednadvacáté století, krásný a slunečný byt s úchvatným výhledem. A oni dva. Zase v jedné posteli. Všechno to bylo skoro stejné. Jako kdysi.

"Takže ona...?" zeptal se Ethan bez dechu.

"Vypila jed, potom co dala příkaz, aby nás zabili," odpověděl Matt tiše. "Ale zabili jenom jednoho, na krále už se neodvážili vztáhnout ruku."

„Takže celá ta století, celé životy jsem na útěku před zabitím?“ Bylo to sice zřejmé, ale musel se zeptat. Pro jistotu. Poprvé zemřel on, pro Artuše to muselo být tragické, ale potom si ty role prohodili a jak se po celá staletí měl cítit on sám? V tomto životě nevěděl, co k Matthewovi cítí - kvůli vzpomínkám měl v citech chaos.

"Jo..."Matt v té chvíli pocítil náhlou sebedestruktivní tendenci a touhu jí podlehnout. "A já mám dojem, že jsem to dost podělal."

„Proč? Vždyť za nic nemůžeš,“ povzdechl si Ethan.

"Ale ne. Nikdy jsem ti nedal volbu... Od té první chvíle, kdy jsem se znovu probudil a věděl jsem, že jsem to já a že ty jsi tu někde taky, jsem si řekl, že už to nikdy nedopustím, že nedopustím, aby ti kdokoliv ublížil, kdokoliv tě zranil. Že už se nikdy nechci dívat na to, jak z tebe vyprchává život, který by mohl být dlouhý a krásný, i když třeba ne se mnou."

„Nenapadlo tě někdy, že bys mě jednou mohl najít a já bych měl například manželku a děti? Je tohle vůbec  první život, ve kterém jsem si na tebe nevzpomínal?“

"Nikdy si nevzpomínáš," povzdechl si Matthew. "Nikdy... Občas míváš pocit, že se odněkud známe, ale nevíš odkud. A potom se začnou objevovat první sny, první zasuté vzpomínky. Vlastně nezáleží na tom, jestli si vzpomeneš úplně, nezáleží ani na tom, jestli jsme přátelé nebo milenci... Postupem času mi přišlo důležité jediné - abych tě našel dřív, abych tě zachránil, když jsem to tehdy nedokázal."

„Tehdy to byla moje volba. Věděl jsem, do čeho jdu. Neměl jsi u toho být,“ odpověděl mu.

"Tenkrát jsi rozhodl ty za mě," kývl Matt. "A já potom dělal to samé."

Ethan se zamračil. Potřeboval nějak odlehčit situaci, všechno bylo dnes až moc vážné a to bylo teprve dopoledne! „Jo, co se těch rozhodnutí týká, je to trochu nefér. Vedeš a jen tak tě nedoženu,“ pousmál se a vstal z postele. Pomalu se šoural ke skříni s očekáváním nějaké odpovědi - ať už nabroušené nebo odlehčovací, ale nic neslyšel. Pokrčil rameny, jasně vnímaje ten mrazivý pocit v zátylku - Matt ho pozoroval - a otevřel skříň. Prázdnou - téměř. „Ty, Matte? Pokud se nemám na místech činu producírovat v nemocničním, budeme muset jít nakupovat.“

To byla pravda. V první chvíli ho napadlo, jestli by se nevešel do jeho šatů, ale v mžiku ten nápad zavrhl. Byli možná stejně vysocí, ale Ethan byl o dost hubenější, protože v nemocnicích pacienty zrovna dvakrát nekrmí.

"Nejspíš..." pokýval ke skříni. "Vážně toho moc nemáš."

„Po soudu mi dovolili vzít si pár věcí, po smrti matky se všechno vyhodilo. Že to nebudu potřebovat. A pak jsi přišel ty a dostal mě ven,“ otočil se k němu mladík s širokým úsměvem na tváři. „Tak kdy vyrazíme?“

"Jo, někdy mají takové dobré skutky poměrně nečekané následky, to uznávám..."Matt se konečně trochu pousmál. "Asi bychom měli vyrazit hned."

×××

Občas se paradoxy jednoduše stávají. Můžete být kdokoliv, ale buďte si jistí, že jeden ten paradox se vám v životě jednou stane. EthanWallace si nikdy nepomyslel, že nějaký takový den vůbec někdy nadejde. A přesto stál ve svých sepraných šatech, respektive posledních kouscích, v přeplněném obchodním domě s tolika značkovými obchody, že dobrou polovinu jich neznal. A byl si jistojistě jistý, že pokud by s ním nebyl Matthew, do žádného z nich by ho nepustili, ať by se snažil sebevíc. Považovali by ho za nějakého chudáka, který k nim náhodou zabloudil a vyhodili ho - v tom lepším případě.

A přesto stáli kousek od vchodu a Ethan nevěděl, kam chce dřív - respektive, jestli se mu vůbec chce. Značkové oblečení přeci nepotřeboval a doktor za něj akorát zbytečně vyhodí přemrštěnou částku peněz.

"Nedebatuj a aspoň chvíli nepřemýšlej," vzal ho Matt jemně za rameno a na okamžik přitiskl k sobě. "A jestli tě to uklidní, tak to napíšu na účet nemocnice, co ty na to?"

Mladík se zamračil a nakonec odevzdaně pokrčil rameny. Nemělo smysl se hádat. „Začínám tušit, že mě hodláš rozmazlovat. Přeci tohle není jediný obchod široko daleko s oblečením, že ne?“ zamumlal na půl pusy.

"Samozřejmě, že ne. Ale máš pravdu, že tě hodlám rozmazlovat, na účet někoho jiného se to dělá poměrně snadno a lehce." Trochu se ušklíbl a postrčil ho dovnitř. "Tak pojď, první kolo Pretty woman přeskočíme, dáme si rovnou druhé..."

"Co bylo druhé?" zeptal se Ethan, který jen matně tušil, o čem Matt hovoří.

"Scéna, kdy se Richard Gere zeptá personálu - máte tu něco tak krásného, jako je ona?"

To snad nemyslí vážně, pomyslel si Ethan a pousmál se. „Dvěma slovy vystihnu tvůj stav: Zbláznil ses,“ pronesl s velmi hranou vážností a nakonec se pousmál.

"No dobře, neřeknu to přímo takhle," ohradil se Matt klidně. "Tak pojď už, nebo tu vystojíš důlek a ochrance budeme podezřelí. Čím dřív tam vlezem, tím dřív to budeš mít za sebou a budem moct jít na oběd.."