8. kapitola

Spolupráce s Bee

Ethan o půl hodiny později stál v kabince s nejméně třemi páry džínů a zjistil, že zkoušení věcí nebude patřit mezi jeho oblíbené kratochvíle. Ale protože doopravdy neměl co na sebe, přetrpět to musel. „Matthewe, nesnáším tě za tohle nakupování,“ mrmlal si pod nosem, když  si zapínal třetí zkoušené džíny a v zrcadle uviděl odraz ruky, která mu podávala dvě košile na ramínku ke zkoušení. Nabroušeně se pro ně natáhl a pověsil je na tak už přeplněný věšák.

"Ale no tak, přece nemůžeš chodit nahý," přesvědčoval ho vehementně, a potom tišeji dodal: "Ne, že by se mi to nelíbilo." Potom se jeho kroky zase vzdálily kamsi po prodejně.

Ethan se zhluboka nadechl a prudce vydechl. Tohle všechno je pouze a jen zlý sen. Otráveně se podíval na věšák a na židli, na které už ležely vyzkoušené věci. Ne, nebyl to sen, ale krutá realita. Přišlo mu, jakoby nic z toho neubývalo a jen se tam kupila hromada hadrů. A to byli teprve v prvním obchodě.

"Víš co?" ozval se zničehonic Matthewův hlas a byl opravdu blízko, musel stát přímo za závěsem. "Prostě popadni první dvě věci, které ti sedí a nemáš proti nim zásadní námitky..."

Už se nadechl, že mu něco odpoví, ale vesměs to nebyl špatný nápad. Ještě museli koupit nějaké mikiny a trička - o spodním prádle nemluvě - a celkem by se hodila i bunda a boty. Program na celý den? Splněno - ale ne tímhle tempem. Tak po Mattovi hodil dvoje vyzkoušené džíny a natáhl si svoje kalhoty.

"A košile nic? To budeš chodit bez ní?" Matt se očividně bavil a dával to najevo tak, jak jen mu situace dovolovala. Smál se. Určitě se smál.

Ethan něco zavrčel, svlékl si svojí bundu a jednu z košil na sebe navlékl. Byla černá. S jeho bílým tričkem ladila. Zase ji svlékl a rozhodl se, že v tomhle krámě nehodlá zůstat ani sekundu déle - čekalo ho to ještě několikrát.

"Tak co?" Doktor stál venku, jeho vybrané džíny měl přehozené přes ruku jako číšník nosívá přehozený ubrousek, a vyčkávavě si ho měřil pohledem. Možná odhadoval, jestli za tuhle torturu dostane jednu do nosu, nebo se Ethan nakonec ovládne.

„Černá,“ zamával mu košilí před nosem Ethan jako praporem a obešel ho směrem k pokladnám. Upřímně doufal, že v těch dalších obchodech to bude lepší, ale nakonec usoudil, že ho všechno tohle zkoušení akorát unaví a v nějakém z těch dalších krámů jednoduše rezignuje a bude všechno dělat automaticky. A Matthew si to může akorát užívat.

Ovšem na tak katastrofický scénář nakonec nedošlo, ani se to k němu nepřiblížilo. Jakmile vlezli do dalšího obchodu, Matt rovnou zamířil k nejbližší prodavačce - a Ethan mohl jen doufat, že opravdu nehodlá přehrávat tu citovanou filmovou scénu. Nehodlal.

Nadiktoval jí jeho velikost, sdělil požadavek na základní garderobu a dodal, že pospíchají...

O další dvě a půl hodiny později měl Ethan všechno nakoupené, zabalené v taškách, kterými byli oba dva vtipně ověšení. Ethan už začínal být unavený a měl dojem, že doktor toho má taky akorát tak dost. Stačilo se akorát dostat k autu, tašky dát do kufru a vesele odjet. Jenže tu byl problém. Cítil, jak se mu zježily chloupky na krku a začal se rozhlížet. Matthew si ničeho nevšiml, šel o krok před ním a zrovna mu něco vyprávěl. Sakra, pomyslel si. Teď na Matthewa nesmí tlačit, aby byli u auta co nejdříve. Jeho smysl pro zodpovědnost by se zase probudil k životu na sto procent a nechal by se kvůli němu zabít. Musí akorát vydržet být v klidu - vrah byl někde kolem nich.

Pak se ho Mattova ruka jemně dotkla na předloktí.

"Myslím, že bychom odsud měli vypadnout..." řekl tiše, tichounce a nedíval se na něj. Sledoval lidi před sebou a kolem sebe jak jen to šlo, aby nebyl nápadný. "Mám hlad a ty určitě taky, něco malého k zakousnutí nám jen prospěje. Tak pojď. Navíc nám za chvíli vyprší parkovací doba."

Ethan se slabě pousmál - na jídlo v tuhle chvíli neměl sebemenší pomyšlení. Bylo mu zle a všechny jeho orgány byly téměř zmrzlé, smrsklé. Měl strach a chtěl rychle vypadnout. Věděl, že tady ten zmetek někde je, že se na ně dívá a přímo královsky se baví.

"Tak pojď," pobídl ho Matt znovu se širokým úsměvem, "nebo snad chceš, abych platil ty vydřiduššké peníze?"

„Promiň,“ pousmál se Ethan a následoval svého společníka do garáží. K autu došli rychlým krokem, rychlejším, než by snad bylo normální, a ani ne za pět minut už mířili pryč. Matt šlapal na plyn poněkud divoce.

„To... To bylo o fous,“ zamumlal Ethan a roztřesenýma rukama se snažil zapnout si pás - na několikátý pokus se mu to podařilo.

"Já vím..." odpovědělMatt s očima přilepenýma na silnici. "Vím, že tam někde byl."

Byl až moc blízko, pomyslel si Ethan, kterému se z té nepříjemné blízkosti udělalo špatně. Nechybělo daleko k tomu, aby chytil panický záchvat. Bylo to zbabělé, ale v tomhle století nebyl rytíř, ani šlechtic, který umí zacházet s kordem - teď byl mladý a po většinu života zavřený v blázinci. A měl strach. Neuvěřitelný strach, který nahlodával mysl kousíček po kousku.

"Dokud nebude vědět na jisto, že sis vzpomněl... Měli bychom být v bezpečí," pokusil se Matt zažehnat to nejhorší, ale tušil, že se mu to podaří jen těžko. "Dokud to nebude najisto vědět, nic neudělá, nemělo by to pro něj význam. Slyšíš mě?"

„Jo,“ odpověděl Ethan krátce a pohroužil se do svých myšlenek. Cítil se slabý. Tak neskutečně slabý a netušil, co s tím dělat.

"Zkus dýchat zhluboka, opravdu zhluboka a mysli na slunce. Na nic víc, než na slunce a trávník. Nekonečný park. Ano, Ethane, uděláš to? Prosím."

„Dobře, zkusím to,“ vydechl roztřeseně a zavřel oči. Hlavu si opřel od sedadlo a dělal, co mu bylo řečeno. Zhluboka dýchal a představoval si slunce - obrovské slunce, žhavé a vysílající teplé paprsky, které zahřívaly a vstřebávaly se do jeho kůže. Každý strachem zmrzlý orgán pomalu roztával. Najednou se mu dýchalo trochu lépe. Otevřel oči a pousmál se na Matta. Možná tu někde ten magor pobíhal, ale teď bylo všechno v pořádku. Nebo mu to tak alespoň přišlo.

„Matthewe, zastav. Něco je špatně. Hrozně špatně.“

Něco v jeho hlase ho přimělo opravdu poslechnout, i když měl v plánu zastavit až u sebe před domem a napřed do něj dostat nějaké utišující prostředky... Dupnul na brzdy a zajel ke kraji.

"Co je? Co se děje?!"

‚Marku, Marku, Marku... Takhle ode mne utíkat. To vůbec není pěkné,‘ zasmál se mu v hlavě hlas. Poznával ho. Tolik staletí a ten hlas se nezměnil ani v nejmenším. Stále zůstával chraplavý a zlověstný.

„Kdo je Mark?“ zeptal se Ethan a snažil se znít opravdu, ale opravdu přesvědčeně, že neví o kom je řeč. Tak to přeci říkal Matthew, ne?Dokud si neuvědomí, že sis vzpomněl, měli bychom být v bezpečí.

‚Nebo bych ti měl říkat Williame?‘ zasmál se hlas znovu.

„Žádného Williama neznám, co chceš?“

‚Tvoji SMRT!‘

Šlo o vteřiny. A o život, nejspíš. Otočil se k němu a dal mu ruce na spánky.

"Ethane, Ethane, podívejte se na mne. Jste se mnou v autě, nic vám nehrozí, nic se vám nestane... Ten hlas, to je jen vaše představa. Vy máte vize, jen vidíte jeho očima, nemůžete ho slyšet. Tak jste mi to říkal. Ethane. Na mě se podívejte, na mě!"

Udělal, co říkal, ale slova mu splývala v nějakou podivnou hatmatilku, které nerozuměl. ‚Zase se tě snaží zachránit?! Ještě počkám, ještě počkám, ale tohle století jsi můj!‘

Okamžitě chytil Mathewovy ruce a pořádně jimi svoje spánky stiskl - potřeboval nějak přebít tu bolest další bolestí. A pak jen lapal po dechu se zavřenýma očima. „Už je pryč,“ slyšel sám sebe říkat, ale ten hlas jakoby absolutně nepatřil jemu samotnému.

"Ještě si není jistá..." hlesl Matthew a opatrně si uvolnil ruce z jeho křečovitého sevření. "Ještě si není ničím jistá. Hraje z pozice síly, ale neví, jaké má karty... Dýchej, pořád dýchej zhluboka, hrozně ti tluče srdce."

Chtěl mu odseknout něco v tom smyslu, jak by asi bylo jemu s nedávnou výhružkou smrti, ale včas se zarazil. Matthew za to nemohl. Snažil se mu pomoct. Vyčerpaně se opřel a zavřel oči. Bolest postupně opadala, až zmizela úplně a on si tak mohl oddechnout.

"Odvezu tě domů, ano?" zašeptal Matthew, zatímco mu ještě opatrně protřel spánky, jenom tak zlehka a něžně. "Potřebuješ si lehnout... A já něco ostřejšího na nervy."

„Děkuju,“ odpověděl se slabým úsměvem Ethan. K doktorovi dorazili nedlouho po tomto slavném incidentu a ten trval na tom, že všechny tašky nahoru odnosí sám, že Ethan je na to moc vyčerpaný. Výjimečně se s ním nehádal - takže na tom něco pravdy bylo. Jen tedy pokrčil rameny a okamžitě zapadl do koupelny spáchat rychlou sprchu, aby mohl co nejdříve do postele.

Nalil si trochu whisky a kopnul ji do sebe naráz. Jeho nervy to potřebovaly, v tomto století ano, protože v tomto století to zatím bylo tak špatné, jako doposud ne. Tak si dal ještě jednoho, pro jednou to nezaškodí… Pak pustil hudbu. Čím rychleji to přebije, tím rychleji se mu podaří vymyslet, jak z toho průseru ven.

Jestli vůbec je cesta ven… Sakra!

Con los ojos no teveo
Séque se meviene el mareo
Y es entoncescuandoquierosalir a caminar
Con los ojos no teveo
Séque se meviene el mareo
Y es entoncescuandoquierosalir a caminar

Nerozuměl ani slovo, ale ta melodie ho zvláštním způsobem uklidňovala, což potřeboval.

Ethan si pomalu a velmi rozklepaně vlezl do postele. Měl nervy na dranc a bylo mu špatně od žaludku. Nejhorší na tom byl fakt, že nevěděl, co dělat. Přikryl  se dekou pomalu až k bradě a uvelebil se. Zavřel oči a potom uslyšel tu melodii. Ne nijak hlasitě, ale přesně natolik, aby ho ukolébala ke spánku. Alespoň nemusel myslet na to, co všechno se dneska mohlo stát. Co se mohlo pokazit, kdyby se to nepovedlo.

A pak se k němu znenadání přitisklo jiné tělo, silné a pevné, a ten dotek, to horko z něj sálající, to všechno bylo tak známé...

"Spi, potřebuješ to. Vyspi se z toho, ráno bude zase dobře."

Ethan se jen zavrtěl, pořádně se k němu přitiskl a konečně usínal. Nezdálo se mu nic, Matthewova přítomnost uklidnila jeho nervy, bylo mu o něco lépe a hlavně i ta proklatá zimnice z nervů zmizela. Obklopovala ho známá vůně a náruč byla pohodlná. A ze všeho nejdůležitější - měl v tuhle chvíli klid, který bez doktora nikdy v životě nenalezl.

Matt ho políbil na čelo, víc si nedovolil, ne bez jeho souhlasu, ne když si ještě Ethan sám není jistý, co k němu vlastně cítí... Ne, že by se mu divil.

„Matthew... slib mi, že se v tomhle století nenecháš zabít,“ zamumlal Ethan z polospánku a otočil se na záda, aby ho mohl pozorovat zpod přivřených víček. Spánek se mu pomalu kradl na mysl, ale potřeboval se zeptat.

"Tentokrát už ne," zašeptal a něžně ho pohladil. "Tentokrát ji nenechám vyhrát...Slibuju..." Urovnal mu vlasy. Jen tak, z čisté potřeby se ho dotýkat, alespoň letmo.

Mladík se jen pousmál a pohladil jeho tvář. Potom zavřel oči úplně a usnul klidným spánkem nemluvňat.