Myšlenky na odpočinek - 2. kapitola

Na noc si vzal hlídku. Nemohl spát, ani se mu nechtělo a stále přemýšlel. Tenhle svět byl zkurvená noční můra. Chtě nechtě se v ní naučili všichni žít a přizpůsobili se. To ale neznamenalo, že to nebylo na hovno.

Znovu zkontroloval odstřelovačku a všiml si, jak někdo z vězení jde směrem k věži, kde hlídal. Byl to Daryl. Rick si povzdychl a na vteřinu zavřel oči. Všechno poslední dobou bylo moc intenzivní. Možná moc přemýšlel, možná si moc všímal, možná moc vnímal. A nebo dělal z komára velblouda.

„Nebyls na večeři,“ zamumlal tichý hlas od dveří, ale on se neotočil. Dál hleděl před věznici a zhluboka dýchal.

„Nemám hlad,“ odpověděl Rick na půl pusy. Uslyšel šustění látky a popotáhnutí. Pak bylo ticho. Zvědavě se otočil, ale Daryl seděl vedle dveří na zemi a klidně ho pozoroval modrýma očima. Nebyl to nijak naštvaný pohled, ani soudící. Daryl se prostě a jednoduše jen díval. A Rickovi se zdálo, že vidí do jeho samotné duše. Povzdechl si a zakroutil hlavou. Už to tu bylo zase.

Nevěděl, jestli blázní nebo je to pravda. Potřeboval si být jistý, ale co bylo ohledně Daryla Dixona jisté? Kromě jeho důvěry. Byl nevyzpytatelný, ochranářský a když se nasral a někomu z jeho blízkých hrozilo nebezpečí, rozpoutal by na zemi peklo.

„Musíš něco sníst.“ Nebyl to rozkaz, ale pouhé konstatování. „A taky se pořádně vyspat.“

Nad tím sebou už Rick trochu trhnul. Potřeboval se vyspat, to ano. Jenže to nešlo a on nevěděl proč. Mysl mu neustále pracovala, nenechala ho chvíli oddechnout a už bylo unavující nad vším rozjímat a snažit se vyřešit něco, co ani nevěděl, jestli existuje. „Nemůžu,“ povzdechl si a sklonil hlavu, “nemůžu pořádně spát, nemůžu se pořádně soustředit, nemůžu pořádně myslet! Dohání mě to k šílenství. Nemám chuť k jídlu a nechce se mi ani spát.“ Připadal si jako štvané zvíře ale nakonec - nebyli to všichni? Štváni myšlenkou zabij nebo budeš zabit? Ať už od přeživších nebo zombie? Ucítil ruku na rameni, která ho lehce otáčela směrem k Darylovi. Nechal se.

Neuvěřitelná modř Darylových očí ho pohltila. Nervózně polkl a semkl víčka k sobě. „Potřebujeme tě, Ricku,“ zazněl hlas vedle jeho ucha a teplý dech pohladil kůži pod košilí. Naskočila mu husí kůže. Horkost Darylovy ruky jím prostupovala jako nějaká vlna a tehdy si uvědomil, jak vyčerpaný vlastně je. Hlava mu klesla na Darylovo rameno a ten ho musel přidržet, než klesl k zemi úplně.

„Nemůžu,“ zašeptal Rick a Daryl se neptal. Jen ho držel a byl tam. „Nemůžu hledat něco tam, kde to není,“ zamumlal z posledních sil a zavřel oči.