Přání - 13. kapitola - Závěr

Jak vám jistě napovídá název kapitoly, jedná se o poslední kapitolu. Možná - někdy v budoucnu - napíšeme něco jako epilog... Nebo nové dobrodružství. Ale zatím vám musí stačit tohle... Bylo to nemálo strávených nocí s jejich příběhem, ale všechno dobře skončilo a můžete si přečíst jejich konec. Ještě malé info - někdy během toho měsíce sem přidám odkazy na stažení našich a mých povídek. Budou uloženy na Ulož.to. Co zadávat do vyhledávání a jestli bude nějaké heslo vám ještě napíšu.

Spolupráce s Bee


Závěr

John se probral uprostřed kuchyně. Seděl na židli, s rukama na stole, v ruce svíral skleničku a bolela ho hlava. Akorát netušil jestli z chlastu nebo jestli to, co se včera stalo byla pravda.

Jeho byt vypadal... Normálně. Znamení byla na svých místech. Barely se svěcenou vodou taky. Žaluzie byly napůl zatažené, tak propouštěly jen málo světla. Taky dobře, protože tohle nebyla obyčejná kocovina, to byla migréna jako chovné prase.

Spočítal si končetiny. Všechno odpovídalo. Až na to, že tu někdo chyběl. Palčivě, zoufale. To prázdný místo zelo jako čerstvá, otevřená rána. Poptával se Midnita - jestli náhodou něco nezaslechl o navrácených ovečkách, dokonce čekal na toho hybridního ožralu, jestli se neukáže a nepoloží mu nějakou hádanku, která by naznačovala, že Chase je naživu. Ale stále nic. Ticho po pěšině a nikdo nic nevěděl. Ani co se démonů týká nebo Lua.

Protože na všechno je dost času, stačí se mrknout do Bible. Nějaké to století sem, nějaké to století tam, kdo by se s tím páral. Mělo to háček, John se necítil být Metuzalémem, aby se dožíval nějakých devíti set, než se jedni či druzí usnesou a vrátí Chase zpátky. Nebo taky ne.

Na to odmítal myslet. Protože ani Všehomír nemůže mít tak krutej smysl pro humor, fakt ne. A krom toho, Bůh měl možná vždycky práci jinde a bylo by mu nejspíš jedno, kdyby Lucifer tohle slzavý údolí naplnil krví, ale to neznamenalo, že nechá prachsprostě ochcat.

Lu na Chase neměl právo a bylo to nade všechnu pochybnost řečeno. Byla to jediná Johnova naděje, takže se jí držel jako klíště. Alespoň v mysli.

Takže dny se na krásno měnily v týdny. Ty zase v měsíce. Čekání bylo na houby a všichni to věděli. Stalo se to jednoho krásného dne, kdy John pomalu přestával věřit, že by se Chase mohl vůbec kdy ukázat. A přesto se k něčemu schylovalo - cítil to v kostech - něco jako šestý smysl. Nejprve ho na to upozornil opilecký opeřenec. K jeho velkému zděšení se objevil u něj doma, když se Constantine koupal a snažil se vlézt do vany k němu. Nutno podotknout, že Johnovi tvrdil, jakou krásnou bublinkovou postel má.

Hodil po něm láhev borůvkové pěny do koupele. Kdysi mu ji dal Midnite, používal ji leda z donucení, škoda jí nebylo.

"Co tu kurva děláš?! Jak jsi prošel přes znamení?!"

„Pustil mě sem,“ zaškytal opeřenec a usmál se. Zjevně měl důvod k dobré náladě.

"To. Je. Moje. Whiska!" Všiml si, co hybrid drží v ruce. Jeho dlouho a láskyplně opatrovaného Jacka Danielse! Jakmile šlo o chlast, šel stud stranou, mozek úplně vypustil, co předtím říkal. Constantine se vymrštil z vany, voda se rozlétla kolem jako bublinkový vodopád.

A hybrid si ho prohlédl od hlavy až k patě. Opileckým pohledem klouzal od hlavy až k patě a potom zrudnul snad až ke kořínkům vlasů. „Tohle neni postel?“

John nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.

"Koliks toho vypil, chlape?" Voda z něj crčela o sto šest, ale nijak zvlášť ho to netankovalo. Ani fakt, že tu stojí v rouše Adamově.

„Evidentně dost,“ prohlásil po chvíli, kdy zíral na Johna, pak na vanu plnou vody a zase naopak. Nakonec k němu natáhl ruku s lahví. „Na! Budeš to v blízký budoucnosti potřebovat víc, než já.“

"To si piš. A krom toho je ta lahev moje," ušklíbl se John a rychle si zavdal. Pak od nezvaného hosta převzal ještě uzávěr a pevně láhev zavřel. To aby do ní nic nemohlo, hodlal ji totiž uložit zpátky, to jest hluboko do špajzu.

Hybrid tam pořád stál a vypadal čím dál zmateněji. A taky se čím dál víc červenal.

"Neříkej, že jsi v životě neviděl nahýho chlapa," kašpárkoval Constantine. "A jestli máš nějakou morální újmu, tak smůla, neměls mi lízt do bytu."

„Uhm, to sice jo, ale ty jsi jeho a vzhledem k tomu, čím si prošel, je to docela hybrid od rány a...“ začínal se docela pěkně zakoktávat a pro jistotu se podíval bokem, aby z toho neměl třeba ještě problém.

"Cože? Hele, chlape, pusť si studenou vodu, jo? Myslim, že je ti jí hodně zapotřebí."

„Uhm, dobrý, asi teda půjdu. Každopádně jsem ti to chtěl říct, exorcisto,“ pousmál se chabě a vypařil se.

"Co zas?!" Constantine měl pocit, že už ničemu na tomhle světě nerozumí, případně mu definitivně přeskočilo. Nebylo by čemu se divit, pracoval na tom poctivě už nějaký ten pátek.

Uběhlo dalších několik měsíců. Vlekly se pomalu jako švábi na pivo. Už se nemohl dočkat, až se podívá na Zem. Samozřejmě na sobě měl ty klasický bílý hadry, který na sobě nosil i Gabriel a skoro všichni Shora. Ale už se těšil, až vypadne. Ta příšerná utopie, která chvílemi vládla, se už nedala vydržet.

A pak ten den D konečně nastal. Mohl volně kráčet ulicemi, mohl mluvit na lidi a lidé mohli mluvit na něj. Cítil vánek a bylo mu dobře. A potom zamířil k Holy Trinity Street a všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Dokud se neocitl před jeho dveřmi. Vzpomněl si na znamení. Určitě tam pořád byla a... Že by prostě zaklepal? Zkusil vzít za kliku a dveře se otevřely. Žádná neviditelná zábrana tam nebyla, tak klidně vešel a pousmál se. Někdo mu asi zařídil propustku. Někdo ho asi měl hodně rád.

Případně... Už přece nebyl démon, no ne? Dostal druhou šanci, protože bylo potřeba napravit rovnováhu, bylo potřeba vyrovnat starý dluhy a zamáznout dávný hříchy. Normálně se to nedělalo, ale v jeho případě přece nebylo normální nic.

John jako obvykle neměl uklizeno, nic nového pod sluncem. A podle hlasů z koupelny měl návštěvu. Nečekanou. Ušklíbnul se a sedl si do křesla. Neohlášená návštěva musel být Victor. Takže to bylo v pořádku.

Pak se ozvala klíčová slova "moje" a "whiska", oči mu mimoděk sklouzly ke špajzu. Zíval dokořán bytu a v jeho útrobách bylo nepochybně něco moc zajímavého, protože se vzápětí ozvalo mohutné šplouchnutí. Takže se koupal. V tuhle denní dobu. Hm, zajímavé.

O chvíli později se ozvalo akorát staré známé dobré téměř lusknutí prstů a on věděl, že jsou v bytě s Johnem sami. A upřímně se těšil na jeho reakce - ať už byla jakákoliv. Pokud se ho nezbaví Otec sám, nemůže ho vlastně zabít nic. Ovšem, proč by ho John zabíjel? Proč? Vždyť kvůli němu královsky nasral Lua, dostal ho od něj.

I když - bůh ví, co se Constantinovi poslední dobou honilo hlavou a hlavně jestli vůbec uvěří svým očím, až ho uvidí. Že John vstoupil do obývacího pokoje Chase spíš cítil, než viděl - seděl ke dveřím zády - a hlavně... Duše, která je poznamenaná jak Shora i Zdola, zanechává určitou stopu a pach. Takže tak. Jen narovnal záda a čekal.

"Vás je tu víc?" John měl očividně dobrou náladu. "Midnite má zavřeno, že jste rozhodli vychlastat moje zásoby? A co je to vůbec za způsoby? Hodný chlapečkové nechlastaj."

Typický John, pomyslel si Chase a zasmál se. „Ne, jsme tu už sami. Victor před chvíli odešel, ale u toho jsi sám přeci byl.“

Exorcista se zarazil. Úplně cítil, jak se zastavil v půli kroku. Mmm, ještě pořád je nahý? Míval to občas ve zvyku, jít jen tak rovnou do postele... Ticho se prohloubilo.

"Chasi?"

„Ahoj, Johne,“ zašeptal pozdrav a pomalu se otočil.

Byl nahý a stál tam jako solný sloup. Lotova žena hadr.

"Chasi... Nečekal jsem tě..." hlesl přiškrceně. Věděl, že to Peklu i Nebi vždycky strašně trvá, věděl, že se jednou musí objevit, protože i Bůh má občas smysl pro spravedlnost, ale takovéhle šoky! A hned po ránu!

A hybrid se zasmál. „Johne, Johne, Johne. Ty nečekáš nikdy nikoho. Proto tu nikdy nemáš uklizeno,“ odpověděl s úsměvem. „Vůbec ses nezměnil,“ hlesl nakonec, když si  ho delší dobu prohlížel.

V tu chvíli Constantine zčervenal jak rajské jablíčko a překřížil ruce na svém klíně, aby se aspoň trochu zakryl. Ne, že to Chase už všechno dávno neviděl.

"Ty... Ty ano... K lepšímu..." Pousmál se trochu.

„Běž si na sebe něco vzít. Ještě nastydneš a já ti mezitím nikam neuteču,“ povzdechl si pak. Velký John Constantine z něj byl v rozpacích. Bylo to celkem roztomilé a zároveň komické.

"Ehm, já jsem se jaksi tento... koupal." Hrome, kde je tvá sebejistota, Johne?! Narovnal se v ramenou a pak důstojně přešel do spací části, kde ze skříně vytáhl čistý ručník. Omotal si ho kolem boků a pak se na něj znovu otočil. "No... Tak tě vítám zpátky."

„Děkuju, lepší uvítání jsem si snad ani přát nemohl,“ zazněla odpověď.

John popošel kousek k němu, na podlaze za ním zůstávaly mokré, pravidelné šlápoty.

"Jsem strašně rád, že tě vidím," zašeptal sotva slyšitelně a opatrně se dotknul pírek. "Jsem rád, že aspoň něco vyšlo."  Chase se nehnul, tak ruku posunul dál. Pírka byla hebká, něžná... Jako byl někde hluboko uvnitř Chase sám, někde tam pod tou slupkou grázlíka z ulice, kterého život naučil. Byl takový a bylo dobře, že... Sakra práce! Přitáhl si ho k sobě a políbil. Co jiného s ním taky mohl udělat.

Chaseova křídla sebou trhla, jak ten prudký pohyb nečekal, ale nakonec se uvolnil a poddal se. John chutnal pořád stejně a bylo skvělé po tak dlouhé době zase cítit jeho teplo. Zajel mu rukou do mokrých vlasů a přitáhl si ho ještě blíž - jestli to vůbec šlo. Křídla se za Chasem třepotala vzrušením, pár pírek dokonce spadlo na zem, ale nevšímal si toho.

"Jestli bůh vážně nenávidí homosexuály, doporučuju mu zavřít oči," zafrflal Constantine po chvíli a přitiskl si ho ještě blíž. "Anebo si obstarat pohodlný křeslo… Tohle bude na dlouho."

KONEC