Vincentova minulost - Kapitola 1

Tady máte dárek od mojí maličkosti. Jelikož Vincent je moje postava, musela jsem k ní samozřejmě vymyslet vlastní historii. A tu vám teď představuji. Užijte si to. Pár kapitolek to bude... Budou se nám zde vyskytovat postavy zmíněné v Detektivovi S, Vicki a samozřejmě Jean.


Začínáme...

Vincent. Tak mě pojmenovali moji praví rodiče. Moji rodiče královské krve. Těsně před rokem 1200, tuším. Nepamatuji si to přesně. V té době jsem se narodil, žil a zemřel. Tedy - ne docela. Jinak bych nevyprávěl svůj příběh, že? Pochybuji, že moje dětství někoho zajímá, navíc si jej skoro nepamatuji. Dalo by se říci - vůbec. Od té noci si nepamatuji nic ze své minulosti. Jen své jméno. Co vás určitě zajímá je, jak se tohle stalo...

Krajina. Nádherná krajina budoucí Francie. Měsíční světlo se prodíralo skrze větve stromů, se kterými hýbal vítr a vytvářel tak pohybující se stíny na zemi. Vypadalo to krásně. Alespoň jako mladíkovi, mi to tak přišlo. Ženské nohy a sukně ovšem také. Otec mi to často vyčítal. Jako jediný ze svých sourozenců jsem se nenechal ovlivnit vzděláním nebo tím, že jako jeho prvorozený bych měl nastoupit na trůn. Abych pravdu řekl - nechtělo se mi do toho. Připadalo mi to jako zbytečnost. Měl jsem přeci tolik sourozenců, kteří mohli na trůn nastoupit a toužili po něm více, než já. Ale otci to bylo jedno.

Jednou v noci jsem se chtěl zase vytratit z hradu, ale u dveří na mě čekal otec. Jediné, co udělal bylo, že se na mě přísně podíval a prohlásil: „Nemůžeš strávit život mezi ženskýma nohama!“

Tehdy jsem mu odpověděl: „Ale můžu to zkusit, je to zatraceně příjemný!“ Jen si povzdechl a odstoupil ode dveří.

„Dokud nejsi králem, alespoň žádné neudělej parchanta!“ Křikl za mnou. Jen jsem se tomu usmál. O to se opravdu bát nemusel.

Tehdy jsem ani netušil, že nikam daleko ani nedojdu. Ulice většinou byly v noci tiché, maximálně jste slyšeli hluk z hospody. Ale tentokrát byl slyšet pláč. Usedavý pláč mladé ženy. Pomalu jsem se k ní přiblížil. Vypadala příšerně. Roztrhané šaty, zašpiněná a v rukách svírala dítě. Mladičkou dívku s černými vlasy. Ta ale byla oblečena v šatech vyšší společnosti.

„Co se stalo?“

„Prosím vás, pomozte mi. Ona... ona... já nechtěla! Prosím!“ Ani ke mně neotočila tvář, jen stále usedavě naříkala.

Udělal jsem k ní pár krků blíž a sklonil se nad dítě. I v tom měsíčním světle vypadala příšerně bledě, jakoby byla mrtvá věky. Žena se na mě podívala a v tu chvíli se zděsila. „Já... já...“ začala koktat.

„Uklidni se. Nejsem tu teď jako člen královské rodiny.“ Viditelně si oddechla. Zase jsem se sklonil nad dítě a přiblížil k jejímu útlému hrudníku hlavu, abych zjistil,, jestli ještě dýchá. V tu chvíli mě za hlavu popadly dvě ruce. Velice malé, ale táhly mě k sobě nelidskou silou. A pak jsem ucítil bolest v krku... Slyšel jsem smích. Šílený smích. Sotva mě ruce pustily a já se svalil na zem, sklonila se nade mnou ta mrtvá dívka. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly tvář, ale dala si je za uši. Usmívala se, oči jí svítily prapodivnou barvou a ústa měla od krve. Mojí krve. Zálibně se na mě podívala a sklonila se nade mě ještě víc.

„Pane jo, člen královský rodiny? Tebe by byla škoda zabít. Ani tě neznám a už máme jednu věc společnou!“ Vypadala jako dítě, kterému jste dali novou hračku. Měla nepředstavitelnou radost. Potom se kousla do zápěstí a přiložila mi ho k ústům. „Jestli chceš žít, pij.“ Vytřeštil jsem na ní oči, ale pil jsem...

Probudil jsem se druhý den na svojí posteli. Netušil jsem, kdo mě odnesl, ale když později přišel otec a vše mi vysvětlil, plno věcí mi došlo. Prý mě našli v bezvědomí strážní ležet na ulici v menší kaluži krve. Kolem krku jsem měl obvázaný plátěný obvaz a vyšetřovatelé byli rádi, že zastavili krvácení. Celé odpoledne za mnou chodili bratři i sestry s tím, že doufají, že se mi brzy bude dařit lépe. Jenže všechno bylo spíš naopak. Ze začátku jsem postupně ztrácel sílu, potom jsem ani neunesl váhu svého těla, podlamovala se mi kolena. Příšerně mi vadilo sluneční světlo, na všechny jsem byl hrubý, sestry se na mě už ani nemohly podívat, a tak mě přestaly navštěvovat. Jediný, kdo za mnou stále chodil, byla matka. Probrečela u mojí postele mnoho nocí a já slyšel i něco víc, než její pláč, tiché prosby do noci, ať jí bůh vrátí jejího prvorozeného... Byl tu tlukot. Něco podobného bubnu. Prvních pár dní jsem to nechápal, šílel z toho, protože ten zvuk byl slyšet pořád, pokaždé v jiné intenzitě, jinak rychle, ale pořád! Šílel jsem z toho, bláznil. Když jsem později ztratil chuť komunikovat, mysl mi zatemnil tenhle zvuk. Tlukot srdce. Celé dny jsem v tom temném pokoji se zataženými závěsy mumlal nesrozumitelná slova...

Až jednoho dne konečně přišla. Smrt. Vzala si mě do náruče. Ani jsem nevnímal, kdy mi pustili žilou, ale usnul jsem. Konečně jsem usnul a  doufal, že napořád...

Jenže moje přání nebylo vyslyšeno. Probral jsem se, částečně jednou nohou v jejím světě, na jejím panství. Ona byla královského rodu, obávána, uctívána i respektována. Pro všechny místní lidi byla adoptovanou dcerou místního šlechtického páru. Pro ty ostatní, obyvatele panství, byla chladnokrevný upír, který se obklopoval mláďaty a závislými, kteří ji bezmezně poslouchali. Zřejmě jsem vybočoval z jejich řady, neboť dávkami svojí krve mi zatemňovala mozek i úsudek, ale nikdy to nevydrželo pořádně dlouho. Ani po čase jsem se nezačal plazit na kolenou a škemrat o další dávku její krve nebo se snažit určitými skutky získat její přízeň. Nechápala to, nikdy dříve se jí to nestalo.

Ale odmítala se mě vzdát. Byl jsem podle jejích slov dokonalý - chtěla mě vytrénovat, chtěla vděčnost a poslušnost od někoho, koho se chystá přeměnit. Porušoval jsem zákazy, ale pokaždé se jen smála, ani mě netrestala - ze začátku. Lidská vzdorovitost jí přišla zábavná. Jenže po čase, ať už ho máte kolik chcete, vás některé věci omrzí.

Pohár její trpělivosti přetekl, když jsem se pokusil utéct. Poslala  mě do města najít nějakou vhodnou oběť, ale sama si mě našla, když přišla na moje úmysly. Trestu jsem se nebál, protože nepřišel okamžitě. Chvílemi mě napadlo, jestli to přejde a uklidní se. Po měsíci bez její krve mě nechala odtáhnout do stodoly, přivázat ke sloupu a zbičovala mě. Bez přísunu její krve jsem se nehojil. Paradoxně jsem si myslel, že na můj průšvih zapomněla, ale ukázalo se, že je vychytralá.

„Už nikdy se o nic takového nepokoušej. Moje trpělivost má své meze a i kdybych tě zbožňovala sebevíc, tvoje vzpurnost trvá už moc dlouho i na mě,“ zasyčela na mě.

Tehdy se ve mě něco zlomilo. Za moje prozření mohly možná horečky a fakt, že rány se zanítily, takže jsem o sobě většinu času nevěděl, protože když ano, pokaždé tam byla. S bičem v ruce, jako varování. A tehdy si mě zkrotila. Jakmile se ujistila, že rány jsou zahojené a jizvy mi zůstanou, proměnila mě.

Najednou se mi otevřel nový svět, nové schopnosti, nový hlad. Proměna sama o sobě nebyla nic příjemného, ale v prvotní euforii jsem si říkal, že to stálo za to. Slovo život dostávalo úplně nový rozměr a všechno bylo tak intenzivní! I přes všechnu moji nenávist k ní, jsem první roky hltal každé její slovo, které mě učila a prahnul po víc. Vzdělávala mě, ale já jí radil, jak efektivněji by mohla dělat některé věci, že by kvůli krvi nemusela zabíjet. Po určité době mi její nadvláda začala vadit.

Kdybych řekl, že jsem se díky ní nic nenaučil nebo že mě zanedbávala - křivdil bych jí. Jenže ohledně mě začínala být majetnická. Chvílemi se zdálo, že jí moje holá existence je ukradená a v další chvíli vyváděla, kde a s kým jsem byl, co jsem dělal. Nebylo lehké s ní vycházet, ale záviselo na tom moje přežití. Naučil jsem se rozeznávat její nálady, jak k ní v určitých chvílích správně mluvit. Odměnila mě za to titulem Rádce u Dvora.