Vůně deštného lesa - Derek

Derek Hale se v posledních letech nemohl počítat mezi důvěřivé lidi. Ne od té věci s Kate a jeho rodinou. Vystačil si sám a byl tak i spokojený. Ono to koneckonců  bylo asi nejlepší řešení - nemusel nic očekávat od lidí a lidé neočekávali nic od něj. Na co se zase zklamávat a mít falešné naděje? Možná byl osamělý, možná se čas od času přetvařoval, ale všechno bylo lepší než být prázdná skořápka - slabý a zlomený člověk, kterým býval.

A potom se objevil Peter. Jeho strýc pokousal jednoho z místních studentů a jeho maličkost se pokusil zabít. Nakonec si vstal z mrtvých, jakoby se nechumelilo a snažil se vlichotit do přízně vlastního synovce. Derek se znechuceně zašklebil nad tou myšlenkou.

Matka  mu kdysi říkávala, že všechno zlé je pro něco dobré a i tentokrát došlo na její slova. Peter sice byl nesnesitelný idiot posedlý mocí, ale svým nevyzpytatelným chováním mu daroval novou rodinu - Scotta, Jacksona, Eriku, Boyda, Isaaca a v neposlední řadě Stilese s Lydií.

Nebyl moc dobrý se slovy, ale časem všichni pochopili, že se skutečně stará a není na ně hrubý z toho důvodu, aby si pozvedl ego. Stala se z nich smečka. Nikdy by to nikomu z nich neřekl do očí - stejně to věděli - ale byli jeho nová rodina a za všechny by dal ruku do ohně. O to víc byli důležití, když na ně měl stejný názor i jeho vlk.

Aniž by si to uvědomoval, začínal se pomalu měnit. Nepřístupná bariéra kolem něj povolovala a celou smečku si začínal více a více pouštět k tělu - zejména Stilese. Hyperaktivního, geniálního, ale občas pěkně ztřeštěného mladíka, který nedokázal být zticha. Což dost často pro Dereka představovalo problém. Nebyl komunikativní typ a celá tahle věc byla ze začátku dost složitá - přesto se jim povedlo spolu vycházet.

Zprvu všechny schůzky se Stilesem byly “pracovního“ rázu, pokud se tak dá říkat zaúkolování a udržování toho puberťáka naživu. Scott se konečně na radu kamaráda k jeho smečce přidal a i když někdy bylo těžké je zkrotit nebo mít nervy učit je nové věci - všechno zvládli.

Po určité době si uvědomil, že za Stilesem chodí dobrovolně a kolikrát mu dokonce ani nemá co říct. Touha přirazit ho na každou stěnu, kolem které projde, najednou mizela a naštvanost na mladíkovo neustále blábolení a roztržité rozhazování rukama nebyla tak hrozná - místo toho ji nahradilo spíše něco jako smíření nebo zvyklost. Stilesovy narážky na hlášky z filmů nebo sarkastické poznámky se pomalu stávaly jeho denním chlebem. Bez Stilese bylo všechno tak nějak... Tišší. O dost tišší.

Erika samozřejmě byla dost od rány a její poznámky většinou uhodily hřebík na hlavičku, stejně tak jako ty Issacovy, ale nebyl to prostě Stiles - což neznamenalo, že by se v duchu pomyslně neušklíbnul, ale!

Problém u Stilese Stilinskiho byl ten, že jste si toho kluka oblíbili tak rychle, že jste to ani nestihli vstřebat nebo si toho všimnout. Derek byl jeden z těhlech případů - ačkoliv to opravdu velmi dobře skrýval. Jednoho krásného dne totiž za Stilesem přišel a ten se díval na film s tím, že Derekovy záležitosti chvilku počkají a ať se jde dívat s ním.

„Víš vůbec, co ta kouzelná krabice je? Říká se jí telka a můžeš si v ní pouštět plno filmů a seriálů!“ utahoval si z něj a posadil se na gauči pohodlněji, když na něm teď už seděl i Derek. Ten se na mladíka podíval se zdvihnutým obočím.

„Nežiju v jeskyni, Stilesi,“ odpověděl vlkodlak a Stiles po něm hodil výraz typu „Jasný, namlouvej si to dál a třeba se to stane realitou“. Potom už radši mlčel a soustředil se na film. Derek středoškoláka sledoval s naprosto nečitelným výrazem. Znali se tolik let a nikdy se nedostali ke koukání na film nebo jen tak si sednout a dát si kafe - doteď. Nejhorší na tom bylo, že ani neměl tušení, jak se to seběhlo a seděl tu na gauči vedle Stilese a podle občasného mrknutí na obrazovku sledovali Temného rytíře. Celá atmosféra byla úplně klidná a přátelská, uvolněná - něco, co Derek nezažil hodně dlouho a nečekal, že najde u hormonálně nevybouřeného středoškoláka. A přesto se zázraky asi dějí.

A takhle to vlastně všechno začalo. Všechno to cítění a uklidňování a přátelství. Pokaždé sledoval, jak Stiles občas u filmu nebo seriálu utrousí nějakou poznámku nebo imituje postavu, podívá se na něj a zasměje se vlastnímu vtipu. To bylo dokud Derek nezačal nacházet spojitosti mezi hláškami a odpovídat mu.

„Říkám ti, že jednou chci být taky Batman! Do veliký akce se vždycky dostaneš ty se Scottem a já vám dělám Robina. Dokonce i Allison je pomalu víc Batman než já! Chápeš, jak ponižující to je?“ argumentoval jednou Stiles a rozhodně při tom mával rukou, aby zdůraznil slova jako ty se Scottem nebo ponižující.

Derek ho jen poplácal po rameni a zkroutil rty do úšklebku než z něj vypadlo: „Představ si, co by byl Batman bez Robina. A Allison je spíš jako Catwoman, ne? Na Batmana jí něco chybí a něco přebývá.“ No, co na to říct. Stiles na něj koukal s otevřenou pusou, párkrát zamrkal a odkašlal si.

„To je fakt skvělý. Přímo k popukání. Tys právě udělal vtip? To jako vážně?“ Bylo k vtipné sledovat Stilesův nevěřícný výraz, jak se mění na usměvavý. „To je fakt skvělý! Derek Hale se baví na můj účet! Peklo zamrzlo a zeměkoule se začala točit pozpátku!“

„Stilesi, je to vtip, ne světový mír.“

×××

Kdyby mu někdo tak před rokem řekl, že bude v jedné místnosti se Stilesem, budou se dívat na film a vzájemně do sebe rýpat - neuvěřil by. Kdyby mu někdo řekl, že návštěvy u něj se stanou pravidelnými a budou si povídat, občas sedět jen tak beze slov - Stiles si bude dělat úkoly a Derek sedět na posteli opřený o zeď s přimhouřenýma očima a užívat si klid - asi by dotyčný dostal přes hubu. Protože před těmi několika měsíci by tohle považoval za absolutně nemožné. On a Stiles v jedné místnosti bez dozoru? Tehdy by to skončilo vraždou.

Začal si všímat u Stilese maličkostí, jako například - když dělal úkoly a byl nervózní, měl tendenci okusovat konec tužky nebo s ní ťukat o stůl do rohu papíru. Když byl vystresovaný, pod tlakem a nutně potřeboval sehnat nějakou informaci (životně důležitou), kterou nemohl najít, vztekle si mumlal a ještě vztekleji obracel stránky knížek nebo bubnoval prsty. Všechno to byly maličkosti, ale prozrazovaly, jaký typ člověka Stiles je. Prozrazoval ho i jeho obličej, ve kterém měl vepsanou každou emoci nebo náznak myšlenky. Pochopit ovšem Stilesovo myšlení - běh na dlouhou trať.

Potom si všiml těch drobných změn v řeči jeho těla. Tlukoucí srdce, když byl Derek moc blízko Stiles se začal trochu víc potit a vyskočil mu tep, zadrhávající se dech... Vypadalo to, že si Stiles přesně neuvědomuje, co se děje a Derek za to byl rád, protože on byl vlkodlak a Stiles byl puberťák. Středoškolák s životem před sebou a tohle nemohlo zajít dál, než teď bylo. Nehodlal zneužít situace a nehodlal být něčí experiment nebo zasvětitel do života. Stiles sám v tomhle věku nemohl vědět, co chce a s vlkodlaky bylo tohle trochu těžší.

Vlk se se Stilesem cítil v klidu, vyrovnaný a sám chtěl vyhledávat jeho společnost a pozornost - stejně tak Derek. A i když byl takovou dobu klid, jednoho dne se to posrat prostě muselo. Protože nic přeci netrvá věčně - ani v tomhle případě.

Stiles si okno v pokoji zavřel.

Mohl tušit proč tomu tak je, stejně tak dobře mohl do pokoje klidně vlézt, protože otevřít okno byla hračka. Ale neudělal to. Respektoval to rozhodnutí a čekal. Čekal, jestli za ním například nepřijde Scott, co se děje, ale nic. A tak po večerech jen kontroloval, jestli jsou všichni v pořádku a odcházel domů uprostřed noci po několika hodinách poslouchání tlukotu Stilesova srdce a cítění jeho zmatených emocí.

A pak bylo okno najednou zase otevřené, ale Derek ho ten večer nenavštívil. Přemýšlel, jak rozhovor asi bude vypadat, co si řeknou a jak na to bude Stiles reagovat - na nic nemohl přijít. Erika si z něj utahovala, že je vážně příšerně nevrlý a že ať se děje, co se děje, měl by si to kurva rychle vyřešit, protože se na něj nedá dívat. Alfa jí musel dát za pravdu, protože když už to poznala Erika - jak dlouho to bude trvat ostatním?

Po těch několika dnech se rozhodl, že na ním zajde. Nedalo se to přesně připravit, protože Stiles byl nepředvídatelný. Ten večer měl Stiles okno stále otevřené a dělal něco na počítači - očividně byl absolutně mimo a byl rozčilený. Derek se pousmál a počkal, až vypne počítač, aby se potichu dostal do jeho pokoje. Podle Stilesovy reakce, která byla vážně k popukání, ho tu asi ani nečekal. Jakmile však uviděl, jak ho mladík pozoruje, jak se mu zrychlil tep a nevěděl okamžitě, co odpovědět - Derek tušil, kam se bude rozhovor ubírat. Povzdechl si a čekal.

„Já- totiž- sakra! Chápu, že seš na mě naštvanej. Asi bych byl taky, být na tvým místě - jenže toho prostě bylo moc a nějak jsem to přestal zvládat. Mít tě na blízku mi taky zrovna dvakrát nepomáhalo a potřeboval jsem si trochu roztřídit myšlenky. Chtěl jsem si o tom s někým promluvit, jenže Scott je pořád s Allison, táta je v práci - navíc by to bylo pořádně divný - s Lydií se o tomhle mluvit nedá a Jackson s Dannym by si ze mě dělali legraci. Za tebou jsem s tím jít nemohl, když se tě to týká a stejně jsem si myslel, že už se tu neukážeš,“ domluvil Stiles nervózně. Derek z něj cítil obrovskou nejistotu a bylo mu mizerně. Věděl, že ten rozhovor bude těžký, ale...

Odpíchnul se od zdi a sedl si ke Stilesovi na postel, lokty opřel o kolena a počkal, dokud se k němu mladík na židli neotočí. „Co se stalo?“ Mohl si myslet, že mu odpoví vyhýbavě, zahraje to do autu, že se tenhle rozhovor nikdy neodehrál, ale ne. Stiles už byl rozhodnutý to dotáhnout do konce a tak mluvil. Řekl mu všechny svoje myšlenky a pocity, které Derek stejně cítil, ale vyřčené na něj měly mnohem větší dopad. Bylo to šílené - jak ho jediný puberťák dokázal prokouknout. Stiles byl vždycky výjimečný. Znal ho, ať už o tom věděl nebo ne, dostal se mu pod kůži a tohle bylo to nejtěžší rozhodnutí v jejich vztahu, které musel v poslední době udělat. Když Stiles domluvil, Derek vstal a položil mu ruku na rameno. Byl to elektrizující pocit, velmi intenzivní a přišlo mu, jakoby měl v dlani mravence. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré. Zhluboka se nadechl - což si udělal ještě horší, protože silně vdechl Stilesovu vůni - a dal mladíkovi odpověď.

Stilesi, vybral sis špatně. Tohle nejde.

Zaplavila ho neuvěřitelná bolest, zklamání a naštvanost. Nejhorší bylo, že to všechno byly Stilesovy pocity - jeho naštvanost na sebe samotného, že vůbec něco říkal nahlas. Jak si mohl myslet, že by to dopadlo jinak? Díval se na to přesně tak, jak si Derek myslel. Očima sedmnáctiletého člověka.

Nedíval se na to jako Derek - byl o dost starší, navíc vlkodlak a Stiles měl všechno před sebou. Jednoho dne by ho Derek omrzel a odešel by - což by nezvládl.

Ještě uslyšel odpověď, spíš rezignaci - hořkou a nezbytnou - než odešel a nechal Stilese být.

×××

Tančili kolem sebe další dva měsíce. Nikdo ze smečky se na nic nezeptal. Alespoň ne přímo Dereka - dokonce ani Scott ne, takže si domyslel, že si ho vzaly do parády Erika s Allison a vysvětlily mu obě, jak se věci mají a co by bylo nejlepší. Kupodivu je poslechl.

Na jeho schopnosti nic z toho, co se stalo nebo zrovna dělo se Stilesem, dopad nemělo. Akorát se mu v noci špatně usínalo a ještě hůř spalo. Celou dobu kolem sebe našlapovali jak zloději na lupu ve tmavém baráku, ale ani jeden z nich se nerozhoupal k žádné akci. Derek to považoval za uzavřené a Stiles jen prostě nevěděl, co říct nebo na co se zeptat.

V místnosti nikdy nezůstávali sami a málokdy mluvili přímo na sebe. Jestli to někoho štvalo - nechával si to pro sebe. Koneckonců nikdo jim nedělal prostředníka, jen byli oba dost chytří na to, aby se rozhovory nasměrovaly jinak nebo jinam.

Jenže Derek už to nemohl vydržet. Bylo toho moc a jeho přátelství (nebo co to zrovna měli) nebyl jediný problém. Allisonina rodina chtěla jeho smečce udělat ze života peklo a proto je musel uklidit. Probírali to dost dlouho - Stiles byl u toho a dokonce všechno pomáhal vymýšlet (v tu chvíli to byl starý dobrý Stiles) a nakonec se shodli na tom, že bude lepší, když se na nějaký čas přesunou do New Yorku. Scott by samozřejmě zůstal, potřeboval dodělat školu a někdo musel hlídat Stilese.

Derekovi to přišlo jako nejlepší nápad také z toho důvodu, že na docela dlouhou dobu zmizí Stilesovi ze života. Určitě je to jen puberťácké pobláznění a za pár měsíců z toho bude venku a všechno bude v pořádku - ještě se tomu budou společně smát. Alespoň v to doufal.

×××

V den odjezdu dal všem volno, aby se rozloučili s kým potřebují a dorazili včas na smluvené místo. Sám si na poslední chvíli balil ještě nějaké věci a snažil se oddálit tu chvíli, kdy bude muset za Stilesem. Ne, že by se nechtěl rozloučit - vlastně nechtěl, ale i chtěl. Možná je to naposledy, co Stilese uvidí. A možná taky ne.

Byl nervózní. Tak nervózní, že by nejraději odjel hned. Ani si neuvědomil, že se jeho tělo hýbe, dokud se nedíval do Stilesova okna. Byla rozsvícená jen lampička na nočním stolku, a když se Derek dostal dovnitř, Stiles spal s hlavou opřenou na překřížených rukách na stole. Toliko k velkému loučení. A možná to tak bylo přeci jen lepší.

S tichými slovy „Třeba se ještě někdy uvidíme,“ mu prohrábl vlasy, pousmál se a zase oknem zmizel do noci.