Vůně deštného lesa - Stiles

Pro Stilese vždy bylo jednodušší schovávat se za vtípky a chytré urážky, které nepochopil hned každý - to byla dostačující satisfakce. Měl otce, který ho chápal a se kterým měl skvělý vztah i přes všechny ty problémy, kterými si společně prošli. Do nedávna i věřil v to, že má dlouholetou platonickou lásku - Lydii. Byla krásná, přímo génius a ke vší smůle úplně mimo jeho ligu. Přesto doufal, že si ho jednoho dne prohlédne trochu jiným způsobem než tím pohledem, který vám někdo věnuje, když ze sebe uděláte totálního idiota před plnou místností hormonálních puberťáků a odhopsají spolu do západu slunce. Dobře, možná až tak ne, ale že spolu budou - to ano.

Byl relativně spokojený - měl svoje touhy, ideály, nejlepšího kamaráda a rodinu. V lakrosu se zlepšoval a všech výsledků dosáhl svojí snahou. I přes poruchu pozornosti. I přes to, že byl stále panic (což Scottovi velmi rád připomínal a neustále si na to stěžoval). I přes to, že se stále tak trochu hledal.

A potom se to všechno podělalo. Z ničeho nic jednoduše prásk! Kdyby jeho otec nebyl šerifem a on neodposlouchával jeho hlášení, kdyby ten večer nešel za Scottem, kdyby se nezatoulali v lese. Kdyby, kdyby, kdyby. Poslední dobou si to slovo opakoval v mysli až moc často- skoro jako zatracenou mantru. A došel k jedinému závěru - kdyby, chyby.

Teď jeho život připomínal chaos. To byl tedy i před tím, ale jak sám rád říkal - organizovaný chaos. Vyznal se ve všem, vyznal se sám v sobě. Na druhou stranu ale musel uznat, že všechny informace, které se dozvídal každým dnem, byly ohromující a bavilo ho šťourat se v nadpřirozenu. Jakmile se jednou stal jeho součástí - už nebylo cesty zpět.

To všechno by se dalo přežít, se vším se zvládl vyrovnat, ale jednu jedinou věc překousnout nemohl. Protože většinou do lidí viděl, ale tenhle? Pf, jedna veliká záhada jménem Derek Hale. A řekl by, že on pro Dereka byl úplně stejnou záhadou - s tím rozdílem, že vlkodlak se ho poznat nesnažil. Mohli si navzájem hlídat záda a zachraňovat zadky, ale Hale k sobě nikoho pustit nechtěl. Občas byly světlé chvilky, kdy jeho neprostupná maska trochu povolila a Stiles si toho všiml. Jakým způsobem se Derekova ramena uvolnila, jakými pohledy si prohlížel jednotlivé členy smečky a občas dokonce i zavtipkoval. Samozřejmě to nebylo tak dokonalé jako Stilesova úroveň, ale co? Alespoň se snažil a bylo to celkem i úsměvné.

Vlastně od doby, kdy Dereka poznal, nechával otevřené okno. Přišlo mu to k smíchu - vlkodlaci chodí k němu do pokoje oknem. Derek tam tedy hlavně chodil, aby ho zaúkoloval a nebo přirazil na zeď či dveře, aby dal najevo nesouhlas nad Stilesovou nebo Scottovou stupiditou.

Velmi pohodlné a přátelské.

Myslíval si, že Derek ani nijak jinak neumí dát najevo starost. Že dokáže být pouze a jenom rozkazovačný, naštvaný a tak neskutečně tvrdohlavý! Jenže opak byl pravdou. Derek se vážně staral, jen to neuměl dát najevo způsoby, na které byli všichni zvyklí.

×××

Uplynul rok a půl od chvíle, kdy byl Scott proměněn a Stiles patřil do smečky. S Derekem vytvořili docela zvláštní typ přátelství, ale fungovalo, protože po většinu času si rozuměli beze slov a byli spokojení. Dokud si Stiles neuvědomil několik věcí. Okno v pokoji nechával po většinu času otevřené Derekovi a na jeho pravidelné návštěvy, které se odehrávaly tak dvakrát do týdne, se těšil. Bylo těžké představit si čtvrteční večer bez možnosti Dereka vidět. I když ty večery obsahovaly pouze krátké rozhovory o nových věcech ve smečce při srazech, na kterých Stiles nemohl být. Ne, že by mu to Scott nemohl říct ve škole, ale poslední dobou trávil většinu času s Allison a ne, že by byl Stiles její veliký fanda - nebo její rodiny - ale stále byl v pozoru, co může a nemůže před ní říci a jednoduše to nebylo příjemné. Nikdy nevěděl, jestli se něco nepodělá natolik, aby se k nim ta holka obrátila zády - znovu - i přes všechnu svojí lásku ke Scottovi.

A to byla ta věc, kterou na Derekovi obdivoval - pro něj byla nejdůležitější smečka, ke které by se zády nikdy neobrátil a udělal by vše pro to, aby jejím členům pomohl. Stejně tak jako Stiles, i přestože byl člověk a měl trochu omezené schopnosti - ale alfa mu sám řekl, že je užitečný, že je členem smečky. A z té se nedochází. Což stejně neměl v plánu.

Uvědomil si, že pokaždé, když k němu Derek vleze oknem, ať už je naštvaný nebo jde jen informovat, Stilesovi se o něco zrychlí tep. Vždy začne dýchat zhluboka - Derek s sebou přináší vůni lesa za deště, osvěžující a omamující. Přesně tahle maličkost mu došla docela pozdě - už byl zamilovaný. Mohl udělat jedinou věc - být zticha a držet krok.

Návštěvy Dereka se však stávaly docela nesnesitelné - vlkodlak nikdy nedal najevo nic z toho, co Stiles cítil - že by měl nějakou touhu překročit hranice toho křehkého přátelství. A že u Stilese ta touha každým dnem rostla, ani si neuvědomoval jakou rychlostí, dokud toho už nebylo moc.

Jednoho dne se sebral, vstal z postele a okno v pokoji zavřel. Potřeboval samotu, potřeboval čas a nechtěl cítit deštivý les - tu uklidňující vůni - ani slyšet hluboký hlas, který by dokázal pohnout snad horou, kdyby chtěl. Nejhorší na tom byl fakt, že to na jednu stranu chtěl Derekovi strašně moc říct, ale na druhou předem znal jeho odpověď. Scott by mu řekl něco na způsob „Jak to můžeš vědět, když si to nezkusil?“. Možná by mu dal za pravdu, jenže mělo to menší háček - tohle nebyla Allison - tohle byl Derek Hale. Alfa jejich smečky, za kterým se otáčeli absolutně všichni a byl tak trochu jako Lydie - mimo jeho ligu.

×××

Okno zůstalo zavřené dobrých čtrnáct dní a Stiles si nebyl jistý, kdy ho otevře. Nebyl si jistý ani sám sebou. Nebyla to zamilovanost jako ve filmu - podlamování kolen, červenání se při zmínce jména nebo nespavost kvůli myšlenkám na danou osobu. To doopravdy ne, ale připadal si nesvůj, byl nervózní a netušil, proč se sakra Derek nemohl ozvat ani na telefon - čísla na sebe měli už věky. I když proč by se vlastně měl Derek ozývat, když mu Stiles zavřel okno - též bez vysvětlení?

Ten den jeho nesoustředěnost nabrala nevídané obrátky a Stilinski okno konečně otevřel. Ne, že by se Derek ukázal hned - nemohl to po něm chtít a ani to nečekal - ovšem něco v něm na druhou stranu doufalo, že se ukáže okamžitě, přirazí ho na stěnu nebo práskne rukou do stolu a zeptá se, co to kurva mělo těch čtrnáct dní znamenat. Protože Derek takový byl, protože to bylo jeho součástí, protože takhle sakra dával nejčastěji najevo, že se stará. Ale ono nic - ticho po pěšině.

A trvalo asi týden.

Týden mučivých myšlenek a představ, ve kterých jejich přátelství nepřežilo kvůli Stilesovu emocionálnímu výlevu a všechno se zase vrátilo na začátek. Derek - mračící se idiot, Stiles - popichující Dereka, aby ztratil nervy a říkající sarkastické poznámky v nejméně vhodnou chvíli. Celý týden byl uvězněný v tomhle kolotoči myšlenek „Co by, kdyby“ a Scott si toho buď nevšiml a nebo si Stiles nevšiml Scottovy pomoci - pokud nějaká vůbec byla.

Zíral do monitoru počítače na jedno slovo už minimálně půl hodiny a tohle mu běželo hlavou. Že by Scott zasloužil cenu Nejhoršího nejlepšího přítele letošního roku. Možná by mu Stiles byl hned v patách... Přejel si rukou po obličeji a povzdechl si. Tohle prostě bylo beznadějné a z toho bezvýsledného čumění do monitoru ho akorát tak pálily oči. Naštvaně počítač vypnul a pořádně se opřel do židle.

„Okno jsi měl zavřené,“ zazněl hlas a Stiles sebou trhnul. Během těch pár týdnů si tolik odvykl na přepadovky, že málem dostal zástavu srdce.

„Sakra, Dereku! Tohle mi nedělej!“ dostal ze sebe Stiles s menší námahou a na židli se otočil tak, aby na něj viděl. Derek stál opřený o zeď u rohu pokoje s rukama překříženýma na hrudi a pozoroval ho nesmlouvavým pohledem.

„Okno jsi měl zavřené, na mobil ses neozval a Scott nevěděl, co se děje,“ zopakoval znovu s pár dalšími věcmi Derek a Stiles protočil oči a kousnul se do jazyka, aby z něj nevypadla odpověď typu „No nekecej, Sherlocku.“

„Ehm, jo, no.“ Dobrá práce, Stilesi, vážně seš třída. Lepší odpověď bys na skladě neměl? Kdyby mohl, poplácal by se po rameni za odměnu. Což by fakt vypadalo divně. A Derek zase nasadil ten svůj výraz! Stiles si projel rukou vlasy a zhluboka se nadechl.

„Já- totiž- sakra! Chápu, že seš na mě naštvanej. Asi bych byl taky, být na tvým místě - jenže toho prostě bylo moc a nějak jsem to přestal zvládat. Mít tě na blízku mi taky zrovna dvakrát nepomáhalo a potřeboval jsem si trochu roztřídit myšlenky. Chtěl jsem si o tom s někým promluvit, jenže Scott je pořád s Allison, táta je v práci - navíc by to bylo pořádně divný - s Lydií se o tomhle mluvit nedá a Jackson s Dannym by si ze mě dělali legraci. Za tebou jsem s tím jít nemohl, když se tě to týká a stejně jsem si myslel, že už se tu neukážeš,“ dokončil na jeden nádech Stiles svoji řeč.

Derek pořád stál ve stejném postoji a vypadalo, že celý jeho proslov zpracovává. Stilese napadlo několik věcí, které by mohl udělat - dát mu přes hubu byla možnost číslo jedna. Možnost číslo dvě bylo okamžité zmizení - v tom byli vlkodlaci machři. Číslo tři - v tom byl machr opravdu snad jen Derek s Lydií - byla ignorace. V žádném případě nečekal, že se Derek přesune, sedne si na jeho postel s lokty opřenými o kolena a zeptá se naprosto klidným hlasem „Co se stalo?“.

Pro Stilese to bylo ponižující už takhle dost, vždyť byl obyčejný člověk a Derek vlkodlak, proboha! Dokázal slyšet tep, dokázal vycítit vzrušení, vztek, smutek, nervozitu - téměř vše dostatečně silné - a teď po něm chce, aby to řekl nahlas? Vždyť musel slyšet pokaždé, snad ještě dřív, než si to Stiles plně uvědomil, tlukot jeho srdce, když se Derek ukázal nebo když ucítil jeho vůni.

„Proč to mám říkat nahlas, když to víš mnohem delší dobu než já? Vždyť ani nevím, co mám říct!“ rozhodil rukama Stiles bezmocně a když zjistil, jak se klepou, radši si je položil do klína. Pokud měl být upřímný sám k sobě - bál se.

A Derek mlčel, čímž tu teorii jen potvrdil. Ten zmetek to vycítil ještě dřív, než si to Stiles stačil plně uvědomit. Zradilo ho vlastní tělo. „Odpověď stejně znám, tak proč něco říkat nahlas?“ dodal nakonec ještě.

„Odpověď na co?“

Stiles se pousmál. Možná Dereka znal, ale stále pro něj v některých věcech záhadou. „Víš, někdy bych si přál, abych řekl na tu nabídku ano. Byl bych vlkodlak a mohl bych slyšet tvůj tlukot srdce a poznat tak, kdy mi lžeš a věděl bych plno dalších věcí. Možná by bylo super přestat se ptát a říct mi, co chci vědět. Už takhle je to pro mě dost ponižující - už jenom kvůli naději, protože mi přišlo, že i přesto, že to víš, tak to trochu opětuješ. Možná si se mnou moje představivost hraje a není to pravda, ale to mi můžeš říct jen ty.“

Derek vstal a Stiles se trochu lekl nad tím prudkým pohybem a zároveň cítil, že je něco neuvěřitelně špatně. Že by si troufl moc? To asi těžko, kolikrát řekl Derekovi mnohem horší věci a ten nehnul ani brvou. A pak mu vlkodlak položil ruku na rameno. „Stilesi, vybral sis špatně. Tohle nejde.“ Při slově nejde sebou škubnul - přesně tohle slyšet nechtěl. Byl na to připravený, vážně byl, ale stejně to bolelo. Derekova ruka najednou vážila snad několik kilo a byla horká - tak strašně horká, že si myslel, že mu propálí látku oblečení. A najednou byl chlad. Ruka zmizela, ale Stiles seděl na židli dál.

„To je dobrý,“ řekl potom, aniž by věděl, jestli ho vůbec někdo poslouchá. „To je dobrý, protože vždycky je to špatně.“