Vůně deštného lesa - Scott
Tímto končí první část trilogie.
Stiles utíkal. Utíkal ne jako, ale doopravdy o život. V
hlavě mu místo tepu snad bubnovali permoníci a v uších slyšel hučení vlastní
krve. Za běhu se ohlédl za sebe, ale nikde zářící oči neviděl - chvála
Bohu. Přesto v tempu nepolevil a naopak
přidal. Suché listí mu šustilo a křupalo pod nohama, ale na nějaké plížení
neměl nervy. Kdo by se plížil, když mu jde o život? Z dálky uslyšel naštvaný
jekot.
„A kurva,“ zamumlal si pod nos. Tohle bylo nejhorší rande na světě! Vytáhl z kapsy
mikiny mobil a snažil se zavolat Scottovi. Co na tom, že signál byl kurevský
slabý a měl být dneska s Allison? Tohle bylo životně důležité a jestli mu to
Scott nezvedne... Tak ho zabije - vyčte mu každou kravinu, kterou kvůli Allison
kdy vypustil z huby, i když si ho ta holka evidentně nezasloužila. Jenže tohle
byl prostě Scott a Stiles si nebral servítky - jeho nejlepší kámoš občas prostě
myslel bptákem... Přes rychlý dech a tlukot pomalu ani neslyšel, jestli telefon
zvoní nebo hovor spadl do schránky.
„Stilesi, teďka se to fakt-“ ozvalo se z druhé strany. Jako
vždycky.
„Drž hubu! Fakt drž hubu! Jsem někde v lese s tou super
kočkou, kterou ste mi dohodili a víš co? Snaží se mě zabít! Takže zvedni tu
vlkodlačí prdel a-“ a Stiles myslel, že to dořekne, ale vybila se mu baterie a
navíc za sebou uslyšel nějaké kroky. Do
prdele. Jediné co zbývalo, bylo se někde schovat, utíkat dál - na to mu
dech už moc nestačil i přes to, že teď už běhal hezkých pár měsíců - anebo se prostě nechat zabít.
Tu poslední možnost chtěl doopravdy z celého srdce vynechat.
Kdo by chtěl zemřít rukou parádní kočky s vzezřením anděla, ale pravděpodobně
ďáblem v těle? Dobře, musel uznat - takhle to znělo dobře, ale realita byla o
dost horší a mnohem více smrtící.
Nit myšlenek se mu přetrhla, když zakopl o zapadaný pařez a
spadl na zem. „Sakra, sakra, sakra,“ opakoval si polohlasem pořád dokola jako
mantru, když se zvedal na nohy. Chtěl si otřít ruce do kalhot, ale pravou dlaní
mu projela ostrá bolest. Co stačil rozeznat ve mdlém světle měsíce, měl v ní
také zaražený velmi ostrý střep. „No skvělý!“
Jestli ho ta důra nemohla najít, tak teď by ho najít mohla
celkem rychle - ať už byla cokoliv. Krev je vždycky přivábí, ne?
×××
O rok a půl dříve
Stiles a Scott vešli
do budovy společně - bok po boku. Byl první den školy jejich posledního ročníku
a ať už se ve filmech říkalo, jak na vás všechno dolehne a ucítíte příval
radosti, že bude konečně konec - nic z toho se nestalo. Byl to úplně normální
den, kdy se většina lidí prostě jen viděla po delší době. Noví prváci, noví
učitelé a několik jejich přátel bylo pryč. Stiles si povzdechl a doufal, že se
přenese přes ten fakt, že skoro celá smečka odjela přes noc pryč a Derek se ani
nepřišel rozloučit. No co, nehodlal tu vzdychat jak nějaká ku... Nehodlal
vzdychat jako puberťačka po první nešťastné lásce. Boha! Vždyť byl Stiles -
přežil mnohem horší věci.
Scott do něj dloubnul
loktem a povzbudivě se usmál. „V pohodě?“ zeptal se a naklonil hlavu trochu na
stranu.
Stiles okamžitě
přikývnul a zhluboka se nadechl. „Jo, jsem. Jen mi hlavou proběhly všechny ty
kecy o tom, jak ti maturitní ročník změní život od prvního dne a já se přitom
pořád cítím stejně.“
Scott se jen zasmál a
odpověděl něco v tom smyslu, že s ním musí naprosto souhlasit. Bylo to totiž už
pár týdnů a nikdo se mu neozval - ani Derek, ani Erika nebo Boyd s Isaacem. Bylo
to téměř jakoby zmizeli z povrchu zemského a Allison mu taky nic neřekla. Buď
naschvál a nebo jí rodiče doopravdy nic neoznámili a stalo se přesně to, co
Derek plánoval - přestali ho řešit. Párkrát se mu pokoušel dovolat, aby mu řekl
všechno, co se děje a zeptal se, jak si vedou oni, ale Derek mu to nikdy
nezvedl. Stilesovi nic neprozradil - byl rád, že komunikuje alespoň trochu.
Těch několik dní po jejich odjezdu byl jeho nejlepší přítel dost nepoužitelný,
duchem úplně nepřítomný a chvílemi na přes držku.
Nejhorší na tom snad
byla ta přetvářka, která Stilesovi doopravdy nešla. Jednoho dne k němu dokonce
Scott přišel a byl cítit po pivu. Byl si stoprocentně jistý, že se Stiles
sprchoval a čistil zuby, aby jeho táta nic nepoznal, ale čich vlkodlaka je
těžké obalamutit. Možná to Stilesovi bylo jasné a věděl to, ale nic neřekl a
Scott se neptal. Ze svého úhlu pohledu mohl říct, že to byla prvních pár dní
pekelně mizerná existence, ale znal Stilese. Dokud si to sám neuvědomil, pomoct
si nenechal.
Jednou ho dokonce
vyzvedával z klubu. Slíbil mu, že ho bude krýt, že tedy spí u Scotta - oba
jejich rodiče měli noční směnu, nic se tedy nedozvěděli. Scott v to alespoň
doufal, protože jinak by se Stilesův táta od nějaké drbny dozvěděl nejnovější
téma na pokec místních bab - Stiles Stilinski se ožral jako dobytek v klubu
vedlejšího městečka. A podle toho, co
mumlal ze spaní - díky Bohu, že mu nebylo pořádně rozumět - si nechal udělat
tetování. Scott nevěděl kde ani co to bylo - ale Stiles očividně něco nechtěl
zapomenout. Když se druhý den probral z kómatu, nic si nepamatoval a Scott u
něj doopravdy nechtěl být v tu chvíli, kdy objeví tetování - třeba si nechal
vytetovat Marilyn Monroe na zadek? To by bylo dost ponižující.
×××
Scott byl rád, že se Stiles dal po delší době tak nějak
dohromady. Rozhodně alespoň natolik, aby o něj neměl starost a mohl se normálně
scházet s Allison, nemusel mu volat v jakém stavu dorazil domů a tak dále. I
tak mu ale občas nevěřil při otázce jak se má nebo jestli se něco neděje
odpověď Dobře, neděje se nic, když
měl zase ten výraz nakopnutého
štěněte - nebo tak něco.
Do teď se mu nezmínil, že se mu vlastně Derek ani nikdo z
ostatních ještě za celou dobu neozval. Ale to bylo v pořádku - tohle byl Derek.
Nejhorší zprávy očekával při nejhorším možném průseru, ve kterém by se mohli
ocitnout.
Nikdy by nečekal, že se uprostřed toho průseru ocitne
Stiles. Drknul loktem do Allison, aby se probrala k životu, mezitím si už stihl
natáhnout kalhoty a v kontaktech vyhledával Dereka.
„Číslo, které voláte,
je dočasně nedostupné-“
„Kurva! Nedostupný je už pomalu dva roky!“ odsekl naštvaně
Scott a znovu zatřásl svojí přítelkyní, která na něj jen ospale zamžourala a
zamumlala otázku, co se děje. „Vstávej, Stiles je na tom špatně. Musíme mu
pomoct.“ V tu ránu byla na nohách a oblékala se tak rychle, jak ji ještě Scott
nikdy neviděl. Během cesty k autu jí vysvětlil stručně, co zjistil po telefonu
a taky holý fakt, že Aileen je možná strůjcem celé situace - což jí na náladě
rozhodně nepřidalo.
×××
Stiles slyšel smích. Tak ďábelsky zlý smích, až mu z toho
naskočila husí kůže. Tmavovláska před ním seděla v podřepu a čekala, až se
probere. Jediné, co však zvládl bylo pohnout očima jejím směrem - jinak necítil
nic. Byl paralyzovaný. A tehdy ho to praštilo. Tohle už vlastně zažil. Když se
urputně soustředil, cítil to brnivé mravenčení v končetinách, jak se je snažil
přimět ke spolupráci.
„Jed kanimy? Tys mi dala jed kanimy?“ Nestačil se divit víc.
Ani nevěděl, co je ta holka zač, jaká je bytost, ale už jen tahle znalost...
„Netvař se tak překvapeně, brouku,“ usmála se na něj sladce
a pohodila hlavou, aby vlasy dostala za rameno. Stilesovi přišlo jednodušší je
prostě odhodit rukou - ale ono by to možná nevypadalo tak drsňácky.
,,Co chceš?" zeptal se jí přiškrceným hlasem. Možná už
předem znal odpověď, ale v tom případě nechápal, proč šla po něm. To už by měla
mnohem větší šanci u Scotta.
,,Ne co, ale koho!" zasmála se šíleně.
,,Tvůj kámoš v New Orleansu říkal, že nechce dělat problémy. A stejně je
udělal! Můj bratr za nic nemohl!"
,,Říkám ti to fakt nerad, ale nikoho v New Orleansu nemám a
ani neznám." Ať už byla jakákoliv nadpřirozená bytost, musela poznat, že
nelže. A doopravdy nelhal, protože tam nikoho neznal a i kdyby se tam ukázal,
nikdo by nepoznal jeho. Podle jejího pohledu usoudil, že mu možná i věří, ale
jako magor vypadala pořád. Teď už ani nevěděl, proč si s ní vůbec vyšel -
respektive proč se nechal ukecat.
Když ji viděl poprvé, tak svítilo slunce a v jejích tmavých
vlasech házely paprsky tmavomodré odlesky. Na někoho čekala pred školou a
vypadala jako naprostý opak puberťaček, které denně potkával. Její oblečení se
skládalo z tmavě zelených kapsáčů, hnědých bot - takové ty do terénu - a bílého
tílka. Vypadala moc pěkně a podle toho, co v následujících minutách slyšel,
měla i pěkně proříznutou pusu. A podle přeraženého nosu Matta Flennegena si ani
s nikým nebrala servítky. Celá působila dojmem, že má všechno naplánované, že
je nějakým způsobem důležitější. Co ho ale dostalo do kolen byly její oči. Už
někde viděl podobné. Velmi podobné. Šedomodré s nazelenalým prstýnkem kolem
zorničky. Přesto mu v tom pohledu něco chybělo, i když si nevzpomínal, odkud
originál této povedené kopie zná.
V tuhle chvíli - nadrogovaný jedem kanimy, opřený o kmen
stromu a vydán Aileen na milost i nemilost - si nemohl vzpomenout, proč se mu
vlastně líbila.
×××
Scott s Allison už byli zoufalí. Oba dva hledali kolem
Derekova domu i v něm, ale Stilesova pachová stopa byla už příliš slabá - Scott
věděl, že tudy ráno chodí běhat a to přesně odpovídalo. Byl už proměněný od
chvíle, kdy vyšli z domu, aby mohl vnímat na plné obrátky a nepřehlédl tak
něco. Jenže nebylo co přehlížet.
Allison se nervózně držela za ním, v ruce nůž a luk na
zádech. Scott z ní cítil obavy a strach o Stilese. Byla rozrušená a naštvaná
zároveň. Oni mu domluvili Aileen, ale nikdo netušil, že se stane tohle. Scott z
ní necítil žádné lži nebo nadpřirozenost - přišla mu s jejím vzhledem jako
dokonalé rozptýlení. A že Stiles rozptýlit potřeboval.
,,Máš něco?" zeptala se šeptem Allison a ohlédla se
přes rameno.
,,Nikde ho necítím," zamumlal naštvaně odpověď a
praštil pěstí do kmene stromu. Možná kdyby se snažil o něco víc, možná kdyby na
něj dával větší pozor - tohle se nemuseli stát. Vždyť Derekovi slíbil, že na
něj dohlédne.
Jenže kde byl, když ho potřebovali? Chápal situaci, která
nastala před dvěma lety, ale neštěstí snad bylo zažehnáno, ne? Scott potřeboval
Halea tady, doma, v Beacon Hills. Aby mu pomohl najít Stilese a tu malou tmavovlasou
mrchu, aby jí mohli dát co pro to. Ale nikdo ze smečky tu nebyl - jakoby se po
nich slehla zem nebo přestali úplně existovat. Vsadil by se, že Erica by s ní
vymetla podlahu jedna báseň a on by se přidal.
,,Jdeme dál. Musíme ho najít."
×××
Stiles nebyl hloupý. Možná nebyl génius jako Lýdie, ale
rozhodně se mohl řadit skoro na stejnou úroveň. Byl mistrem zase v jiných
ohledech jako bylo vymýšlení plánů nebo zjišťování informací. Vždycky si
každého prověřil, takže mu nedošlo, proč u Aileen to neudělal taky. Určitě by
aspoň zjistil, jak moc velký magor ta holka je.
,,Co teda chceš?" přerušil ticho Stiles. Aileen se na
něj jen podívala a usmála se. Byla zticha a jen naslouchala lesu. Nakonec se
zhluboka nadechla a odpověděla mu: ,,Dereka Halea." Jeho jméno
vyslovila s takovou nechutí a touhou po pomstě, že to neznělo dobře v žádném
případě. Rozhodně si přišla vyřídit účty - a bylo jedno jakým způsobem.
Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Derek by nezabil někoho
nevinného. Lovce ano, ale ne obyčejného člověka. Nebyl ten typ vlkodlaka. Vždyť
musel pořád mít všechno a všechny pod kontrolou. ,,To by Derek neudělal,"
začal odporovat, ale nevěřícně nasupený výraz Aileen ho zarazil.
,,Neudělal? Neudělal?! Ty toho o vlkodlacích moc nevíš,
co?"
Tak teď Stiles strach dostal. ,,Celkem dost,
proč?" odpověděl vyhýbavě. Dívka před ním vstala a otřela si dlaně do
kalhot. Vypadala nebezpečně, vypadala jako predátor a Stiles věděl, že je oběť.
V měsíčním svitu se zaleskl její špičatý úsměv a rudé oči.
,,Tak to potom víš, co tahle barva znamená, viď?"
Nestihl ani vykřiknout, když se mu zakousla do krku.
×××
Lesem se rozléhal řev alfa vlkodlaka a Scott věděl, že to
není Derek. Svého alfu, kohokoliv ze smečky, by poznal kdekoliv a tohle nebyl
nikdo z nich. Vzápětí rozeznal tiché skučení a nejspíš dopad těla na zem. V tu
chvíli už běžel, Allison nechal za sebou, směrem ke Stilesovi a vlkodlakovi.
Prosím, buď naživu. Prosím, buď naživu. Mohl si to
opakovat jako mantru v mysli pořád dokola, ale stejně se mu zastavilo srdce,
když Stilese viděl na zemi se zavřenýma očima. Tlukot srdce skoro neslyšel, ale
to bylo kvůli tomu, že byl rozrušený a měl strach a v uších mu zněl jeho
vlastní tep. Ještě se rozhlédnul, kdyby náhodou byl někdo poblíž, ale jestli
nepoznal už na prvním setkání, že je Aileen vlkodlak, nemusel teď poznat, že je
blízko. Pak mu problesklo myslí, že Derek říkal něco v tom smyslu, že někteří
vlkodlaci tohle dokážou blokovat a tím pádem nezanechávají žádné pachové stopy.
,,Stilesi? Stilesi!"
Jeho kamarád neodpovídal, jen se svezl na zem ještě níž a
hlava mu bezmocně dopadla na rameno. Scott si opatrně přičichl k ráně na krku,
ale krvácení už přestalo. Pak přitiskl ucho ke Stilesovu hrudníku a oddychnul
si. Tlouklo dost silně, vlastně úplně normálně.
Částečně se uvolnil a svalil si na zem vedle něj. Tohle byl
ten nejhorší večer v jeho životě. Stiles nikdy v životě kousnutí nechtěl - byl
absolutně spokojený jako člověk a tím také hodlal zůstat - dokud tahle mrcha z
nějakého důvodu nepřišla a tu možnost mu vzala násilím.
Když tě kousnutí
nezabije, promění tě.
Mohl doufat v tu druhou možnost. Netušil, jestli by se
odmítnutí projevilo hned, ale chtěl, aby to Stiles přežil.
×××
Bylo neuvěřitelné horko. Měl pocit, že se jím udusí. Nejhorší
snad byla ta bolest celého těla - cítil každý nerv, v uších mu hučela krev jako
kdyby stál u řeky. Někdo na něj volal, ale bylo to z takové dálky, že musel mít
halucinace.
Probral se uprostřed
pouště. Slunce pálilo neuvěřitelným způsobem a všude bylo ticho. Na nebi
neviděl jediný mráček a nefoukal ani mírný větřík. Všechno vypadalo tak
nepřirozeně. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nic jiného než písečné duny.
Byl tu sám a nikde žádné stopy po civilizaci ani po dalších lidech - otisky bot
v písku byly jeho vlastní.
Snažil se křičet,
volat, ale všechno bylo marné. Na nic z toho neměl sílu a zdálo se, že hlasivky
vypověděly svoji službu. Čas snad ani neplynul a slunce bylo stále vysoko na
obloze, stejně jako v poledne. Stále chodil dokola, pozoroval svoje stopy a
říkal si, že horší sen snad nikdy neměl. Dokonce se vyrovnal tomu propadávání
se temnotou bez nárazu na dno.
A pak uslyšel vrčení -
což musela být halucinace. Stejně začal utíkat, ale uslyšel to znovu a rovnou
ze všech stran. Nedokázal rozluštit odkud zvuk vychází - to bylo jedno.
Instinkt mu napovídal, že jestli neuteče, bude z něj mrtvola.
Najednou ho uviděl - stál
na jedné z těch vyšších písečných dun a neházel žádný stín. Srst měl sněhově
bílou a pozoroval ho svýma zelenožlutýma očima. Zrníčka písku ho na tlapách
snad ani nepálila - nedokázal si představit, že by v tomhle horku chodil bos,
natož aby takhle klidně vydržel stát na místě jako ten vlk.
Přesto se nedokázal
donutit k jakémukoliv pohybu. Nešel z něj žádný strach, necenil na něj tesáky
ani se proti němu nerozeběhl, ale on to stejně nedokázal. Byl tím pohledem
úplně přikovaný.
Vlk se podíval na
oblohu a začal výt - Stiles si uvědomil, že je najednou noc. Musel snít,
protože jiným způsobem nedokázal vysvětlit náhlou změnu počasí aniž by si toho
všiml. Ale následoval vlkova příkladu a podíval se na nebe - byl úplněk.
Vytí nabývalo na
intenzitě, zaléhaly mu z toho uši, až se našel na zemi na kolenou s rukama
zabořenýma v písku, který mu protékal skrz prsty. Cítil každou kost v těle,
každou buňku a každé nervové zakončení - a měl pocit, že jeho hlava praskne i
dlouho poté, co vlk přestal výt.
Když se vyčerpáním
svalil na zem a díval na noční oblohu, kde nebyly vidět žádné hvězdy, uvědomil
si, že je mrtvý. Tohle musel být nějaký druh očistce - na to, aby si netipl
alespoň tucet věcí, o tom věděl až moc informací.
Jsem mrtvý, prolétlo
mu hlavou. Kdyby mohl, začal by křičet, vztekat se, ale na to byl prapodivně
klidný. Cítil se v úplné harmonii a dokázal se soustředit na jednu myšlenku -
byl to nezvyk. V zorném poli se mu objevila vlčí hlava.
Dřív by vyšiloval, ale
byl přece mrtvý, ne? Co mu může po smrti jeden vlk udělat? Jenže ten se na něj
jen díval pronikavýma očima, jakoby něco hledal. A když to našel, začal vrčet,
cenit zuby a on se bránil - nebo alespoň doufal, že se brání, protože nic
necítil. A pak ho vlk kousnul do krku a Stiles zase krvácel.
Bílá srst se zbarvila
na rudo.
Tak tohle byl infarkt. Asi mě klepne než bude pokračování. Je mi Stilese líto, pro jeho zármutek a to co ted bude prožívat. Na druhou stranu , bude ted pro oba jednodušší být spolu
OdpovědětVymazatTak uz je aj zo Stilesa vlkodlak? To som zvedava ako sa s tym vyrovna....
OdpovědětVymazat