Vůně krve - Problémy

Druhá část trilogie Osudu se nedá vyhnout.


Kdyby kolem domu šerifa procházel nějaký vlkodlak, mohl uvnitř pach jednoho zachytit, ale nejvíc by ho vykolejilo, kolik emocí z celé budovy sálalo. Strach, vztek, úzkost. Scott, Allison, Lýdie i šerif se nějak poskládali do obývacího pokoje, ačkoliv stejně nikdo nedokázal dlouho sedět na místě a za chvíli se tichem rozléhal klapot Lýdiiných podpatků, ťukot Scottovy podrážky o parkety a šerifovo nervózní bubnování prsty o stůl. Všichni byli tak nervózní, že se ani jediný vlkodlak z celého baráku nedokázal soustředit na dva hlasy v pokoji z prvního patra.

Melissa s Chrisem stáli u Stilesovy postele a zbytek měl do jeho pokoje prostě zákaz. Akorát by překáželi a zdržovali Scottovu mámu od ošetřování. Pracně mladíkovi zavázala krk - jen pro jistotu, kdyby se náhodou krvácení zase spustilo, s pomocí ostatních ho dokonce i osprchovala a oblékla do pyžama. Teď ležel zachumlaný v několika dekách, třásl se zimnicí, nevěděl o sobě a teploměr nestačil na to, aby změřil jeho teplotu.

Chris Argent se na něj díval nepřetržitě a při každém výraznějším škubnutí stiskl brokovnici silněji. Melissa pro změnu kmitala pohledem mezi oběma a mračila se čím dál tím víc. „Je tohle vážně nutné? Vždyť byl napadený a je to jen dítě,“ promluvila tiše.

Lovec se na ni nesmlouvavě podíval. „Ano, byl napaden. Vlkodlakem. K tomu všemu alfou. Takže jsou dvě možnosti - buď umírá nebo se mění. Ani v jednom případě bys tu nechtěla být sama, věř mi.“ Nijak nevyhrožoval, nepřeháněl - jednoduše říkal pravdu nevzrušeným hlasem a byl úplně klidný. Všiml si, že Melissa byla klidná při ošetřování - koneckonců denně vídala v nemocnici mnohem horší věci - ale stejně měla o Stilese strach. Nedivil se. Obavy o něj měl též. Nebydleli tu zase tak dlouho, ale za celou dobu, co se Stilesem řešil tolik problémů a věcí, mu ten hoch celkem přirostl k srdci - stejně tak Scott. Nahlas by to nepřiznal, ale i Derek a zbytek jeho smečky - ať už byli kdekoliv.

Melissa se najednou zvedla z postele a on při tom nečekaném pohybu prudce vstal s připravenou zbraní. Jen se na něj úsečně podívala. „Potřebuje vyměnit obklad. To snad můžu, ne?“ zeptala se kousavě. Jen jí kývl na souhlas a zase si sedl. Možná by se měl cítit hloupě, ale byl lovec. Učil se jím být ještě dříve než chodil do školy. A nebylo radno nic podceňovat.

V přízemí domu se mezitím všichni stávali velkými uzly neštěstí. Lýdie si konečně sedla a útěchu našla v držení Scottovy ruky. Allison bloumala po kuchyni sem a tam a šerif už jen držel hlavu v dlaních a čekal na nejhorší.

„Nemůžeš říct, o čem si nahoře povídají?“ zašeptala Lýdie s prosebným pohledem upřeným do Scottových očí.

Ten bezmocně zakroutil hlavou a svěsil ramena. „Nedokážu se pořádně soustředit. V uších slyším tlukot srdcí sedmi různých lidí,“ odpověděl stejně potichu. Odpovědí mu bylo stisknutí ruky a konejšivé pohlazení po zádech.

„To nevadí. Stiles to zvládne,“ usmála se povzbudivě. „Je to ten nejpaličatější kluk, kterého-“

Její uklidňování bylo přerušeno křikem z hořejšího pokoje. Byla to jeho máma a křičela na Chrise. Pustil Lýdiinu ruku a rozeběhl se za nimi. Ještě stihl vykřiknout, aby všichni zůstali dole. Schody bral po dvou a když rozrazil dveře, Chris si zrovna stoupal před jeho mámu a brokovnicí mířil na Stilese. Na jeho nejlepšího kamaráda. Na toho hyperaktivního kluka, který strkal do všeho nos. Na toho, který se pořádně nedokázal na nic soustředit. Na toho, kterému oči svítily zelenožlutě a cenil tesáky, protože se bál.

„Stilesi?“ oslovil ho ode dveří Scott a snažil se znít klidně. Oslovený s hrdelním vrčením škubnul hlavou po zvuku a nahrbil se. „Stilesi, to jsem já, Scott. Přece si mě pamatuješ, ne?“ S každým slovem udělal menší krok ke zmatenému kamarádovi, který vrčel stále víc a víc. Koutkem oka zahlédl, jak Chris s Melissou couvají dál o nich. Správně, pomyslel si a znovu stočil svoji pozornost k vlkodlakovi.

„Stile-“

Ten řev, který byl namířený na jeho osobu ho na vteřinku úplně ohlušil, až musel couvnout. Pak mu to problesklo hlavou. Když se nedal uchlácholit, musel na něj jít tou horší cestou. Proměnil se, pořádně se nadechl a ten řev, který mu vyšel z hrdla, byl prozatím ten nejhlasitější a nejnaštvanější, co se mu kdy povedl. Upřímně doufal, že sousedé nezavolají policii, že byl šerif napaden nebo něco podobného, protože slyšet na sebe řvát dva rozzuřené vlkodlaky - to není nejtišší záležitost.

Stilesovi se v očích mihlo porozumění, už se pomalu začal uklidňovat, dokud neuslyšel, jak Chris sklání zbraň. Znovu se nahrbil a otočil se k nim. V tu ránu byl Scott u něj, přitiskl ho na stěnu a chytil pod krkem.

„Scotte! Ne!“ slyšel volat svoji matku, ale ignoroval to.

„Stilesi! Stilesi, uklidni se nebo se na tu smrtelnou postel zase vrátíš!“ zatřásl s ním a sledoval, jak se Stilesovy zelenožluté oči pomalu protáčejí a jeho kamarád ztrácí vědomí.

„Už víš, proč jsem měl tu brokovnici?“ otočil se Chris na Melissu.

×××

Když Scott scházel dolů, nikdo z přítomných nedokázal sedět na místě a tak stáli u schodů, šerif se zarudlýma očima a Lýdií pověšenou na ruce. Uklidňovali se navzájem. Všichni se na něj dívali s nadějí. Nedokázal si představit, že by jim musel říct, že Stiles je mrtvý. Naštěstí nic takového říkat nemusel, že?

„No, dobrá zpráva je, že bude žít,“ pousmál se a úplně cítil, jak všem spadl kámen ze srdce, “ta horší, že je teď trochu nezvladatelný.“

„Hlavní je, že bude žít,“ vydechl šerif a poprvé za celou dobu, co byl Stiles mimo, se konečně usmál. Lýdie se Scottem ho nadšeně objali.

×××

 „Musíme ho vzít do nemocnice,“ promluvila po chvíli Allison a podívala se do zpětného zrcátka. Stiles byl bledý, stále v bezvědomí a občas sebou cuknul. Scott s ním byl vzadu a kontroloval ho.

„Nemůžeme. Kdyby se něco pokazilo, jak jim vysvětlíš, že před smrtí zvracel černou krev?“ vydechl McCall. „Jak jim vysvětlíš všechny změny, které se v jeho těle právě odehrávají? Jeď k němu domů. Zavolám mámě a  ty dej vědět tátovi. Bude se nám hodit,“ dořekl potom o dost tišším tónem.

Allison jen přikývla a šlápla na plyn. Potřebovali Stilese dostat rychle domů, ošetřit ho a pak nezbývalo nic jiného než čekat. Což přesně udělali, protože sotva Allison podržela Scottovi dveře, vyřítila se jejich směrem skupinka lidí.

Melissa měla všechno nachystané, Stillesův táta se zhroutil na sedačku při pohledu na svého jediného syna a Lýdie se ho snažila uklidnit, že všechno bude v pořádku, že je Stiles silný a přežije to. Každý při tom myslel na chvíli, kdy zraněný mladík kousnutí odmítnul, protože byl spokojený jako člověk. Chtěl jím být, i když hlavně v začátcích Scottovi záviděl, ale dokázal odolat.

×××

„Je to moje vina,“ zamumlal Scott, když všichni seděli nad hrnkem čaje nebo kafe. „Kdyby mě nenapadlo dohodit mu holku  - kterou nezná nikdo z nás - tohle se nemuselo stát!“ Nebylo uvolňující říct to nahlas - k tomu všemu ještě pře šerifem, ale musel to udělat. Vina ho sžírala nehorázným způsobem.

Stilesův táta mu položil ruku na rameno a poplácal ho. „Není to ničí vina. Kdybys z ní něco cítil, vím určitě, že by ses o nic takového nepokoušel. Sice tu Aileen předvolat nemůžeme, neexistují proti ní žádné důkazy, které bych mohl použít, ale musíme zjistit, proč to udělala.“ Scott se pousmál. Ulevilo se mu s každým dalším šerifovým slovem - potřeboval slyšet, že mu to nikdo nedává za vinu, vždyť se snažil Stilesovi pomoct. Teď už chápal, odkud jeho kamarád svůj detektivský talent má. Protože když se šerif uklidnil a mozek mu začal pracovat na plné obrátky - no nebyl šerifem pro nic za nic.

„Jenže jak to zjistíme?“ položila otázku Lýdie, když usrkla z hrnku a opřela se lokty o stůl. „Není to tak, jako bychom k ní mohli jít a zeptat se jí na to. Když ji nemůžeme ani vystopovat.“

Celá místnost se ponořila do ticha, když si uvědomili, že má pravdu. Aileen nezanechávala žádné pachové stopy, ve městě ji nikdo neznal a bylo by divné, kdyby šerif z ničeho nic začal prověřovat návštěvníky Beacon Hills. Nikdo z nich nebyl použitelný a nikdo neměl jak zjistit potřebné informace.

„Ještě jeden problém, vážení,“ přerušila ticho Melissa, „jak to chceme říct Derekovi a zbytku, když se nikomu nedá dovolat?“ Nervózně přitom bubnovala prsty o desku stolu.

„To nechte na mně,“ ozval se nejstarší Argent od schodů.

×××

Probudil se s pulzujícím pocitem v hlavě. Měl žízeň, bylo mu špatně a měl totální okno - skoro jako při kocovině. U postele viděl přistrčenou židli, ale za Boha si nedokázal vzpomenout, kdo na ní seděl a proč. Pomalu se na nejistých nohách zvedl z postele. Byl zpocený, sám sobě nehorázně páchnul a potřeboval se vysprchovat.

I když si byl jistý, že těch pár metrů zvládne, přidržoval se pro jistotu stěny, ale při každém kroku pulz v hlavě zrychloval a zrychloval. Bylo to nepříjemné - bude muset do kuchyně pro nějaký prášek, jinak se zblázní. Cítil, jak mu po zádech, přesně mezi lopatkami, stéká pramínek potu. Nevzpomínal si, že by se poslední dobou cítil nějak nemocný, ale přesto to teď tak vypadalo.

A potom uslyšel hlasy. Nedokázal porozumět slovům, ale bylo to několik lidí. Téměř jakoby se bavili v pokoji naproti přes chodbu. „Proč mluví tak nahlas?“ zamumlal si pro sebe, ale dál šel ke koupelně. Nebude z pokoje vylézat v propoceném tričku - navíc když sám sobě tak příšerně voní.

Když se konečně do té sprchy dostal - a co si budeme povídat, měl pocit, že slyší, jak se voda žene trubkami než vytekla z hadice - byl splavený jakoby uběhl maraton a teplá voda mu udělala na ztuhlé svaly dobře. Šum tekoucí vody přehlušil i hlasy, jen ne ten pocit v jeho hlavě. A tak tam jen stál, nechával ze sebe smýt pot a gratuloval si k malému vítězství. Dokud nezavřel oči.

Před víčky se mu zableskly zelenožluté oči. Intenzivní, velké, zuřivé, divoké oči. Trhnul sebou. Nemohl si vybavit, kde je viděl, ale věděl, že je odněkud zná.

×××

„Je vzhůru,“ oznámil všem Scott, když se zaposlouchal pořádně. Všichni otočili svůj pohled směrem ke schodům, ale nikdo po nich nescházel. „Slyším vodu, asi šel do sprchy. Co budeme dělat?“

„Jestli si to sám neuvědomil, musíme mu to šetrně říct. Aby se zase neproměnil a nechtěně někomu neublížil,“ sdělila ostatním svoji myšlenku Melissa a šerif jen kýval na souhlas. Museli na tohle jí opatrně - nebyl s nimi Derek, aby mu vysvětlil co se děje a Scott věděl základy, ale kdyby se něco zvrtlo, rady by si zřejmě nevěděl.

„Možná by bylo lepší, kdybychom odešli? Já a táta?“ navrhla Allison. „Myslím, že to z nás vycítí. Tak aby to nepochopil špatně.“

Chris zakroutil hlavou. Tohle nepřipadalo v úvahu. „Brokovnici dám pryč, ale zůstaneme tady.“ Nepotřeboval mít na svědomí smrt několika nevinných životů, kdyby věci nešly podle plánu. A že je Stiles jedno veliké překvapení už dneska jednou ukázal. Když se nad tím zamyslel, tak lidé, kterým bylo kousnutí nabídnuto, oni odmítli a byli pokousáni později, tak se z devadesáti procent neproměnili. Tím pádem si buď chtěla Aileen vytvořit novou betu nebo tuhle informaci věděla a snažila se Stilese zabít. Nechat tělo pohozené v lese, aby to vypadalo na další útok zvířete by bylo jen dílem okamžiku.

×××

Chvíli mu to trvalo, ale uvědomil si několik věcí. Za prvé - kůži na krku a částečně na rameni měl horkou a trochu víc růžovou. To normální nebylo. Za druhé - ten skvělý hukot v hlavě, který mu přišel jako kocovina, byl jeho vlastní zkurvený tlukot srdce. To už samo o sobě bylo zarážející. Za třetí - jeho kolínská, kterou pečlivě vybíral a myslel si, jak skvěle voní, s jeho čichovými buňkami dělala divy. Nevěděl, jestli se má začít dusit nebo kýchat, tak jí prostě jednoduše vyhodil.

BAM!

Je zvláštní, co dokáže jediný zvuk, když máte vylepšený sluch. Stiles se nejen lekl, ale mlha, která mu zastírala mysl, začala mizet. Vybavil si Aileen, její zuřivost i ten fakt, že před Scottem dokázala skrýt svůj původ. Že je vlkodlak, že je dokonce alfa, že ho chtěla zabít! Teď už chápal horkost a odstín svojí pokožky. Rána po jejím kousnutí se zahojila. Narostla mu nová kůže.

Ty toho o vlkodlacích moc nevíš, co?

Sevřel prsty okraj umyvadla a zadíval se do zrcadla. Celá ta scéna se mu přímo odehrávala před očima a nemohl to zastavit. Ten její šílený úsměv, jakoby věděla něco, co on ne.

Dereka Halea.

Chce Dereka. Fajn. Jenže pokud si to pamatoval správně, tak ten tu nebyl. Nebyl tu už dva roky a nevypadalo to, že by se v nejbližší době chystal vrátit. A pokud chtěla tohohle alfu, šla za špatným člověkem, protože on s Derekem neměl žádné telepatické spojení, aby Stiles zapískal a on přiběhl jak poslušný pejsek. A teď z něj udělala vlkodlaka. Z něj!

Naštvaně sevřel umyvadlo ještě víc. Klouby mu úplně zbělaly.

Tak to potom víš, co tahle barva znamená, viď?

Samozřejmě, že to věděl. Vždyť je ve smečce. Ví, jak alfa vypadá, co má za postavení, jaké má úkoly. I to, že jim svítí oči červeně. Stejně, jako jí.

Neuvědomil si míru svojí zuřivosti, dokud přes její závoj neuviděl svůj odraz v zrcadle - zářící oči, vytažené špičáky a drápy drtil umyvadlo, které začínalo praskat.

„Vítej do nové etapy tvého života, Stilesi,“ zamumlal si pod nos zuřivě a praštil pěstí do zrcadla. Střepy popadaly do umyvadla, některé i na zem k jeho nohám. Se zraněním si hlavu nedělal - byl vlkodlak, ne? Ono se to zahojí.

A potom dřív než slyšel, spíš cítil, že nahoru jde Scott. Byl cítit po krvi a lesu - určitě ještě z té chvíle, kdy ho našel u toho stromu. „Víš, mohlo to být horší. Mohl jsi být mrtvý. Nechal bys tu tátu samotného. Mně bys tu nechal, Lýdii - všechny,“ promluvil potichu a Stiles jen kývnul, že rozumí. Nemohl se přimět podívat se na nejlepšího kamaráda. Jeho vlastní srdce bilo tak splašeně, že mu to přišlo nemožné, ale když se pořádně soustředil, dokázal v pozadí najít tlukot toho Scottova. Uklidňující a pravidelný rytmus, který ho navrátil do reality.

„Nikdy jsem tohle nechtěl. Ani jsem to neměl přežít. A teď nemám tušení, co dělat.“

„Stilesi-“

„Ne, to je v pohodě. Nedávám ti to za vinu. Nepoznal jsi, co je ta mrcha zač. Chtěl jsi mi pomoct. Kdyby nebylo-“

„Není to ničí vina,“ skočil mu do řeči rychle Scott a zopakoval slova šerifa. „Není to ničí vina. Teď hlavně musíme zjistit, proč to udělala.“ Celou tu dobu Stilese pozoroval. Za celé ty roky, co se potýkal s nadpřirozenem jako člověk, byl v pohodě. Všechno řešit se zápalem a nadhledem a byl spokojený. Připadal si užitečný, protože některé věci vlkodlak udělat nemohl a musel je udělat člověk. A to byla Stilesova parketa.

„Nemám páru proč to udělala, ale vím koho chce,“ řekl Stiles a konečně se na Scotta podíval. Oči mu zase zářily, ale to bylo k proměně všechno. Z celé postavy vyzařovalo neuvěřitelné odhodlání smíchané s naštvaností. Možná kdyby se soustředil pořádně a byl by schopný vidět auru druhých - Stilesova by teď měla temně rudou barvu.

Stejně se zeptal, i když si odpověď na otázku myslel. „Koho?“

„Dereka a ten je v New Orleansu. Chce ho dostat sem.“