9. kapitola - Závěr

Poslední díl, děcánka!

Spolupráce s Bee

V Chicagu a vlastně i v celé Americe zavládl klid. Alespoň ve vlkodlačí a vůbec nadpřirozené komunitě. Největší hrozba zmizela, Markus a jeho nejvěrnější poskok se prostě jednoho dne ztratili a když je o pár měsíců našli, bylo už jasně po nich a nikde ani náznak toho, co se vlastně stalo. Nakonec se usoudilo, že si tak dokonale vychlastali hlavy, že se potom ve vzájemném souboji zabili. Každý sice tušil, že to nejspíš bylo malinko jinak, ale důkazy nikdo neměl a ani potenciálního pachatele. A koneckonců, Markus byl takové hovado, že si svůj konec víc, než zasloužil. Nikdo ho nelitoval a všem se spíš ulevilo. Konečně klid.

Richard o tom věděl jen okrajově. Ale bylo mu to jasné, Markus byl vřed na jinak docela hezké tváři a teď po něm zbude jen jizva, která se snadno zahojí. Ale u toho už nebyl. Jen co se zbavil všech závazků, úplně vypadl za oceán. Vždycky se chtěl vrátit do Afriky, do Asie... Kdysi tam strávil nejlepší roky svého života, chtěl si to zopakovat. Chtěl se uklidnit a chtěl se tak trochu i kát. Ne za to, že zabil, ale za to, že se přestal ovládat. Že by možná ublížil i Johnovi, to ho žralo nejvíc.

Pár týdnů o chlebu, vodě a hluboké meditaci v jednom horském klášteře ho jakž takž napravilo. Kdyby mu tak nechyběl sex, nejspíš by byl mnichem na furt.

×

Poslední dobou jsem na Richarda myslel dost často. Vlastně, po tom dnu, kdy nás unesli, jsem nevěděl, co se s ním dělo. Nikde jsem neměl žádné kontakty, ani neměl mezi vlkodlaky známé, kamarády - kromě něj. Tak nějak mi přišlo na mysl, že bych se mohl zastavit v Chicágu... Trocha nostalgie nikdy neuškodí. Možná, že ten bar tam pořád je...

O pár dní později, kdy si John vzal dovolenou, se skutečně přesvědčil, že otevřený stále je a o hosty nemá nouze. Barman/upír stále naléval a stále vypadal tak hladově. John jej zvětřil už mezi dveřmi a z legrace na něj vycenil zuby, když se podíval jeho směrem. Barman se jen ušklíbnul - zřejmě si ho taky pamatoval.

Anebo to prostě byl jen obdiv ke krásnému chlapovi, což by se taky nevylučovalo. I po těch letech John pořád trochu připomínal panenku, smrtelně nebezpečnou panenku.

Jenže potom přestal barmanovi věnovat pozornost. V tu chvíli totiž Náhoda prokázala, že umí být pěkná svině. Dveře se trochu pootevřely a dovnitř vklouzl šlachovitý, ošlehaný chlap s batohem na jednom rameni. Objednal si dvojité malibu. Pak se usadil u vzdálenějšího konce baru. Taky se nechal ostříhat.

John na něj chvilku koukal. Tak nějak nevěřícně. Uvnitř hlavy mu to šrotovalo, jak nejvíc šlo. Ze všech večerů, kdy se tady zastavil, oprava - jednou dvakrát za rok, proč zrovna dneska?! Proč na něj narazil dneska? Ne, že si některé ty večery neříkal, že by bylo pěkné na něj narazit, pokecat o tom, co dělal, jak si vedl... Navíc-

„Hej, vlku!“

John se probral nad tím oslovením a podíval se před sebe. Barman se na něj usmíval a zrovna mu podával další pivo. „Jo, díky,“ zamumlal odpověď.

Pořád měl vynikající sluch, protože při zvuku jejich mikro rozhovoru zdvihl hlavu a pronikavý pohled se stočil jejich směrem. Na okamžik vypadal nesmírně překvapeně. Pak se usmál. "Ahoj, Johnny. To jsem netušil, že tě tu potkám."

Blonďákovi se při uslyšení jeho hlasu zježily chloupky na krku a mysl zatemnila společná rána, noci... Na chvíli se v tom ztratil, začalo mu být horko a vůbec se zdálo, že celý vesmír se smrsknul na jejich existence. Jen on a Richard. „Ahoj. No, občas sem zajdu, i když to není moc často,“ dostal ze sebe potom, když se mu podařilo zklidnit tep.

"Interval je tak pár let, co?" pokračoval Richard jakoby se nechumelilo a kopl do sebe svou objednávku. První na ex, druhou vychutnat, tak to dělával...

„Šest nebo sedm... Po pár měsících jsem to přestal počítat,“ zazněla upřímná odpověď. Měl teď perfektní příležitost si jej pořádně prohlédnout. Vlasy si nechal ostříhat, v obličeji vypadal pořád stejně - díky bohu - a na sobě měl seprané džíny, tenisky, tričko neurčité barvy, trochu volnější, než si John pamatoval, že nosil a vůbec mu přišlo, že je Richard dnes vystřižený jak z nějakého filmu, kde se vandrák vrací po dlouhé době domů. Byl tak trochu zvalchovaný ale svým způsobem to k němu sedělo. Zakroutil hlavou a objednal si další pivo, jen aby na něj nezíral tak dlouho.

"To jsme se v tom případě neviděli ještě dýl, než jsem myslel," odtušil Richard a posunul se k němu blíž. Sklenička malibu se posunovala s ním.

„A jak dlouho sis myslel, že to je?“

"No, tak pět, šest let nejvýš. Asi jsem byl prostě mimo, to se občas stává i v lepších rodinách. Potřeboval jsem se srovnat."

„A povedlo se?“

"To nevím," pokrčil Richard rameny. "Asi jsem byl měkkej, rozhodilo mě to víc, než bych čekal."

„Co přesně? To, co sme udělali? Nebo co udělali nám?“ Mluvil neurčitě... Nikdy nevíte, kdo poslouchá.

"To všechno," zamručel Richard a omočil si špičku jazyka v alkoholu. "Všechno."

John se zašklebil a dopil zbytek piva, pod jehož skleničku položil pár bankovek. Tak o tom to bylo. Richard se dával dohromady, on se dával dohromady a celé roky na něj myslel. Už už se chystal odejít, ale na poslední chvíli se zarazil. Položil ruku na Richardovo rameno a usmál se. „Vážně jsem tě rád viděl, Ríšo.“

V tu chvíli pod tou slupkou unaveného poutníka probleskl ten skutečný Richard, ten, kterého znal tak důvěrně. "A to je všechno?" zeptal se tiše a natáhl ruku, aby mu mohl palcem přejet po zápěstí.

John se lehce sklonil. „Ne, ale měl jsem pocit, že o duchy minulosti nestojíš, navíc ses na mě skoro nepodíval. Tak jsem si řekl, že možná bude lepší jít a nechat všechno tak, jak to bylo.“ Vlastně si připadal docela trapně, protože on se mohl uzírat, zatímco Richard se na něj podíval jen jednou a stále si držel odstup. Odstup, po všech těch strávených nocích, kdy se k sobě tiskli jako... A nebylo to jedno? Richard byl prostě... Někdo. Ne, že bych to nechtěl zkusit s jinými, když jsem se odstěhoval. Chtěl, ale nešlo to. Našli se dva nebo tři se kterými jsem do té postele vlezl, ale nikdy na mě nesáhli. Říkal jsem si, že třeba měl Markus pravdu a jsem na chlapy. Během těch několika málo let odloučení mi spíš došlo, že jsem na obojí a nejvíc zřejmě na Richarda. Ženský jsem bral jen na jednu noc a ty ostatní... Nejdelší vztah mi vydržel měsíc. Nejdelší a jediný za celou dobu. Nebudu vám snad ani říkat, že vzhledově se Richardovi hodně podobal, ale to bylo celé. Richard je jen jeden a já měl tušení, že už ho nikdy neuvidím. A jestli ano, možná mě přivítá s úsměvem, nebo alespoň - NĚCO! Ne tohle...

Záblesk se objevil znovu a tentokrát tam zůstal. Pod tím nánosem prachu z cest, trochy špíny a něčeho, co nejspíš byla hluboká melancholie, najednou zazářil svůdný úsměv toho Richarda, kterého znal. Toho, který ho zasvětil do mnoha tajemství života.

"Vážně tak působím?" mrouknul tiše a znovu ho pohladil. "To mě opravdu mrzí."

„Vážně tak působíš,“ zašeptal John a zase si sednul. Tohle bude ještě zajímavý večer - možná. „Dost často sem na tebe myslel.“

"A v jakých souvislostech?"

„V těch dobrých - samozřejmě. Vzpomněl sis na mě někdy?“ Vážně ho zajímalo, jestli byl tak naivní jen on, nebo to bylo oboustranné.

"Dost často," odtušil Richard a znovu si smočil špičku jazyka ve skleničce. Tentokrát si ale na tom prostém úkonu dal vážně záležet. "A nebylo to jenom o studených, osamělých nocí..."

"A kdy ještě?"

"Třeba když jsem jedl, myslel jsem na to, jak by bylo hezký vařit i pro tebe..." usmál se a na okamžik ho zase zahalila ta maska melancholického cestovatele.

"Tak, třeba pro mě jednou vařit budeš," pousmál se John. On na něj myslel, i když usínal, kolikrát si myslel, že se z toho zblázní, že se vydá hledat Richarda sám.

"Když jsem byl v Africe, přemýšlel jsem, jestli by se ti líbilo v buši... Věčně od potu, věčně nevyspalý, věčně s náběhem na úžeh. A absolutně šťastný."

"Samotného by mě to tam asi nebavilo. Leda bys byl se mnou..."

"To je samozřejmě v ceně," odtušil Richard a dopil svoje malibu. "A jak ses měl celé ty roky ty? Doufám, že už jsi šťastně ženatý s kupou dětí."

"Jmenuje se Marie, děti zatím nemáme, ale plánujeme," utahoval si z něj s naprosto vážným výrazem John a čekal, jak zareaguje.

"A jsi s ní šťastný?"

"Tak občas máme svoje dny, asi jako každý..."

"Měl by radost, že nakonec nejsi buzerant," pronesl Richard hořce.

"Snad si nemyslíš, že to myslím vážně," zasmál se John. "Celý roky jsem myslel na tebe a nakonec abych si vzal nějakou uřvanou ženskou, ne? Richarde, ty jsi blázen..."

"Ale do tebe, i když si s tebou nemůžu být ničím jistý." Zasmál se taky. "Dáme si ještě panáka? Dneska už můžem."

Jak se během vteřiny dokáže změnit celá nálada, když spadne kámen ze srdce, pomyslel si blonďák. Vážně se změnil. Vypadal sice tak nějak pořád stejně, ale ten výraz mluvil za vše. Uštvané zvíře, které nalezlo dlouho hledaný klid.

"Ostříhal ses," poznamenal doktor po chvíli. Popíjel a upřeně ho pozoroval, jakoby si vychutnával každý centimetr pohledu na něj. A taky že ano. Pořád tak hezký. Pořád tak zajímavý. Ta léta odloučení ho změnila jen nepatrně, dodala jeho tváři takový pikantní nádech tajemna, který s postupujícím časem získá každý vlkodlak…

„A ty jsi zhubnul,“ vrátil mu to John a usmál se. Ta díra v hrudníku se začínala pomalu zaplňovat, ty roky, kdy byl bez něj, pomalu vyprchávaly a zanechávaly za sebou pouze jakousi pomyslnou stopu v jeho vlastním životě. Richard byl nazpátek a na tom jediném záleželo.

"Neúmyslně," ušklíbl se Richard. "Nicméně dneska už bys mě přepral..." Pak zahlédl, že k nim barman zvědavě natahuje uši a několik návštěvníků s ním. Rázem dopil svoji skleničku a vzal Johna nad loktem. "Co si popovídat někde v soukromí? Jestli tedy máš chuť a čas."

John přikývl více, než ochotně, položil na bar několik bankovek za oba a nechal se protáhnout davem k východu. Cítit na sobě, i když pouze na ruce, Richardovo teplo bylo příjemně nostalgické a v mysli mu vyvstalo spoustu společných chvil.

Ani se Richarda nezeptal, kam ho vede, když svůj byt přece prodal... Zastavili se před jedním z mnoha hotelů. Od pohledu poměrně drahým, přesně ten typ, kde člověk napřed musí ukázat zlatou kreditku, aby si ho vůbec začali všímat. Krokodýl Dundee v akci. Portýr Richardovi kývnul, recepční vykouzlila jeden z oslňujících úsměvů kategorie No.1.

"Můžu tě zatáhnout na pokoj a objednat šampaňské," mrouknul mu doktor do ucha.

„A co potom? Ozkoušíme postel s nebesy?“ opověděl John. Byl v pokušení se na něj přitisknout, ale u recepce takového hotelu to nehodlal riskovat. Už takhle stačilo, že sem tam oba svým vzhledem zoufale nehodili.

"Sakra, já věděl, že mi něco chybí. Nebesa tam nejsou," ušklíbl se Richard a jeho ruka se Johnovi přitiskla na kříž, aby ho přitáhla blíž. Slečna z recepce mu podala klíče, v očích ryzí nadšení, že se jí v hale skoro muchlují dva ošlehaní dobrodruzi. Richard rovnou objednal láhev šampaňského na příslušný pokoj a zatáhl ho k výtahu.

Bůh jim přál, tentokrát byli portýra ušetřeni.

Za to pokoj byl opravdu prvotřídní. Johna vážně zajímalo, zda je v tomhle pokoji lednička plná malých lahviček s různými druhy alkoholu a ve skříních ještě zabalené spodní prádlo s župany. Nad tou představou se zašklebil. „Ty si umíš vybrat hotel. Vsadím se, že na jednu noc bych vydělával půl roku.“

"Jsem od přírody děsně spořivý člověk," ušklíbl se Richard. "Popravdě řečeno, mám dojem, že bych tady mohl pár let bydlet se vším servisem a ještě by mi zbylo na sirotky v Africe…" Shodil batoh na zem. Jak byl zaprášený, oba byli, do téhle aristokratické nádhery se zoufale nehodil. A zároveň vypadal, že nikam jinam patřit nemůže. Paradoxy života.

„Moje naspořený peníze šly do posledního centu do chaty,“ pousmál se Johnny a svlékl si bundu, jen aby se vzápětí vydal k baru nalít si prvotřídní alkohol a rozkošnicky se rozvalil na pohodlném gauči s ještě více rozkošnickým výhledem a pohledem na Richarda.

"Dejme tomu, že ve spoření mám před tebou jistej náskok," odpověděl mu doktor a v očích mu hrály jiskry.  

„Dej mi pár století a ukážu ti, jak spořivej dokážu bejt.“ Blonďák upil ze skleničky a přes její okraj upíral svůj zrak na Richarda, který se na něj usmíval.

"Tak to beru, naleješ mi taky?" zeptal se pak, shodil batoh a odložil bundu. I po těch letech byl pořád v překvapivě dobré kondici.

"Pořád piješ to samé?" opáčil Johnny otázkou.

"Moje chutě se nezměnily," přikývl. A prohlédl si ho pečlivě od hlavy k patě.

„Nejen v pití, koukám,“ rýpnul si do něj John a zasmál se. Přesto se zvedl, dobře si vědom Richardova pohledu, přešel  k baru a do další čisté skleničky nalil Malibu. Nakonec mu pití poslal jediným tahem na druhý konec baru.

"A já myslel, že jsi řekl doufám," odtušil Richard a uvolněně se zasmál. Bylo to koneckonců snazší, než čekal.

„Takže jsi žil celou dobu jako mnich, Ríšo?“ zeptal se s jiskřičkami v očích a mazlivě, zároveň škádlivě, jeho jméno naschvál protáhl. Bylo zajímavé ho pozorovat, po všech těch letech. Po tom, co se zbavili Markuse i toho jeho blbého kamaráda, vypadal Richard jako stín, ale to nejspíš i on. Přesto mezi nimi bylo takové napětí, že potřebovali být od sebe. Ovšem netušil, že to bude trvat tolik let.

"Nějakých pár let ano... V tibetských klášterech je docela hezky. Příjemný klid a tak." Kopl do sebe skleničku. "Ale tohle mi chybělo... A ty taky... Ale popravdě řečeno, těch pár let meditací, odříkání a tak, mi docela stačilo. On celibát pro někoho, jako jsem já, nebude úplně to pravý." Pořád se na něj díval přes okraj skleničky, pomalu ji posunoval dolů, aby mu sklo zakrývalo menší a menší plochu Johnova těla... Jakoby ho pohledem svlékal.

Blonďák se usmál. A najednou mu přišlo, že všechny ty měsíce, dny, týdny jeho tělo prahlo po tom, aby bylo hýčkáno a opečováváno jeho přítelem. Jen velmi pomalu odložil prázdnou skleničku a ještě pomalejším krokem se přesouval k Richardovi. Vlk v něm se nemohl dočkat, až mu zase bude nablízku, dokonce se snažil probojovat ven, ale ve výsledku John akorát trhnul hlavou, pevněji sevřel čelisti a oči se mu zbarvily. Jinak nic. „Richarde,“ splynulo mu z úst a nebylo to nic víc, než hrdelní zavrčení.

Nepochybně to taky cítil. Před lety je to od sebe rozehnalo, ale teď jakoby se póly obrátily...

"Štěně," pousmál se doktor a vzal ho kolem pasu. Vzduch mezi nimi zajiskřil, jeho ruka sjela na Johnův zadek. Stiskl. "Myslím, že na sobě máš až moc oblečení. A to se mi nelíbí. Raději tě mám bez něj."

"Už nejsem štěně, jako tenkrát," ušklíbl se John a políbil ho na krk. Richard ho vmžiku odstrčil na délku paže a se zájmem si ho prohlédl. Jakoby to předtím neudělal dost důkladně. Nakonec jen pokýval hlavou.

"Tak to mi musíš dokázat," odpověděl potom zlomyslně.

Jestli tušil, co tím v Johnovi spustí, těžko říct. Ale na každý pád "štěně" jednalo střelhbitě a naprosto jistě. Za nějakých pět minut spolu seděli ve vaně, která se plnila voňavou a báječně horkou vodou, doktor se o něj opíral a s radostí si nechal masírovat ztuhlá ramena. "Dobrá," zavrněl po chvíli té báječné péče, "musím uznat, že už nejsi štěně. Alespoň ne takové." Opřel se o to silné tělo za sebou a nechal se hýčkat. John na jeho poznámku neodpověděl, jen se mu tiše uchechtnul do vlasů a dál prohmatával jeho svaly. A Richard náhle pocítil klid a mír, který tak zoufale hledal poslední roky… Všechna místa, která navštívil, všechny cesty které podnikl, měly jediný cíl – zavést ho zpátky do Johnova náručí.

„Když jsme se po těch letech tak pěkně sešli, jak to s námi bude dál?“ zeptal se John a pousmál se. „Abychom neskončili v té patové situaci, kdy se jeden z nás bude odhodlávat k odstěhování a zmizení ze života toho druhého.“  Ušklíbnul se, když Richard syknul u bolavějšího místa. „Mám celkem pěknou chatu, trochu dál od civilizace. Možná by ses tam vešel se mnou,“ prohodil, jakoby mimochodem.

"Dovedeš si mě představit v divočině?" zamrmlal a zavřel oči. Prostupovalo ho teplo, mír a vážně se mu líbilo, jak John náhle převzal vedení celé situace.

„A ty mě?“ zasmál se. Doopravdy se zasmál, protože před těmi lety si nedokázal představit sám sebe nikde, kromě toho malého a ušpiněného bytečku, jehož nájem byl přemrštěný a vůbec neodpovídal jeho kvalitě a stavu.

"Když jsem tě viděl ve vlčí podobě, byl jsem si jistý, že nikam jinam nepatříš. Tak nádherné stvoření musí mít volnost, cítit vítr, zemi... Kam jinam bys náležel... milý..."

„V tom případě ale mluvíš i sám o sobě. Copak nejsme jedno a to samé?“ zamumlal mu do kůže a políbil jeho rameno. Voda byla stále horká, voňavá a uvolňovala celodenní napětí.

"Žil jsem tolik let ve městech, pořád mezi lidmi, pořád někým obklopen... Nejsem si jist, že ještě umím být volný," povzdechl si, pak se v jeho náruči pootočil a políbil ho na ústa. "Ale mám-li to zkusit, tak rozhodně s tebou. Pokud to opravdu chceš - pokud jsi si jistý."

„Vždycky se pak můžeme vrátit  sem a tam jezdit na víkendy,“ svěřil se mu se svým nápadem a pousmál se. „A jako každý nový pár si pořídíme psa.“ John se tak strašně snažil tu poslední větu pronést s opravdovou vážností, že jakmile ji dořekl, rozesmál se na celé kolo.

"Dlouhosrstou kolii?" oplatil mu Richard. Atmosféra, která se předtím táhla jako sladký med a slibovala mnohé, se trochu uvolnila. Voda zašplouchala, jak se Richard otočil, aby se na něm mohl pohodlněji uvelebit. "Chundelatou kouli, co bude všude nechávat hračky a chlupy?"

Blonďák nesouhlasně zamručel. Zmíněný pes byl moc hezký, ale... „Měl jsem namysli spíš rotvajlera nebo vlkodava. Aby nás mohli chránit.“

"Myslíš, že my dva to potřebujeme?" ušklíbl se Richard, zatímco si z něj dělal polštář.

„No samozřejmě! Jsme přeci bezbranní občané,“ zazněla ironická odpověď. „Ale teď vážně. Vážně souhlasíš? Půjdeš se mnou?“

"Mám v úmyslu se od tebe nehnout." Richard se vytáhl výš a vtiskl mu na ústa žhavý polibek. "Nejlépe už nikdy."