The Silent Sound of Loneliness - 2. kapitola

Název: The Silent Sound of Loneliness
Série: Fate Lines
Autor: Macx
Překlad: Angela
Beta: Angela
Pairing: Renard/Nick
Díly: 2/7
Varování: -

2. kapitola

Renard překvapeně zamrkal a pak se zadíval stranou.

„Snažil ses mě ovlivnit.“

„Jsi jeden z mých nejlepších detektivů,“ přišla jemná odpověď.

„To nemyslím. Víš, co jsem zač, Seane. A já vím, co jsi ty. Možná ne jméno, ale jsi wesen.“

Zelené oči naplněné spalující zlatou - jediné přiznání jeho wesenské stránky, které mu vyšší muž dal.

„A mince jsi použil proč? Abys mě dostal z kola? Zastavil?“

Renard pomalu zakroutil hlavou. „Ne, nikdy bych tě nezastavoval.“

Když se Nick vracel vzpomínkami zpět, věděl, jak moc je to pravda. Jeho kapitán mu nikdy neřekl, aby pustil případ. Občas mu i pomáhal. Všechna ta malá gesta, pohledy a poznámky... Věděl o tom hned od začátku. Pravděpodobně věděl o Marii, o Nickově původu - všechno.

Protože věděl.

Protože do toho byl zapletený na stupni, kterému Nick musel porozumět. Pak ho napadla temná myšlenka.

„Věděl jsi o mých rodičích?“ dožadoval se odpovědi, hlas tvrdý a chladný.

Renard zakroutil hlavou. „Ne.“

Pravda. Nick věděl, že říká pravdu. Ta přítomnost jím obklopená, její jemný dotek, který se zdál jako by se někdo díval přes jeho rameno když nikdo jiný nebyl poblíž, se třepotala. Nejistá. Naplněná úzkostí.

Mince zbavily Seana Renarda všeho a právě teď měl navrch Nick.

Žádné lži.

Cokoliv teď udělá - změní to jejich spolupráci, jejich vztah a to navždycky.

„Proč jsi je na mě tedy použil?“

„Chtěl jsem tě blíž, Nicku.“ Ta slova zněla téměř zdráhavě.

Blíž.

Blíž - jakože... blíž...?

Renard před ním stál oblečený v černé, vysoký a impozantní a mocný a přesto tak ztracený, sám a očividně poražený. Čím vším ho donutila projít ztráta mincí bylo viditelné a reálné v jeho očích. Nick viděl bojovat ho proti posledním zbytkům jejich šepotů a uvědomil se, že tam toho je víc. O tolik víc.

Ne jen fyzická náklonnost, i když velmi silná. Silná a nezpochybnitelná. Sean Renard byl atraktivní a velmi pohledný muž. Nick mu věnoval více než jeden pohled, ale zaplést se s někým z práce - navíc nadřízeným, bylo nebezpečné.

Dnes večer ale všechny  dobré úmysly vylétly oknem. Dnes večer se díval nejen na kapitána Renarda - díval se také na Seana a díval se i na bytost, kterou tento mocný muž byl. A Nick věděl, že tu bytost není radno podceňovat. Ať bylo už pod lidskou fasádou ukryto cokoliv - bylo silné, velmi silné.

A přesto ho to neděsilo.

Podivné. Zvláštní. A tak... reálné. Neměl strach z pádu. Neměl tušení čemu čelí - jestli laskavému člověku nebo manipulativnímu bastardovi nebo obojímu naráz. Věřil instinktům - jak mu poradila Marie. Věřil predátorovi, kterým Grimm byl, aby rozeznal nebezpečí.

„Na to jsi mince nepotřeboval,“ odpověděl klidně.

Renard na něj zíral - překvapeně, šokovaně a nevěřícně najednou.

Nick uzavřel poslední vzdálenost mezi nimi, ruku proti Renardově hrudníku, aby si trochu vynahradil jejich výškový rozdíl. Moc mu to nepomohlo.

„Chci pravdu, Seane,“ promluvil pak, tónem šel trochu níž, jakoby dodával výhružku. Slib. „Chci vědět kdo jsi a co jsi.“

Renard otevřel ústa, ale Nickův výraz ho umlčel.

„Ne teď. Právě teď chci abys pochopil, že mince nejsou důležité. Nedají ti to, co doopravdy chceš. Jejich moc je jed. Chráníš Portland - to i já. Jsem Grimm. A ty mě chceš. Snažil ses mě získat skrze mince, správně?“

Něco upřímného problesklo zlatýma očima, něco naplněného hladem. Nick v sobě samém na to ucítil odezvu - jakoby jeho primitivní část souhlasila s tím chtíčem a hladem.

„Nikdy jsi je nepotřeboval. Měl jsi mi to říct.“

„Tak jednoduché to s tebou není, Nicku,“ odpověděl Renard zhrublým hlasem.

„Ne, není. Ale jinak bys mě nechtěl, že?“

Renard se krátce usmál s kroutící hlavou. Stál klidně, Nicka se nedotýkal - téměř jakoby se bál, že zničí moment. „Ne. Ty se nikdy nepřizpůsobíš mojí vůli, Nicku Burkhardte, dokonce ani mincím. Odporuješ všemu.“

Nick se zakřenil. „Grimmové se nedají kontrolovat,“ odpověděl jemně. „Nemáme pána.“

Něco problesklo Seanovýma očima a v tu chvíli poznal, že uhodil hřebíček na hlavičku. „Hodně jsem četl,“ dodal pak ještě.

„Očividně.“

„Co Grimm ale může mít je... vztah.“

Jako měla Marie se Steinadlerem. Farley Kolt byl zamilovaný, zasnoubený s Grimmem. Nick věděl, že by dokázali fungovat. A celá ta situace mu vehnala do hlavy plno nových otázek ohledně jeho rodokmene - jednou bude muset vyhrabat odpovědi.

Ale ne teď a ne dnes.

Renardovy oči se zbarvily víc do oranžova, intenzivní a spalující.

„Chci ti věřit, Seane. Chci ti dát to, na co sis myslel, že potřebuješ mince. Víš, musel ses jen zeptat.“

„Jsem tvůj nadřízený.“

Nick se nuceně usmál. „Mimo práci jsi wesen a já Grimm. To také není zrovna nejlepší kombinace, ale věřím, že to zvládneme.“ Nechal něco z Grimmovy tvrdosti proniknout do svého hlasu. „Jediné, oč žádám je pravda. Všechna. Chci od tebe všechno.“

Ta podivná přítomnost v jeho hlavě vzrostla - jakoby se tam něco snažilo usídlit. Nick vyvolal virtuální zeď a Renard se zašklebil. „Pravdu,“ dožadoval se znovu.

„Jsi můj,“ vyštěknul Sean téměř bez dechu skoro jako tehdy na parkovišti. „Můj, abych tě měl. Můj na ochranu, můj partner. Nikoho jiného.“

Šedé oči se rozšířily. „Proč?“

„Protože jsi perfektní. Vždycky jsi byl. Jen jsem pořeboval, aby sis uvědomil svoji pravou podstatu, sílu a stal by ses mým.“

„Odkdy?“

Slabý třes proběhl vyšším tělem a poprvé za celou dobu si Renard dovolil se Nicka dotknout, jen lehký dotek nejistých prstů po jeho boku. „Od té doby, co jsi pod mým velením.“

Tak tohle Nick nečekal. Jak dlouho už byl u policejního sboru Portlandu? A přítomnost v jeho hlavě, nikdy ne bolestná, tam prostě jen byla - jako strážce, dávající na něj pozor...

„Ty... Jsi to ty,“ zašeptal.

„Ano.“

„Jak?“

„Můj druh... Vybíráme si partnera, protože sedí. Perfektně. Stoprocentní shoda. A ty jsi tohle pro mně. Spojujeme se psychicky, abychom partnera lépe ochránili.“

Úplná upřímnost.

„Partner jako...? Do postele?“

„Jen když obě strany souhlasí. Jinak je to pouze partnerství. Partnery potřebuje kvůli rovnováze.“

Nick ho pozoroval. Rovnováha, jo?

„Můžeš mi číst myšlenky?“

„Ne. To je tvoje vnímavost. Udržuješ mě... v klidu.“ Renard vypadal téměř zahanbeně. „Chci tě, Nicku. Vždycky budu, protože je těžké nedotýkat se toho, co je v mých očích dokonalé.“

Jo, naprostá upřímnost.

„A když tuhle blízkost nebudu chtít?“ rýpnul si Nick.

Ruce stiskly jeho triko, téměř reflex, a ve strhaném obličeji byla znát obrovská bolest. „Vždycky budeš můj, pod mojí ochranou, nikdo ti nesmí ublížit. Nikdy bych svého partnera k ničemu nenutil - jsi příliš cenný, abych tě ztratil. Potřebuji tě víc než ti mohu říct.“ Protože mu mince nedaly to, po čem toužil od svého detektiva... Pod nátlakem, hladovějící po partnerovi to byla víc než jen přítomnost po jeho boku - kapitán se snažil a neuspěl.

Nick udělal krok nazpátek a hrábnul si rukou do vlasů. Renard ho pozoroval se strachem a 

bezprostřední ztrátou ve tváři. Jeho grimmská stránka byla v rozporu s lidskou - náklonnost k muži, kterým Sean Renard byl, byla trochu zchlazena faktem, že byl mocnou bytostí, která jednala za jeho zády.

Zelené oči se potkaly s jeho pohledem. Renard vypadal jako raněné zvíře. Grimm měl navrch, mohl zasadit poslední ránu do zraněné duše, zrušit poslední štíty a sejmout ho. Zničit ho. Mince ho oslabily, učinily zranitelným vůči útoku, ale Renard Nicka stejně pustil k sobě v plném vědomí kdo a co je.