Tye ëa Nillënya - 19. kapitola - Závěr

Milánkové, po dlouhých čtyřech letech vám s pýchou, kterou mohou pociťovat snad jedině matky, představujeme s Bee naše dokonalé děťátko. No, spíš jeho závěr. Ukápla mi málem slzička, fňuk. Ale což, všechno jednou končí.

Spolupráce s Bee


19. kapitola

            „A ještě musíme nechat opravit hlavní bránu,“ připomněl mu Faramir.

Král Ellessar si podepřel čelo a tiše zaúpěl. Ale kývnul a už byl hotov podepsat listiny. Jeho druhý správce se zeširoka usmál.

            „Gimli už říkal, že by trpaslíkům bylo ctí, kdyby mohli Bílému městu darovat Bránu novou.“

            „Skutečně?“

            „Ano.“

                 „To je naprosto skvělé!“ zaradoval se král. Po chvilce se udeřil do čela. „Málem bych zapomněl. Minas Tirithský archiv, královský archiv… Už zoufale potřebuje dostat nějaký řád a pořádek. Najděte mi pár schopných mladých písařů a knihovníků, ať to dají trochu do kupy. Vždyť v té změti není možno nic pořádně najít. Kromě toho, co člověk najít nechce.“

            „Jistě s tím máte své zkušenost, vaše veličenstvo,“ uklonil se poťouchle Faramir.

            „Mám,“ povzdechl si Aragorn, „a nejsou zrovna dobré.“

×

            Ležel v posteli a přemýšlel. Ještě stále se nedokázal přimět k tomu, aby vstal. Aragorn ráno odešel plnit své povinnosti, do kterých se přímo hrnul, a jeho nechal samotného v pokoji. Napadlo ho, že by si mohli vybrat jinou ložnici s větší postelí. Jednou spali u Aragorna, po druhé v jeho pokoji. Ne, že by mu to nějak vadilo, ale ta větší postel by se hodila.

            Otočil se na druhý bok, objal rukama polštář a znovu zavřel oči. Nejspíš se už schylovalo k obědu, ale ono dalších pět minut nebude na škodu...

Král naštěstí svého prvního správce nepotřeboval. Ten den nikoliv, Faramir všechno zastal sám a navíc byli zajedno v názoru, že alespoň někdo si potřebuje po tom všem důkladně odpočinout. A tak si mohl Boromir dopřát ještě několikrát svých pět minut, protože ani oběd nestál za moc.

Hlavní bylo postavit zase město na nohy, ne dbát na formality.

            Ovšem když se schylovalo k večeru, myslí mu problesklo, že by se už z postele mohl vykutálet. Jenže postel byla měkká, teplá a Boromir ležel s nosem zabořeným v polštáři, kde ještě cítil Aragorna.

            Pak na krku ucítil měkký polibek a někdo mu prohrábl vlasy. Vzápětí si král povzdechl, zdvihl se a začal se svlékat. Nejspíš si myslel, že pořád spí. A za oknem už bylo znatelněji temno, než když se díval před chvílí. Ale měsíc svítil jako rybí oko a hvězdy mu velice zdatně sekundovaly. Nebe vypadlo jako posypané diamanty. Rozbitý náhrdelník.

Aragorn odložil už kazajku a kalhoty, zůstal jen v košili.

            "Nespím," ozvalo se v tu chvíli tlumeně z postele jazykem Sličného lidu, bez absolutního přízvuku Obecné řeči.

            Aragorn se otočil a opřel se o stůl. Jeho hezké oči se usmály, stejně jako jeho ústa.

            "Tak to je dobře, ne? Jen čistě pro pořádek, jedl jsi alespoň něco?"

            "Oběd?" Boromir se otočil na bok, aby viděl na krále a zatvářil se ne zrovna dvakrát nadšeně. Místní kuchyně dokázala vařit výborně, ale dnešní oběd se mezi výborné neřadil. A rozhodně nebyl nadšený, když jej kvůli tomu vzbudila služebná, která byla skoro vzápětí zavolána nazpátek, aby ten blaf odnesla.

            "Takže nejedl, co? No, já se ani nedivím, tentokrát se jim to moc nepovedlo..." Povzdechl si. "Ale přesto bychom mohli požádat alespoň o nějaký lehký salát. Nebo si zajít do jedné dobré hospody dole u hradeb."

            A Boromir souhlasil. Sice chtěl už něco namítnout v tom smyslu, že král by se v nálevnách ukazovat neměl, ale aby po nocích jedl saláty chybou místní kuchyně - copak byl hlodavec?

            Aragorn se ponořil do své skříně a vzápětí Boromir musel uznat, že král a krčma sice dohromady nejdou, ale kdo by v tomhle ošumělém tulákovi hledal krále? Pak si uvědomil jeden roztomilý detail. Tyhle šaty byly tytéž, ve kterých Aragorn vyrazil z Roklinky na dlouhou cestu do Mordoru. A tytéž, ve kterých před dvacet lety přijel do Bílého města.

            Hraničář se vrátil.

            "Chytré," zamumlal si pro sebe a nakonec pustil nohy na studenou podlahu a vstal v rouše Adamově. Nakonec se ještě protáhl, stále měl rozmazlené svaly z postele a tohle byl jediný způsob, jak je přimět poslouchat.

            Jeho král tiše hvízdl a ocenil ho uznalým pohledem. Ale ovládl se, dnes už ano. Měl času dost, věděl, že se ho ještě dnes večer dotkne. A nejednou. Kromě toho ovšem měl taky hlad jako vlk.

×

            U Koruny a žezla se pořád něco dělo. Pořád chodili lidé, pořád se šířily drby a historky, ale stejně to byl i po letech Boromirův nejoblíbenější hostinec.

Vyplížili se tam po jednom a oba měli tvář zamazanou pouliční špínou, aby náhodou někoho nenapadlo zkoumat, jestli je odněkud nezná.

Ale v té vřavě, která v alkovně panovala, to nenapadlo ani toho nejzvědavějšího. Hrály se kostky, vedly diskuze, nějaký opilec recitoval prapodivné verše a do toho všeho se ozývala píšťala. A pivo teklo proudem.

            Takže si nakonec oba objednali něco k jídlu a pití, nutno podotknout, že pořádné porce a sedli si někam stranou, aby nebyli na očích.

Aragorn jakoby najednou ožil. Oči mu zasvítily tím dávno zapomenutým světlem i vypitým alkoholem, v tu chvíli nebyl králem, ale zase obyčejným tulákem...

Když dojedli, jeho ruka se ocitla na Boromirově koleni a pokračovala vzhůru. Zároveň se k němu přitiskl a nenápadně ho políbil na krk.

            "To se sluší, abys sváděl opilého?" utahoval si z něj Správce, i když opilý ani nebyl.

            "Rozhodně se to nesluší," ušklíbl se Aragorn. "Ale pro tuhle noc se mi opravdu nechce zpátky, takže se klidně opiji tak, abych nemohl ani chodit."

            "Navrhuji klidit se do pokoje," zamumlal Boromir, když se králova ruka přesunula blíž k jeho rozkroku. Jakoby se nemilovali skoro každý den, ale nemohl si stěžovat.

            "Souhlasím," pousmál se Aragorn a zdvihl se. Zaplatil hostinské za obě večeře i za pokoj na celou noc. Potom se otočil na Boromira, který ještě pořád seděl na svém místě a vyzývavě se pousmál. Najednou si připadal jako za starých časů. Kdy ještě koruna netížila jeho hlavu.

            Svižně vyběhl těch několik schodů do patra a vklouzl do strohého, tmavého pokojíku... Počkal si vedle veřejí a když dovnitř vešel Boromir, což bylo pár desítek vteřin na to, popadl ho a hladově políbil.

            Boromir spokojeně vydechl. Vášeň - každé milování a každý polibek, dotek od krále prozrazoval, jak moc je milovaný a chtěný. Vše s ním bylo jedinečné. "Mohli bychom se alespoň trochu omýt," zamumlal nakonec. Zamazané měli jen obličeje, ale stejně...

            "To bychom rozhodně mohli, pokud ti nebude ovšem vadit, že nebude koupel hodná vládců města," Aragorn mu začal čelo otírat vlhkým šátkem, až konečně Boromir vypadal jako čerstvě vykoupaný.

            "Pokud vím, vládce jsi pouze ty," pousmál se Správce a začal královi jeho péči oplácet.

            "Kdepak, vládcové jsme my oba. Bez tebe bych nebyl králem. A nebyl bych úplný," zašeptal mu Aragorn do rtů, jakmile se mu podařilo polibek přerušit. Pak si ochotně nechal svléknout plášť a spokojeně zavrněl, když ucítil, jak ho Boromirovy ruce laskají.

            V ten okamžik hodil za hlavu celý svět a nechal se unést jeho přítomností, jeho teplem, vášní, kterou z něj cítil. Všechno to bylo tak důvěrně známé, jeho doteky, vzdálená ozvěna jeho srdce, dech vonící pivem, i vzdálený hluk z lokálu… Vzrušení se ho plíživě zmocnilo, objalo jeho tělo a proniklo mu do žil. Líbal Boromira dlouze a něžně, chtěl si vynahradit všechny ty roky odloučení. Už nikdy nechtěl být bez něj.

            O hodnou chvíli později mu Boromir položil hlavu na rameno, pak zlehka přitiskl rty na zjizvenou kůži. Znamení… Znamení, kterým to všechno tehdy začalo.

            "Mladická nerozvážnost," povzdechl si Aragorn, ačkoliv nezazněla žádná otázka. "Chtěl jsem – nejspíš ani nevím, co jsem chtěl. Snad kdyby se se mnou něco stalo, aby Elrond věděl, že jsem to já… Popravdě si to příliš nepamatuju, ten večer jsem dost vypil." Pohladil ho po vlasech. "Nikdy jsem ti nechtěl tak ublížit, Boromire. Nikdy."

            Druhý muž se pousmál a povzdechl si. Oba byli starší, moudřejší - především on sám. Když se na všechno podíval zpětně, byl sobecký, mladý a hloupý, v některých věcech neuvěřitelně zbrklý a zamilovaný až po uši. Nemohl by ani Aragornovi vyčítat, kdyby s ním během těch let ztratil nervy - ale naštěstí oba dva vydrželi.

            „Dostali jsme druhou šanci, nesmíme ji promarnit“ promluvil po chvíli, když pokládal hlavu na polštář.

            "Nemám pocit, že bychom ji právě teď marnili," poškádlil ho Aragorn mírně. Na hrudi ho trochu svíralo, vzpomínky na tu dobu byly hořkosladké, někdy víc bolely než cokoliv jiného. "Už mě neopouštěj, Boromire. Prosím, bez tebe je mě jen půl..."

                 „Budeme spolu tak dlouho, dokud to půjde,“ slíbil Boromir a objal krále kolem pasu. Byl unavený, příjemně rozbolavělý a pokoušel se o něj spánek. Přitiskl si Aragorna blíže k sobě a pousmál se, když cítil, jak pod kůží bije jeho srdce. „Myslím, že teď nás už nikdo a nic nerozdělí,“ zamumlal ještě. Snad jenom smrt, napadlo ho pokradmu. Pak se zadíval na Aragornovu poklidnou tvář, se zavřenýma očima... Za těch dvacet let se takřka nezměnil, snad jen vlasy mu víc prokvetly stříbrem, ale jinak vypadal jako v ten den, kdy ho v těchto místech potkal poprvé. A on sám? Stárnul. Pravda, teď byl mužem v těch nejlepších letech, ale jak dlouho mu to ještě vydrží? Už jednou stál před dveřmi do Síní čekání, jen šťastná náhoda ho od nich přivedla zpět, ale těžko věřit, že se Smrt nechá znovu ošálit. Ještě štěstí, že byl příliš unavený, aby nad tím uvažoval déle... Spánek ho přemohl, usnul Aragornovi v objetí.

×

            Stál na pokraji lesa. Měl být pohřben stejně jako zbytek jeho rodiny v kameni, ale ne, jeho bratr tohle nechtěl. Nechtěl být pohřben stejným způsobem jako jejich otec - navíc přímo vedle něj. Kolem Boromira stáli i ostatní, nejbližší a Aragorna měl po boku.

            „Nemusíš na ten smutek být sám,“ uslyšel tichá slova, když králova ruka dopadla na jeho rameno. Žal mu svíral srdce, musel dýchat zhluboka, aby mu po tvářích nezačaly stékat slzy. Kývl, že rozumí a dál se díval na hrob.

            Náhlý poryv větru jakoby z jeho periferního vidění smazal všechny truchlící, jen ten teplý dotek ruky stále cítil. Netušil, co se děje, dokud nezahlédl mlhavou postavu.

            „Dnes ne, Boromire. Ani zítra, ani za rok. Ale jednou ano!“

            Ale jeho bratr zemřel šťastný, následoval svou ženu Eowyn, Bílou rohanskou paní, po dlouhém, naplněném životě. Odešel smířený a obklopen svými nejbližšími… A on pořád žil, po boku svého krále, ačkoliv jeho čas se měl naplnit už dávno, jako čas každého člověka.

Měl pocit, že zahlédl zlatou záři.

           

            "Ještě ne, Boromire, tvůj čas nenadešel… Tvůj král tě potřebuje."

            V té chvíli poznal, co pro něj Paní zlatého lesa tehdy udělala. Jak velký dar mu byl dán.