Vůně krve - Sourozenci

Nebudu psát žádná slůvka útěchy, proč tu nic nebylo tak dlouho. Když to chcete na plnou hubu - nasrali ste mě. Komentáře tu nejsou.


Před rokem a půl

Že za ním někdo ten večer někdo přišel - to překvapení nebylo. Upřímně tak trochu návštěvu čekal, ale ne lovce. A už vůbec ne Argenta. Navíc neozbrojeného. Necítil z něj střelný prach, krev, absolutně nic kromě odhodlání a pocitu, že má naspěch. Už se nadechoval, že se zeptá, co tu kurva chce, ale nedostal se k tomu. Argent ho předběhl.

„Potřebuju, abys mě pustil dovnitř. Hned. Jinak tvůj výlet do New Yorku skončí pořádnými jatky.“

Tak tahle informace měla Derekovu plnou pozornost. Mimo jiné kromě toho jak o tom výletu Chris ví. Takže jen pootevřel dveře o něco víc a pustil lovce dovnitř. Naposledy se ještě rozhlédl po okolí, ale nikde nikoho jiného necítil, tak teprve potom zavřel dveře.

„Musíš se svojí smečkou jet do jiného města. Victorie se mi možná už tolik nesvěřuje, ale něco málo mi stále říká,“ vypadlo z Chrise okamžitě jak Derek zavřel dveře.

„A věřit ti mám proč?“ opáčil pro změnu vlkodlak. Jedno musel lovci uznat - šel rovnou k věci a netahal za nos. Tuhle věc měli společnou.

„V New Yorku bydlí jedna větev Victoriiny rodiny. Richmondovi. Říká ti to jméno něco?“ Chris si bez okolků sedl na schody s lokty opřenými o kolena upřeně Dereka pozoroval. Vypadalo to, že si doopravdy dělá starosti a o žádný podraz se nejedná.

„Ne, mělo by?“ odpověděl upřímně.

„Předpokládám, že asi ne, ale dejme tomu, že je Peter poctil svoji návštěvou jako malé vyrovnání kvůli požáru vašeho domu-“ Byl slyšet Derekův ostrý nádech, ale Argenta nepřerušil, “a od té doby s nimi nikdo nemá kontakt. Po Peterovi se slehla zem a jakmile se Victoria dozvěděla, že si plánujete malý výlet... Chce se pomstít. Jenže protože si myslím, že ty, ani nikdo z tvojí smečky, s tím nemáte co dočinění, přišel jsem tě varovat.“

Takhle to všechno začalo. V jediném momentě byly všechny Stilesovy plány fuč jen kvůli rozhodnutí Derekova strýce. Alespoň už věděl z jakého důvodu je na něj Allisonina rodina naštvaná. A přesto se v tu chvíli Chris v jeho domě zdál úplně klidný, vyrovnaný a rozhodnutý stát si za svým názorem - že nesouhlasí s rozhodnutím vlastní manželky a půlky rodiny.

Navíc mu pomohl trochu poupravit Stilesův původní plán, který byl svým způsobem brilantně dokonalý a stále se ho mohli držet, i když v jiném městě. S Chrisovou podmínkou, že se nikdo ze smečky za celou dobu nepokusí kontaktovat zbývající členy a nikomu neřeknou, že do New Yorku vůbec nemíří. Jen pro případ, aby si jeho manželka stále myslela, že tam dorazí.

„Proč nám vůbec pomáháš?“ zeptal se Derek, když se na všem domluvili a získal z Argenta pocit, že mu může alespoň v téhle záležitosti věřit.

„Svoji rodinu miluju a vždycky pro mě bude na prvním místě - to si uvědom - ale jen kvůli tomu, že nemůže pronásledovat pomstou zaslepeného člověka, ji nenechám zabít tolik nevinných životů.“

Derek si uvědomil, že i takhle může začínat spojenectví - dokonce i přátelství.

×××

První týdny bylo těžké zvyknout si na cizí město, cizí lidi. O to horší byly úplňky, ale všichni to zvládli. Když od Chrise přišla poslední zpráva, že oheň ještě chvíli planout bude, s motely skončili a našli si podnájem na nová jména a dokonce i práci. Zaběhli do nových životů opravdu jednoduše a po nějakou dobu jim nepřišlo divné, že se nikdo ze zbylé smečky neozývá.

Bylo osvěžující žít někde, kde je nikdo neznal - žádný vznášející se mrak temné minulosti, žádné předsudky. Vypadalo to jako nový začátek - pro ně všechny. Vypadalo to jako bezpečné místo a nikomu z nich nedošlo, jak čas rychle doopravdy letí. Jak dlouho se Chris neozval, jak dlouho se ho nesnažili zkontaktovat a rok a čtvrt byl v tahu.

Během té doby se jeho myšlenky často upínaly k Beacon Hills, ale pokaždé si řekl, že udělal dobrou věc. Teď by jinak řešili dálku a šerifův syn by byl v nebezpečí a to by se nelíbilo nikomu. Občas měl nutkání se v těch krátkých zprávách zeptat doslova jen na Stilese, ale vzdal to a zmohl se na pouhé všichni. A jak Chris říkal, všichni byli v pořádku, zdraví a nikdo nebyl v průseru. To mu stačilo jako odpověď bohatě.

Obě dvě strany byly v naprostém pořádku - dokud jedna z nich nebyla. Když jim to došlo, bylo skoro pozdě. Začalo to úplně jednoduše - novými příchozími. Sourozenci. Vlkodlaky. A protože všichni si ve městě vytvořili jakési spojence, informace nebyly problémem. Byli to nějací Rookwoodovi. Velmi agresivně vůdčí dívka se železnou kontrolou a její trochu labilnější bratr. Ukázalo se, že je tam nikdo moc nezná a obě dvě strany si řekli, že nechtějí žádné problémy.

V pořádku to bylo zhruba dva měsíce. Oba dva alfové vycházeli na jednom území dobře, možná proto, že Derek měl větší smečku a Rookwoodovi byli pouze dva. Hale netušil, kdy se věci zvrtly, kdy se mu vymkly z rukou, ale stalo se to. Přicházel z práce domů. Sám, díky Bohu. Zbytek smečky v práci, on k smrti utahaný. A činžák ve kterém bydleli byl obklopený davem a hasiči. Protože jejich byt byl v plamenech. Silně mu to připomnělo situaci před lety. S jejich domem. Silně mu to připomnělo den rozhovoru, který vedl s Chrisem.

Okamžitě zbystřil a snažil se najít cokoliv, kohokoliv způsobilého za stav jejich bytu. Přes kouř to nešlo a davový pach to nešlo moc dobře - pochyboval, že v bytě by si vedl lépe - ale něco uslyšel.

„Rodina Argentů a Richmondů posílá pozdravy!“  Byl to ten kluk. Ten Rookwoodovic kluk.

Naháněli ho tři dny. Byl sám, bez sestry, vysmíval se jim a ještě jejich vztek povzbuzoval. Budil dojem vlkodlaka, který nemá pro co žít, nemá co ztratit. Přesto si s nimi hrál, jakoby si chtěl na poslední chvíli užít nějakou zvrácenou zábavu. Derek upřímně doufal, že se mu poslední přání splnilo, protože když ho konečně chytili...

Jako první se k němu dostala Erica. Ten kluk jí v záchvatu zuřivosti v boji zlomil ruku a několik žeber. Zřejmě nechápal co znamená bojovat s nasranou vlkodlačicí, když všechen její vztek směřoval na jeho titěrnou existenci. Bolest ji akorát ještě víc vyprovokovala, když kosti vracela na svá místa.

„Doufám, že ses dobře pobavil,“ vyštěkla na něj. Blonďaté vlasy měla rozcuchané, triko na několika místech roztržené a na pravé tváři se jí zrovna hojil šrám.

„Upřímně doufám, že máš pro ten požár lepší výmluvu než špatné místo na rozdělávání ohníčku,“ ozvalo se z druhé strany odkud přicházel Isaac s Boydem. Oběma zářily oči a drápy měli připravené k akci.

„Vlastně ani ne. Měli jste být uvnitř. Při vašem křiku bych se teprve pořádně bavil!“ zasyčel odpověď.

„Ty jeden malej sráči!“ zařvala na něj Erica a už se na něj chtěla vrhnout, kdyby ji Derek nepopadl na rameno a nestáhl k sobě. Frustrovaně zavrčela, ale nic víc neudělala. Nechal ji stát na místě a postavil se před ní. Pohled upíral na zmlácenou a rozlámanou osobu před sebou. Nebylo pochyb, že ten mladík není psychicky v pořádku, ale stále mu nedocházelo, proč by něco takového udělal pro pomstu dvou rodin, které s ním nemají nic společného.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se a Erica znovu zavrčela, kdežto tázaný se jen zasmál.

„To si ze mě děláš srandu, Dereku, vážně? On nám zapálí byt a ty se ho-“

Jen zvednul ruku a zarazil příval naštvaných slov. „Pokud sis nevšimla, nemá tady sestru. Když s ním byla, vystupoval úplně klidně. Ta holka tu teď není a hned nám hoří byt?“ Zakroutil hlavou a zamlaskal. „Měl bys radši začít mluvit. Máš kolem sebe čtyři naštvané vlkodlaky, nevypadá to pro tebe dobře.“

„Jo, pokud teda zvládá matiku,“ ušklíbnul se Isaac. Byl naštvaný, uvnitř přímo zuřil, ale když věděl, že ten šmejd nemá kam utéct, potřeboval trochu emocí odventilovat. Celkem se mu to dařilo. Upřímně chtěl toho hajzla zabít - vymlátit z něj duši - hned se na něj vrhnout, ale Derekova přítomnost tomu trochu zabraňovala. Utřel si z koutku rtů krev a odplivl si.

„Sestra vám nakope prdel a udělá ze života peklo,“ zasmál se mladík. Věděl, že nemá cenu utíkat a bylo mu to jedno. Svůj úkol splnil, zprávu sestře poslal, aby se z jeho rozhodnutí neobviňovala. Měl utéct, ale tenhle život nezvládal. Nezvládal  být vlkodlakem. Ani kvůli ní. A tak využil příležitosti. Dal sestře náskok. A modlil se, aby všechno vyšlo - protože v tuhle chvíli by se už mohl rozjíždět plán B - a jeho součástí být nechtěl. Chtěl být ta první kulka z mnoha nové pomsty, kterou jeho sestra dokončí.

A proto naštvaně zavrčel a vrhnul se se zbývajícími silami na první nejbližší terč - na alfu. A strhlo se peklo.

O týden později - Beacon Hills

Stiles se cítil pod psa. Doslova. Celý den mu bylo neuvěřitelné vedro, že kdyby mohl, chodil by nahý - kdyby to pomohlo. Studená sprcha mu zabrala na pár minut a to se divil, že při dopadu kapek na jeho kůži z něj nestoupá pára. No co? Staly se už divnější věci - například se seznamte: Stiles Stilinski, zkurvený vlkodlak, haf.

Celý den byl totálně podrážděný a nasíral se kvůli maličkostem. Scott byl samozřejmě úplně v klidu a snažil se ho nějak uklidňovat a chlácholit - moc mu to nešlo, protože nedokázal potlačit Stilesovu touhu se proměnit. Dokonce tohle handrkování málem vyústilo v pěstní souboj. Stiles se nakonec ale uklidnil s tím, že musí počkat, dokud nepřijede Chris, aby ho vzal na nějaké místo, kde přečká svůj první úplněk.

Zatím ho tedy hlídal Scott. "Jako hlídač dětí bys stál teda pěkně za houby," oznámil mu v jednu chvíli a snažil se odlehčit situaci. Ucítil křeč v pravé ruce a nahlas zaklel.

"Vážně?" podíval se na něj Scott naštvaně. "Ty si tu neovladatelně proměňuješ končetiny a já stojím jako hlídač za prd?"

Dobře, takhle to znělo dost blbě.

"Promiň," zamumlal Stiles, "jenže mi zrovna moc nepomáháš. Potřebuju se nějak uklidnit."

"A o co se tady celou dobu asi snažím?" zeptal se ho kamarád s předstíraným údivem. Celý den se pokoušel Stilese přivést na jiné myšlenky, aby tolik nevnímal blížící se úplněk a byl snad co nejméně ve stresových situacích, které by mohly zapříčinit dřívější proměnu.

„Hele, dávej si bacha na ten tón! Ty sis taky zrovna nevedl na jedničku!“ zavrčel Stiles při vzpomínce, kdy musel kamaráda připoutat k topení policejními želízky. Že to bylo houby platné zjistil jen o pár minut později, co pokoj opustil. Scott se tentokrát v jeho případě ani nesnažil policejní želízka shánět. Místo toho byl na telefonu, který mu každou chvíli zasvítil - měl tolik slušnosti, aby si vypnul zvuk i vibrace, protože v tom druhém případě by si telefon mohl někdo díky častému intervalu vibrací splést s vibrátorem. To byla první myšlenka, která Stilese napadla. A celkem ho rozčilovalo, že Scott o něj má tak strašný zájem, že skoro pořád kouká do telefonu. Na googlu asi těžko najdeš, jak uklidnit vlkodlaka při úplňku.

Jeho vlastní myšlenky ho dostaly na dost tenký led - jestli se naštve ještě trochu... Ledová voda, do které spadne, bude prvním krokem k přeměně. Navíc ho udivovalo, že i když je Scott vlkodlak, tak nemá sebemenší ponětí, jak s ním nakládat, jak se ho vůbec pokusit uklidnit. Copak se neznali léta? Vždyť byli skoro bratři. Teoreticky by to pro něj měla být hračka - prakticky byl úplně nahraný.

Naštěstí se s ním nemusel už rozčilovat dlouho, protože dorazil Chris i s Lýdií. Ta se na něj jen povzbudivě usmála a sedla si s ním do zadní části dodávky, zatímco Scott si sedl dopředu s Chrisem. A vyrazili.

Stiles neměl ponětí o tom, kam ho vezou, ale bohatě mu stačilo, že se nemusí dívat na Scottův omluvně (pomalu) říkající výraz „promiň, že nejsem ještě větší lama“.

„Víš, kam jedeme?“ zeptal se Lýdie a konečně se přes bolest na ní dokázal lépe podívat. Vlnité vlasy měla rozpuštěné a tentokrát si oblékla kozačky a upnuté tmavé kalhoty s modrým sáčkem. Zase jí to slušelo, ale to vlastně vždycky. Teď se na něj usmívala, i když trochu nervózně. Přesto její stisk ruky na jeho proměněné třesoucí se byl silný a jistý.

„Chris říkal, že se odtamtud ještě žádný vlkodlak nedostal, takže zřejmě nějaké vězení,“ svěřila se mu se svojí myšlenkou. Když uviděla jeho nadšený výraz, povzbudivě se usmála. „Budeš v pořádku. Nikdo z nás tě v tom nenechá.“

Byla o tom doopravdy přesvědčená, protože tlukot jejího srdce byl silný, možná trochu rozrušený, ale nelhala. Lýdie by mu nikdy nelhala a to ho uklidnilo trochu taky - ať vyhlídky na jeho první úplněk byly sebehorší. Ona ho nikdy nezklamala.

Když Stiles vystoupil z auta, byli někde na kraji lesa. Kde jinde, ty chytráku? Určitě tě potáhnou do centra města, pomyslel si kysele. Scottovo zabouchnutí dveří auta se neslo mezi šustícím listím opravdu zvučně. Nikde ani noha. „Přičítám bod za hororovou atmosféru,“ ušklíbnul se mladík na Chrise, ale ten jen ukázal směrem mezi stromy, kde stála kamenná hrobka se zrezavělými vrátky. Alespoň to tak vypadalo.

„To si děláte legraci,“ ozvala se Lýdie. Tvářila se dost skepticky. „Tahle věc má udržet vlkodlaky? Vždyť vypadá, že se každou chvíli rozpadne!“

Argent se na ní podíval a usmál se. „O to právě jde. Uvnitř to bude vypadat úplně jinak. Přeci vězení pro vlkodlaky nebude na první pohled vypadat jako vězení pro vlkodlaky, ne? Jak bychom je tam pak dostali?“

Něco z té věty zježilo Stilesovy chlupy na krku. I tak ale následoval Chrise do temnoty té hroudy kamení, když se skřípáním (které doopravdy rvalo uši) branku otevřel. Schody vypadaly jako ručně tesané, vlhké a kluzké, místy porostlé mechem. Ve vzduchu byla cítit zatuchlina, ale lovcovy kroky najednou ustaly a bylo slyšel zasyčení a otevírání kovových dveří.

Jestli si Stiles nebo kdokoliv jiný stěžoval na předpotopní vzhled, tohle bylo ještě horší. Ano - celá místnost byla moderní. Ano - bylo v ní čisto a překvapivě měla přísun elektřiny, takže teď osvětlovala i schody. Ale (!) - křeslo, umístěné hned z kraje, nevypadalo vůbec přátelsky a to samé, ale ještě o několik stupňů méně, vypadala klec v pozadí. Když Stiles sešel těch pár schodů ještě níž a blíž - ona to vlastně klec ani nebyla. Jen táhnoucí se mříže z jednoho konce místnosti na druhý.

„Dobře, beru to nazpátek. Tohle je vážně ujetý,“ prohlásila Lýdie sotva překročila práh se Scottem v závěsu. Chris už měl mříže odemčené a čekal na Stilinskiho, až jimi projde.

Děláš to pro dobrou věc, uklidni se, říkal si v duchu a zhluboka oddechoval. Cítil v sobě tak silný odpor, že mu přišlo, že jeho tělo zamrzlo na místě. No tak, je to jen pár kroků, teď se proměnit nemůžeš!

Chris, zdálo se mu, si všiml jeho záseku a vydal se k němu pomalým krokem. „Stilesi, chceme ti pomoct. To snad víš, ne?“ Alespoň tentokrát neudělal tu chybu, že by sáhnul pro zbraň.

„Co se-“ slyšel Lýdiin slabý hlas, umlčený Scottovým pohybem, když si před ní už proměněný stoupal.

Bože, tohle vážně přišlo v tu nejhorší možnou chvíli. Stál zaseknutý na místě. Asi dva metry od mříží a nemohl se přimět k těm třem krokům, i když věděl, že je to ta správná věc. Mravenčení pod kůží se stupňovalo a v končetinách se měnilo v neutuchající bolest. Slyšel vrčení, tři zběsilé tlukoty srdcí a praskání. Uvědomil si, že mu zrovna ruplo v pravé ruce.

Vězením se rozezněl vyzváněcí tón Chrisova telefonu a seběhlo se několik věcí najednou. Stiles se otočil na lovce, Lýdie začala vřískat a Scott využil celkového zmatku a své síly, aby nesoustředěného kamaráda prostrčil otevřenými mřížemi a zabouchl je za ním. Automatický zámek zacvakl, Stiles narazil zády o protější stěnu a svezl se na zem.

„To bylo těsné,“  ozvala se Lýdie s očima vytřeštěnýma a upřenýma na bezvládného Stilese. „Nezabils ho, že ne?“ zeptala se Scotta.

„Věř mi, na jeho zabití je potřeba o dost víc než odhození na zeď,“ odpověděl místo tázaného Chris a vytáhl z kapsy telefon, aby hovor přijal. „No konečně, Dereku - potřebujeme tvoji pomoc. Víš, jak jsem ti vyprávěl o vězení uprostřed lesa?“

Scott s Lýdií se na sebe jen podívali a stáli jako opaření. Odkdy se tihle dva spolu baví a jak, krucinál, může Derek vědět něco o téhle díře? Nikdo z nich se Derekovi nemohl dovolat po celou dobu, ale Argent s ním teď mluvil jako s nějakým starým známým a než se nadáli, bylo po rozhovoru a lovec hnal Scotta nahoru, aby na alfu a zbytek smečky počkal nahoře.

„Hlavně mu neříkej, koho tady dole máme.“

„Myslíte, že to nepozná?“ ušklíbnul se Scott.

„Za takových deset nebo patnáct minut ho nepoznáš ani ty,“ odpověděl Argent a otočil se zpět k pozorování mladíka za mřížemi.

Ani jeden ze Stilesových kamarádů nepochopil význam těch slov.

×××

Probral se s pohledem na úplněk. Pod rukama cítil písek a povzdechl si. Už zase? Vážně? Ale tentokrát nebyla zima ani vedro, nefoukal vítr, Stiles zde pouze existoval. Nezanechával stopy, neslyšel sebemenší zvuk.

„Tak se ukaž!“ zakřičel z plných plic a rozhlédl se kolem sebe. Písečné duny zůstávaly nehnuté. „Tak vylez, sakra! Co ode mě chceš?! HM?! CO?!“

Nemusel čekat dlouho. Vlk o sobě dal vědět, ale nepřišel k němu jako posledně. Stiles musel dojít za ním, najít ho. Přišlo mu, že ať by se dal jakýmkoliv směrem - k vlkovi by stejně došel. Protože ať se snažil probudit sebevíc, zvědavost u něj vždycky zvítězila a chtěl zvíře najít stejně tak moc, jako chtělo ono najít jeho.

Sedělo mezi dvěma obrovskými dunami, které téměř tvořily písečné údolí a ani se nehnulo. Mladík byl od vlka pouhý metr a nic. Nakonec si sedl vedle něj a sledoval ho z profilu. Každou chvíli očekával nějaký útok, ale stále nic nepřicházelo - jen pokojně oba sledovali měsíc.

Nemůžeš mě zabít, zaznělo mu v hlavě. Leknutím nadskočil a rozhlédl se. Nikdo nikde. Upíraly se na něj zelenožluté oči. Jsem teď tvojí součástí. Můžeš mě zabít, kolikrát chceš, ale bude to jen horší.

×××

„Co se to s ním děje?!“ vykřikla Lýdie, když Stiles prudce zvedl hlavu, začal na ně cenit tesáky, ruce mu zamrzly v křeči a celá kůže se mu začala svým způsobem vlnit. Nebyl to pěkný pohled a navíc pro lidské oči velmi náročný, jak se každý sval a každá kost přizpůsobovaly novému tělu. Z mladíkových úst stále vycházelo zuřivé vrčení, když je pozoroval skrze mříže. Byl na všech čtyřech - pořád na místě kam ho Scott odhodil.

„Proměňuje se,“ odpověděl jí lovec, když sahal po brokovnici. Sotva to dořekl, mířil na obrovského bílého vlka, který prostrčil čenich mezerou mezi mřížemi, zhluboka nasál vzduch a zavyl.

Scott s Derekem a zbytkem smečky si nemohli vybrat lepší chvíli k příchodu.

„Co to kur-“

„Kdo-“

„To si děláte pr-“

Isaac, Boyd i Erica se všichni rozmluvili najednou. Scott se skepticky podíval na Lýdii - oběma jim došlo, proč Chris říkal, že ho nepoznají. Kdo by Stilese považoval za velkého vlka? Za kurevsky velkého a děsivého vlka, pomyslel si Scott.

„Tak tohle je ten problém?!“ ozvala se Erica a dala ruce v bok. Nerozhodně přejížděla pohledem mezi všemi přítomnými a zhluboka dýchala. Cítila nervozitu, nejistotu a neskutečnou naštvanost, která sálala od vlkodlaka za mřížemi. „To je teda kurva velkej problém,“ zamumlala si pak pod nos.

„Proto jsi mě tu potřeboval? První úplněk?“ zeptal se Derek a otočil se na Chrise, který jen kývnul a udělal od klece krok zpátky.

„A co s tím máme asi tak dělat? Vždyť nás to rozkousne vejpůl!“ ozval se Isaac. „To to máme zabít?!“

„Možná proto je za mřížemi, ty idiote,“ pustila se do něj Lýdie. Už už to vypadalo, že se každý pustí do každého. Nově příchozí vlkodlaci byli z vlka vyděšení a nevěděli, co si o něm mají myslet.

Každý protest, každý nový zárodek hádky v každém z nich umřel, když vlk narazil hlavou do klece a zavrčel. Vzhledem k jeho velikosti a ozvěně v místnosti to znělo jako burácení hromu. Jeho oči putovaly od jedné osoby k druhé, až se zastavily na Derekovi. Sjel ho od hlavy až k patě, pomalu přistoupil k mřížím a začal čichat jeho směrem. Alfa pochopil o co se snaží a přistoupil trochu blíže. Nebyl blázen, aby šel úplně k němu, ale dostatečně na to, aby vlk dokázal jeho pach rozeznat dost silně od ostatních.

Derek nechal svoje oči chvíli zářit červeně, ale vlk se nenechal. Opětoval pohled tvrdohlavě a znovu začal startoval proti mřížím, snažil se dostat blíž k Derekovi, chňapnout po něm tesáky.

„Dereku, máš ho uklidnit, ne ještě víc naštvat!“

„Řekne nám už někdo, do hajzlu, kdo je tenhle nasranej vlkodlak?!“

„Jestli se dostane skrz, tak jsme pěkně v prdeli.“

„TICHO!“

Všichni se otočili na Chrise, který se omluvným pohledem díval na Scotta s Lýdií. „Moc se vám omlouvám, opravdu jsem myslel, že na vás dva zabere,“ promluvil po chvíli, ale oba dva se na něj jen slabě usmáli a kývli, že rozumí. Přeci jen: Lýdie byla jeho dlouholetou platonickou láskou a Scott nejlepším kamarádem. K oběma měl dost silné citové pouto, kterého se při úplňku mohl držet. Očividně to nestačilo nebo to nebyla správná páka pro vlkodlaka.

„To nám jako chcete říct, že tohohle-“ mávla rukou na zavřenou bytost,“šílence znáte?“

Lovec se na ní podíval a než stihl odpovědět, skočil mu do řeči Isaac. „Kde je vůbec Stiles? Při velkých akcích je vždycky mozek. Kde je?“

Byla to pravda. Všichni byli tak pohlceni pohledem na vlka, že úplně ztratili přehled o lidech v místnosti. Nebyl to zrovna nejlepší nástup na scénu - hned po tolika měsících se pohádat a v prvních sekundách po příjezdu domů začít řešit problémy.

Navíc se většinou řídili pachem a ten jim říkal, že tu Stiles je nebo alespoň byl, ale-

Smečka, kromě Dereka, otočila hlavy k vlku. Alfa se díval do očí Scottovi, který jen pomalu přikývl a objal kolem ramen Lýdii, která vypadala, že by se nejraději ztratila. Připadala si bezmocná, když nemohla pomoct. O to víc, když se jednalo o lidi, na kterých jí záleželo.

Derek pevně sevřel víčka a pomalu se otočil. Když oči otevřel, zelenožlutý pohled se mu téměř vysmíval. Když odjížděl z Beacon Hills, chtěl pro všechny bezpečí. A dopadlo to takhle. Jen a pouze kvůli debilnímu rozhodnutí jeho strýce, který si pak vesele zmizí z povrchu zemského. Na druhou stranu - copak on, zrovna on, mohl někomu něco vyčítat? Vždyť prakticky kvůli jeho blbosti byla celá jeho rodina mrtvá.

×××

„Co mi tím chceš říct? Co bude horší?“ Stiles mohl být génius první třídy, ale vlkodlakem byl krátce - nemohl vědět, co tím myslí.

Jsi plný emocí, všechno v sobě dusíš. Když se proměníš, můžeš ublížit blízkým lidem jen kvůli tomu, že v sobě nemáš vyřešené věci. Například vztek - když jsi sám sebou, dokáže být dobrou obranou, ale jsi teď sám sebou?

Před očima mu bleskl pohled na Chrise, jak něco říká Derekovi, který na něj koutkem oka hledí smutně a zároveň překvapeně. V pozadí Scott objímal Lýdii, která mu vzlykala do ramene - stalo se snad něco? A pak tam byl zbytek - Erica, Isaac i Boyd. Stiles byl tak rád, že je vidí v pořádku. Přesto mu všichni přišli tak nějak - naštvaní a vyděšení.

Jsi sám sebou, Stilesi?!

Ne, nebyl sám sebou. A musel s tím něco udělat, protože jinak by na to doplatil. Přiblížil se víc k vlkovi a pomalu ho pohladil po hlavě. Vypadalo to, že se na něj bytost usmála.

×××

Bolelo ho celé tělo, klečel na všech čtyřech, lapal po dechu a divil se, že ještě žije. Dezorientovaně se kolem sebe rozhlédl a kromě dvou faktů - že je nahý a za mřížemi - neměl tušení, kde se nachází. Světlo mu přišlo moc jasné, musel si oči zastínit rukou, cítil nervozitu, slyšel několik různých srdcí a věděl, že není jediný vlkodlak v místnosti.

Zachytil několik nejsilnějších vůní - Lýdiin parfém, Scottův olej z motorky - nedávno ji musel opravovat. Chris byl cítit jako les a střelný prach a pak tu byla ta nejzajímavější vůně ze všech - vůně kůže, kterou necháte nahřát na slunci, vůně lesa po příliš silném dešti nebo plně rozkvetlá louka v létě - nevěděl, jak to popsat. Bylo to několik vůní a přitom jedna jediná.

„Ahoj lidi,“ promluvil potichu, ale věděl, že ho všichni slyší - několik zalapání po dechu se nedalo ignorovat, „přijeli jste se na mě podívat po dvou letech? To mám vážně radost, Dereku.“